Věstník (West, Tex.), Vol. 27, No. 27, Ed. 1 Wednesday, July 5, 1939 Page: 2 of 24
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Ůtvam %.
Plánování s metodou.
Winston Norman.
ti yrŮJ PŘÍTEL JOHN seděl na lavičce v “o-
1V1 hradě pro býky”, slunném to nádvoří,
kde mírní blázni konají svou denní půlhodinku.
Poznal mě okamžitě ,jak jsem vstoupil, a jeho
obličej se rozzářil radostí.
“Haló, starý muži I”, zvolal. “Jsem rád, že tě
vidím. Sedni si tady na lavičku. Přinesl sis s
sebou pletení?”
Zpozoroval jsem k svému překvapení, že
John pracuje na něčem, co má být svetr. “Kaž-
dý zde plete”, vysvětloval vesele. “Duševní léč-
ba. Ti lidé jsou beznadějní blázni! Pletu více
než všichni. Dokud pletu, nemohou mě zbláz-
nit.”
“Ale nechceš se odtud dostat, kamaráde?”,
ptal jsem se ho udiveně.
“To bych řekl, že ne!”, zvolal. “Líbí se mi ta-
dy. Po prvé v životě mám pokoj od obchodních
záležitostí a spoustu času na přemýšlení. A
teď, když pletení jde tak lehce, mohu se věno-
vat plánům a nevynechám ani očko. Jak se ve-
de lidem ve. Washingtonu?” “Dost špatně”, při-
znal jsem se. “Nezaměstnanost pořád větší, mo-
rálka pořád menší, ceny nijaké a — ”.
křikl, a prsty se mu roztřásly rozčilením. “Tak,
tedy se jim vede špatně! To je dobré . . . Plá-
novat! Už přijala vláda můj systém?”
“Jaký systém?”
“Systém přece, který jsem vládě poslal včera
vzduchem. Pět set sedmdesát slov!”
“Snad nechceš říci, že ti odtud dovolují posí-
lat telegramy?”, ptal jsem se užasle.
“Ovšem, že ano! Udělal jsem si vysílačku
sám. Telepatie. Rozumíš? Ale zdá se mi, že ti li-
dé tam ve Washingtoně nedostali mé poselství.
“Nu, ono už jim ani nic nezbývá udělat. Zku-
sili všechno, a — ”
“Nesmysl! Kams dal hlavu? Vždyť se ještě
ani pořádně nedotkli plánování! Člověče, nepo-
vídej mi, že po pěti letech plánování a čtyřiceti
miliardách dolarů na nejlepší mozky, které si
může země koupit — nepovídej, že teď najed-
nou ztratí kuráž a všeho nechají! Dělejte pře-
ce něco! Dělejte pořád! Jediná chyba na tom
jejich plánování je, že je nedovedli nikdy do lo-
gického konce — a logický konec je můj sy-
stém “plať, jak pracuješ!” Je to plánované ho-
spodářství, které udělá všemu plánování konec.
Vezmi si na příklad ceny — ”
“Vezmi si na příklad ceny! Můj plán je od-
straní úplně. Jak jsem včera telegrafoval vládě,
lidé už mají cen dost. Je čas zbavit se jich.”
“No, no,” pravil jsem, neboť se ve mně začal
probouzet mimoděk zájem. “Ceny se přece ne-
dají odstranit, Johne. Jak by lidé kupovali, kdy-
by nebyly?”
“Nekupovali by. Všechno by dostávali zdar-
ma! Zaměstnavatelé by dostávali od zaměst-
nanců tolik milionů, že by nepotřebovali vydě-
lávat na svém zboží. To je celé tajemtsví mého
plánu “plať, jak pracuješ”! Dělníci platí za-
městnavatelům za privilegium, že pracují”!
“Kolik by museli platit?”
“To záleží na tom, j ak užitečnou práci by dě-
lali. Za pět centů za hodinu bys byl vicepresi-
dentem banky, za 60 centů stenografem, za $1.-
20 hlídačem na podzemní dráze, za $3.25 zední-
kem, a — ’
“A myslíš, že by lidé pracovali, kdyby měli za
práci ještě platit?”
“Ovšem. To už je v lidské povaze!”, odpově-
děl, a na tváři se mu objevil zchytralý výraz.
“Studuji lidskou povahu, už co jsem tady. Pozo-
roval jsem hlídače, kteří si myslí, že jsou při
zdravém rozumu, a říkám ti, že kdyby ameri-
cký lid musel platiti za práci, začal by v ní hned
vidět něco cenného. Čím vyšší by byla cena, tím
více by se bojovalo o místa! Miliony lidí zaplatí
s radostí $3.25 za hodinu, aby byli zedníky! Mi-
liony by jich chtělo kopat na kanalisacích. Mi-
liony by jich chtělo být mechaniky! Jaký by to-
ho byl následek? Každý ve Spojených Státech
by pro změnu zase pracoval! Několik málo po-
valečů by se dalo na bankéře, senátory, lidové
spisovatele, ale velká většina by se rvala o to,
VĚSTNÍK
aby dělala něco užitečného. Byl by konec neza-
městnanosti, protože čím více dělníků by za-
městnavatel najal, tím větší by měl příjmy! Po-
važ, jaké by náš průmysl dělal zisky! Považ, jak
bychom ve Spojených Státech měli všeho hoj-
nost!”
