Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 10, No. 13, Ed. 1 Friday, April 1, 1921 Page: 2 of 14
fourteen pages : ill. ; page 20 x 13 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
PÁTEK, 1. DUBNA 1921.
a-s.
Čechoslovák-
"Bude jí tam lepší," soudila mo
už hotový mrzák, neměla, kdo by jí posloužil
a byla už kost a kůže. A jaká to byla ženská
plná živobytí."
Taranta si představil Francinu, bujnou
venkovskou krásku, která s hrdým čelem se
hlásila k zásadě, že je dobře užiti života. Niče
ho se, dokud byla zdráva, neštítila, nic si z han
by nedělala a smála se poznámkám žen, které
proti ní zuřily, protože kde kdo byl v její sítě
zapleten. Kdykoliv ji potkal, když potom o
chromnuvší po žebrotě chodila, vždycky se v
B. ZAHR ADNÍX-BRODSKÝt
r\» —* ztraceného
UUltí štěstí. . .
(Pokračování.)
tě nemůže nahraditi člověku spokojenost. A
aejatrašlivější nespokojenost jest, panuje-li me-
ci mužem a ženou, kteří jsou manželstvím spou
táni a marně otřásají tísnícími je okovy. Vzpo- -
mněla si na vlastní manželství a všecka hrůza nem Jakési zahanbení rodilo, jako by na něm
těch dob se jí zjevila. lpěla viny» že 1 jeho bratr M v jakémsi s
ní spojení. Nepátral po tom, umlčuje své svědo-
Ne, takové peklo, ať raději syn ztratí ma- m{ vytáčkou, že nic z minulosti bratrovy se ho
jetek. Nesmí připustiti, aby spokojenost Bia- nedotýká a že byla celá bratrova domácnost
Sejova byla, navždy zničena, její povinností je Ležená a ohavná. Někdy jí almužnu poslal ale
odložit všechny ohledy a postaviti se před sy- jinak byj rád, že 0 ní nic neví a že se nic na
Jia, aby ho chránila. A ona se postaví, ona|venek nepovídá, co by jeho jmén0 zbudilo
všechno nasadí. Až dnes náhle staré vzpomínky se přihlá-
Zkusí sice napřed po dobrém obměčiti Ta- siiy a byiy mu dvojnásob nemilé. Jeho spor s
rantu, ale bude-li tak umíněný jako dosud, po- Blažejem tlačil na jeho mozku a nemohl se zba
tom nebude váhati. Vybídne Blažeje, aby s ní viti jakési nespokojenosti se svým jednáním,
odešel, půjde dům od domu, dokud mu nějaké Všechno ho mrzelo a popuzovalo a byl odho-
poatavení nevyprosí a až bude její poslání u- dlán, bude-li snad Francina zkoušeti nějak ho
končeno, zapadne do ústraní, z něhož bude bdí- obměkčiti a k obětem donutiti, že ji příkře od-
ti nad svými dětmi, aby příliš nezbloudily. Je- mi'tne. Snad chce peníze na lékaře, snad si ně
den Taranta zmařil její život, nesmí druhý co vymyslila a farář důvěřivý uvěřil každému
amařiti jejích dětí. povídání, byl jat soustrastí a poslal pro něj
Její odhodlání ji uklidnilo. Na chvíli usnu- Do Sobětova byla malá půlhodinka. Přešel
la, ale ráno byla čilá a než se Taranta venku cestu dříve a trochu uiiaven přiblížil se k obe-
objevil, už celé hospodářství oběhla a opatřila, cnímu domku, ve kterém Francina poslední lé
co bylo nejnutnější. Statkář jaksi zkoumavě ji ta bydlila. Spatřil kněze venku přecházejícího
aaněřil, a-le nezmiňoval se o ničem. Blažeji na- L trochu nakvašen zamířil k němu.
řraoval, co má konati a jako mimochodem k «proč pak mě sem nakvap voláte?
Tomšové prohodil, aby nezapomněla, že budou | se skoro nevlídně.
míti v neděli hosty a že je nutno, aby se na ně
připravila.
