Věstník (West, Tex.), Vol. 22, No. 24, Ed. 1 Wednesday, April 25, 1934 Page: 2 of 16
sixteen pages : ill. ; page 14 x 10 in.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Strana 2.
věstník
Ve středu, dne 25. dubna 1934.
NJ A LODI jsou všichni cestující jak jed-
^ ' na velká rodiná. O zábavu není žádná
nouze, dokud se nedostaví ta. mořská nemoc.
Já a Tomek z Minnesoty sedíme v saloně,
ale ne v saloně krásy, nýbrž tam, kde se
čepuje. Okolo jde krajan z Pennsylvanie a
rozhlíží se kolem, zda-li uvidí nějaký prázd-
ný “flek” pro svojí tělesnou schránku. To-
mek z Minnesoty ho zavolal a povídal mu, že
když nám něco selže, že my ho přijmeme
do našeho cechu. Milí krajan z Pennsylva-
nie odpoví, že lhát nedovede, ale že nám poví,
eo se mu přihodilo před několika roky, když
se vracel z Evropy. Tenkráte jsme jeli z Cher-
bourg přes Kubu do Baltimore. Šťastně jsme
dorazili do Havany a já jsem telegrafoval
moji ženě, že za dva dny budeme v Baltimore,
aby mě tam očekávala. Vyjeli jsme z Hava-
ny a cesta se zdála býti dosti pohodlná, ale
po né i >iikí 1 c linách loď svojí rychlost zmir-
ňovala, až se konečně zastavila. A kapitán
lodi nám oznámil, že v dalši plavbě nemůže-
me pokračovati, poněvadž v moři táhnou
proudy ryb jak velké řeky, a že lodní šroud
nemůže pracovat, poněvadž by se poškodil
a potom by byl k další plavbě neschopen.
Ptám se kapitána, kdy ten proud těch ryb
pomine, a on mě podle své dlouholeté zku-
šenosti odpověděl, že za dva dny budeme mo-
ci v plavbě pokračovati, ale ne dříve. Pomy-
slil jsem si, že mě je na lodi dobře, ale neměl
jsem ten telegram mé drahé polovičce posí-
lat. Ona na mě bude čekati a když já tam
nebudu, bude míti velké obavy a já, člověk
srdce měkkého, jsem to nemohl dovoliti, aby
moje Mařenka ronila slzy. Stůj co stůj, i
kdyby mě to život stálo, já se musím dostat
do Baltimore na čas, jak jsem mé drahé že-
nušce telegrafoval. Rozloučil jsem se s ka-
marády a šel jsem dolů do kabiny, kde jsem
si natáhl vysoké boty a požádav v kuchyni o
trochu jídla vydal jsem se na cestu do pří-
stavu pěšky. Zprvu to šlo dosti dohře, ská-
kal jsem z ryby na rybu, ale až ty ryby zmi-
zel, pak mě voda začala téci do bot. A jak by
ne, když místy hloubka moře byla až přes 2000
stop. Tak jsem se mořil po dva dni a šťast-
ně jsem došel do baltimorského přístavu, kde
mě moje žena již čekala. Byl jsem rád, že za-
se mám pevnou půdu pod nohama a že jsem
se dostavil do přístavu na čas a tím nezkla-
mal moji ženu.
Ovšem, my jeho statečnost obdivovali a
kdo by ne, neb urazit pěšky přes moře není
žádný špás, a na jeho zdraví jsme vyprázd-
nili několik těch litrů piva.
Jak jsme se bavili při po-
sledním výletě do Cech.
.< Piše Josef Zvolanek, Temple, Texas
V tom se mezi nás připojí můj přítel a
spolucestující 6% stopy vysoký Jan z Tem-
ple. Chlapík na pohled hodný a nemluvný,
a není žádný piják, třebaže jeho rodná ví-
ska na Valašsku vyrábí světoznámou slivovi-
ci a borovičku a právě měl na nohách kus
valašského umění, papuče. Já mu povídám,
aby něco z těch papučí vyklepal a něco nám
pověděl, poněvadž právě rozhovor váznul.
