Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 33, No. 9, Ed. 1 Friday, March 3, 1944 Page: 2 of 8
eight pages : ill. ; page 20 x 13 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Čechoslovák
V pátek, dne 3. března 1944.
■ukt
VLASTA JAVOŘICKÁ:
DVOJÍ JARO
jeni, učinila svého bratrance jejím cílem. a když se jí
odporovalo, žádala si ho tlm mocněji a uminénéji a po-
sléze se jí zdálo, že bez jeho lásky nemůže žiti. Nevédéla,
ubohá Blanka, že láska nedá se vnutiti, že nevzniká ani
z vděčnosti, ani z přinuceni, ale že přichází sama, jako
občerstvující rosa, která také uměle se přivolati nedá. A
že prosadila posud vždy svou, i teď tomu tak chtěla a
obracela se i k Madoně nad svou postelí.
"Ó, dej mi ho, svatá Panno," prosila umíněné. "Ty mi
abys koho oslyšela',
A bledý mésíc usmíval se stejně vlídně do obou těch
světniček.
"Marto moje, já se strachem přicházím k tobě, zda bu-
deš mne i dále milovati, teď, kdy stojím před tebou
chůd a odstrčen, nemaje ničeho mimo své vzdělání a
lásku k tobé."
A když stále mlčela, pokračoval vroucně:
"Ale neboj se, já uživím nás oba, ba i kdyby nás jed-
nou přibylo — budu pracovati a nelekám se ničeho, jen
nepřestán eš-li mne milovati!" Dlouho sedél Všebor u Novotných a hnouti se odtud
Znovu se k ní láskyplně blížil, ale Marta opět uhýbala nechtěl; pil a pil, až usnul nad stolem. Jsou muži, že u-
jeho náruči. j tápí svůj žal v alkoholu, třebaže před tím nikdy pijáky
"Voloďo, ach, Voloďo, my jsme oba zabloudili," za- nebyli; tak í Všebor vybral si takové otupení, nebo snad
plakala, nemohouc se více zdržeti, "my zvolili bludnou sebevraždu.
cestu a musíme se vrátiti. Naše cesty nejdou stejnýmj Toho večera přišli páni na partii taroků a soustrastně
směrem. Moje místo je ve škole u mých dětí a vaše poj se ohlíželi na mladého muže, který maje hlavu na ru-
boku choré Blanky kterou jsme obra kruté zranili," a složenou, tvrdé spal.
Marta opřevši ruce o stůl a hlavu na né položivši, roze- "Takhle se člověk ničí pro lásku," ušklíbl se poštmistr,
želství uspíší Blančin konec, ale toho teď nedbala. Jen
když bude Blanka šťastna aspoň ten čas, co bude hořeti
krátká svíce jejího života.
Domnívala se, že synovce miluje jako své vlastní dítě,
a přece nelitovala obětovati jeho nadějný život za krát-
ké štěstí vlastního dítěte.
Voloďa jí neodporoval více; stal se chladným a za-
mlklým, ale v jeho prsou přece ještě slabě svítila jiskra
naděje. Do prázdnin je dlouhá doba, možná, že se Mar
ho musíš dát, jinak je lží modlitba, 'že nebylo slýcháno,' ta rozmysli, vždyť ho přece milovala, a svolí provdati se
štkala se.
"Marto! Duše moje, co to mluvíš?" zvolal hlasem úz-
kostí zostřeným a strach naplnil jeho nitro
za něho. Pak okamžité si nalehne místo odpovídající je-
ho schopnostem a odejde z domova za .svým štěstím. A
nebo dostane Blanka jiný rozmar a pustí z hlavy, co si
umínila. A třetí možnost, která se v koutku jeho myšle-
ní ozvala, již ale hned zapudil, byla Blančina smrt do
té doby. — Jak se ulekl, když si myšlenku tu uvědomil a
odehnal ji jako jedovatou mouchu.
Leč marně doufal, marně čekal. Marta se nezměnila,
čas utíkal a prvá možnost zapadala stále hlouběji v
beznadéjnosti. Odhodlal se a napsal jí dopis, v němž
znovu prosil, sliboval, nabízel — marné!
Co mu řekla, to též napsala a třebas bylo znáti z do
pisu, jak jí srdce usedalo, loučila se s ním navždy.
