Věstník (West, Tex.), Vol. 26, No. 34, Ed. 1 Wednesday, August 24, 1938 Page: 15 of 24
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Ve středu, dne 24. srpna 1938.
VĚSTNÍK
Strana 15.
MARIE MAJEROVÁ:
HAVIRSKA BALADA
O hrdinství, lásce a štěstí obyčejného
člověka.
ipOVRCH šachty horečně pracoval. U těžně
1 věže vybavoval záchranný kovář s pomoc-
níky klec ze zajetí nosníků a podpěrných zá-
chytů, tesaři dávali do pořádku pažnice a prů-
vodní latě — které byly výbuchem servány do
veliké výše nade dnem — aby mohla sjíždět
aspoň jedna klec, zedníci mísili maltu a na-
pravovali škody na budovách, havíři s hasiči a
četníky odklizovali trosky, dělníci opravovali
povrchové čerpací zařízení a chystali světla.
Na ně ustavičně, jako by byli pod soptícím
vulkánem, sněžily' saze s popelem z mraku,
který se nerozptyloval a v nepohnutém vzdu-
chu stál nad krajinou.
Na šachetní mříži stále ještě visely ženy a
děti, zoufale vážné matky strhaných rysů s
kojenci na rukou, staré ženy žluté pleti s oči-
ma do krhava vyplakanýma. Měkké povahy
omdlévaly, vznětlivé občas zalomcovaly čachet-
ní branou, zaklínaly četníky a hasiče, aby je
pustili na důl, že musí vidět své lidi, ony že
je zachrání. Chtěly nemožné na nemohouc-
ných. S pažemi brzy vyčerpanými odstupo-
valy pak v rozryvném pláči, jenž tam hořce
dozníval, ale jinde vyjekl novým zaštkáním.
Dav je nepřehledný.
Jsou v něm železniční zřízenci, přišli i prů-
vodčí z remscheidské tramvaje; hutníci, ú-
ředníci, drobní obchodníci. Cizí lidé a přespol-
ní i příbuzní do kolikátého kolena: dědové
provisionisti, bratři a bratranci, havíři, syno-
vé, budoucí vozaci, odbírači, kopáči, rubači...
manželky a vnuci. Šeptem se bolestně doha-
dují: a jejej, vždyť z téhle rodiny tam jsou
snad všichni mužští! A chich, ach, mladá pa-
ní, která vždy na chvilku odběhne domů, k
churavému děťátku, se vrací vždy znova kalu-
pem, dychtivá, zdali již nezmeškala výjezd
drahého manžela. Je s ním teprve rok! Žena
důlního Lenke, matka sedmi dětí, se již dově-
děla tajemnou cestou o tom, že Lenke byl vy-
tažen mrtev; nejdřív omdlela, a když ji vzkří-
sili, chtěla na šachtu, vyspílala četníkům, a
teď, ochraptělá, stojí jako fúrie na haldě, od-
kud je vidět kousek šachetního nádvoří, s vy-
chtlou hrůzou v celém těle.
Když davy zvěděly, že první záchranné čety
sjely pod zem, utichly nelidské pláče žen i
septy a repoty mužů. Smuteční klid se pro-
střel nad ponurým divadlem. Nevíra v dobrou
zvěst se střídala s nadějí ve výrazu očí, ale po-
hledy byly neúchylně upřeny na kladku vý-
tažního stroje.
“Co je lepší, hrozná jistota či malá naděje?”
myslil si Zvonař, když se v masce spouštěl, je-
den z prvních podle rychlého záchranného
plánu, na kutiště Hugo. Klec sjížděla poma-
linku. neboť c zborceném bednění stále ještě
pracovali tesaři, i teď stál jeden jejich po-
mocník v kleci s havíři a svítil si elektrickým
reflektorem na trhliny šachet nich stěn. Ná-
raziště se ohlásilo mírným rupnutím, muži
vystoupili, ale Zvonař viděl sklem masky ien
malý okruh před .sebou, celý pokrytý uhelným
prachem, takže vyzděny chodby nebylo patr-
né. Jen tak se stalo, že narazil kolenem do hro-
mady uhle, tam, kde se domníval zahýbat do
boční chodby; nerozeznal ji od stěny. Za tou-
to hromadou čněl zával. Urazili sotva několik
metrů hlavní chodbou směrem k strojovně.
To znamenalo, že strojovna je ztracena.
Ale ne, třeba není! Musí to zkusit! Musí ten
zával zdolat! Pustili se do díla s nastřádanou
horlivostí. Třískali Špičáky, nakládali uhel na
vozíky jako když hrom bije, vráželi paže do
hlubokých štěrbin mezi velikými kusy uhle a
zvedali je zkrvavělými prsty. Brzy však mu-
sili polevit. V dole bylo únavné vedro a masky
i těžké dýchací přístroje zpomalovaly pohyby.