Janek se podrbal za uchem a začne vypra-
vovat, co se mu přihodilo, když přijel do A-
meriky. To víte asi všichni, co chudého při-
stěhovalce čeká v nové zemi, když nezná po-
měry a řeč. Já jsem do Ameriky přijel za
otcem, ale já jsem neznal jeho adresy, a tak
jsem se pustil Texasem ho hledati. Bylo to
na Velikonoční pondělí, a já jsem se ocit-
nul v pustině sám a sám. Přemýšlel jsem a
moje myšlenky zalátaly zpět do staré vlasti,
kde právě v té době omladina se bavila při
tanci a děvčata dávaly hochům kraslice a
já jedinou hudbu, kterou jsem slyšel, bylo
vytí vlka a brnění cvrčka. A podobná muzika
se mě moc nezamlouvala a já se cítil opu-
štěn. Tma byla jak v ranci a já jsem kráčel
dál a dál. V dáli vpřed objevilo se světlo a já
jsem ihned změnil můj směr k němu. Ko-
nečně asi v jednu hodinu v noci jsem se při-
blížil k tomu ohni. Okolo ohně několik ru-
dochů se ohřívalo, neb noc byla dosti chlad-
ná. Jak jsem v Evropě čítal v těch různých
románech o Indiánech, husí kůže mně na-
skakovala po celém těle a myslel jsem si:
“Jane, je s tebou zle”. Indiáni brebencovali
mezi sebou, a potom mě sebrali a přivázali
ke stromu. Potom Indiáni někam odběhli a
já jsem zkoušel se z pout vyprostiti. U ohně,
zůstala jenom jedna stará bába, pokuřující
statně z dýmky a když moje oči zavadily o ni,
myslí mou pronikla představa o čarodějnici.
Zatím se Indiáni vrátili a každý nesl otep
dřeva. Myslel jsem si, že není třeba topit,
poněvadž mě z toho ze všeho bylo horko dost.
Naházeli všechno roští na oheň a kolem oh-
ně začali tancovat. Studený pot mě začal vyv-
stávat na čelo, a moje kolena začala slábnout.
Když ten rámus a povyk byl u konce a když
dotančili ten tanec, jaký to byl tanec vám
nemohu říci, ale vypadalo to jako když str-
číte ševcovi sídlo do místa, který on použí-
vá jako sedadlo, tak mě odvázali a dali na
rožeň péci. Kolky měli v ruce a mě na ohni
otáčeli a každou chvíli zkoušeli, jestli se do-
bře peču. Přátelé, já se potil a ty kapky po-
tu jen syčely v ohni a jestli mě dříve bylo
teplo, teď mě bylo tepleji, a tam jsem po-
znal, co to znamená se dostati do pekla a
od té doby já si poemám tak, abych se tam
nedostal. Oheň dohoříval a já jsem se zdál
Indiánům asi ještě moc tvrdý a proto zase
odběhli pro dřevo, aby mě dopekli. Jakmile
odběhli já, duchapřítomný Jan, vzal všechen
svůj rozum do hrsti, postavil jsem se na no-
hy a uháněl jsem o závod pryč od ohně do
pustiny.
Další jeho vypravování bylo přetrženo zvo-
něním k obědu. Všichni po půldenní práci
při pivě se hrnuli k objšdu, aby se posilnili.
Ale já jsem zůstal tak sám, poněvadž můj
žaludek byl jak na vodě, a já cítil první pří-
znaky mořské nemoci. Na jídlo ani pomyšle-
ní a abych zapomněl na ten plovoucí žaludek,
vytáhnul jsem z kapsy noviny, Pojizerské
Listy, časopis to z mého kraje. Kraj mně tak
známý a milý, ve kterém jsem se narodil a
ve kterém je moje rodná víska, na niž mám
mnoho sladkých vzpomínek z mého mládí.