"Nechci, aby mě pomluvili,
tázal
'Nemocná by vám ráda cosi důležitého ře-
Ikla. Je jí velmi zle, smt její je nedaleko a já
dodal vypí- vám to povídati nemohu, aby se neřeklo, že
navě a při tom zlomyslně se na Blažeje podí- zrazuji tajemství. Pojďte, nemůže se vás do-
čkati, říká, že nemůže umříti ,dokud s vámi ne-
Blažej nic neříkaje odešel a Taranta spo- promluví a umřela by ráda, aby měla po bole1-
kojen, že synovec nejevil rozčilení přešel poko- stech."
jem, y němž Tomšová poklízela. Rty se jí třá- Taranta zvážněl. Jeho rozladění zmizelo
aly a jakési rozechvění jí zmítalo. K čemu od- a nastoupilo jakési pohnutí. Když vešli, dvě
Jdádati, myslela si, promluvím s ní hned. Ale staré chovanky obecního domku vyšouraly se
teď hned nemohu, mám nutnou práci, ale odpo- Ven a kněz zavřev dveře, naklonil se nad se
ledne s ním budu hovořiti, je to nutné a čím smrtí zápasící. Byla to kostra potažená žlutou
déle bude tahle nevůle kvasiti, tím hůř pro nás kůží. její oči se horečně leskly a tělo sebou po-
Whny. trhávalo.
"Snad byste mohl odpoledne chvilku do- "Pan Taranta je už tady," povídal jí la-
počkati, ráda bych se vás zeptala, jak to Lkavě.
na neděli chcete," ozvala se po chvíli. "Já ty "je? To jsem ráda. Já mu musím říci, jak
pany neznám a když vám na nich tolik záleží, j8em tehdy lhala, jak jsem křivě přísahala.
nerada bych pochybila. Vy si přejete je uctíti, Dnes mě to tlačí, já nemohu umříti, dokud to
jak se sluší a pátří, ale oni by mě mohli zase neřeknu. Milostpane, pro spasení Boží mi od-
považovati za marnotratnici. Ted mám hodně I pusťte," volala vysokým, kvílícím až do kostí
ptóce, ale po obědě bych s vámi chvilenku pro- pronikajícím hlasem. "Já jsem se tehdy se
Jfrx • , . * ., . , * . „ , svým pánem prohřešila, já jsem svou panjLpa-
Už jste taky proti mm napjata, řju do-1řitia, já jsem proti ní pána dráždila. Oijk ho
brá, řeknete mi tedy potom, jak si to myslíte a nechtěla zabiti, ona se jen bránila. On sé opí-
Já vám řeknu, co si přeji. Ten hoch chodí vzdo- jel a j£ mu schválně hodně piva nosila, jei aby
rovitě a na konec ještěi se bude usmívati. Vy- ji vyhnal nebo zabil a aby si mě potom nechal.'
f1"' me nedrazdí» Ja 81 nedám už nic Zastavila se a její chromé ruce se na cha-
. 6 . ,vjv v trné pokrývce potrhávaly. Taranta stál j»ko o-
i i !°llj f se' »s*e Pod*azden> řekla I chromený. Záclona z oné strašlivé tragedie pa-
laš ave. Kdyby se Blažej mračil, bylo by zle dala a jemu začalo se jeviti cosi jiného, nové-
a když se nemrací, taky je zle. Vyjděte si tro- ho, nač nebyl připraven a co zvrátilo všechny
chu ven, ona se vám hlava vyjasní. Bylo by ško- jeho dřívější názory. Ne žena mužova, ale jeho
da, aby byla v domě nějaká různice. Jen jděte, bratr vystupoval zde jako vinník a to naň pří-
venku je krásně a já vám něco dobrého k obě- šerně působilo. Nechtěl tomu věřiti, jeho pý-
du připravím." ae tomu vzpírala, třebaže mu srdce poví-
Zlost se v něm vzpínala, chtěl i jí říci ně- dalo, že je to pravda, co slyší.
co kousavého, ale podivno, vůči ní neměl té od- "jak můžete říci, že chtěl bratr zabiti svou
va y, jako vůči Blažeji. Jakási lítost nad ní za- ženu, když přece ona s mládencem zabila jei?h
drhla mu hrdlo a zastyděv se za svou prud- povídal káravě. "Vždyť se přece sama přizna-
kost, vyšel raději rychle ven. Tomšová, sotva la, že se § mládencem zapomněla a že s ním
odešel, změnila svůj výraz a na chvíli se zadí- Se umlouvala na utracení mužovo.
