Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 34, No. 44, Ed. 1 Friday, November 2, 1945 Page: 4 of 10
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the UT San Antonio Libraries Special Collections.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
listopadu 1945.
JACK LONDON:
MUŽ VYSOKÉ HRY
(BURNING DAYLIGHT.)
Z angličíny přeložil Ph. Dr. Gustav Ždárský
'in*1 fT"n' mil wi mulini
Dvanáct párů ruk bylo na řemenech saní, když mladý
Indián od Le Barge, skloněný při téže práci, náhle se
vzpiimil. V jeho očich bylo veliké překvapení. Rozhlížel
se divoce, neboť událost, kterou zažil, byla pro něho ně-
čím novým. Byl hluboce dojat netušeným výkonem.
Třásl se jako paralytik, kolena mu klesala, zvolna se
skláněl, až padl náhle přes saně; náhlá temnota stihla
jeho vědomí.
"Vysílen," pravil Daylight. "Vezměte ho někdo z vás a
položte do postele. Je to jisté dobrý Indián."
"Daylight má pravdu," usoudil Doc Watson po chvil-
ce. "Ten muž jest důkladně utahán."
Pošta byla vyňata, psi zahnáni do chléva a nakrmeni,
a Bettles zahájil slavnostní píseň o sassafrasovém ko-
ření, když se postavili řadou u dlouhé nálevny, aby pili,
hovořili a Stahovali své pohledávky.
Za několik minut Daylight se točil v tančírně; tančil
s Virginou valčík. Místo parkasu si vzal kožešinovou če-
pici a vlněný kabát, stáhl a odkopl zmrzlé moccasiny a
tančil v ponožkách. Od posledního odpoledne měl pro-
máčené nohy až ke kolenům a protože neustále běžel,
nevyměniv obuvi ani ponožek, byly tyto pokryty až po
kolena ledem. V teplé světnici počal led táti a odlamo-
vati se v kusech. Ty chřestily o sebe, když jeho nohy
lítaly v kole, každou chvilku padaly s klapotem na pod-
lahu a ostatní tanečníci se po nich sklouzali. Ale Day-
lightovi odpustil každý. Ten, jenž byl jedním z několika
málo, kteří dávali zákon v oné daleké zemi, zavedl ethi-
cký postup a byl rozhodčím o správném a špatném cho-
vání, stál nicméně nad zákonem. Byl z oněch vzácných
a oblíbených smrtelníků, kteří nemohou se dopustiti
zlého. Co činil, muselo býti správným, ať jiným bylo
dovoleno činiti totéž či nic. Ovšfcm takoví smrtelníci
jsou právé proto tak oblíbeni, že skoro vždy bez úchylky
jednají správně a to jemnějším a vznešenějším způso-
bem, než jiní lidé.
Tak Daylight, starší hrdina v této mladé zemi a záro-
veň mladší věkem nežli většina z nich, stál jako tvor
stranou, jako muž nad muži, jako muž, který byl velko-
lepě mužem a všecek mužem. A nebylo tedy ku podivu,
že Virgin se tiskla k jeho ramenům, když tančili tanec
po tanci a že jí bylo v srdci teskno pfi pomyšlení, že v
ní nespatřoval nic více než dobrou přítelkyni a výbor-
nou tanečnici. Malou útěchou bylo jí vědomí, že nikdy
nemiloval žádné ženy.
Trápila se láskou k němu, tančil s ní, jako by byl tan-
čil s kteroukoli jinou ženou, jako by byl tančil s mužem,
který byl dobrým tanečníkem a na jehož rameni byl
uvázán nákrčník, aby jej označil jako ženu. S takovým
mužem Daylight tančil onu noc. Mezi hraničáry bývalo
vždy znamením vytrvalosti pro muže utancovati druhé-
ho; a když Ben Davis, rozdavač fára se šátkem na ra-
meni, dostal Daylighta do virginského "motáku", začala
ávanda. Kolo tanečníků ustoupilo a všichni je pozoro-
vali. Oba muži se točili kolem, stále v témže směru —
zpráva o tom se dostala do velké šenkovny a nálevna i
hrací stolky byly opuštěny. Všichni je chtěli viděti i na-
cpali se do tančírný. Hudebníci hráli bez přestávky a
oba muži bez přestávky se točili. Davis byl zběhlý v té
čertoviné a na Yukonu položil mnoho siláků na lopatky.
