Věstník (West, Tex.), Vol. 30, No. 28, Ed. 1 Wednesday, July 15, 1942 Page: 4 of 24
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Strana i*
IIIRRIS
EVROPA MLUVÍ.
V newyorském Townhallu sešla se koncem
června velmi neamerická společnost. V obe-
censtvu bylo vidět všechny evropské střihy,
různé typy ženských tváří i různé mužské pro-
fily. Z šumu, jenž obvykle předchází přednáš-
ky vynikaly různé přízvuky angličtiny i vše-
chny možné evropské jazyky. Mezinárodní spo-
lek pro lidská práva a novou demokracii pořá-
dal přednášku, kde patnácti řečníků na pro-
gramu byl každý mluvčím za svou evropskou
vlast obsazenou nacisty.
Proto skýtalo jeviště neobyčejný obraz dlou-
hé řady osobností, jejichž počet sám byl obža-
lobou bezohledného nacistického tyrana. Je-
ště více přitahovaly pozornost osobnosti řeč-
níků, mezi nimiž zasedal bývalý premiér, dva
ministři, generál, universitní profesoři a slav-
ný advokát. Uprostřed válečné vřavy na boji-
štích celého světa působila tato skupina lidí,
jež se tu sešla, aby odsoudila nacistické uti-
skování a podala náměty pro další boj proti
němu.
, Schůze byla řízena předsedou pořádající or-
ganisace MacDonaldem. Ujal se úkolu vyvolá-
vat řečníky, a dobromyslně vtipnými poznám-
kami se snažil udržovat americky bezstarost-
nou náladu v sále, který si byl příliš dobře vě-
dom tragedií, jež se současně odehrávaly ně-
kolik set nebo tisíc kilometrů daleko.
Po úvodním řečníku promluvil za Českoslo-
vensko ministr dr. Papánek. Začal citováním
zpráv, jež v tomto okamžiku nejtíže doléha-
ly na mysl všech přítomných. Vzpomněl sto-
vek nevinných obětí, které si nacistický teror
právě vyžádal za život svého dipplomovaného
řezníka, jehož tímto způsobem používají naci-
sté i po jeho smrti. Ale tyto české oběti před-
cházely jiné, neboť již od začátku tříleté o-
kupace českých zemí se Němci vraždami sna-
žili vymýtit český národní život. Jejich úsilí
se v národu vychovaném v zásadách Husa, Ko-
menského, Masaryka a Eeneše nedařilo. Všich-
ni tito vůdcové musili bojovat proti Němcům
a nacisté jsou pro Čechy v tomto boji jen po-
sledním a nej krutějším vtělením téhož nepří-
tele. Proto, pravil řečník, je jakékoli rozlišová-
ní mezi Němci a nacisty Němcům samým jen
záminkou pro rozdělování protihitlerovkýčh
sil a pro připravení cesty k podvodnému míru.
Marně Němci pronásledují českou inteli-
genci. Marně vybili Lidice a odvážejí děti do
továren na otroky Češi neustanou ve svém
domácím odporu. Čeští letci za hranicemi, kon-
čil dr. Papánek, neustanou ve svém úsilí, do-
kud nebude svobodného Československa ve svo-
bodném světě, který bude muset být tak stme-
len, aby jej bandité nemohli každou generaci
rozvracet.
Dr. Malinowski, který se ujal slova za Po-
láky, zdůraznil, že s národním osvobozením
bude muset současně být provedeno osvobození
sociální. Jedno nemůže bez druhého existo-
vat, stejně jako nemůže být v dnešním světě
jediný národ svoboden, zatím co jiné národy
jsou ujařmeny. Profesor Salvemini, jenž mlu-
vil za Itálii, vehementně vybízel k nekompro-
misnímu stanovisku spojeneckých vlád k Hit-
lerovým přisluhovačům. Dr. Venizelos, syn
slavného řečkého státníka, připomněl, že je-
ště teď jsou tisíce anglických vojáků poscho-
vávány u řeckého obyvatelstva. Vystřídali se
řečníci za Španělsko, Norsko, Jugoslávii, Lu-
xemburg, Belgii, Holandsko a Francii. Bjarně
Braatov, řečník za Norsko, připomněl, že toto
není doba 11a kritiku vlastních vojenských ve-
litelů, protože by to Německu přinášelo jen u-
žitek. Vynikající byla závěrečná řeč ve které
Henri Torrés, jenž mluvil za Francii, vysvět-
lil tragedii země, zrazené a prodané nikoli jen
špinavými politikáři a Lavaly, ale jedním ze
svých národních hrdinů, maršálem Pétainem.