Zvonář měl opět nutkání strhnout si masku
a rozpoutat všechny své vězněné síly, a snad
by byl tento vražedný pohyb udělal v naprosté
ztrátě ovládání, hnán až k nerozvážnosti bez
ohledů živočišnou potřebou ochránit své dí-
tě, kdyby v té chvíli nebyl mu padl na rame-
no omdlelý druh. Musil jej dopravit k čekající
kleci, odkud jej tesař pomalu vyvážel na
vzduch.
Po této výstraze usměrnil vzrušenou pra-
covní mohoucncst. Zkrotil se a dělal celé dvě
hodiny jako stroj. Hromada zborcených hmot
však byla nevyčerpatelná. Teprve druhé par-
tě se podařilo uvolnit průchod; jeden muž se
jím provlékl na zvědy a oznámil, že cesta až
k strojovně se zdít být schůdná. Třetí výmě-
nu po dvouhodinovém odpočinku přivedla Zvo-
naře do chodby již nově vyztužené, ale s prů-
hledem na strženou výdřevu, která zanechá-
vala jen naznak průlezu mezi trámy a poleny,
prosypanými betonovou drtí, kusy cihel, hlu-
šinou i drobným uhlím a prachem.
Vůdce záchranné roty pokrčil rameny. To
znamenalo: co s tím? A když Zvonař vecpal do
zející díry celý trup a soukal se píď za pídí do
otvoru, mizeje kus po kuse ohromeným zra-
kům, které ho sledovaly ze zaočních skel ma-
sek, nechal ho chvíli, zdolán touto sebevražed-
nou odvahou, ale když zaslechl v tichu hrozeb-
ný praskot ohlašující nové sesouvání, chytil
jej za nohy a s pomoci ostatních naráz bezo-
hledně vytáhl. Rychle jej postavili, ohledali mu
masku. Seděla.
Zvonář neprojevil ani radost ani hněv, jen
si vykasával kalhoty a shrnoval košili nad
odřeným hubeným břichem. A pustil se hned
s ostatními do úmorné piplačky odklízeči.
Tak jako parta Zvonařova pracovali jiní
směrem k revírům Olga, Frederika, Gluck. Zvo-
nař dělal až do noci, střídavě odpočíval s o-
statními na nosítkách v třídírně již zhruba o-
pravené. V jedné polovině leželi po prýčnách
narychlo sbitých s jedné strany havíři vyvá-
žení ze šachty v plachtách, s druhé zachránci,
unaveni tak, že ani nepozorovali svého mrtvé-
ho sousedstva. V třidirně páchl kar bol, spá-
lenina a čerstvě mletá káva. Milfaitová s po-
mocnicemi vařila nové a nove dávky mužstvu
neustále se střídajícímu.
Byla již skorém půlnoc, když se Zvonař pro-
budil uprostřed hlubokého spánku, jenž pře-
padal omámené zachránce jako mdloba. Zdá-
lo se inu, že naň spadl strop a že je zavalen
mohylou uhle. Otevřel oči do úplného vědomí
náhle dosaženého: a viděl, že mu spadla na
prsa cihla ve chvíli, kdy se celý důl otřásl hro-
mobitím několika úderů najednou.
Všichni vyskočili s prýčen a pádili ven. Z o-
bou šachet se kouřilo; stály nad nimi mraky
dýmu, které ani neměly plynové nadneseno-
sti, ale vypadaly tvrdé jako pískovec. Okolo
nich slabě šuměla pára, promíšená uhelným
prachem. Lidé zmateně křižovali cesty svého
úprku a Zvonař, jenž doběhl šílený k pomocné
jámě, tak daleko, jak jen bylo možno udržet
dech, srazil se tam s inženýrem, který prve
cvičil náhradní pomocné čety.
“Konec!” vykřikl naň inženýr nelidským
hlasem jako by ho obviňoval. “Všecko ztrace-
no!”
“A co... co čety? Záchranné čety?”
“Zůstanou tam také,” řekl chmurně inženýr.
“Teď už je všechno marné.” Opřel se o Zvo-
naře, ochromený ve všech silách. Havíř cítil,
jak se mu na paži protěžuje. Muž klesal. Po-
depřel ho tedy, nevěda pořádně sám, co děla;
dosedli těžce vedle sebe na povalený trám, vklí-
nili hlavu mezi skleslé paže.
K zemi je mačkal drtivý klid smrti.
Zvonař se neptal. Věděl, že se inženýr musí
vymluvit, aby si ulehčil, aby mohl vstát, aby
mohl znova dělat. Prosil ho. pohledem, aby to
učinil, pomohl sobě i jemu, neboť sl byl nyní
jist, že ten, kdo v něm zabije poslední naději,
mu odoperuje snětivý úd. Začal sám, aby mu
pomohl najít slova:
“Na kutišti Hugo je tedy konec...”
“Na Frederice také, a tam se prodrali nej-
dál, kamaráde, tam pronikli až k padnici na
třetím horizontu. Z Olgy už vyváželi havíře,
všecko mrtvé, kamaráde ,všecko se smrtelný-
mi ranami od pádu těžkých hmot, nebo popá-
lené, nebo zadušené. Na Glucku se nedostali
daleko; jen začali omítat plachtovou závěru,
v tom cípu, co je čerpací stanice, jestli víš, mu-
sili utíkat před horkou a kalnou bystřinou,
plnou plynů. To důlní prameny prošly ohni-
štěm a razily si cestu spádem. A teď při vě-
trání asi vznikly nové zápary a z nich nové
ohně...”