Po nčkolika minutách bylo však jasno, že on je v kon-
cích a ne Daylight.
Neboť když ještě chvilliu se točili kolem, Daylight
náhle se zastavil, pustil se druha a ustoupil, otáčeje se
sám a házeje rukama bez cíle, jako by se chtěl brániti
proti vzduchu. Ale Davis klesal stranou s úsměvem úža-
su v obličeji, obrátil se, pokoušeje se nabýti rovnováhy
a padl střemhlav na podlahu. Daylight ještě se toče,
vrávoraje a chytaje se vzduchu oběma rukama, uchopil
nejbližší děvče a začal s ním valčík.
Opět vykonal velikou věc. Unaven po dvou tisíci mí-
lích na ledu a po běhu sedmdesáti mil onoho dne, utan-
coval svěžího muže a to Bena Davise.
Daylight miloval vynikající místa a ačkoli v jeho úz-
kém působišti bylo málo vynikajících míst, horlivě dbal
•toho, aby seděl na nejvyšším, které kdy zahlédl. Velký
svět nikdy neslyšel jeho jména, ale bylo známo daleko
široko v rozsáhlém mlčícím Severu u bělochů, Iindiánů
a Eskimáků od moře Beringová aě k průsmykům, od
pramenů nej vzdálenějších řek až k tundře na břehu
mysu Barrowova. Mocná byla v něm touha po mistrov-
ství a bylo mu jedno, zápasil-li se živly samými, s muži,
či štěstím ve hře. Vše bylo hrou — život i jeho záležito-
sti. V nitru byl hráčem. Odvaha a naděje byly jídlem a
pitím. Nehrál ovšem slepě; neboť užíval vtipu, doved-
nosti a síly; ale všudť doprovázelo ho stále štěstí, věc,
která se obrací někdy ke svým ctitelům a drtí moudré
lidi, žehnajíc bláznům —' štěstí, věc, které všichni lidé
hledají a o které sní, že jí dobudou. A on také.
Hluboko v jeho životních pochodech život sám zpíval
jako siréna zpěv o své vlastní velebnosti, vždy našeptá-
vaje a naléhaje, radě niu, že by mohl vykonati více než
jiní lidé, míti prospěch tam, kde oni měli škodu, spěti
ke zdaru, kde oni hynuli. Bylo to pobádáni života zdra-
vého a silného, neznajícího křehkosti a úpadku, opoje-
ného pocitem blaha; sebeláska, okouzlení vlastním
mocným optimismem.
A stále, v nej lepších šepotech i hlučných zvucích
trouby přicházela mu zvěst, že někdy, někde, nějak
"doběhne" štěstí, učiní se pánem štěstí, sváže je a vy-
pálí mu znamení svého vlastnictví. Když hrával poker,
zněl mu šepot o čtyřech esech a pěti kartách téže barvy
od desítky k esu. Když hledal zlato, byl to šepot o zlatě
mezi kořínky trávy, zlatě na skalní vrstvě pod hlinou,
Klatě hluboko v zemi.
Když cesta, řeka a hlad přinášely největší potíže, měl
to vědomí, že jiní lidé mohou zemřiti, ale on že pronik-
aie vítězoslavně.
Byla to prastará lež života, jenž sám sebe klamal, po-
kládaje se nesmrtelným, povinným vykonati více než
jiné životy a míti úspěch dle přání svého srdce.
A tak otočiv se několikráte, Daylight se vytančil ze
své závrati a ubíral se k nálevně. Ale tu se ozval vše-
obecný protest. Nebylo možno déle držeti se jeho zása-
dy, že výherce platí. Příčilo se to zvyku a zdravému roz-
umu a třeba to zdůrazňovalo dobré kamarádství, přece
ve jménu dobrého kamarádství muselo to přestátí. Prá-
vem měl piti zaplatit Ben Davis a ten je musel koupiti.
Dále všechno pití a hlavní pohoštění, za které Daylight
byl dlužen, muselo býti zaplaceno společností, neboť
Daylight zavedl ten zvyk, když pořádal svou noc. Bet-
tles byl mluvčím a jeho úsečné a útočné důvody přijaty
se všeobecným souhlasem.
Daylight se usmíval, odešel stranou k rouletě a koupil
Sl kupu žlutých plíškfl. Po pěti minutách vážil na váž-
kách a do jeho měšce a ještě do zvláštního byly nasy-
pány dva tisíce dolarů ve zlatém prachu. Štěstí, pouhý
záblesk štěstí, ale bylo jeho. Povznesená nálada stoupa-
la. Byl živý a noc byla jeho. Obrátil se ke svým gratulu-
jícím kritikům:
"Nyní dojista platí výherce!" pravil.