vala do prázdna. Co mu řekne? Jak dokážu se "Snad taky měla pravdu, ale já vím, že to
přemoci, abych ho nepoštvala a přece v něm udělala ze-soužení, které měla. A já vím že ji
jeho starou bodrost probudila? Kéž mi něco mládenec opustil, utekl od ní jeden den a dru-
napadne kéž mi Bůh vnukne dobrou myšlen- hý den to teprv udělal. Ona byla divoká ale
ku, Jež by ho získala a naklonila. nebyla zlá. Můj ukřižovaný Bože, jak to mám
v l netěšila, stále se mátla, ale tím říci, abych mluvila pravdy, aby se mému svě-
horhveji běhala majíc stale před očima jediný domí ulehčilo. Kdyby mne nebylo, snad by se
předmet, hovor s Tarantou, od něhož závisí je- to bylo nestalo, já pána k sobě lákala, on bvl
JÍ* ®y"°Vv° " xst? a P°^°j- Když ho P° jedená- napilý a když to paní viděla, dělala mu vzdo-
cte hodině slysela domu se vracet, bylo jí, jako ry s tím mládencem. A to nebyl hodný člověk
by ztrácela sílu a lekala se, že zase omdlí a ten byl takový jako já, my jsme se do neště-
stane se neschopnou důležitý úkol provésti. stí přivedli, jenom my. Velebný pán mi povídal
Taranta jen véšel, když pojednou kdosi když toho lituji, že nebudu trestaná, alé ona ie
venku na dvoře volal, je-li pán doma. Výběh- v kriminále, má děti, nesmí k nim a já jsem
la, aby statkáře upozornila, že ho kdosi volá, vinna, za ní budu na věčnosti trpěti, jako isem
když sam Taranta se objevil a rázně prošed sí- dosud trpěla."
ni, vycházel na dvůr. ' Síly ji opouštěly, dech jí docházel a hrči-
Co dobrého, ptal se venkovské zeny, jez vý zvuk v hrdle svědčil, jak přepjala své sílv.
k nemu chvatala. "Odpočiňte si," domlouval jí kněz. "Já
Velebný pan me sem posila, aby pan Ta- vám dám napiti trochu vína, nechcete
ranta šel hned do Sobětova k nemocné Franci- Zavrtěla hlavou a její stený tiše se ožýva
ně. Je jí tuze zle, velebný pán ji zaopatřoval a hy. Vyrážela krátké výkřiky, které prozrazo-
36 tajI"dosu,d u "í- % . valy, jak ji pronásledují všeliké hrozivé před- ranta do takové záhuby přivedL
Co mam delati u Francmy?" ptal se pře- stavy, jak drtivě na ni působí probuzení svědo-
kvapene, vzpomínaje si na bývalou služku bra- mí a jasně jí předvádí obrazy z minulosti. Ta-
vu* , , . ranta stál s hlavou svěšenou a jeho obličej bvl
Ja nevím, ale je to něco důležitého, ve- pln mučivé bolesti. Připomněl si nyní onen ve-
lebný pan mi nakazoval, abych bez vás necho- stup, když byl v myslivně na křtinách a jako
díla. Francine je tuze zle, svíjí se bolestí a stě- by dnes to bylo, slyšel ve své duši vzlvkot a
v^drž,'-" úpěnlivou prosbu Ludmilinu, aby přišel abv
Když si toho velebný pán přeje, udělám jim domluvil, aby je zachránil. Ale on neDři-
mu to k vůli. Lojzičko, počkejte chvíli s obě- šel, nedomluvil, nezachránil je. Svého bratra
dem, musím do Sofcětova," volal ke kuchyni a omlouval a tu ubohou, slabou ženu celou ne-
tóróznýin krokem šel za zenou, jež po jeho návistí odsuzoval. Bylo mu, jako by stál zde ja-
boku klusala a vykladala mu, jak se Francině ko. odsouzenec, který zaslouží právě tatáž mu-
udělalo zle a jak nakvap musili poslati pro kně- ka jako ta padlá služka, kterou teprve smrt u-
ze. Az prý hrůza jde, jak křičí a všechny svaté čila pravdomluvnosti *
aa pomoc svolává. I "Potěšte
probouzeje ho z jeho ztrnulosti, "uleví se jí a
jak vidíte, smrt její je nedaleká. Ať aspoň
klidně zemře." ♦
"Hekla jste mi čistou pravdu, Francino?
tázal se Taranta, přistupuje blíže a nakláněje
se nad ní. Upřela naň vytřeštěný ^rak a o-
kamžik jako by váhala.