Ať byl blázen, nebo ne, při tom jsem ho ne-
směl nechat. “Zapomněls na jednu věc,” namí-
tal jsem. “Když dělníci nebudou dostávat mzdu,
odkud naberou peníze na placení zaměstnava-
telů za privilegium, že mohou pracovat?”
“To je dobrá otázka. Divím se, jaks mohl na
ni přijít. Ale odpověď je jednoduchá. Dělníci
budou dostávat peníze ze zpětných daní. Zpět-
né daně — to budou daně, které vláda bude pla-
tit lidem, místo aby je lidé platili vládě.”
Přesto jsem se nevzdával'naděje, že ho usa-
dím. “Ale přehlédls něco jiného. Odkud vezme
vláda peníze, aby je platila dělníkům ,a ti, aby
je rozdávah zaměstnavatelům?”
“Z deficitu přece”, odpověděl pohotově. “De-
ficit, jak víš, je teď zakopán ve Fort Knoxu. Za
šestnáct miliard zlata! Největší poklad na svě-
tě. Větší než Sutterův mlýn, větší než Klondike.
Proč tam má to zlato zahálet? Proč tam vláda
nevrtá, netrhá a nedobývá je? Víš, co by po-
tom bylo?”
“Co?”
“Než by je vydobyli na povrch země, měli by
dalších šestnáct miliard dolarů zlata. To by by-
do dohramady dvaatřicet miliard. Potom by
vystavěli druhý Fort Knox. Znovu by jej rozko-
pali. Třetích šestnáct miliard! Potom by je zase
zakopali. Vykopali. Zakopali. A . . .
Začal jsem vyhýbavě: “Johne, teď musím jít.
Mám domů dvě hodiny pletení — ahm — jízdy
autem a musím — ”
“Mimochodem řečeno,” pokračoval, nevšíma-
je si mne. “Sloučil jsem dohromady plán Fort
Knox se stálonormálním systémem Wallaceo-
vým na potírání nezaměstnanosti. Přirozeně,
když bude každý pracovat jako bobr, že za
chvilku vyrobíme všeho příliš mnoho. Příliš
mnoho potravy, oděvů, automobilů, svetrů, ko-
čárků atd. Tu přebytek prosté rozebereme zase
na kousky a dáme zpátky, odkud přišel.”
“Aha To je tedy stálonormální pián pro prů-
mysl!”
“Správně. Až bude nadbytek automobilů, roz-
tavíme je a zatlučeme zpátky do země! Přeby-
tečnou pšenici zahrabeme zpátky na pole. Pře-
bytečné mléko nalejeme zpátky do krav. Zkrát-
ka, čehokoliv bude víc než dost, to dáme tam,
kam to patří. Nic tak nepřijde nazmar. Schová
se to na dobu, až budou lidé ochotni vzít si to
zadarmo.”
“Ale jedno udělat nemůžeš”, pravil jsem.
“Nemůžeš nacpat přebytečná vejce do slepic.”
“Vím, že to nedovedu, protože jsem příliš sta-
rý na kvalifikovanou práci. To budou muset dě-
lat mladí lidé s jistým okem. A ještě mnoho ji-
ných věcí. Vezmi si třeba tady ten svetr. Tvr-
dím, že jsou na světě lidé, kteří by jej dovedli
rozplést a přilepit zpátky na ovce. Ano, bude po-
třeba milionů kvalifikovaných dělníků! Ne-
chápu, proč vláda neodpovídá na můj tele-
gram?”
Asi v té chvíli na mne začala působit atmos-
féra blázince. Vzpomínám-li si nyní, že byla
chyba pouštět se se šílencem do debaty.
“Tvůj plán vypadá docela dobře na papíře,”
připouštěl jsem. “Ale myslím, že ať budeš lidi
chránit sebevíc, přece najdou cestu, jak se
vzájemně podplácet a šidit.”
“Jak to bude s pensemi?”
“Jak jsem včera telegrafoval vládě, pense se
budou platit dětem místo starým. Lidé by měli
užívat pense, dokud jsou mladí a těší je to.
Když jde člověku na padesátku, měl by dostat
rozum a usadit se.”
“A co uděláme s náklady na velké investiční
práce v našem pláně?”, ptal jsem se dále. “Bu-
deme stavět kanál přes Floridu?”
“Ovšem že. Tady budeme užívat vykopávací
a zasypávací metody. Najmeme dvě mužstva.
Jedno bude kopat kanál, druhé půjde pů míle
za ním a bude jej zase zasypávat. Tak vyhoví-
me oběma stranám — lidem, kteří chtějí kanál
přes Floridu, a těm, kteří jej nechtějí.”
“Dobrá,” řekl jsem už skoro nadšeně. “Dotud
by to bylo skvělé, ale co uděláme s byrokraty?”