A ti se vzdali. Nebylo možnoDaylightovi odepříti.když
sedl životu na hřbet a jel na něm, přitahuje uzc}u a dá-
vaje ostruhy.
V jednu hodinu z rána spatřil Eliu Davisa an se druží
k Henrymu Finnovi a Joemu Hinesoví u dveří. Daylight
zakročil:
"Kam to jdete?" otázal se zkoušeje přivléci je k ná-
levné.
"Spat!" odvětil Elijah Davis.
Byl to hubený, bagující Novoangličan, jediný odváž-
ný duch ve své rodině, jenž slyšel a vyhověl volání zá-
padu jásajícího po pastvinách a lesních údělech u
Mount Desert.
"Já také," připojil Joe Hines v obraně. "Ráno vyrazí-
me."
Daylight je zdržoval dále.
"Kam, jak? Jaké to rozčilení?"
"Žádné rozčilení," vysvětloval Elijah. "Jdeme právě
hrát tvůj štulec a pustíme se na Upper Country. Ne-
chceš jiti s námi?"
"Jistě půjdu!" tvrdil Daylight.
Ale otázka byla pronesena jen žertem a Elijah nedbal
přisvědčení.
"Pustíme se na Stewart," pokračoval. "AI Mayo mi vy-
pravoval, že viděl několik pěkných nánosů písečných za
první doby, když sešel ke Stewartu, a my jdeme jich
zkusit, dokud řeka je zamrzlá. Poslouchej, Daylighte, a
pamatuj si má slova, přijde čas, že se bude dolovati i v
zimě. Tehdy lidé se budou smáti našemu letnímu škra-
bání a hrabání v půdě."
jmění. Ale uvidíte, až onen velký shon opravdu přijde,
že vy budete trochu škrabati na povrchu a hrabati blá-
to; ale zpropadeně málo za to získáte. Smějete se na
rtuť v proplachovacích neckách a myslíte, že zlatý
prach stvořil všemohoucí Bůh schválně pro bláznivé
hlupáky a choulostivce. Nic než vytěžiti hrubé zlato, to
je váš způsob, polovičky výtěžku ze zemi nedobudete a
z toho, co jste získali, ztratíte polovinu mezi odpadky.
Ale lidé, kteří se sem nahrnou, určí hranice města, u-
tvoří obchodní společnosti, založí banky ..."
Tu jej přerušil výbuch veselosti. Banky na Aljašce!
Pomyšlení na to bylo trapné.
"Ano, a založí směnárny ..."
Opět se váleli smíchy. Joe Hines se koulel na svém
nočním šatě, popadaje se za boky.
"A za nimi přijdou velicí lichváři a skoupí celé poto-
ky, kde vy jste hrabali jako hejno slepic a ti půjdou na
to s hydraulickým lisem v létě a parním tavením v
zimé ..."
Taviti parou! To byl vrchol. Daylight jistě prekona-
val sama sebe při tomto důkladném šprýmování. Tave-
ní parou, když pálení dříví — sen budoucnosti — nebylo
dosud ani zkoušeno!
"Smějte se, hlupáci, smějte se! Vaše oči dosud nejsou
otevřeny. Jste hromádkou línajících koček. Říkám vám,
přijde-li onen shon na Klondike, budou Harper a Ladue
milionáři. A přijde-li na Stewart, podíváte se, jak par-
cely města Harnishova budou rychle stoupati v ceně. V
těch dnech,až sem někam přijdete otvírat ubohé huby"
Vyrazil hluboký vzdech resignace. "Dobrá, doufám,
že vám budu muset dáti zásobu potravin, polévku nebo
něco jiného."
Daylight měl vidění. Jeho záměr byl vymezen ztrnul
le; ale cokoli viděl, viděl velikým. Jeho mysl byla ukáz-
něna, jeho obrazotvornost praktická, a nikdy nesnil
bezůčellně. Zakládal-li vysněné hlavní město na zales-
něné, zasněžené planině, předpokládal především shon
po zlatě, který by založení města umožnil, a hned po-
mýšlel na přístav pro parníky, na místa pro parní pilu a
skladiště a na všechny potřeby hornického města v da-
lekém severu. To však bylo opět pouhým počátkem ně-
čeho většího, totiž hry temperamentu. V ulicích jeho
vysněného města se všemi lidskými i hospodářskými
vztahy vyrůstaly budovy a účelné podniky. Byl to větší
stůl pro hru. Vrcholem byla obloha s Jihem na jedné a
, severní září na druhé straně. Hra bude veliká, větší než
yukonští si někdy pomyslili a on, Burning Daylight, u-
vidí, že se k oné hře dostane.