"Pravdu? Ne, já všechno neřekla, já toho
mám plnou hlavu," sténala zmítajíc hlavou.
"Kolikrát se chtěl pán k paní vrátiti a já ne
dala, hrozila jsem, že půjdu do zámku a všech-
no povím. A on se tolik bál. Nebo jsem mu vy-
pravovala, co jsem viděla a já nic neviděla, jen
jsem si to vymýšlela věci, abych mohla paní
zostuditi, protože pán pokaždé potom na ni zu-
řil, proklínal ji a byl ke mně hodnější. Byla
jsem nestydatá, nestydatější než pani a za to
budu trpěti. Vezměte to ze mne, vezměte, než
umru.
Její výkřik byl tak úžasně zoufalý, že se
Taranta zachvěl. Cosi se v něm bouřilo a nuti-
lo, aby na ni křikl, že si zaslouží, aby tisíckrá-
te víc ještě trpěla, ale hrůza majestátu smrti
byla příliš ohromující, aby byla jeho vášeň zví
těžila.
"Já vám odpouštím," povídal zvolna a těž
ce.
"A co paní, ta mi taky odpustí?"
"Postarám se, aby vám taky odpustila
Přejete si ještě něco?"
"Řekněte mi také vy, že mi Bůh odpustí,"
volala úpěnlivě.
"Doufám, že vám taky odpustí. Mnoho
zlého jste nadělala, mnoho zlého jste za to vy-
trpěla. Odpusť vám Bůh."
"Odpusť mi Báh," pravila jakoby slav-
nostně a upřela oči ke stropu. "Odpusť mi
Bůh," opakovala tišeji. "Mnoho zlého jsem na-
dělala, mnoho zlého jsem vytrpěla. Ach, proč
jsem to dělala!"
Dala se do kvílivého pláče a najednou se
začala celá chvěti.
"Víme dosti, neprodlužujme její utrpení,"
upozornil kněz a otočil se ke dveřím, aby za-
volal ženy venku čekající. Bylo nutno, aby ji
ošetřily, novými studenými obklady její hore-
čku utišily a zmírnily. Její sténání pronikalo
až ven a oba mužové p'opošly mlčky až dopro-
střed návsi.
"Teď se snad na mě nemrzíte," přerušil
kněz mlčení. "Žádala mě tolik neodbytně, že
jsem jí toho nemohl odepříti. A myslím, že je
nutno, abyste také své názory změnil."
Pro Boha věčného, co mám teď počíti?"
zaúpěl Taranta a chytil se za hlavu. "Můj bratr
vlastně, zmařil život své ženy, ona nevinně od-
nesla jeho vinu a mou povinností je se jí ú-
jmouti a žádati za obnovení líčení. Ale udělám-
li to, zničím budoucnost jeho děti.-,Svět už na
to, ^o se jejich rodičů týkalo, zapomněl a ob
rfoví-li se líčení, ony jedině odnesou všechnu
hanbu. Jejich matky snad bude svět litovati, ale
za to. vrhne na památku jejich otce všechno,
Snad si z toho zoufám."
"To byste byl málo statečný. Přijměte mů
náhled a zachovejte se dl eněho. Teď nedělejte
nic, nechte několik dní uběhnouti, dokud se ze
svého rozčilení nezotavíte. Za několik dní vás
navštívím a poradíme se. Cas je nejlepší rádce
člověka, budete vžpomínati vy, budu přemýšle-
ti já a bude-li nutno, zeptáme se nějakého práv
ního zástupce. Jen nevěste hlavu, dívejte se
statečně a uVidíte, že budoucnost není tak zlá,
jak se vám jeví. Vida, už je poledne," proho-
dil, slyše z dřevěné kapličky zvuk zvonku.
"Zdržel jsem vás od oběda, aíe nelituji toho a
vy toho také nebudete litovati. Zatím na shle-
danou.
Podával mu ruku a Taranta mechanicky ji
přijav zamířil k Sosnovicům. Šel jako po pa-
měti. Veliké tajemství se před ním otevřelo a
všechny ostatní myšlenky zatlačilo do pozadí.
