Věstník (West, Tex.), Vol. 50, No. 29, Ed. 1 Wednesday, July 18, 1962 Page: 5 of 32
thirty two pages : ill. ; page 11 x 9 in.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Ve středu, dne 18. července 1962
Hlídka lei
Kovář, Texas
Ctěná redakce, milé sestry a bratří:
Napadlo mně, že bych vám mohl vy-
psati některé zkušenosti z první světové
válkiyi.
Jak je vám mnohým známo, prodělal
jsem ji od začátku až do konce. Na ja-
ře roku 1917 jsem vstoupil jako dobro-
volník do Americké armády, na dobu tr-
vání války (duration of war). Chtěl jsem
se dát ku kavalerii, ale *do té již nepři-
jímali, poněvadž v zákopech kavalerii
nepotřebovali. —- Tak jsem se dostal do
pěchoty “Infanteri”, ač jsem nerad moc
pěšky chodil. Asi za týden jsem byl po-
slán se skupinou jiných dobrovolníků
(nováčků) do Port Oglethorpe, ve státe
Georgia. Za několik týdnů potom jsem
byl poslán ido nového “Camp Forrest”,
jen několik mil vzdáleného. Tam se prá-
vě organisovala sedmá ddvise pravidel-
ného vojska, skládající se ze základu z
17 — 55 a 56 regimentu pěchoty. Byl
jsem přidělen do Company H 56 Infan-
try, a tam jsem zůstal až do propuště-
ní z vojny.
My dobrovolníci (enlisted men) jsme
byli jakousi základnou, a naše 7 divise
byla několikrát doplněna! novými, od-
vedenými (ďraftedí men) jako náhradní-
ky za ty, kteří byli posíláni doplňovat!
pluky které odjížděly do Francie. Na za-
čátku roků 1918 jsme byli posláni do
Camp McArthur ve Waco, Texas, a za
nedlouho do Francie.
Dnes vám nebudu vypisovat válečné
hrůzy, do kterých jsme byli posláni
hned po přijetí do Francie, raději napí-
ši něco o tom vojenském životě zde ve
Spojených státech.
Říkává se, že “život vojenský je ži-
vot veselý”. To vš'ak neplatí za Času
války, kdy vojenské tábory byly přepl-
něny, a styk s civilisty byil skoro nemož-
ný. Nemajíce novodobých vynálezů, ja-
ko televise, a jiné, zabíjeli jsme ten krát-
ký volný čas, když se nemuselo cvičit,
jak se dalo. Nejlépe nám bylo několik
dnů po výplatě, to však netrvalo dlouho,
neb peníze byly brzy pryč. Jít nebylo
kam, a když se někdy pro nás někde ně-
co pořádalo, nahrnulo se tam tolik vo-
jáků, že nestálo za to, tam jít. Do mno-
hých zábavních místností jsme vůbec
nesměli jiti.
Jediná místa1 ve kterých jsme byli ví-
táni, byly kostely, a my jsme toho také
co nejvíce využili, tam totiž tolik vojáků
nechodilo. Nechodili jsme tam sice jen
k vůli pobožnostem, ale proto, že jsme
se tam mohli stýkati s civilisty, zvlá-
ště s děvčaty. Nebyli jsme vybíraví, šli
V i Q T N í K — WEST, TEXAS
jsme do všech kostelů, kde se právě po- j
řádaly pobožnosti. Tak jsme se tam se-
známili, a byli jsme zváni, abychom při-
šli zas.
Aby nám ti lidé více důvěřovali, říkali
jsme, že patříme k tomu kostelu, ve
kterém jsme právě byli. Snad se váni to
bude zdát trochu nemorální, nu ale vo-
jákovi se musí hodně odpustit. Nedělali
jsme to ze zlomyslnosti, ale proto, že
jinak by nás tam vůbec nezvali. Ale jak
se říká, že “lež má krátké nohy”, a já
Jsem se proto jednou hodně zapotil.
Byli jsme, několik nás, pozváni na ve-
černí pobožnost jednou rodinou, která
měla hezkou dceru. Už si nepamatuji a-
ni jakého vyznání ten kostel byl. Kama-
rádi nemohli ten večer odejít, měli služ-
bu, tak jsem tam šel sám.
To děvče bylo rádo, že jsem přišel, a
zavedlo si mně hodně do předních lavic
kostela. Já jsem byl na chvíli “v sedmém
nebi”, ale pak podle pořadu té církve,
kazatel začal vyvolávat jména někte-
rých přítomných, aby přednesli jisté
“pasáže” — vyňátky z bible. Pří tom ně-
kolikrát se podíval na mne, a já jsem
byl jistý, že i mně vyvolá, neboť jsme
říkali, že k té církvi patříme. S hrů-
zou jsem si představoval, co si počnu,
jestli mně opravdu zavolá.