Zatím se neukazovalo nic, leda jen štulec. Ale mělo to
přijíti. Jako by byl vynaložil v pokeru poslední unci na
dobrou kartu, tak vynaložil svůj život a úsilí na štulec,
že budoucnost přinese veliký shon na Upper Riveiu.
Tak se třemi společníky, se psy, saněmi a sněžnicemi
lopotili se na zamrzlém Stewartu, lopitili se v před bílou
divočinou, kde nekonečné ticho nebylo přerušeno lid-
skými hlasy, ranou sekery ani vzdáleným výstřelem z
pušky. Samotní táhli širým a zamrzlým tichem, nepa-
trní tvorové pozemští, plazíce se dvacet mil denně, roz-
pouštějíce led, aby měli vodu k pití, za noci táboříce ve
sněhu se svými vlčáky schoulenými v zajíněné, huňaté
klubko, se svými osmi sněžnicemi kolmo zastrčenými
vedlle saní do sněhu.
Nespatřili známky jiných lidí, ač jednou jeli mimo
hrubý člun, ukrytý na můstku u říčního břehu. Ať jej
ukryl kdokoli, nevrátil se pro něj; podivili se a hnali
dále. Jindy přišli náhodou na indiánskou vesnici, ale
Indiáni byli pryč, nepochybně byli na vyšších místech
za stády losu. Dvě stě mil na sever od Yukonu dospěli k
místu, kde — dle Elijahova rozhodnutí — byly nánosy,
o nichž mluvil AI Mayo.
Rozbili stálý tábor, zásobu potravin ukryli vysoko
před psy, i jali se pracovati na nánosech, prosekávajíce
cestu dolů ke štěrku ledovým okrajem.
Byl to krušný a prostý život. Hned po snídani byli v
práci za prvního soumraku a když se snesela noc, vařili,
upravovali tábor, kouřili a hovořili, potom se zabalili
do nočních šatu a spali, zatím co severní záře planula
nad jejich hlavami a hvězdy skákaly a tančily ve velké
zimě. Jejich potrava byla jednotvárná: chléb z kyselého
těsta, slanina, boby a někdy rýže uvařená s hrstí šve-
stek. Čerstvého masa dostati nemohli. Byl tam neob-
vyklý nedostatek živočišstva. Jenom zřídka se jim po-
dařilo přijíti na stopu sněžného králíka nebo hrano-
staje, ale celkem se zdálo, že všecek život zmizel se ze-
mě. Tyto poměry nebyly jim neznámy, neboť ve svém
povoláni časem cestovali rok krajinou, kde bylo hojně
zvěře a kde za rok nebo za dva, tři roky nebylo ani
možno zvěře spatřiti.
Zlato našli na nánosech, ale ne tolik, aby se práce vy-
platila. Elijah, odešed padesát mil dále honit losy, pro-
pláchl svrchní štěrk velikého potoka a našel dobré bar-
vy. Přistrojili psy a s lehkou výstrojí jeli k místu.
Zde — a snad poprvé v dějinách Yukonu — zkoušelo
se pálení dříví v klesajících šachtách. Byl to Daylightův
nápad. Když odstranili mech a trávu, rozdělali oheň ze
suché jedle. Po šesti hodinách pálení roztálo dvacet
centimetrů bláta. Na to kopali motykami a když lopata-
mi bláto vyházeli, byl rozdělán druhý oheň. Pracovali
od časného rána do noci, jsouce podněcováni zdarem
pokusu. Asi po dvou metrech zmrzlého bláta přišli na
štěrk, rovněž zmrzlý. Tu postupovali zvolna. Ale naučili
se lépe užívati ohně a brzy byli sto, aby roztavili pat-
náct centimetrů pálením. V tomto štěrku byl zlatý
prach; pod vrstvou štěrku, asi šedesát centimetrů sil-
nou, bylo zase bláto. Při pátém metru narazili na tenký
pruh štěrku, v němž bylo hrubé zlato, šest až osm do-
larů na zkušební pánev. Na neštěstí tento pruh štěrku
nebyl tlustší nežli dva a půl centimetru. Vespod bylo
zase bláto, smíšené s kmeny starých stromů a obsahují-
cí zkamenělé kosti zapomenutých oblud. Ale zlato našli
Za oné doby nikomu na Yukonu ani se nezdálo o zim-
ním dolování. Země byla zmrzlá od mechu a trávy až
po skalní spodinu, a zmrzlý štěrk, tvrdý jako žula, tupil
špičák i lopatu. V létě lidé odstranili hlínu, jakmile ji
slunce rozmočilo. A tu tedy dolovali. V zimě vozili záso-
by, honili losy, připravovali vše k letni práci a potom
prováleli mrazné, temné měsíce ve velkých ústředních
táborech jako Circle City a Fořty Mile.