“Ach.! Znamenitá otázka! Už jsem skoro my-
Ve středu, 5. Července 1939.
slel, žes na ni zapomněl! Onehdy, když jsem le-
žel ve vaně, jsem počítal, že bude-li byrokracie
růst dnešním tempem ještě padesát let, Ameri-
ka úplně vymře. Všechno obyvatelstvo se bude
muset ze země vystěhovat, aby udělalo místo
vládě.”
“Nuže, co podnikneme?”
“Dvě věci. Předně zřídíme ÚNP. ÚNP je úřad
pro neviditelné práce. Bude zaměstnávat tisíce
státních inženýrů, kteří budou stavět neviditel-
né přehrady přes neviditelné řeky pro neexi-
stující občany, aby nic nepěstovali. To bude
stručně práce ÚNP”.
Jeden z hlídačů přišel a položil Johnovi ruku
na rámě. “Pojď,” řekl. “Je čas pro léčebnou
lázeň”.
“Pokud jde o zbytek byrokratů,” pokračoval
John, nevšímaje si hlídače, “uděláme z nich ru-
brikáře. Jak víš, kdekdo ve vládě si vydržuje
nějakou rubriku a každý rubrikář udržuje ně-
jakou vládu. Tak proč je prostě nepřehodit?
Nikdo to nepozná. A člověk nebude muset pla-
tit za to, že je politikem.”
“Promiňte,” přerušil mě hlídač, “ale teď musí
odejít všichni návštěvníci.”
“Sbohem, Johne,” pravil jsem. “Jsem tak ne-
rad, že už musíš jít.”
“Já nejdu. Ty jdeš.”
“Oh”, promiň. “To je omyl”. Vstal jsem, uvě-
domuje si, že neopustim-li blázinec nyní, zů-
stanu v něm navždy.
“Těší mě, že vypadáš tak dobře, Johne,” řekl
jsem. “S radostí jsem si poslechl tvoje plány,
zvláště ten “plať, jak pracuješ,” “zpětné daně”
a zlatou horečku ve Fort Knoxu a — ”
“Plánování! To potřebujeme!”, pokračoval
rozčileně. “Zeptej se tam^ těch lidí ve vládě,
zdali dostali mou zprávu. Řekni jim, aby si ne-
zoufali. Plánování nás přivedlo tam, kde jsme
teď. Plánováním se musíme odtud dostat.”
VÍCE BARVY DO MUŽSKÉ MÓDY !
Jedním z nejnebezpečnějších názorů podrý-
vajícím dnes základy naší republiky, je víra, že
naše žena se může beztrestně nastrojit do všech
duhových barev, kdežto ukáže-li Američan tou-
hu dodat svému oděvu trochu veselejších ba-
rev, vydává se v posměch a opovržení všech.
Muž však má zrovna takový smysl pro barvy
jako žena a potřebuje je zrovna tolik jako ona.
Žádný muž nemůže chodit věčně v hnědém
worstedu nebo “soli a pepři” bez vážných ná-
sledků pro osobnost, jako je pokles morálky a
postupné vyhasnutí životního optimismu.
V dobách americké revoluce chodili američtí
mužové oblečeni jako kdyby se byli vypravili za
průvodce výstřední Kolumbiny na ples krás-
ných umění, a nikdo si proto o nich nemyslel
nic špatného. Benjamin Franklin pak byl od-
strašujícím příkladem toho, jak se gentleman
nemá oblékat.
Je-li žena sklíčena, jde do obchodu a koupí si
nějakou novou veselou věc na sebe. Zažene tím
rázem smutek á získá tak odvahu postavit se
znovu do boje s drobnými ranami života. Upad-
ne-li muž do ponuré nálady, nemá možnost o-
patřit si tuto útěchu.
Já si musím ukoj ovát svou touhu po pestrých
barvách v soukromí svého domova. Mám doma
červený župan s bílými tečkami a nic mě neo-
svěží více, než když si jej po namáhavém dni v
pracovně obléknu.
Přijde doba, kdy chudobarevní američtí mu-
žové učiní konec tradici, zahodí své střízlivé
tweedy a sergey a budou si šít šaty za zlata a
šarlachu.
Krásný obličej je kapitál. Nincn se .dala ma-
sírovat. Potom šla platit.
“Šedesát korun, slečno.”
“Tolik? Vždyť jste mi masírovali jenom-
bradu!”
Přikývla masérka:
“Souhlasí. Jedna brada dvacet korun.”
Zahlédl pan Švorc na ulici známého a hned
k němu zarej doval.
“Poslyšte, mohl byste mi pučit korunu dva-
cet na tramvaj?” zeptal se důvěrně zavěsiv
se do něho.
“Lituji, ale mám u sebe'jenom dvacetikoru-
nu.”
Zajásal pan Švorc:
“Báječné. To si vemu taxíka!” . _ •,__4
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Moučka, Franta. Věstník (West, Tex.), Vol. 27, No. 27, Ed. 1 Wednesday, July 5, 1939, newspaper, July 5, 1939; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth626258/m1/2/: accessed April 25, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.