Věstník (West, Tex.), Vol. 34, No. 3, Ed. 1 Wednesday, January 16, 1946 Page: 1 of 16
sixteen pages : ill. ; page 14 x 10 in.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
_' Entercd m mecnd elass mu!3 msttor. lanntiry 3rd. 1933 at W*st Tems smete? the Act of Ccngress of August, %4th, 1922.
ROČNÍK (VOL.) XXXIV. WEST, TEXAS, ve středu, (Weduesday) 16. ledna (January) 1946. ČÍSLO 3,
ROZPRAVA 0 VÁLCE ČECHŮ S NĚMCI.
V LÉTĚ ROKU 1844
národnostní otázky základnu
H W a materialistickou, či jsou jen výplo-
* dem idealistické romantiky? O tom
se rozvinula pod nejkrásnějšími anglickými
stromy na prastarém trávníku za počasí, které
je v teto zemi výjimkou, v létě 1944 živá debata.
V podstatě šlo o podobnou otázku, kterou v
prosinci 1886 v prvním čísle “Času” položil H. G.
Schauer, otázku, jež má u nás obšírnou litera-
turu.
“Nebylo by bývalo pro vás Čechy lépe,” tázal
se britský politik, “kdybyste se byli přiklonili k
některému velkému evropskému národu a žili
světovým, širokým a mohutným životem? Bylo
vaše obrození a probuzení — nazývejte si tento
vývoj jak vám libo — opravdu takovým štěstím,
jak soudil T. G. Masaryk? Nebyly by evropské
poměry zjednodušeny a vy všichni šťastnější a
spokojenější, kdybyste užívali jednotného jazy-
ka? Vždyť přece jen na kousku spokojenosti
záleží a ne na tom, jakou řečí kdo mluví. Co
jste dokázali v malém •— a jste rozhodně z
“přední lavice” společnosti národů, nemyslím té *
ženevské, nýbrž kulturní — mohli jste dokázat
ve velkém, mohli jste mít světovou literaturu,
vaše umění, vaše hudba mohla být ještě zná-
mější, váš dobrý mezinárodní vliv mohl být pů-
sobivější a nebyl by vyzněl na prázdno, jak se
to přihodilo roku 1938. Nebylo to vše, co jste
podnikli pro záchranu své řeči, jen planý ro-
mantism?”
Na tento dotaz jsem odpověděl osobně! Vy-
pravoval jsem, že jeden můj d'M byl tkadlec,
prababička švadlenou v jednom z nej nepatr-
nějších, i když z nejčettějšícli městeček naší
vlasti, má matka pocházela z maloměstské, a-
však uvědomělé rodiny; byli jsme jako hoši ne-
smírně pyšni na dědečka z matčiny strany, kte-
rý byl za protihabsburské revolty kolem 1620
odsouzen k smrti, poněvadž se nechtěl zříci své
víry a přestoupit ke katolictví. Nejdříve se nám
spolužáci posmívali, že pocházíme “z oběše-
ných” — což ovšem nebylo pravda a byly proto
četné pranice — ale pak, když nás škola pou-
čila, jak se věci sběhly, kluci nám právě toho
odsouzeného předka strašně záviděli. A my
jsme věděli, že nám jej závidí a časem nám to
přidalo na klukovské vážnosti. Jdů-li zpět — až
do josefínské doby — nenalézám v rodinné kro-
nice nic, co by stálo za zmínku; moji pradědové
byli vždy svobodni a jistě by byli jen získali,
kdyby se přidali k tehdejší městské honoraci,
která byla i v českých městech přirozeně ně-
mecká. O slovanské vzájemnosti nebylo možno
mluvit, to byla tehdy věc tak vzácná, že sotva
lze vzít takový vliv v úvahu; stejně tak jsou vy-
loučeny francouzské a anglické vlivy, nejvýš
ten či onen český voják si pobyl několik let v
Itálii, kde sloužil u rakouského pluku. Našel
jsem dokonce na Mantegnových freskách v
Mantově české podpisy s daty z let kolem 1850,
pocházely od vojáků z Klatov a byly odstraněny
při restaurování fresk teprve v roce 1937. Ke
kterému z velkých národů se mohli moji před-
Karel B. Palkovský
kové připojit? K Němcům, nic jiného nebylo a
není myslitelné.
“A nyní si představte můj osobní osud” —
pravil jsem svému společníku — “sedím zde s
vámi po zcela slušném obědě, máme pravou á
dobrou černou kávu, máme dokonce nějakou tu
whiskey. Nemám osobních strastí ani starostí,
mám jen jedno přání, aby válka skončila bez
katastrofy pro můj národ, bez obrovských ztrát
pro spojence, aby všichni na evropské pevnině
byli co nejdříve osvobozeni. Kdybych chtěl, mo-
hu jet zítra do Paříže, nebo do Sovětského sva-
zu, nebo na Blízký východ, do Jižní Afriky, do
Ameriky a podobně, musím jen britským úřa-
dům prokázat, že cesta má určitý účel. Proč ty-
to výhody? Poněvadž jsem Čech! Kdyby moji
předkové se byli odnárodnili — jak vy říkáte
připojili k velkému celku — seděl bych místo s
' vámi někde jako Němec v hitlerovské uniformě,
třeba i s Gobbelsem nebo s Himmlerem, možná,
že bych byl dokonce ve řýrerově osobním prů-
vodu a počítal bych, kolik dnů života mi ještě
zbývá a jak se mám odebrat na onen svět, po-
něvadž na vyváznutí není nej menší naděje. A
i kdybych byl náhodou demokratickým, sociali-
stickým či komunistickým Němcem, jaké bych
to měl starosti! Snad jsou problémy, které dnes
zaměstnávají tyto Němce ještě tíživější a straš-
livější, než osud nacistů, který je dost jedno-
značný a o němž nelze mnoho uvažovat, poně-
vadž si nikdo nic kloudného nevymyslí. Roz-
hodně uznejte, že volba mých předků zůstat
Čechy a nepřňmjH se k velkému německému
národu, nemělo pro mne jen formální, nýbrž
velmi podstatně materielní význam.”