"Zimní dolování jistě přijde," přisvědčil Daylight.
"Počkejte, až nastane onen velký shon proti řece. Po-
tom uvidíte nový způsob dolování. Co je to předejiti pá-
lení dříví, klesání šaňht a hromadění skalní spodiny?
Nebudete potřebovat stavebního dříví. Ono zmrzlé blá-
to a štěrk vydrží dokud nezamrzne peklo a dokud jeho
mlýnské strouhy se nepromění ve zmrzlinu. Až přijdou
ony dny, budou se dělati cesty sto stop hluboké. Jistě
půjdu s vámi, Elijahu."
Elijah se smál, sebral oba soudruhy a pokusil se po-
druhé, aby došel ke dveřím.
"Počkejte," zvolal Daylight. "Míním to vážně."
Všichni tři muži se obrátili náhle k němu; na jejich
obličejích bylo patrno překvapení, radost, nedůvěři-
vost. "Jdi, blázníš," pravil Finn, klidný, rázný muž z
Wisconsinu.
"Tu jsou moji psi a saně," odpověděl Daylight. "To
budou dvě spřežení a poloviční náklady; bude se nám
cestovati snáze při střídání, neboť psi jsou jistě una-
veni.
Všichni tři muži měli velikou radost, ale ještě chvíli
nedůvěřovali.
"Podívej se," vypleskl Joe Hines, "netrop si z nás bláz-
ny, Daylighte. Myslíme to vážně. Půjdeš?"
Daylight napřáhl ruku a potřásl.
"Uděláš tedy nejlépe, půjdeš-li spat," radil Elijah.
"Vyrazíme v šest hodin a spánek čtyř hodin není příliš
dlouhým."
"Což, abychom to o den odložili?" radil Finn.
Daylightova pýcha byla uražena.
"To neuděláte," křičel. "Vyrazíme všichni v šest ho-
din. V kolik hodin chcete, abych vás zavolal? V pět?
Dobrá, zburcuji vás všecky!"
"Potřebuješ také trochu spánku," radil Elijah vážně.
"Nemůžeš přece táhnouti v jednom kuse!"
Daylight byl unaven, velice unaven. I jeho železné tě-
lo pociťovalo únavu. Každý sval volal po lůžku a klidu,
děsil se pokračování námahy a myšlenky na novou ce-
stu. Všecek jeho fysický protest hrnul se mu vzhůru do
mozku vlnou odporu. Ale hlouběji dole byl život sám,
vzpupný a vzdorný, jeho podstatný oheň, šeptající, že
všichni Daylightovi druhové naň pohlížejí, že nyní je
čas hromaditi čin na čin, vypínati svou sílu proti síle.
Byl to prostě život šeptající své staré lži. A s ním byla
sdružena whisky s dokonalou drzostí a vychloubavostí.
"Snad si myslíte, že nejsem ještě odstaven?" tázal se
Daylight. "Nepil jsem, netančil jsem, neviděl jsem živé
duše dva měsíce. Jděte jen spat. Probudím vás v pět
hodin."
Zbytek noci protančil v ponožkách a v pět hodin rá
no zabušil jako hrom na dveře svých nových společní
ků; tu bylo možno slyšeti jeho zpěv, který mu získal
přezdívku.
"Bílý den plane, vy, kteří jste dostali štulec k řece
Stewartu! Bílý den plane! Bílý den plane! Bílý den
plane!"
HLAVA 7.