Každý řečník promluvil svým způsobem,
svým přízvukem, svými národními gesty. Vše-
chny tyto národy měly něco společného. Setka-
ly se tu. v duchu vzájemné úcty a ve vědomí
společného utrpení, z kterých mohla vyplý-
vat jen jejich jednota. Proto byl tak patřičný
projev DelVayův, jenž ve své řeči pravil, že ne-
může být trpěno, aby evropská podzemní hnu-
tí byla nacisty vybíjena jedno po druhém. Ne-
smí se již nikdy opakovat, co se stalo za němec-
kého nástupu, kdy jeden národ byl zdoláván
po druhém, ani ti, na něž ještě nepřišla řada
pochopili, že jde také o ně. Víru ve spolupráci
ve světě, který bude státi na zásadách slušno-
sti, vyjádřili všichni řečníci. Spolupráce je sym-
bolem budoucnosti. , Č. T. K.
-V--
ŠEL TUDY PROPAGANDISTA.
Jan Kozma.
V krbu dohořívají poslední polena, V síni
welšské čajovny, nízké a temné jak zavřená
dlaň je jako by ani války nebylo. Ba jako by
ani nebylo toho času který je s námi. Stará
paní v čajovně u Zlatého lva ve vsi zapadlé v
horách kam nás osud zavál za ostrou střelbou,
zná všechno, co se od nepaměti v tom kraji
sběhlo.
“My už jsme tu jednu invasi měli”, říká “A-
le to je strašně dávno, osm set let. Tenkrát to
byli Angličani. Nemyslete si, že nás, Welšany,
porazili. To ne, my dear. Kdepak oni byli
tenkrát za námi. My měli svého prince, jme-
noval se Rhys ap Thomas, a všechno lepší než
oni. Jenže jsme se hádali,” vypravuje stará
paní, jako by čtla z knihy, která je tolika ná-
rodům společná. “Hádali, hádali a tak se to
stalo. A co vy, Čechoslováci, co vy jste vlastně
zač? Byli tu včera vaši kamarádi a ti říkali,
že jste s námi příbuzní. Jste nebo nejste?” ptá
se stará paní přísně.
Díváme se na sebe, můj přítel a já. Kdo co
zas té staré chuděře napovídal?
“Drahá paní”, začínám nejistě, “příbuzní
jsme si vlastně všichni. Člověk jako člověk."
“To jsme, jenže prý jsme jeden kmen. Sko-
ro jeden clan. Ten, co tu včera vypil pět piv,
říkal, že naši předkové a ještě jiní byli ve vaší
zemi. A že to není ani tak dávno.”
Pot mně vstává na čele. Vidím, jak tou za-
padlou welšskou čajovnou šel český propagan-
dista a jak já se nešťastně zabořuji do jeho
šlépějí. Jenže to musel být nějaký pěkný pták
a kromě toho mu pomáhalo těch pět piv. Dí-
vám se na svého přítele, ale ten jen mávne ru-
kou: “Nech ji při tom, kamaráde. Dneska je
ledacos možný. Třeba ti jejich u nás skutečně
byli. Možná, že byli s těmi Švédy, co nás kdysi
okradli. Nech ji a zeptej se, jestli nemá vejce.”
Nezeptal jsem se, jen jsem se tupě díval na
tu starou welšskou paní.
“A taky jazyk mánie blízký, říkal. My řekne-
me good night — fidl nos, a vy dobr nos.”
Utřel jsem si pot za krkem. Bylo mi horko
jako tomu plechovému lvu, který se upřeně dí-
val do dohořívajícího krbu. A nízký strop z
černých trámů se chýlil ještě níž a celou jeho
tíhu jsem cítil na své šíji.
Šel jsem toho večera do tábora tiše a za-
mlkle. Nebe bylo plno hvězd a welšská děv-
čata stála ve stínu domů v spojeneckém obětí
s Čechoslováky, jejichž sláva v těch koncích se
od loňského roku, kdy tu byli naposled, po-
věstmi a vzpomínkami jen zvětšila. Myslel jsem
na Čechoslováka, který našel tolik společného
v naší historii a jazyku s historií a jazykem
welšským.
Táhlo už k půlnoci, když jsem přišel k místu,
kde mi bylo bydlet. Byl to zámeček, v němž se
kdysi zastavil 11a cestě k moři sám Nelson, do-
konce prý tu přespal. A taky tu straší: najed-
nou se rozezní zvonky a po schodech, se z ni-
čeho nic valí stříbrné nože a lžíce. Tak se to
povídá. Na zámeckých schodech stojí Josef
Pšenička, starý sekáč, a drží v ten pozdní noč-
ní čas národní uvědomovací hodinku, jak ří-
ká. Okolo něho se kupí broučci a poslouchají,
poněvadž Josef Pšenička je četař a zná svět
a vůbec všechno.
“A to si z vás, kamarádi, málokdo uvědomu-
je, co my máme společného, řekl bych univer-
sálního, s národem valeským. Kdyby se šlo do
hloubky, zjistili bychom, že třeba Václav Pišout
je přiměj kříženec z český matky a valeskýho
předka anebo talc podobně.”
“Nekecej voloviny,” zní z přítmí.
