Věstník (West, Tex.), Vol. 34, No. 3, Ed. 1 Wednesday, January 16, 1946 Page: 2 of 16
sixteen pages : ill. ; page 14 x 10 in.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Strana 3 ;
VOLDÁNEK
“Inu ty jseš takový fajnový. Ona mu máma
radějác místo fajfky usmaží svítek. Však si ta
vajíčka sám spočítáš, viď, voládnku?” smával
se myslivec.
“A kdo ví, jestli ne, to vijou pán, já nesmím
met od kouření černé zuby; až bych šel za nevě-
stou, odškloudla by se mi, a já si musím přece
vybrat ňákou hezkou holku, vždyť mám jářku
příslotek jako po gruntě,” smával se Jan.
“Jseš ty šelma nabíjená,” pochvaloval si ho
myslivec.
A jindy se zase ptal myslivec: “A jářku, Hon-
zíku, nemrzí tě ten příslotek? Hrome, já být ta-
kovým chasníkem, přece bych si tak nenechal
říkat.”
“I nemrzí, co by mrzelo, však májou i na
gruntech své příslotky a doptá se člověk koli-
krát na hodné lidi spíš po dome než po příjme-
ní," tvrdil Jan.
“Ejnu ale, hrom do toho, kdyby to bylo ňáké
jinačí slovo, ale takhle. E, já bych se přece sty-
děl, není ti hanba?” A myslivec se smál, až se
mu vousy ježily.
“A co z toho. Však nejen grunty a domy, i ce-
lé dědiny májou své příslotky. Vijou, pán, když
se může říkat po horách tuhle polničským “zá-
lesáci,” stržanovským “hadráři,” škrdlovským
“pytláci,” klášterským “bagounáři,” losenickým
“borůvkáři” a samým pánům žďárským mě-
šťanům “holubáři,” tak co na tem záleží, říká-
li se jednomu chudému drvaři “voldánek.” A
voldánek je dost hezké slovo, mně se líbí.” —
Touhle řečí se Jan zachoval myslivci a lidé vi-
douce, že se pro příslotek nehněvá, přestávali
mu tak říkat. Jen Cilinlca to nemohla zapome-
nout a kde mohla, ať cestou z kostela a do ko-
stela, či na návsi mezi chasou naň tak zavolala,
ač věděla, že jí splatí vtipnou narážkou. Až jed-
nou Jana zvláště dohřála, a s ním všecku cha-
su. Co Jan drvařil a vydělal více peněz, hlavně
co byl se svým zaměstnáním spokojenějším, za-
šel si leckdy mezi chasu, ač mu nej milejším ka-
marádem zůstal Matěj Koška. Tak jednou z
podzimu za pěkného nedělního odpoledne zasel
si Jan do rychty na kuželník a bavil se vesele
mezi chasou. Měli ho všichni rádi. Poseděl chví-
li. Tu přišli do zahrady nějací vzácnější hosté,
několik mysliveckých mládenců a učitelů z o-
kolí. Hned se octla na zahradě Cilinka a jala se
pánům nositi pivo, ač jindy leda ve světnici
starším sousedům, hlavně kmotrům, sklenice
nalévala.
Páni rádi uviděli hezké-děvče a jali se s ním
žertovati. Rychtářka seděla stranou na lavičce
a měla radost, jak umí Cilinka pánům odpoví-
dat!. Po chvíli napadlo pánům, že by si hodili v
kuželky.
“Slečinka bude hrát s námi, že ano?” proho-
dil myslivecký adjunkt z blízkého revíru.
“S radostí,” usmála se Cilinka a hned běžela
ke kuželníku- a nabádala chasníky, aby udělali
pánům místo. Ale špatně pochodila. Chasníci ji
odbyli, že prve dohrají sami a pak ať si hraje
do chce. Cilinka ale nechtěla tomu rozumět a
ostrými slovy vytkla hochům, že jsou hrubí a
sprostí a že ustoupit musí.