Tentokráte byla cesta snazší. Byla lépe ujeta a ne-
nesli pošty. Denní dráha byla kratší, rovněž počet hodin
cestovních. Na své cestě s poštou uhnal Daylight tři In-
diány, ale jeho nynější společníci věděli, že nemusí býti
uhnáni než dojedou k písečným nánosům Stewartu a
proto šli volněji. A za této mírnější lopoty, kdy jeho
společnici přece se unavili, Daylight se zotavil a odpoči-
nul. U Fořty Mile leželi dva dni k vůli psům, a u Sixty _
Mile bylo Daylightovo spřežení zanecháno u obchodní-! — hrubé zlato; a co bylo pravděpodobnější, nez ze y se
ka. Psi, nerovnajíce se Daylightovi po hrozném běhu ze našel velký náplav na skalní spodině. A k ni puj ou,
Selkirku do Circle City, nemohli se zotaviti na zpáteční třeba byla dvanáct metrů hluboko.
cestě. Proto všichni čtyři muži vyrazili ze Sixty Mile s i Rozdělili se na dvě střídy, pracujíce dnem i noci, na
čerstvým spřežením psů u Dayligtových saní. S dvou šachtách, a kouř z jejich pálení stoupal us avicne.
Následující noci tábořili při skupině ostrovů na ústi j Tu jim došly boby i poslali Elijaha do hlavni o a o
Stewartu. Daylight vypravoval o polohách měst, a ač- ra, aby přinesl více potravin. Elijah sám byl je nim z
koli ostatní se mu smáli, ohradil celé bludiště vysokých otužilých cestovatelů ze staré doby. Měl uraziti asi s o
zalesněných ostrovů.
"předpokládám právě, že velký shon přijde na Stew-
art," dokazoval. "Možná, že budete všichni při tom a
zas možná, že nebudete. Ale já budu jistě. Měli byste si
to lépe rozmysliti a jít do toho se mnou."
Oni však byli umíněni.
"Jsi právě tak špatný jako Harper a Joe Ladue," pra-
vil Joe Hines. "Jsou stále při tom úmyslu. Znáš onu vel-
kou planinu dole u Klondike a pod horou Moosehide?
Nuže, soudce ve Fořty Mile mi vyprávěl, že ji ohradil,
není tomu ani měsíc. Město Harperovo a Ladueovo. Ha!
ha! ha!"
Elijah a Finn se smáli s ním, ale Daylight byl vážný.
"Zde to je!" křičel. "Štulec působí! Je to ve vzduchu,
pravím vám! Proč by byli ohradili velikou planinu,
kdyby byli nedostali štulec? Přál bych si, abych ji byl
ohradil.
Lítost v jeho hlase vyvolala druhý výbuch smíchu.
"Smějte se, smějte! To právě jest ona potíž s vámi.
Myslíte si, že hledáni zlata jest Jedinou cestou nabýti
mil; ale slíbil, že se vrátí třetího dne — jeden den tam
s prázdným, dva dni zpátky s nákladem. Místo toho
přišel v noci druhého dne. Právě šli spat, když ho slyšeli
přicházeti.
"K čertu, co se stalo?" tázal se Henry Finn, když
prázdné saně přišly do světelného kruhu ohně a když
zpozoroval, že Elijahúv dlouhý, vážný obličej byl ještě
delší a vážnější.
Joe Hines přiložil dříví na oheň a všichni tři muži,
zabalení ve svých šatech přistoupili těsněji k teplu. Eli-
' iahúv vousatý obličej byl pokryt ledem až po obočí, tak
| že ve svém kožešinovém oděvu vyhlížel jako novoangli-
i cká karikatura Mikuláše. •
"Pamatujete se na onu velikou jedli u samé řeky, kde
jsme skryli potraviny?" začal Elijah.
Brzy jim řekl o neštěstí. Veliký strom, ačkoli se zdál
pevným, a sliboval státi ještě několik století, trpěl taj-
nou poruchou. Jeho kořeny v zemi nějak seslábly. Při-
dané břímě jejich ukrytých potravin a zimní sníh bylo
pro něj příliá.
Rovnováha, kterou tak dlouho udržoval silami svého
okolí, byla porušena; svalil se k zemi a jejich skrýš byla
rozbita; pozbyl své rovnováhy, jež udržovala čtyři muze
a jedenáct psů. Jejich zásoba potravin byla ta tam. Do
roztříštěné skrýše se dostali rosomáci a čeho nesežrali,
to zničili.