Ba i druhá možnost mu selhala. Blanku neopouštěl
její rozmar, ba ona se vžívala ve svou lásku stále více,
dokonce chovala se teď k Voloďovi jako k docela cizí-
mu a její úsilí, aby byla hezkou a milou, zarývalo se mu
do mozku strašným odporem.
Jak ji miloval, dokud byla jeho sestrou, byla mu tak
"stojí-li pak žena za to?"
"No, Stránská je pořádné děvče a k pomilování," za-
stával se řídící, "a nedivím se mu pranic, že si to bere
"Jenom pravdu, Voloďo; — my se musíme rozejiti. Vy j d° hlavy."
spojíte život svůj s životem Blančíným a já odejdu pryč "!• ženy jsou všecky stejné," stál na svém poštmistr,
odtud, abyste mne nikdy nevídal!" j "před svatbou je každá k pomilování, roztomilá, líbezná
' Bože, nemluv tak!" křiknul Všebor, "nesužuj ještě; a skromná, ale sotva se dostane pod čepec, hned obrátí!"j drshou, že by byl nelitoval několika let svého života,
ty! Nevymlouvej se, nebo budu myslet, že tvoje láska "Když on má ale dvojí bolest," pravil doktor vážně, kdyby ji nastaviti jimi mohl krátké žití její! Zdávala
ani láskou nebyla!" nejen že se má odříci hezké a pro něho jako stvořené se mu něžnou, milování hodnou i hezkou, ale teď, co
dívčiny, má se oženit! s nemocnou sestřenkou, která se (násilím byla roztržena bratrská pouta, stávala se mu
absolutně pro manželství nehodí. Zazlívám hrozné paníj neoříjemnou a viděl všecky její nedostatky.
Všeborové, že ho nutí, je to od ní neodpustitelné sobe-' ztratil tak dvě bytosti jemu nejdražší — zbožňova-
ctvi!" nou milenku a milovanou sestru. Ba i k matce se v něm
Přísný pan farář byl jiného náhledu: "Učinila proI něco přetrhlo, co jej k ní dříve mocně poutalo, a bylo
něho mnoho, může za to také oběť žádati!" I mu, jako by mu srdce pomalu ledovatělo.
Nu, ano," rozčiloval se doktor, "ale celý život chtíti, Teď měl už jenom vlast; ta mu zbyla ze všech jeho
to je přece mnoho!"
"O, že nebyla láskou?" zaplakala Marta. "Který muž
byl kdy více milován nežli vy? Která dívka kdy vřeleji
milovala nežil já? Voloďo! Kéž bych mohla vám svou
lásku dokázati a obětovati vám třeba svůj život, abyste
védél, že vás miluji! Jak ráda bych šla s vámi kamkoliv,
pracovala bych a třebas nouzi trpěla, — ale to nemůže
být, protože se musíme rozejiti. Blanka by jisté zhynua
žalem a trest by přišel na mou hlavu, a i kdyby nepřišel,
já bych jej denně čekala a tak svůj i váš život otrávila."
Marné Voloďa zaklínal, prosil, přemlouval.
"Chceš obětovati raději nadějného muže, než chorou,
umírající dívku?" vyčítal zoufale. "Ji si na svědomí vžiti
nechceš a ze mne by si svědomí nedělala?"
"Vy se umoudříte a papomenete, jste-li mužem, a i já
musím nalézt rovnováhu; ale ona je chorá a zašla by
žalem. Voloďo, pro naši lásku vás prosím, zapomeňte!
Žijte pro vlast, pro zvelebení kraje a města, jak jsme se
spolu těšívali, a budete také spokojen; i já tak budu žiti
a snažiti se, abych zapomněla!"
"A ty budeš moci?" ptal se skoro zuřivě, "ó, pak jsi
mne nikdy upřímně nemilovala, pak jsi také jenom ko-
ketovala a flirtovala jako všechny ostatní!"
"Voloďo!" zaúpěla Marta bolestné, dotčena a zraně-
na jeho výčitkou. Ten srdcervoucí křik pronikl ho jako
meč.
"Marto, moje drahá Marto, odpusť!" a vrhaje se k ní!
vo a vrátíš mi tím krásu i štěstí života."
"Již jsem vám řekla," vydechla a bledé rty se ji třás-
ly, až zuby drkotala.
"Stojíš na svém! Dobře, Marto," vypravil mezi zuby,
"po žních se ožením! — Buď s Bohem!"