“Tak jsem se ovšem nikdy na věc nedíval,”
pravil můj přítel, “to je jiné hledisko.”
“A není na něm mnoho pravdy?”
“Souhlasím, je plné pravdy.”
“Nejsem v takovém postavení sám, ve stej-
ných potížích by se byli ocitl celý český národ,
kdyby se byl v 17. či v 18. století přiklonil k vel-
kému národu německému. Nesmíte si předsta-
vovat, že české sympatie k Francii a Francou-
zům, které nejsou teprve z první světové války
— víte přece, že český sněm protestoval roku
1870 proti bismarckovské politice, hlavně proti
anexi Alsaska a Lotrinska — vznikly jen z ně-
jakého romanticky pojatého nacionalismu. I
když byly u nás horké hlavy, které snily o ně-
mecké porážce Francií v době, kdy to nebylo
možné, musím doznat, že náš lid instinktivně
cítil, že Hohenzollerni ženou Německo do zkázy
a strhnou do ní i Habsburky. A nechtěl-li český
národ být zničen s sebou, musel apelovat na
přátelství Francie. Nebyl sám, kdo-tak cítil,
přečtěte si jen dopisy dcery královny Viktorie,
německé císařovny a matky Viléma II., kterou
přece nebudete podezřívat z panslavismu a na-
- jdete v nich předtuchu všeho, co se pak skuteč-
ně přihodilo. Může se někdo divit, že český ná-
rod nechtěl být spoután s takovým osudem?
Vím, že na evropské pevnině, ba i v Českoslo-
vensku není vše v pořádku, avšak mnoho &e
vysvětlit a velkou část toho omluvit. Můžete
mít četné námitky, nežádájte však po Evropa-
nech, aby litovali zhroucené a zbědované Něm-
ce proto, poněvadž se jim nepodařilo ujařmit
evropské národy tak, aby sloužily jedinému ná-
rodu, který si vymyslel rasistickou pověru o své
vrozené nadřazenosti.”
“Vidím, že jsem se mýlil,” odpověděl můj pří-
tel.
“Uznáváte, že moji předkové jednali zcela
rozumně?” •
“Uznávám, mám však omluvu. Dostal jsem
kdysi do ruky německou knihu psanou Čechem,
jmenovala se Der Kampf zwisclien Tschechen
un Deutschen. Napsal ji---”
“Vím, Emanuel Rádi, český filosof, znám ji
také. Nechtěl bych tvrdit, že je skrz naskrz ne-
pravdivá, je však psána s hlediska, které pře-
hlíží materialistickou filosofii dějin, je předčas-
ná, poněvadž autor učinil ukvapené závěry,
aniž by byl vyčkal, zda se splní jeho předpokla-
dy. Rádi soudil, že německé odhodlání přijat
důsledky porážky z roku 1918 je upřímné a v
tom se mýlil. Válka Čechů s Němci, o níž Rádi
píše, není válkou ideologickou, nýbrž naprosto
materialistickou. Vše, co Rádi uvádí, je vlastně
podřadné, důležité je jediné to, že Čechy a Mo-
rava jsou vraženy jako klín do německé pevno-
sti, že Německo nemůže dobýt žádného výboje
bez zabezpečení vlastního strategického středu,
a tím jsou české země. Jaké obtíže činí Britanii
irská neutralita, a to je Irsko ostrovem na zá-
padě, nikoli před ústím Temže. Představte si, že
byste měli válčit s Němci a Kent, Essex, Suf-
folk, „Lincoln a k tomu ještě západnější řada
hrabství — přimyslete si, že by byla obklíčena
vysokými horami, podobnými českým — by by-
la v německých rukou. Nikdy byste nemohli
zvítězit, aniž byste měli tento kraj ve své moci,
a nikdy za tisíc let — nemohli mít Němci stra-
tegický úspěch, nevládli-li v českých zemích,
ať už prostřednievím Vídně, jako v první svě-
tové válce, nebo přímo, jako v této válce. Kdy-
koli sáhli Němci po českých zemích, vždy mohli
někde mobilisovat, vždy to znamenalo před-
zvěst války. Bismarckova fráze: kdo je pánem
Čech je pánem Evropy, není poklonou Čechům
jako národu, nýbrž jen krátké odůvodnění
strategického významu Čech. Je pravda, že naši
historikové v 19 století materialistický smysl
našich dějin přehlíželi a viděli válku mezi Če-
chy a Němci jen brejlemi filosofickým konflik-
tů; jedni považovali reformaci za hybnou sílu
pokroku proti katolické reakci, druzí viděli ta-
kovéto síly v nacionalismu. Z části měli jedni i
druzí pravdu, Palacký a Masaryk nesporně víc,
něž nacionalisté. Ale v pozadí těchto, již tak ob-
šírně a důkladně analysovaných zjevů a příčin
, se čím dále, tím více objevuje třetí smysl dějin,
materialistický, jehož rozbor je úkolem mla-
dých historiků. Nevylučuji, že mladá generace
jej přijme za platný v první řadě. Mohu vám
však říci jednoho, sáhnou-li Němci ještě kdy na
(Dokončení na straně 5.)
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Moučka, Franta. Věstník (West, Tex.), Vol. 34, No. 3, Ed. 1 Wednesday, January 16, 1946, newspaper, January 16, 1946; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth625143/m1/1/: accessed July 17, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.