"Sežrali všicku slaninu, švestky, cukr a žrádlo pro
psy," oznamoval Elijah, "a Bůh zatrať mé knoflíky
jestliže neprohlodali pytlíky a nerozházeli mouku, boby
a rýži od Danu k Bersabě. Našel jsem práídné pytle, jež
odtáhli na čtvrt míle."
Dlouho nikdo nepronesl slova. Nebylo to nic meně
, nežli katastrofa, přijíti o potraviny v arktické zimě a v
krajině beze zvěře. Nebyli strachem poděšeni, ale sna-
žili se hleděti situaci správně v tvář a uvažovati. Joe
Hines byl první, jenž promluvil.
"Můžeme propláchnout sníh, abychom dostali boby
a rýži . . . ačkoli tam nezbylo více rýže nežli osm nebo
deset liber.
"A někdo musí vzííi spřežení a táhnouti do Sixty
Mile," vece Daylight po něm.
"Já půjdu," pravil Finn.
Uvažovali ještě chvíli.
"Čím však budeme živiti druhé spřežení a tři lidi, než-
li se vrátí?" tázal se Hines.
"Zbývá jediná věc," poradil Elijah. "Musíš vzíti druhé
spřežení, Joe, a táhnouti vzhůru ke Stewartu, až najdeš
Indiány. Potom se vrátíš s nákladem masa. Budeš tady
daleko dříve než Henry se může vrátiti ze Sixty Mile, a
zatím co budete pryč, zbude tu jen Daylight a já na
stravu, a budeme žiti dobře z mála."
"A ráno půjdeme ke skrýši a propláchneme sníh, a-
bychom našli něco z potravin." Daylight ležel na zá-
dech, když to říkal a zabalil se do šatu, v němž spal;
potom dodal:
"Lépe jiti hned spat, abychom časně vyrazili. Dva
můžete vzíti s sebou psy dolů. Já s Elijahem se pokusí-
me na obou stranách a podíváme se, budeme-li moci
vyplašiti někde na cestě losa."
HLAVA 8.
Neztráceli času. Hines a Finn se psy, již při malých
porcích, byli dva dni na cestě. V poledne třetího dne
přišel Elijah a oznamoval, že ani nespatřil stopy losa.
Večer přišel Daylight se stejnou zprávou. Jakmile při-
šli, jali se muži hned proplachovati pečlivě sníh kolem
skrýše. Byl to velký úkol, neboť našli boby rozsypané
až sto yardů od skrýše.
Všichni muži se lopotili další den. Výsledek byl ža-
lostný a čtyři lidé projevili svou povahu při rozdělování
několika liber potravy, kteréž opět získali. Poněvadž jí
bylo málo, byl ponechán lví podíl Dayligtovi a Elijaho-
vi. Muži, kteří hnali dále se psy, jeden proti Stewartu,
druhý dolů, přijdou asi rychleji k potravě. Oba, kteří
zůstali, budou muset čekati, až se vrátí ostatní. Dále,
třeba že psi při několika uncích bobů denně půjdou po-
malu, budou míti lidé cestující s nimi aspoň psy samy
k jídlu, nastane-li toho nutnost. Ale lidé, kteří zůstali,
nebudou míti psů v případě nouze. A jen z tohoto důvo-
du přijal Daylight a Elijah zoufalejší vyhlídku.
Nemohli činiti méně a nedbali činiti méně. Dny ply-
nuly a zima začala přecházeti nepozorovaně v severní
jaro, jež přichází náhle jako blesk. Chystalo se jaro
1896. Každý den slunce vycházelo jihovýchodněji, zů-
stávalo déle na obloze a zapadalo dále k západu. Minul
březen a nastal duben a Daylight i Elijah, hubeni a
hladoví, divili se, co se stalo s oběma kamarády. I když
připustili všeliké zdržení (zamítnuvše šlechetně my-
šlenku, že by se chtěli sami dobře zaopatřiti), již dávno
minula doba, kdy se měli vrátiti.
Bezpochyby je potkalo neštěstí. Parta uvážila mož-
nost nehody pro jednoho muže a to bylo hlavním důvo-
dem, aby byli oba posláni různými směry. Ale že by ne-
štěstí bylo stihlo oba, byla poslední rána.