Posledně se na ni podíval a v jeho očích se zračil
strach, žal a hněv a Martu projel ten pohled, že se za-
chvěla od hlavy až k patě, jak osykový list. Cítila, že je
to naposled a přepadla ji taková slabost, že by málem
byla zakolísala, ale přece se vzchopila a zašeptala: "S
Bohem." Chtěla mu přáti štěstí, ale marně otvírala
ústa, hlasu vydati nemohla. Ohlédla se po ném, jak od
ni spěchal, ale nezahlédla ho už — zmizel mezi davem.
A tu bylo Martě, jako by slunce bylo nad ní zhaslo a
všecko, všecko kolem zčernalo ....
na kolena, chytil její ruce do svých a tiskl je na svá pr-
sa. "Jsem šilený a nevím, co mluvím, urazil jsem té,
ach, promiň, to jsem nechtěl! Nechtěl jsem tebe, svatou,
přirovnatl k těm, jiiniž jsem pohrdal."
Martu pohled na jeho roztesklenou tvář, kterou zvyk
la vídati jenom v různých úsměvech, připravil o posled-
ní zbytek síly a sebeovládání. S hlasitým pláčem obja-
la jeho tmavou, kadeřavou hlavu a líbala jeho bílé čelo,
které jí bylo tolik drahé. Leč ta slabost trvala jen na
chvilku, vyprostila se mu, jak ji kol těla držel, a odstou
pila k oknu, kde polykaje slzy, mezi štkaním rozhodně
mu řekla:
"Mám vás radši než svůj život, než všechno na světě,
ale proto vaší ženou nikdy nebudu, slyšíte, Voloďo? —
nikdy!"
"Že nikdy?!" rozzuřil se a vyskočiv, skokem byl u ní a
uchopiv ji do náruče, tiskl ji tak mocně, až jí dech do-
cházel, a ona se domnívala, že ji usmrtí.
"Ale já ti pravím, že budeš, že musíš být a ne-li po
dobrém, tedy po zlém, ale mou budeš!" Hlas jeho byl
všecek změněný vášní a rozčilením.
"Pusťte mne — pusťte!" křikla sevřeným hlasem a
mrštně se mu vyprostila. Nato otevřela prudce dveře a
vyběhla na chodbu. "Jděte — " spínala odtud k němu
ruce, "jděte a umoudřete se — je to všechno mamo!"
"Vyháníš mne," šeptal skoro, neb mu hlas vypovídal
službu, "ale Bůh ví, že toho budeš litovat! Podíváš se, co
vyvedu!" A odkvapll, neohlédnuv se více po ní.
Marta chtěla se obrátit! do pokoje, ale nohy Ji vypo-
věděly službu; klesla u dveři na kolena a opřevši hlavu
o veřeje, zaštkala hlasitě nad zašlým svým štěstím.
• * ♦
Pan řídící sám nabídnul Martě pro odpoledne prázdno.
Což mohl jl tak pusttti mezi děti, uplakanou, s opuchlý-
ma očima a všecku přepadlou? Bylo mu jí srdečně líto,
a při svačině řekl ženě: "Věděl jsem vždy, že ty Všeboro-
vy ženské jsou umíněné a nemoudré; ale, že by tak da-
leko došly, toho jsem se přece nenadál!"
Marta chodila ve svém pokojíku jako ve snách, chví-
lemi uléhala na pohovku, snažíc se usnouti, ale hned za-
se vstávala; byloť jí v klidu ještě hůře. Souvislé my-
šlenky nebyla schopna, jen jedna věta jí kolovala hla-
vou a tu slyšela a myslela na ni ustavičně. Ji opakovaly
svým tikotem hodiny, ji bzučela moucha na okně a tep-
na na její skráni: "Konec navždy!"
V samý večer přišel k ní Kalina. I jeho tvář měla
smutný výraz; — věděl všechno a litoval oba milence,
kteří byli jeho přátely. "Neměla jsi ho odmítnout!" do-
mlouval Martě, "bere sl vše nesmírně k srdci a kdo vi,
jak to ještě dopadne. Sedí v hostinci u Novotných od
poledne, pije rychle a je již napilý. Slibuje stále, že si u-
dělá smrt a říci si nedá, aby šel domů!"
"Proč celý život?" odporoval farář. "Jenom trochu se-
bezapření a odříkání a to je údělem života, to je osudem
člověčenství." A při tom si myslil: "I já jsem se mnoho
odříkal a sebezapíral a přece jsem to všecko přežil." Při
tom se jeho přísná tvář přiostříla ještě více, že byla té-
měř tvrdou a chladnou.