A potom v tomto kraji ještě žije moje matka,
v Libuni, Časopis ten přináší ty různé pří-
běhy z tohoto kraje, tak zvaného Českého
ráje. Právě v tom klidu v pustém Atlantic-
kém oceáně čtu, jak tam v jedné vesnici vy-
pukl oheň a poněvadž se hasiči nedostavili
v čas k ohni, oheň strávil celou usedlost až
do základů. A rozhorlený pisatel vypisuje,
že hasiči v této vesnici, že jsou nedbalí a je-
dinou věc, co mohou uhasiti, že je žízeň.
nikdy ve svém životě ani na koni neseděl.
Já jsem mu vychvaloval náš Texas, jaké zde
máme úrodné farmy a že vyvážíme naši ba-
vlnu do celého světa. On mě na to odpo-
věděl, že oni na severu jejich pole vzorně ob-
dělávají a že.používají koně a vozy, ale že my
zde v Texasu pole jenom rýpeme s mularna a
voly a že místo vozů táháme saně v blátě.
My na severu máme na všechno stroje a
vy tam na jihu místo strojů máte mozole.
Dále se nám posmíval, kde jsme zanechali
vysoké boty a ty několika galionové klobouky
a stále hovořil o těch strojích. A to mě do-
hřálo. a já jsem mu odpověděl, že my zde
na Jihu máme jeden stroj, kterému se ne-
vyrovnají jejich všechny stroje, když je dají
dohromady. Farmáři v Texasu mají stroj,
do kterého hodě jí celý prase a nadělají z
něho jitrnic, a jak první jitrničku stroj vydá,-
farmář ji ochutná a jestli ta jitrnička není
dost mastná, stroj zarazí. Otočí kliku, stroj
zase celé prase vyhodí a prase se zase dá
do pěny, aby se přikradlo.
Farmář byl sečtelý a proto tento náš roz-
hovor bylo jenom hašteření, aby nám čas
utíkal. A ta cesta z Evropy sem utekla jak
voda, byli jsme vyloděni a rozjeli jsme se do
všech států Unie a zbyla nám všem jen vzpo-
mínka na ten spolek lhářů při dobrém piveč-
ku.
-
ip
:
*
Mmi
. . ■
*.
isiim
ggf
Tato zpráva asi se nemile dotkla jmenova-
ných hasičů a jejich velitel zaslal resoluci
do redakce tohoto časopisu, že aby jim veřej-
nost, až bude příště hořeti, dala věděti asi
5 dní přeď ohněm. A aby dotyčným hasičům
bylo vždy oznámeno, který den a kterou ho-
dinu bude hořet a že oni se na to generálně
připraví a že stříkačku budou míti v pořádku
a oheň uhasí, ale že jej to zle něco zachra-.
ňovat, když ani o tom nevědí, kdy se to sta-
ne. Tak jak ten poslední oheň, tak rychle a
že oni za to nemohou, když to zhořelo dříve,
než se oni připravili. Dále velitel hasičů po-
dotýká, že oni dělají vše důkladně a s vel-
kou přípravou a že to tedy nebyla jejich ne-
dbalost, proč ta usedlost zhořela, ale jejich
pozorná a důkladná příprava sebrala více ča-
su, než tomu ohni ztráviti tu usedlost.
Spolucestující se vraceli od oběda a já str-
kám ty noviny zase do kapsy. Jsme zase ta
parta pohromadě a bavíme se, aby nám ta '
cesta přes tu louž utekla.