Tak to tedy vypadalo, tak byla ubita rodina
bratrova a jako obětní beránek zjevila se ta,
na kterou celý svět slinou střikl, kterou všich
ni plní odporu a opovržení odsuzovali a kte-
rou přísný soud nelítostně vehnal do ponurých
místností trestnice.
Jak on sám jí nenáviděl, třebaže mu svědo-
mí povídalo, že není ona sama jedinou vinnicí,
že také její muž zasloužil odsouzení. Před je
jimi dětmi mluvil o ní s pohrdáním a učil je za
pomínati, že měly matku a že jsou povinny vě-
novati jí záští nezkalenou vzpomínku. Kterak
se před dětmi ohiluví? Jak změní jejich názo-
ry? Jak jim nahradí ztracenou bytost matči-
nu a jak té matce nahradí přetrpěné utrpení,
ztrátu mladého věku, cti a spokojené domácno-
sti? On sice její odsouzení nezavinil, ale on je
jratrem nebožtíkovým a chce-li býti sprave-
dliv, musí dáti zadostiučinění těm, které Ta-
=-
ná předtucha se jí zmocnila. Fram
zahlédla, ona mu všechno prozradí a dnes
stane její vypuzení. Nebude trpěna v
ni do té doby, než syna svého ochrání, nelí-
tostně bude nad ní držán soud, proč se vetře-
la, kde se jí štítí. Když přišel Blažej a táz^.
se, kde je strýc, nedovedla mu ani odpovědě-
ti.
"Snad tu už dlouho nebudu, nezlobte se
na mě, já to jen z lásky dělala," povídala jako
šílená a Blažej nechápaje ji, měl opravdu
strach, že se snad rozumem pomátla.
Cekal tedy na strýce a jeho důvěra ve
smírné urovnání zmizela. Vztek se v něm ozý-
val, vzdor ho zachvacoval a Taranta vstupuje
do pokoje netušil, že jediné slovo může způso-
biti výbuch. Ale Taranta neměl pro nic smy-
slu. Těžce usedl a když se ho Tomšová ptala,
přeje-li si jisti, zavrtěl hlavou.
"Ne, nic nechci," řekl sklesle, "dejte jisti
Blažeji a až se nají, ať jde na pole. Snad po-
zději si něco vezmu, ale teď nemohu."
"Není-li vám dobře, pošlu, pro lékaře,"
prayila soucitně, nabývajíc odvahy, že se na
ni nemračí.
"Nepotřebuji lékaře, potřebuji dobrou du-
ši, jež by mi pomohla nésti těžké břímě. Opatř
všechno, Blažeji, a nechoď domů, až večer, chci
býti sám. A ničeho se neboj, já ti neublížím,"
dodal náhle a nemoha přemoci pohnutí, odešel
do druhého pokoje.
X.
Vzpomněl si na svůj spor s Blažejem a
stud ho zachvátil. Jak toho chlapce tvrdě a ne-
lítostně nutil k něčemu, s čím nemohl ve svém
svědomí souhlasiti. Ano, to děvče nemá srdce,
byl by s ní nešťasten a on Taranta, lhostejně
ho hnal k neštěstí, nic se neohlížeje, že otec
položil základ k utrpení svých dětí, bratr otcův
toto utrpení chce stupňovati. Soudcem jsem se
dělal a sám jsem soudu hoden. Kdo mi teď po-
radí, kdo mi pomůže, aby se vše nad mou hla-
vou nezřítilo a nezavalilo mě?
Došel domů celý zdrcený a Tomšová spa-
třivši ho, zděsrila se. Prožívala také muka, než
přišel. Najednou jí napadlo, že návštěva u
jí vlídným slovem," řekl kněz, Franciny jest ve spojení s její osobou a hroz- _
/Když za ním Tomšová asi za půl hodiny
vešla, stál u okna a díval se ven. Měla oň sta-
rost a jako by ji cosi k němu hnalo. Zůstala o-
kamžik státi, čekajíce, že se otočí. Když se
nehýbal, popošla ještě blíže.
"Vám někdo ublížil," ozvala se měkce.