Ale doktor se nechtěl dáti. "Toho ani Bůh nežádá, aby
se člověk odříkal všeho a lezl své volně do neštěstí. Pro-
to dal světu lásku, aby jí lidé užívali a podle ní se řídili,
a já jako lékař mám zájem pro tento případ i proto, že
vidím, jak se ti dva k sobě nehodí se stanoviska zdra-
votního."
"A jako vlastenci se rovněž o to zajímáme," souhlasil
řídící. "Všebor je nadšenec a bude míti vliv ve veřejném
životě, až se stane majitelem tolika průmyslových pod-
niků a půdy, kterou mu stará slibuje. Já myslím, že tu u
nás v tom zastrčeném kraji učiní mnoho užitečného,
r.^ochromí-li se jeho duch nešťastným manželstvím!"
"O tom mám opačný názor," odporoval farář. "My
slím, že lepším pracovníkem bývá vždy muž, kterého
neobloudila žena. Často k vůli ženě ochabuje muž v čin-
nosti veřejné a jenom se s ní doma cukruje."
"Tak jest!" souhlasil poštmistr, "ženy byly v dějinách
často příčinou prohraných bitev."
"I, dejte pokoj!" smál se řídicí, přidržuje si levé ucho,
aby mu nic z hovoru neušlo, "ženy jsou naší vzpruhou
a řekněte mi, jaký by to byl život bez žen? Já aspoň
bych nechtěl být neženatý ani za nic! To pohodlí, ten
pořádek vám nikdo neudržuje tak, jako vlastní žena."
"No, jsou také dobré služebné, posluhovačky, a dejme
tomu — i sluhové", soudil poštmistr.
"Jen to s nimi zkuste", hájil svou řídící, "každá shání
jen pro sebe a řekněte jí křivé slůvko, už vám se vším
hodí a uteče. To vlastní žena je přece něco jiného."
"Tou si můžete každý den vypláchnout žaludek, a ona
přece zůstane — viďte!?" zasmála se paní Novotná,
která vešla z přístěnku do nálevny a konec hovoru za-
slechla. Měla dnes s mužem jakousi slovňí šarvátku a
byla dopálená na celé mužské pokolení.
Společnost se hlasitě rozesmála a pan řídící křičel, co
mu hrdlo stačilo, aby ji přehlušil, že to není pravda, on
že je vždy něžným a ohleduplným manželem. Ve skuteč
nosti však neměl tak čisté svědomí a byl rád, že tu není
jeho polovice.
Býval často pan řídící popudlivým a zlost, kterou ve
škole v sobě nashromáždil, dal často cítitl milé ženě,
třebaže jl měl velmi rád a vážil si ji jako vpravdě vý-
borné ženy.
Společnost se smála a křičela a hádala se, ale Všebor
nevěděl o ničem. Spal tvrdě a bůhví, o čem se mu zdálo.
XI.
Jak těžkou zdála se pojednou Martě její povinnost. To
je ta samostatnost, z níž se tolik radovala a která ji tak
velice těšila? Bože — jak to bylo všecko suché, trpké a
šedé a to bude muset vléci celý život, až do smrti? Již
nikdy se nezbaví své samostatnosti, již nikdy ji nese-
třese, navždy zůstane učitelkou a do konce svého života
bude choditl do školy. Kam zmizelo její nadšení pro vý-
chovu mládeže, s kterým dráhu tu začínala? Kam po-
děly se její ideály o vštěpování dobra a krásna mladým
duším? A ty děti byly teď jakoby neschvál tak neposed-
né, nechápavé a tupé a ti kluci tolik zlobili, neposlušní
byli a neuměli zhola ničeho. Látka vyučovací nezdála se
jí nikdy tak nezáživnou a suchou jako nyní. Jak za těž-
ko bylo ji mysliti na "y" a "1", na dlouhé a krátké "a".
"A tak to bude pořád — pořád, léta letoucí, až do smr-
ti?" ptala se sama sebe. "Jak budu živa?"