“A na tohle bych se podíval,” opřel se Fran-
cek Šimkův. — “V hospodě jako v kostele žádná
přednost, jeden roven druhému. Kdo platí, ten
je pánem, a já platím, a když si z kuželníku za-
platím na celé odpoledne, tak si na něj můžu
třeba lehnout a žádného pustit nemusím.”
“A pány pustit musíš,” namítala Cilinka.
“Pojď, Francku, půjdeme k židovi, tam ne-
musíme žádného pouštět a židova Paulinka nás
za naše peníze vyhánět nebude,” vybízel jiný
chasník.
“Já vás nevyháním, ale takovým vzácným
hostům máte uhnout,” mírnila se Cilinka.
“To nejsou naši hosté, ale hospodského,” o-
zval se v tom Jan Rybee, jenž koulel s Franc-
kem.
“Ty se do toho budeš plést, ty, “voldánku lec-
jaký,” rozzlobila se Cilinka, jsouc ráda, že si
VĚSTNÍK
může na někom vylit ziost, ze ji všemi žilkami
hrála. — “Ty buď rád, když tě odsud nevypoví-
me.”
“Ale, podívejme se, ty bys mě chtěla vypově-
dít? Ouha, panenko, to nejde! Za mé peníze mi
musíš nalejt a posloužit mně jako každému pá-
nu,” dobíral si Jan děvče a chasa mu pochvalně
kývala.'
“No bodejť, na ty tvé grejcary my na rychtě
už čekáme,” vyjela Cilinka.
“Dobře, že nečekáte! Ale jsou poctivě vydělá-
ny těmahle rukama, a třeba jsu chudý drvař,
musíš mi posloužit. Tu je zlatník, “slečinko” Ci- *
linko, dones pivo do tupláků, já dávám 11a lepší.
Hoši, budeme pít na zdraví voldánkovi a slečin-
ce z rychty!” A Jan hodil zlatník na stůl.
Chasa se smála, Cilinka jen hořela a ohlížela
se po otci. Nebylo ho nablízku. Nepomyslíc, že
chasníci jsou vlastně v právu, popadla zlatník
a hodila jej Janovi pod nohy.
Ale teď vypukla i v Janovi zlost, i postavil se
proti děvčeti, celý zrudl v tváři a oči mu jen
hořely.
“Nech ju, nech ju a půjdeme odsud! A víc-
kráte sem nebudeme chodit! Ať si obsluhuje
pány!” Tak a podobně volali chasníci a chysta-
li se k odchodu. Ale Jan vztáhl páže a zadržel
je. Pravil, celý se třesa: “Ne tak, hoši, kam by-
ste chodili, když ne na rychtu. Však nás nevy-
hání pantáta, ani panímáma, ale tuhle ta jed-
na slečinka. A víte co, hoši, když ona si nám
řekla, že jsme hrubí a sprostí, dokážeme jí, že
nejsme, uhneme těm pánům. Byli bysme uhnu-
li, až bysme byli dohráli, tak uhneme hned. Ale
odsud nepůjdeme, tamhle si pojďme pod ja-
bloň a tam si budeme pít za naše peníze a zpí-
vat a kalabisovat jako v hospodě!”
“Ano, ano,” souhlasili hoši. — “A ten zlatník
musí Cilinka zvednout a donést nám za něj pi-
va.”
Jan se už zase opanoval a řekl mírně, ale u-
štěpačně: “Ale kde, co vás vede, to by takové
“slečince” ubylo na cti a 11a kráse, kdyby měla
takové hrubé a sprosté chase posluhovat, já
zvednu zlatník sám a sám piva ze šenkovny do-
nesu, pojďte, hoši, snad přijmete od “voldán-
ka” poctu a na lepší?”
“Však jseš náš a “voldánek” se ti nesmí ří-
kat,” volala chasa.
“I jen mi tak říkejte, však já se tomu smiju.