Zatím doufajíce mimo naději — Daylight a Elijah ve-
dli dále bídný život. Tání ještě nezačalo, a proto mohli
shromažďovati sníh kolem zničené skrýše a rozpouštěli
jej v hrncích, vědrech a pánvích na zlato. Když se za
chvilku vše ustálo a slili vodu, našli na dně nádobí lep-
kavou usazeninu. Byla to mouka, nekonečně malá stopa
mouky rozházené v tisících krychlových yardech sně-
hu. V této lepkavině byl někdy promočený list čajový
nebo kávová ssedlina a byly tam také kousky hlíny a
slámy. Ale čím dále pracovali od bývalé skrýše, tím se
stávala stopa mouky řidčí a usazenina lepkaviny menší.
Elijah byl starší člověk a seslábl první, i musil ležeti
většinou ve svých kožešinách. Náhodou zastřelená ve-
verka jej udržela na živu. Hon připadl Daylightovi a
byla to krušná práce. Maje toliko třicet patron, nesměl
se chybiti cíle, a poněvadž jeho ručnice byla 45—90,
musil střleti malá zvířata na hlavu.
Bylo jich tam ovšem málo a přišly dni, kdy jich vůbec
ani nespatřil.
Uzřel-li nějaké, byl nesmírně opatrným. Byl by je
stopoval třeba hodiny. Častokráte, když se mu chvěly
ruce slabostí, namířil na zvíře, ale netroufál si spustiti.
Jeho kázeň byla železná. Byl mistrem. Nestřelil, dokud
neměl úplně jistoty. Ať byla muka hladu sebe horší a
touha udržeti onen chvějící se ždibec prchajícího živo-
ta sebe větší, odmítl i nej menší risiko chybiti se. Jsa
rozeným hráčem, hrál ve větším slohu. Jeho život byl
sázkou, jeho karty byly patrony, i hrál tak, jak jenom
velký hráč dovede hráti, nesmírně pečlivě, nesmírně o-
patrně, nesmírně rozvážně. A výsledek toho byl, že ne-
chybil nikdy. Každý výstřel znamenal veverku a třeba
uplynuly mezi výstřely dny, přece nikdy nezměnil me-
thody své hry.
Z veverky nepřišlo na zmar nic. I z kůžiček se vařila
polévka; kosti se rozbily skoro na prášek, aby se mohly
žvýkati a spolknouti. Daylight pátral ve sněhu a někdy
našel trsy klikvy bahenní. Klikvy se skládaly ve skuteč-
nosti z jadérek a vody v tuhé slupce, ale ty, které on
našel, byly z loňska, suché a scvrklé a potravy v nich
bylo velice málo. O něco lepší byla kůra mladých strom-
ků, hodinu dušená a spolknutá po úžasném žvýkání.
Duben se skláněl ke konci a jaro přišlo na zemi. Dny
se dloužily. Sníh začal pod slunečními paprsky táti, a
zpod sněhu prýštily malé potůčky. Se strany chinoo-
ckých Indiánů vál čtyřiadvacet hodin vítr, a za tu do-
bu ubylo sněhu až na stopu do hloubky. Pozdě odpo-
ledne zmrzl rozpuštěný sníh znovu, jeho povrch se stal
ledem, který udržel váhu muže. Z jihu se objevily malé
zimní pěnkavy, prodlely den a letěly dále k severu. Jed-
nou časně na počátku tohoto období, se hnalo k severu
se štěbetáním hejno divokých hus, letících klínem vy-
soko ve vzduchu a hledajících volné vody. A dole u říč-
ního břehu na zakrslých vrbách vyrážely pupence ko-
čiček, jež udušené zdály se míti jakousi nadějnou vý-
živnost. Elijah nabyl mysli, avšak znovu ochabnul, když
se Daylightovi nepodařilo najiti jiných pupenců.
Ve stromech stoupala míza, a bublání neviditelných
potůčků se stávalo denně zvučnějším, když se zamrzlá
země probouzela k novému životu. Řeku však spínala
mrazná pouta. Zima je upevňovala po dlouhé měsíce, a
proto nemohla prasknouti za jeden den, ani bleskovou
ranou jara. Přišel květen, a moskyti, od loňska zůstavší,
dorostlí, ale neškodní, vylézali ze skalních štěrbin a
shnilých kmenů. Cvrčkové začali cvrčeti; nad hlavou
létalo více hus a kachen. ,
\J
/
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Bažant, E. M. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 34, No. 44, Ed. 1 Friday, November 2, 1945, newspaper, November 2, 1945; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth404544/m1/4/?rotate=270: accessed April 25, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.