Ó, jak dlouhé, nekonečné byly ty týdny do prázdnin;
ještě skoro deset jich musela Marta prožiti, než nadešly
prázdniny. Byla odhodlána opustiti Horky navždy; pan
Oh, jak prosila Marta kolegu, aby ho neopouštěl a byl řídicí schcválil její odhodláni a vyslovil jistotu, že bude
při něm. ; přeložena, když o to žádala. — Kéž by už jen mohla le-
"Byl bych špatný přítel, abych ho nechal v takové ' domů, ^ mamince, do její náruče, do jejího klina a
chvíli samotného, nehnu se od něho," slíbil a soustrast-i vyP'akati u ní svůj bol, dříve se jí neuleví. Dny se vlek
ně i smutně na Martu se díval. ily lině> dlou*e a třebaže venku jásalo jaro a voněl máj,
' Marta necítila krásy přírody, ji neburcovala vesna k
štěstí a radosti.
V jejím nitru panovala krutá zima a mráz a Martě se
Jaká to byla noc, kterou Marta prožívala. Představo-
vala si, že odsouzencům v pekle nemůže býti hůře. Spáti
nemohla, hlava ji bolela, div se nerozlétla, oči pálily a
údy měla jako zchvácené. V poseli bylo jí vedro k za-
lknutí a vstala-11, zase zima prochvívala ji tělem jako v
zimnici. Byla by se ráda modlila, ale když ve štěstí ne-
byl schopna souvislé modlitby, což teprve teď? Vrhala
zdálo, že už nikdy slunce nezasvítí, nikdy se nerozpučí
květy její duše, nikdy už nezazpívá písní skřivánci.
Psává se a mluvívá o štěstí obětování se, jak ono hře-
je a blaží, že člověk, který se obětoval, cítí se šťastným
se jen každé chvíle na kolena před malým obrázkem bo-| a netouží po ničem více, neboť mu stačí pro celý život
lestné Matky, ruce k ní spínala a prosila přerývaně: i věd°mí, že vykonal velký čin. Ale Marta necítila na sobě
' ničeho podobného, jen žal krutý a těžký ji svíral a hubil.
A Voloďa? Po onom promarněném dnu u Novotných
těžce onemocněl. Nezvyklé požiti množství vina přivo-
dilo mu vážnou otravu alkoholem, byl kolik dnů nemo-
cen a dr. Kareš konal několikráte cestu do dvora. Mno-
ho se namluvil, než mladého muže uvedl na pravou ce-
stu zpět a jedině vzpomínka na vlast a národ to byla,
jejž jej vrátila rozumným myšlenkám.
A když byl trochu klidnější, přišla paní Všeborová a
láskyplně jej ošetřujíc, obsypávala jej všemožnou něž-
ností. kterou kdy k němu chovala. Těšila se v duchu, že
se jej Marta tak dobrovolně zřekla a doufala, až jen u-
čitelka přijde mu s oči, že Blanka přece zvítězí.
Ovšem dr. Kareš netajil se před ní svou antipatii pro-
"Panno Maria, smiluj se nade mnou, ale ne nade mnou
— nad nim — aby se umoudřil, aby se obrátil k Blance
— — a zase štkala a běhala pokojíkem, uléhala a zase
vstávala.
• * ♦
I ve dvorci, v ložnici Blančině bylo světlo a dívka na
růžovém lůžku s nebesy rovněž nespala. I ona myslila
na Voloďu a ronila slzy pro něj. Kdy jej počala milovati
jinak než bratra, nevěděla sama, snad teprve, když vi-
děla, jak ho miluje Marta, a jak krásnou je obapolná
láska, neboť od té doby, kdy ji matka pověděla, jaké
mívala plány o spojeni jich dvou v manželství. Také čet-
la tuto zimu mnoho, a všude bylo tolik lásky, že i ona po
ní zatoužila. A že vždy vše přeháněla, i tato touha stala
se nesmírnou, a nemajíc jiného předmětu pro její uko- ti tomu spojení a vyslovil smutnou předpověď, že man
lásek; věrná, ubohá, čekající na pomoc a sílu. Zdaž
aspoň ta jej nezklame?
XII.
Prázdniny přikvapily, jak Voloďovi se zdálo, velmi
rychle, neboť se jich bál, a s nimi přišly i žně. Ve dvor-
ci při hospodářství bylo plno práce a ruchu, žalo se, su-
šilo a sváželo, počasí bylo výborné. Voloďa byl celé dny
na poli, dohlížel na lidi a s večerem vracel se unaven
domů. Ale letos nežertoval s lidmi, nesmál se, ani ne-
hvízdal chodě po mezích, jako činíval jiná léta. Klo-
bouk měl vtlačený do čela a zasmušile přecházel tichý
a špatně naladěný. Ženské se po něm ohlížely a šeptaly
si, že ho trápí marná láska a litovaly ho, na paní Vše-
borovou pak tajně hřešily — nemívaly ji valně v lásce,
neboť bývala proti dělnému lidu trochu hrdou a odmě-
řenou, kdežto mladý pán byl rozeným demokratem a
proto u lidu nemálo byl oblíben. Litovaly ho i hodnou
učitelku, kterou tolik milovaly jejich děti, jež učila.