Ba, já jsu pyšný na to, že mě jedna tak vzácná
holka takhle pojmenovala. Ale to jsu necnosta
jeden, já jsem řekl holka — měl jsem říct “sle-
činka”.” —
“Ano, ano, slečinka, budeme jí říkat slečin-
ka,” volali hoši a ubírali se na trávník pod ja-
bloň, kdež usedli. Jan a ještě dva hoši běželi do
stavení a nosili pivo. Chasa zpívala a páni, mr-
zíce se pro výtržnost, nepoužili volného kužel-
níku a po chvíli odešli.
Rychtář se mrzel a dceři přísně domluvil,
rychtářka se jí zastala a vznikla váda, Cilinka
na komoře plakala a byla by nej raději utekla
někam pryč, aby neslyšela veselé písně chasní-
ků, již dlouho do noci setrvali v zahradě pod
jabloní.
Netušila, že ten, který ji, jak mínila, před vší
chasou i před pány potupil, zahanbil, sice mezi
chasou zpívá a čtveračí, ale v srdci pociťuje
žal, hluboký žal nad tím, že potrápil tu, kterou
viděl stále před sebou, i když pracoval v milém
svém lese, i když po práci usedl v chudičké
světničce k odpočinku. Myslil na Cilinku stále,
ale nikomu toho neřekl, ani té matičce upřím-
né, která si už někdy o tom povídala, že by se
ráda dočkala nevěsty tak pracovité, jako ona
bývala a je posud, nevěsty tak dobré, jako je
Jan. Ale dříve že musí míti něco “svého.” Tahle
myšlenka nešla stařence z hlavy a Jan ji při
tom nechal. Myslil si ale, že doslouží té zlaté
matičce až k smrti a pak že sebere svou sekeru
a pilu a odejde ze žďarskýeh hor navždy.--
“Však jsou všade lesy a drva, a prácu najdu,”
říkval si. “A aspoň nebudu víckrát slyšet o Ci-
lince a ona ne o voldánkovi,” dodával--
A dnes, když této Cilince byl splatil za potu-
pu úsměškem, za příslotek příslotkem, tu mu
toho bylo k smrtí líto a byl by dal nevím co za
to, kdyby se to nebylo stalo. Ale bylo pozdě lito-
vat a Jan si jen umiňoval, že již nepůjde do ho-
spody, že raději bude zase chodit v neděli odpo-
Ve středu, dne 16. ledna 1946.
ledne do lesů, jako chodíval, dokud při trapné,
nemilé práci za stavem myslíval na ty zelené,
živné lesy. Byl by chtěl zporážet všecky lesy na
horách, kdyby za to mohl dostat Cilinku, tak
jako v pohádkách porazí princ mnoho a mnoho
obrů, aby dostal svou princeznu; ovšem, že tu
ta princezna princovi pomáhává a meč mu do-
brým. kouzlem požehná.---Věděl Jan, že
by mohl vše pro věsti jako v té pohádce, jen
kdyby mezi ním a Cilinkou bylo to dobré kou-
zlo, jež spojuje chudé i bohaté, pyšné i skrom-
né, a jehož jméno jest — láska.
IV.
Od té neděle zůstal Cilince z rychty příslotek
“slečinka” a že se proto zlobila, říkala jí tak br-
zy celá dědina. Zlobil se proto i rychtář a často
to někomu vytkl, ale chasa tropila tím hůře a
hospodě na rychtě počali říkati “u slečinky.” A
když na žádost rychtářovu pan učitel ve škole
potrestal několik chlapců, kteří na Cilinku tak
pokřikovali, tu byla z toho po dědině nevůle a
rychtářovým bylo přeslechnouti mnohé perné
slovíčko. Rychtářka byla vůbec pro svou pýchu
málo oblíbená a Cilinku, ač ji měli lidé pro její
hezkost rádi, vzali si nyní s tou slečinkou tuze
do zvyku. Také, ač se vědělo, že si rychtář stojí
dobře a Cilinka bude jednou dědičkou, přece se
chasníci mezi sebou zrazovali na rychtu “ce-
stičku šlapat.” Srážela se nejen Cilinčina pý-
cha, ale i okolnost, že se Cilinka ráda vyhýbala
práci a matka jí v tom, vzdor otcovu hněvu a
kárání, nadržovala.