“Co se dá dělat, pane inženýre, co se dá dě-
lat?” sepjal ruce havíř.
“Musíme uzavřít celý důl — to je jediná po-
moc. Nemá-li vyhořet všechen uhel, zatopit!
A protože se teď ve válce potřebuje tolik uhlí.”
“Zatopit? Jako by tam nebylo už dost vody
z podzemních pramenů!”
Inženýr hodil rameny:
“A co můžeš dělat, když je válka?”
Zvonař mlčel. Teď již nebylo co říci. Seděli
tak spolu tiše, v sebe pohroužení pozůstalí o
hromadném pohřbu, až s nimi zalomcovala čet-
nická hlídka:
“Co vy dva tady děláte? Pryč odtud! Vyklízí
se celý povrch! Jen zedníci tu zůstanou zazdí-
vat jámy!”
Samaritán poznal jednu z obou smutných
tváří, zuctivěl a šťouchl četníka do boku:
“Gluck auf, pane inženýre!”
Nepodivil se však, že tu nachází bok po boku
havíře vedle inženýra. Dnes se nikdo ničemu
nedivil. Oba ti muži, kteří si do té doby byli
cizí, zahlédli v průběhu dne několikrát své tvá-
ře a byli na konec neštěstím k sobě přitaženi k
náhlé bratrské důvěrnosti. Teď se*vš,ak zase
rozcházeli, každý k svému vlastnímu žalu: in-
ženýr do kanceláře a k mapě dolu, aby ji ozna-
čil červenými kříži, Zvonař s ostatními ven ze
šachetního prostranství.
Nouzové osvětlení prohlubovalo' tmu noci.
Z tisícového davu zbylo před dolem několik
stovek příbuzných. Teď již nikdo neplakal.
Nové výbuchy zlomily i vůli projevovat hoře.
Čtyři chlapci Zvonařovi leželi na zemi a spali
jako mláďata v doupěti, přikryti nějakou mi-
losrdnou rukou. Milka klečela, podobná kostel-
ní sose, tváří k šachtě. Na její .sepjaté ruce
kanula znatelnou vlhkou stopou slza za slzou.
Zvonař nad ni chvilku přemýšlivě stál. Pak
se rozhodl říci:
“Pojď domů, já se musím vyspat, jinak bych
tam nebyl nic platný!”
Nad závodní hornickou kolonií utkvěl tlak
neštěstí.
Ale nejen kolonie dolu Eitel, nejen Remscheid
a Dortmund, Poruří se celé rozechvělo tím vý-
stražným hlasem z podzemí; ten jako by chtěl
varovat pošetilé lidi na povrchu, kteří se od-
hcdláyali k vzájemnému vraždění z vlastní
svobodné vůle. Podivná směs pokory a vzdo-
ru šla z havířského davu, jenž kroužil kolem
zazděné a jak se tajilo a neutajilo i zatopené
šachty a kolem dílenské budovy naproti ša-
chtě, jež byla proměněna v ohromnou márni-
ci šedesáti horníků, nalezených a vytažených
na světlo boží záchrannými partami ještě před
druhým výbuchem.
Diváci z všech krajů Německa se sjeli na po-
hřeb v statisících, ať ze zvědavosti nebo z o-
třesného soucitu, jímž působí na lidský cit hro-
madné obětí na lidských životech. Přijeli na
tento okázalý pohřeb i preto, ze nemohli vi-
dět pohřeb svých padlých na vzdálené bitev-
ní linii ani ve vzdálených a neznámých laza-
retech.
Silnice podle plotu byla toho dne uzavřena.
Šedesát lesklých černých rakví bylo sem vyne-
seno na čerstvé lešení, před každou na černé
tabulce bílá písmena se jménem a věkem, od
čtrnácti do pětapadesáti. Několik honosných
věnců se stuhami stálo na opěrách před tou
dlouhou řadou jako velitelé z kvetli, a největ-
ší věnec se stuhami císařského rodu se skvěl
v čestném popředí a před ním jako smuteční
záhon černý čtverec: nasypaný uhelný prach.
Zase houkaly sirény. Zvonily zvony. Ten u-
míráček provázel truchlivý řad selských že-
břinců, kam rakve uložili dvě a dvě. Čtyřspře-
ží koní do leskla vyhřebelcovaných byla vede-
na venkovany s hedvábnými cylindry na hla-
vách, biče i chomouty byly ozdobeny černými
chocholy. Vše bylo důstojné jako havířská hr-
dost, neboť Člověk z potřeby sebeúcty dodává
důležitosti tomu, co dělá.
Princ vládnoucího rodu v polní uniformě
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Moučka, Franta. Věstník (West, Tex.), Vol. 26, No. 34, Ed. 1 Wednesday, August 24, 1938, newspaper, August 24, 1938; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth625527/m1/15/: accessed April 24, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.