“Žádný voloviny, ale pravda historická to
je. Kdybys znal tak dějiny světa jako já, nepo-
užíval bys takových vulgárních vejrazů/’ od-
Ve středu, dne 15. července 1942.
povídá Pšenička a ti, kteří ho podporují ve
všem, volají. “Jen povídej, Josef!”
“Tak teda příbuzní jsme. Poněvadž přes na-
ši rodnou zem se převalili v naší historii Kvá-
dové, Markomani a Keltové a jako každá ar-
máda v cizí zemi zanechali po sobě živé sto-
py. A poněvadž Keltové jsou Švédové, respek-
tivně Welšové, tak jsme příbuzní a basta. Ta-
ky, jak jste zajisté poznali, máme některý fo-
nografický a etnografický výrazy společný.”
“Co to sou ty fotografický vejrazy?” ptá se
někdo.
“Žádný fotografický, ale fonografický. To
je jazyk a kultura a jiný různosti”, odpovídá
pohotově Josef Pšenička.
“Tak na příklad miluju vás ve zdejší řeči se
řekne, milvas, což 11a první pohled je jasný.”
Při tomto výkladu mně začaly vstávat vla-
sy na hlavě, poněvadž jsem viděl, že přede
mnou stojí Československý propagandista z
čajovny u Zlatého lva.
“Poslouchejte, Pšeničko, kde jste sebral tyhle
znalosti o welšském kraji?” ptáni se.
"“Z části vlastní píli jsem se jich dopátral, z
Části místním pozorováním. Trochu jsem je
ovšem zpopularisoval, aby to bylo lidu přístup-
nější. Tím se taky stanem’ bližší jeden druhý-
mu. A každý sblížení nese svý ovoce a někdy
chutnější a užitečnější, než jaký může stvořit
oficiální propaganda. Nevýhody to má ovšem
ty, že my neznámí malí propagandisti se ztrá-
címe pro širší veřejnost v písku zapomenutí.
Ale na všechno se musí prakticky,” tak mluví
četař Josef Pšenička, člověk světa znalý.
Když jsem, přemýšleje o jeho slovech, krá-
čel k půlnoci do svého pokoje, zdálo se mi, že
slyším, jak zámkem zní tlumené zvonění a jak
po schodech se valí stříbrné lžíce a nože. A
skoro bych ruku dal do ohně na to, že jsem
slyšel domlouvavý hlas Josefa Pšeničky: “Pane
duch, pomož mně sesbírat ten escajk a nech
toho strašení. Je to škoda, aby se to tady zby-
tečně válelo po schodech. Vždyť se to dá stře-
lit. Tak dělej, ty Flamarione. Na všechno se
musí prakticky.”
Ale pak už bylo ticho. Neboť čas se převalil
daleko přes půlnoc a tím skončila hodina du-
chů a také propustka četaře Josefa Pšeničky
ztratila svou platnost.
—--V---
Kanada zdraví svou armádu.
Montreal. (ČTK.) — V týdnu 29. června do 5.
července po celé Kanadě byl slaven armádní
týden, jehož cílem je navázati ještě užší přátel-
ství mezi civilním obyvatelstvem a kanadskou
brannou mocí. Ve všech místech po celý týden
se konají různé podniky. V pondělí 29. června
armádní týden byl zahájen “dnem vojáků”. Ci-
vilní obyvatelstvo připravilo pro své vojáky na
tento den různé zábavy, zve je do rodin, odesílá
balíčky do vojenských táborů atp. Též kanad-
ští Čechoslováci toho dne byli hostiteli kanad-
ských a československých vojáků. V Montrealu
odbočka Čs. národního sdružení připravila ve-
čeři pro skupinu kanadských vojáků a pro vo-
jáky československé. Každý den v tom týdnu
byl věnován určité myšlence směřující k zvýše-
ní válečného úsilí. Sobota 4. července byla pak
věnována spojencům.
--V--
Společná činnost Poláků s Čechoslováky ve
Venezuele.
Caracas. (ČTK.) — Čechoslováci a Poláci ži-
jící ve Venezuele sdružili se v organisaci “Pol-
sko-československý kroužek” a polská a Čs. o-
sada vystupují nyní na veřejnost prostřednict-
vím této společné organisace. — Na schůzi
Polsko-čs. kroužku 19. června v Caracasu bylo
přijato prohlášení, v němž se praví, že vene-
zuelští Poláci a Čechoslováci vyslovují napro-
stý souhlas s vedením polské i čs. zahraniční
akce, odsuzující nacistické řádění v obsazených
zemích a slibují, že budou podporovat legální
vlády svých zemí, dokud národy doma nebudou
opět svobodné. — Společné prohlášení polsko-
československé bylo otištěno většinou venezuel-
ských listů a bylo vesměs sympaticky komen-
továno.
-V-
Hlupák ztratí jmění, než najde svoji hlou-
post. A mnohý ani potom ne.
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Moučka, Franta. Věstník (West, Tex.), Vol. 30, No. 28, Ed. 1 Wednesday, July 15, 1942, newspaper, July 15, 1942; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth625639/m1/4/: accessed April 24, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.