Byl poslední den školního roku a poslední zbytek na-
děje slabounce se ozýval ve Všeborově duši. Odcházel
dnes dříve s pole, chtěl zajiti do městečka, snad Martu
uvidí a naposled s ní promluví. Na dnešku záleží vše-
cko! Odevzdal šafáři dohled, poručil, co chystati na zí-
třek a odešel. Lidé mu uctivě přáli dobré noci, a on zmi-
zel na cestě ke dvorci. Jeho bílé šaty odrážely se nápad-
ně v temném úvoze, že jej z daleka bylo viděti. S polí
zvonily kosy, jak je ženci brousili, cvrčkové v nesčísl-
ných tónech cvrkali svou jednotvárnou písničku a za
pahorkem na západě krvácela zlatá koule zapadajícího
slunečka.
Byl nádherný, teplý podvečer, ale Voloďa neměl pro
nic smyslu, on myslil jen, uvidí-li dnes Martu a co jí
řekne. — Vždyť je to poslední den — dnes se rozhodne
o jeho smrti i životě. Šel rychle s hlavou sklopenou a
neznamenal ani, že vyšla proti němu Blanka. Měla rů-
žové, velmi vkusné šaty, ale ty zvyšovaly jen její cho-
robné vzezření, neboť při růžové barvě vyvstávala kaž-
dá vada pleti a každá vráska. Hebounké, plavé vlasy
měla spuštěny po zádech, jako je nosívala Marta, a
trhala kol cesty modré zvonky, jež vila do kytice. — Ač
dříve nemohla býti bez Marty ani den, teď chodila stá
le sama a na bývalou družku jako by ani nevzpomněla.
"Taková jest její láska," těšil se, "tak i já ji jednou
omrzím." A bylo mu zase hořko a cítil křivdu, kterou na
něm páchaly. Promluvil s Blankou jen několik slov, ač
viděl, že mu šla naproti, a pospíchal, aby povečeřel a
se převlékl.
Paní Všeborová chystala mu kvapně večeři, když se
zmínil, že půjde ven a přisedla k němu, když rychle a
roztržitě jedl studený řízek s citronem.
"Jsi asi hodně horkem a chozením unaven, viď, ho
chu?" povídala vesele a pohladila ho po ruce na stole
spočívající.
"Není to zlé," řekl chladně. Co živ tak s matkou ne-
mluvil, ale teď nemohl jinak, ta tam byla vřelost, kte-
rou dříve nikdy nemusil líčiti.
"Nu, lopotíš se na svém," řekla po chvilce, "hned po
žních dám ti majetek připsati; zajedeme do města k
notáři."
"Vždyť to nespěchá," řekl, dojedl a vstal, aby odešel.
Dobrou noc, matko!" a políbiv jí ruku, měl se k od-
chodu.
"Voloďo!" zavolala pani Všeborová a pokročila za
nim. "Ty se jdeš rozloučiti s Martou, viď?"
"Nevím," pokrčil rameny a podíval se na matku by-
stře a pátravě, "uvidím-li ji."
"Voloďo, synáčku," vzala ho za rameno, "nenavazuj,
co jednou bylo přetrženo. Nech ji odejít a obrať se k
mému dítěti; vzpomeň, co jsem pro tebe učinila, celý
život jsem ti věnovala a od tebe žádám jen několik let;
— Blanka dlouho nebude. Vyslyš mne, přines tuto oběť,
jistě tě "za to štěstí nemine, žes ozlatil její život paprs-
kem blaha a krůpějí lásky!"
Paní statkářka slzela, hledíc prosebně synovi do očí.
Voloďa stál nepohnutě — něco mu vázlo v hrdle, že
nemohl promluviti. Bylo mu líto ubohé matky, která
chce obětovati vše pro blaho nešťastného dítěte, a bo-
lest jako moře rozlévala se mu nitrem, — to pro sebe,
pro své štěstí a lásku Martinu.
Nemohl odpověděti a odešel mlčky do svého pokoje.