"Mně?" ptal se a skoro uleknuté se k ní
obrátil. "Ne, mně nikdo neublíží, já ublížil
jiným. Jak je to strašlivé! A já nic nevěděl,
ačkoliv se všechno stalo nablízku. Co si po-
čnu? Takhle to zůstati nemůže a začnu-li ně-
co, bude to ještě hůř."
"Mohla bych vám poraditi?" ptala se la-
skavě.
"Vy? Co byste mi mohla poraditi? —
Snad farář mi poradí nebo někdo jiný. Teď
nevím nic."
"Trápí vás snaíd ta příležitost s Blažejem?,
Vidíte, chtěla jsem vás prošiti, abyste trocha
povolil. Chlapec je zoufalý a mně se zdá, že
jste si dost to nerozvážil. Vždyť peníze ne-
jsou všechno. Odložte to na několik týdnů, po-
ptejte se ještě jednou, jistě vám lidé povědí
více. Byl jste naň takový hodný, hoch si vás
jako otce vážil a ke komu má míti důvěru,
když ho nechcete vyslechnouti."
"Trápil jsem ho, uznávám to a můžete mi
za to vyhubovpti. A jak to bylo blízké, žě bych
mu byl na vždycky ublížil. Ne, Lojzičko, mů-
žete hochovi říci, že z té svatby nebude nic.
Jéště dnes budu do Lesková psát, že jsem si
to jinak rozmyslil. Ať si hoch najde ženu podle
přání svého srdce, ať třeba nemá leč tělo a1
duši, jen ať je hodná, ať je spravedlivá, ať ani
jemu, ani našemu jménu nedělá hanby."
Hovořil zvláštním, tklivým a smutným to-
nem a Tomšová, která by byla jinak jeho od-
volání sňatku uvítaia s radostným úžasem, by-
la na výsast překvapena. Dívala se na něj a
zase se staré obavy v ní probouzely. Stála o-
kamžik nerozhodně.
"Udělal jste dobrý skutek, já sama jsem
šla k vám s úmyslem, že vám to rozmluvím..
Ale proč jste takový smutný? Jedno soužení
šťastně minulo a nastává druhé. Aby vás Bůh
chránil."
"Ano, aby nás Bůh chránil. Byl jsem v
sousední vsi u umírající a tam jsem se dověděl
hrozné věci. Vy to víte, že děti nejsou imé, že
jsou po mém bratrovi. A vy jste mě několikrá-
te slyšela mluviti o jejich matce ošklivě. Já.
jsem lhal, ale lhal jsem nevědomky. Teď vše-
chno vím a hrůza mě pojímá z toho, co naše
jméno zavinilo." »
Přitiskl si dlaně ke spánkům a zatřásl se
hrůzou.
'Ano, nemohla umříti, chtěla mi říci ta-
jemství, že žena bratrova nebyla taková špa-
tná, za jakou ji svět měl, že trpěla nevinně,
mnoho trpěla a vinu toho že nese ona a můj
mrtvý bratr. Není to strašlivé? Co si mám po-
číti? Jak to napravili ?"
Tomšová jako stroj usedla. Zdálo se jí,
že dobře neslyší, co se kolem ní dálo, čemu ne-
rozuměla a srdce se jí prudce rozbušilo. Za ji-
ných okolností jistě by bylo mdlobě podlehla,
ale v tomto velikém okamžiku, kdy se jí zdálo,,
že v jejích dusivých temnotách svítá, byla jejf
mysl silnější než slabost těla. Majíc na Taran-
tu upřehy oči, sledovala ho zvláštním, blou-
znivým pohledem a zdálo se jí, že se nyní o—
>rátí, propukne v pošklebný smích a začne te»
prve chrliti nadávky. Ale cože je stále stej-
ně zničen, stále stejně rozrušen?
Milosrdný Bože, bylo by to možno, aby
ona došla odpuštění, lásky, aby přestal svět
se na ní dívati jako na bídného vývrhele? Mi-
lostný Bože, bylo by možno, aby oběť její po-
tupy a strádání, kterou v káznici si odbyla, u-
smířila trestající hněv a dala jí okusiti aspoň
záblesk slastného smíření a pokoje?
_ (Fokračováaí.)
-íirfiijL.jy
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Moučka, Frank. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 10, No. 13, Ed. 1 Friday, April 1, 1921, newspaper, April 1, 1921; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth404747/m1/2/: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.