Ač v katolické církvi jsem věděl sko-
ro všechno, to mně moc nepomohlo,
neboť tam to bylo jiné, pro mne nové.
Měl jsem strach, a potil jsem se až hrů-
za, Musel jsem asi velice špatně vypa-
dat, když ke mně přišel uváděcí (usher)
a ptal se mně, jestli jsem nemocen? To
děvče se na mne podívalo, a řeklo, že
musíme jít ven, na čerstvý vzduch, že
mi ťa bude lépe. — A bylo, zvláště s
tím děvčetem, zpátky do kostela jsem
jsme již nešli, zůstali jsme venku, na
čerstvém vzduchu.
Tak jsem byl zachráněn, ale víckrát
jsem tam nešel, neb jsme na to potom
brzy odjeli, a také to nedělalo mému
svědomí dobře, klamat lidi. Víte, říká-
vá se, že kdo není chytrý, ani doved-
ný, že musí být aspoň šťastný. Tak to
mně asi tenkrát zachránilo.
S přáním všeho dobrého všem čtou-
cím, zůstávám váš
Václav Barma
---------------) O („_
Wheelock, Texas
Bratře redaktore, sestry a bratři,
Jest u nás zas po několik dni ticho,
jsem totiž gase sám doma. Manželku
jsem odvezl do Mariin a bude operovaná
v nemocnici. Trpí na levou nohu a má
slabou krev a tak jí tam dávají převod
krve.
Já sám v mojí nemoci se cítím dosti
dobře jen jsem hodně slabý. Brzo se u~
Strana 5
navím a při tom jsem nervcsní. — Děkují
všem přátelům co nám píšete za vzpo-
mínky, kterých si vážíme i toho vašeho
přátelství.
Sám nemohu velice psát, neb moje
ruka nechce být ticho.
Za manželkou jezdím každý den a lé-
kař ujistil, že se jí polepší ale že to
vezme delší čas, tak vás přátele prosím
věnujte jí milou vzpomínku. — Díky
Vám předem. S pozdravem
Frank Vytopil
Řád Volná Čechie číslo 135
Ennis, -Texas
Bratří a sestry: Mám napsali usnese-
ní z našich schůzi, jak řádové tak So-
kolské, žc v sobotu 21. července bude po-
řádán v Sokolovně společenský večírek,
ku kterému má každý volný přístup.
Každou třetí sobotu v měsíci, večer, ta-
kový společenský večírek jo pořádán ku
většímu sejiti se členů, a bližšímu po-
bavení mezi sebou. Na stolech jsou vždy
chutně zákusky, a to nezbytné kalič-
ko, a limonáda.
Zdejší Sokolská Jednota Karel Havlí-
ček Borovský, která roku 1958 slavila 50
let založení, s radostí a ochotně pro-
půjčuje zdraraa svoji prostornou míst-
nost našim spolkům a řádům SPJST čí-
slo 135, ZČBJ číslo 14.2, RVOS číslo 135,
RVOS číslo 147, a také zdejšímu šicímu
kroužku našich žen.
Letos, 1962, připadají oslavy 651etého
založení naší jednoty SPJST, a zde v
Ennis, byl rok 1898 založen jeden ze za-
kládajících řádů, který nese číslo 25.
Domníval jsem se, že některý člen řádu
Ennis číslo 25 podá kratší historii do
toho Jubilejního čísla Věstníku, ale nic
jsem v něm nenašel. Těch našich star-
ších písmáků, která zaujímá historie
jak ty naše české řády a spolky byly za-
kládány, již moc nemáme.
Řád šišlo 25 SPJST založilo asi 17 čes-
kých mužů, kteří již všichni se odebrali
na věčnost. Tenkráte se odbývaly schů-
ze v domově Josefa Škrocha st. a roku
1899 si postavili spolkovou budovu, “Ná-
rodní síň” za obnos 950 dolarů. Josef
Škroch se nedočká, aby uviděl ten ry-
chlý vzrůst členstva, zemřel v roce 1901
ve stáří 50 let.
Řád Volná Čechle číslo 135 SPJST,
který byl založen v Ennis roku 1917 v
době první světové války, jméno “Vol-
ná Čechle” navrhnul čle nřádu Franti-
šek Moučka, který roku 1932 se stal re-
daktorem Věstníku SPJST, a zemřel ve
West, Texas 6. ledna 1951. Pochován jest
i zde u nás, v Ennis.
Zastával jsem u řádu Volná Čechie ú-
I řad tajemníka 30 let, ale musím přižnu-
ti, že naší mladí úředníci se více snaží
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Hosek, Ludva O. Věstník (West, Tex.), Vol. 50, No. 29, Ed. 1 Wednesday, July 18, 1962, newspaper, July 18, 1962; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth624951/m1/5/: accessed July 18, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.