Do městečka toho dne již nešel, odložil svou cestu tam
až na ráno.
XIII.
Ukončení školního roku nastalo. Posledně byly děti
pohromadě a braly radostně vysvědčení, posledně šly
do kostela. Teď se rozběhnou po lesích a zahradách
jako ptáčata a oddechnou po desítiměsíčním konání
povinnosti.
Učitelé radostně vedli děti pod klenbu kostelní —
i jim nastává čas oddechu. Jen Marta byla smutná, ó
tak smutná. Její ruce se třásly, když posledně sáhly do
kláves varhan, a při "Tedeum" třásl se jí hlas slzami,
když zpívala s dětmi "Bože, chválíme Tebe."
Když vycházela z kostela, ulekla se a srdce jí zabu-
šilo prudce a zatřáslo se jako v křeči. Za sloupem, v zá-
di kostelíka stál Všebor. Přiskočiv kvapně k ní, chytil
ji zezadu za ruku a do ucha jí polohlasně pošeptal:
"Marto, řekni mi poslední slovo, trváš na svém, že ne-
budeš mou?" a chýlil hlavu až k její a s očima dokořán
otevřenýma čekal, co odpoší. "Řekni jenom jedno slo-
Odpoledne téhož dne šla se Marta poroučeti k dokto-
rovům. Staří manželé ji přijali, jak nejvlídněji dovedli
a bylo znáti, jak neradi ji ztrácení.
"Nermuťte se, milá slečinko," chtěl ji těšiti doktor,
"abyste si na zdraví neuškodila; bylo by vás škoda."
"Doufám, že přijdu k sobě, až jenom se octnu doma,"
těšila se mdle, "u maminky mi bude lépe."
"To je šlakovitý případ," horlil stále ještě starý lé-
kař, "rozvést tak dva mladé lidi, kteří se k sobě hodí
jako stvoření,, to přece není pěkné. To manželství bude
zcela nešťastné, a co z toho paní statkářka bude míti?
Ještě bude jednou smutně litovat, až bude pozdě."
"Nu, možné, že si zvyknou a Blanka trochu okřeje,
bude-li šťastna, chtěla paní doktorová Martu potěšit,
ale doktor vrtěl hlavou. "No, jsem lékař a vím, jak to s
Blankou stojí."
"Neprorokujte tak zle, pane doktore," prosila Mar-
ta, "já bych přála Všeborovi, aby byl šťasten, oh, jak
bych mu to přála!"
Malý Zdeněk přiběhl a objal Martu rozpřaženýma
ručkama: "Viďte, že neodjíždíte navždycky, že se po
prázdninách zase vrátíte? S vámi mi šly počty tak do-
bře, ale pan řídící i pan učitel Kalina se jen vadí."
Marta byla dojata příchylností chlapečkovou a paní
doktorová povídala uznale: "Opravdu, slečno, Zdeněk
vás velmi pohřeší; měl vás tak rád a udělal pokrok za
ten rok."
Marta dlouho neposeděla, neměla nikde stání a spě-
chala ještě, aby se odporučila panu faráři, který s ní
rovněž sympatisoval. "Děkuji vám za přízeň, kterou
jste mi věnovali," pravila, vstávajíc k odchodu, "vždy
budu ráda vzpomínat a vděčně; ztrávila jsem u vás
mnohou krásnou chvilku," a líbala uctivě ruku staré
paní a přijala mateřské její políbení.
"I my budeme často na vás vzpomínat," slibovala pa-
ní doktorová, "a přáti vá"m, abyste se ze své bolesti brzy
pozdravila."
"To nevím, jak bude brzo, milostpaní," stahovala bo-
lestně rty a chtělo se jí plakati.
"I bude to, bude, slečinko," chlácholil ji starý lékař,
"všechno časem přebolí a zahojí se, vzpomenete na
mě! Nové poměry, nové známosti, život a mládí vyko-
nají u vás službu lékaře."
Marta poslouchala nedůvěřivě. "Bylo by to možné?"
"A až se zase pozdravíte, až začnete zase vesele hle-
děti do světa, napište nám," žádal doktor a usmíval se
na bledou a ztrápenou dívčinu, "dohodil bych vám po-
tom svého syna."
Marta se malounko zarděla — byla překvapena. Jak
prozíravý bývá milující zrak; Voloďa tehdy přece do-
bře hádal. v
"Našemu Jaroušovi jste se velice líbila, málem by se
byl do vás o vánocích zamiloval," usměvavě jí zalicho-
tila stará paní.