V tom přijde mezi nás starší farmář z Wi-
consin. Kopa veselá a všemi mastmi maza-
ný, ale dobrák od kosti, jak jsme se pře-
svědčili. Ale v tom jsem s ním nesouhlasil,
že on si Texas špat ně ; ředstavov >1 a ž - byl
o Texasu špatně informován. On si předsta-
voval Texas jako velkou louku, na které se
prohání dobytek a lid. že v Texasu v té di-
vočině, že je ztracen od civilizace. Mě a mé-
ho spolucestujícího vždy volal “texasky cow-
boy” a to mě velice rmoutilo, poněvadž já
Kdo byl Jiří Figulus? Diámantokop, farmář
obchodník, policista, zlatokop, stroj nik, elek-
trotechnik a naposled správce statků — kra-
jana Vladislava Boučka ve Springs Walley
— tím vším byl za ''svých 43 dobrodružných
let prožitých mezi černošskými kmeny jiho-
afrického vnitrozemí a mezi Bury v Tran-
svalu, poslední mužský potomek z rodu Ko-
menského, Figulus. — Pramatkou rodu Fi-
gulusů byla dcera Komenského Alžběta, pro-
vdaná za Petra Figuluse Jablonského, věr-
ného druha a spolupracovníka velkého exu-
lanta. Z jejich dětí ví se ve světě nejvíc c
synu Danielu Arnoštovi, členu a později (pc
smrti filosofa Leibnitze) i presidentu Král
akademie věd v Berlíně. Ostatní předkové
J. V. Figuluse byli českobratrští faráři, jen
otec Jiřího změnil tradici. Stal se lékařem
a usadil se s rodinou (německou sice, ale
zachovavši si vědomí českého původu) v
pohraničním městě Frankensteinu v Prus-
kém Slezsku, kde 21. ledna 1858 narodil se
Jiří Viktor, nej mladší ze sedmi dětí. Touha
po cizích krajích zahnala Jiřího v jeho 22
letech do jižní Afriky. Za burské války se
stal kapitánem v burské armádě. Byl Angli-
čany zajat a prožíval plné tři roky na ostro-
vě Sv. Heleny. Za světové války přihlásil se
dobrovolně do armády anglické. Po vzniku
Československé republiky přijíždí v roce 1921
s dcerkou na návštěvu do Čech, kde později
trvale zůstal. Umřel v Praze 27.7. 1927.
. ffi
lil
i#
■1
■I
#8S§É!®i|
.. 1 V,
m
SlÉllSIlll
■
■ :::
Ižllf
Ulil
il
. . '
mm
...BBS
fjffj
(11
Hovorna. Br. Jos. M. Bratrské podpůrné .spol-
ky mají “otevřenou smlouvu” ícertefikát),
což jim v případě epidemií (hromadných úmr-
tí) dovoluje zvýšit poplatky, kdežto pojišťov-
ny mají zaručené nezvyšitelné poplatky a
nesmějí je zvýšit. Proto byla celá řada po-
jišťoven v době krise donucena prohlásit ú-
i
i
111
padek, ovšem, k velké a nenahraditelné ško-
dě po m< Člei vé i ventnú h jednot, me-
zi nimi jest i naše SPJST. nemusí míti ze
zvyšování poplatků vůbec strachu, protože
jednoty mohou zvýšit poplatky až kdyby by-
lo zle.
John R. Podle sčítání v roce 1930. má čsl.
republika 14,729.536 obyvatelů, od r. 1921 při-
bylo 8.21 procenta. Podle národnosti bylo 1930:
9,688.770 Čechoslováků, 3,231.688 Němců, 691,-
923 Maďarů, 549.169 Rusů 186.642 Židů, 81.-
737 Poláků, 32.209 Cikánů, 13.004 Rumunů a
3.113 Chorvatů. Čechoslováci tedy tvoří dvou-
třetinovou většinu (66.9 procent), Slované 71
3 procent veškerého obyvatelstva.
m
|S!
Automobily v Rusku byly až do nedávná
velkou vzácností. Ještě roku 1929 v celém Rus-
ku bylo jen 20 tisíc automobilů. Ruská vlá-
da má však v úmyslu vystavěti velké auto-
mobilové továrny s roční výrobou 680.000
aut.
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Moučka, Franta. Věstník (West, Tex.), Vol. 22, No. 24, Ed. 1 Wednesday, April 25, 1934, newspaper, April 25, 1934; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth625619/m1/2/: accessed August 15, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.