Otec, rychtář, byl sedlákem starého rázu; se-
dlákem, který jest pyšný 11a svou sedlačinu,
který ví, že “nestojí sedlák na gruntě, ale na
práci,” který říkal: “Dávejme, co jest božího
Bohu, co jest císařovo císaři a co je zemského
poláni” — a který znal na těch svých polích
každou hroudku, každý kámen, každé stéblo.
Od mladosti ke stáru vždy začínal rychtář kaž-
dou práci sám. K první jízdě na pole koně i vo-
ly sám zapřahal, na každém kusu role první
brázdu sám vyoral, každé obilí sám začínal sítí
a aspoň tři první hrsti rozhodil po poli. “Pán
Bůh nám té práce požehnej,” řekl po každé a
rozséval-li jařici a žito, tu ještě dodal: “Chléb
náš vezdejší dejž nám dnes.” A bylo na rychtě
opravdu všude vidět boží požehnání. Lidé se di-
vili, kam asi rychtářovi dávají ty peníze, jež
jim po odprodání dobytka a obilí každoročně
musí zbývali. Měla rychtářka také jmění, ač ne
velké, rychtář si ji vzal již proto, že pocházela
také z rychty, z vesnice 11a české straně Žďár-
ských hor; bylť rychtář přece i 11a to rychetni-
ctví drobátko pyšný. Říkával arciť, Že teď už
jen ty lány tu rychtu dělají, dříve za roboty, to
že bývalo to svobodnictví právem a slávou ry-
chet, teď že se tak podle starého zvyku udržuje'
na rychtách šenk a sem tam to představenství.
A představeným byl rychtář také s tělem a du-
ší a pro obec by byl. poslední obětoval. Byl “v
tom ouřadě postaven” už hezkou řadu let a bylo
už jako najisto pořízeno, že jak tento rychtář,
Josef Svoboda, zdědil představenství po svém
otci, tak jednou po něm je zdědí jeho zeť. A
teď pro hloupý příslotek už si počali lidé še-
ptati, že pyšná Cilina ještě není představenou
v obci a že asi také nebude.
Jak tyhle řeči přišly rychtáři k uším, rozhně-
val se a přísnou řeči dotíral na dceru, aby mu
sdělila pravou příčinu a počátek roztržky s cha-
sou. jež se všecka stavěla proti ní.
Cilinka pověděla a stěžovala si otci na Jana
Rybce, že se jí všude pošklíbá.
Otec se zamyslil a posléze řekl přísně, ba sko-
ro smutně: “No víš, já chasovských žertů roz-
suzovat nebudu, í:o se na mě nesluší, ale to bylo
a bude odjakživa, že se chasa mezi sebou šká-
dlivá. Máš ale nechat chasníka, který ti není
roven, 11a pokoji a držet se selských synků. Mrzí
mě ten tvůj příslotek, mrzí; nikdá žádná dcera
z naší rychty neměla mezi chasou nevůle, až ty,
a jseš přece jedinačka, A clej sobe pozor, ať se
nezakoukáš tomu Jánovi do těch granátových
očí.”
Takhle rychtář jakživ s dcerou nemluvil. Dív-
ka celá udivena pohlížela na otce a po posled-
ních slovech, jako když ji bodne, vzkřikla udi-
veně. M ustrašeně; “Pantáto!” .. . ..
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Moučka, Franta. Věstník (West, Tex.), Vol. 34, No. 3, Ed. 1 Wednesday, January 16, 1946, newspaper, January 16, 1946; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth625143/m1/2/: accessed July 17, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.