"Milostpaní," přes svou žalostnou náladu se zasmála
Marta, "to asi nebylo tak zlé, neboť pan doktor viděl už
jiná děvčata než jsem já!"
"Ale on hledá pořádnou, čestnou ženu a vy jste se mu
skutečně zalíbila," stál na svém doktor, "a jak vám po-
vídám, až se vyhojíte, pište!"
"Pane doktore, já rozumím žertu, ale i kdyby jste to
vážně myslil — "
"Já to vážně myslím," vskočU jí stařec do řeči a o-
pravdu vážně se tvářil.
" marně byste na to čekal," dodala Marta, "ne-
boť třebas je mi nemalou ctí jen zmínka, že bych se
mohla dostati do tak vážené rodiny, jako je vaše, mu-
sela bych se toho štěstí zříci. Já se už nikdy nepro-
vdám!"
"Oh, oh!" — smál se doktor, "v osmnácti letech už se
odříkáte pro celý život?"
"Milá slečinko, jaro nekvete jenom jednou, tak i v
lidském srdci může kvésti vícekráte láska," povídala
paní doktorová Martě na potěchu. Ale ve skutečnosti-li
tomu tak, sama nevěděla, neb milovala také jenom je-
diného muže a tím byl její staroušek.
Dívka už neodporovala, ale1 cítila, že v ní je už na-
vždy — zima.
Posledně políbila znovu ruku staré paní a panu dok-
torovi uctivě ruku stiskla, i Zdeňka políbila na hebkou
tvářičku a již odcházela z domu, kam chodívala tak rá-
da.
Zaměřila k faře. Nehodlala se však dlouho zdržetl,
neboť neměla ještě vše sbaleno, a ráno brzo měla jeti,
zůstala proto jen na chodbě a tam se loučila. Pan farář ,
vyjasnil trochu zachmuřenou líc a vřelejší výraz změ-
nil jeho přísné tahy.
"Tedy se s námi loučíte navždy?" zeptal se. "Máta
pravdu, — zde by to nedělalo dobrotu, ale když zmizíte
odtud, i ve dvorci bude pokoj. Všecko se dobře skončí."
"Doufám, že obdržím pře*; prázniny jinde místo," řek-
la Marta, aby vůbec něco řekla, "pan řídící přisliboval,
že bude žádost mou podporovati."
"Získala jste v mých očích mnoho svou moudrostí,"
pravil jí uznale, "a buďte jista, že i u Boha máte zá-
sluhu. Vaše oběť nezůstane neodměněna, jistě vás za
to potká ještě mnoho štěstí, a ne-li v tomto životě, tedy
jistě na věčnosti. Tam dostanete lepší věnec než by byl
váš svatební." — Pan farář se usmál, těše se, jak Martu
povzbudil, ale ona vzdychla skrytě: "Na věčnosti", my-
slela si, "ó Bože, jak je to ještě daleko!" — a jí se chtě-
lo tolik žít, milovat a být šťastnou ...
XIV.
Bylo rozkošné letní ráno, tak svěží a jasné, jako by
celá příroda hýřila jasem a láskou, jako by nikdy neměl
přijití podzim a odváti všechnu tu krásu. Vzduch byl
jasný a čistý a obloha bez mráčku, bez chmury, vysoká
a nekonečná. Porosené lučiny nasazující mladou trá-
vu, otavu, smaragdově se zelenaly a rybníky zrcadlíce
modř oblohy jako velká, modrá zrcadla, pokryty vodní-
mi květy, ležely v zeleni rákosové.
A v tom překrásném, jásajícím ránu vyšla Marta z
Horek po silnici k nádraží, doprovázena paní řídící a
věrným Kalinou.
Školník odvezl před chvílí kufr a koš s peřinami
Kalina nesl jí ruční kufřík.
Pan řídící vyprovodil ji až na konec náměstí, ale pak
se vrátil, musel na mši, měl pohřeb a bylo třeba jeho
zpěvu. Truchle se rozloučil s Martou. Kdo bude za něj
hráti v kostele? I obě dívenky, Mařenka s Tonuškou,
vyšly ji vyprovoditi a domlouvaly ji, aby se po prázdni-
nách zase vrátila.
(Pokračování.)
n
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 33, No. 9, Ed. 1 Friday, March 3, 1944, newspaper, March 3, 1944; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth404742/m1/2/: accessed July 18, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.