Věstník (West, Tex.), Vol. 30, No. 51, Ed. 1 Wednesday, December 23, 1942 Page: 9 of 24
twenty four pages : ill. ; page 14 x 10 in.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Ve středu, dne 23. prosince 1042.
.VĚSTNÍK
£ Strana 9.
MILADA MATULOVÁ:
ROMÁN
Rychle se umyla, oblékla a vyšla clo vprali-
lých ulic, proliřátýcli přes den červencovým
sluncem. Byla ráda, když měla za sebou prach
Terronské a šíři Podbabské ulice.
Minula státní výzkumný ústav a stoupala
vzhůru širokou cestou, vyrytou nedávno hlubo-
ko do boku stráně. Bylo už dosti temno, ale ne-
bála se . . . žhavé oči svítilen .na vysokých sto-
žárech poháněly zmírající den.
, Na výšině stanula a chvíli bezmyšlenkovitě
zírala na hasnoucí požár západu tam daleko za
Tichou Šárkou, za Horoměřieemi. Nad Prahou
se roztáhly černé mraky po celé obloze a zastí-
nily zastavená údolí i kopce. Tu a tam vzplála
řada světel a čím déle tu stála v tíživém zamy-
šlení, tím více přibývalo ohnivé setby v růz-
ných sestavách, rovné šňůry světlušek v útro-
bách hlavních ulic, tam zas v obroských veli-
kých písmenách, v nepravidelných hvězdách
na křižovatkách a světelných vlnivkách kol ře-
ky. Přelétla výhled, zkrášlený tisíci světly, bez
onoho zanícení, kterým jej měřila její sestra,
bez oné lásky, kterou k němu chovala paní
Menšíková.
“Kde asi přesně se rozkládá osada, jejíž oby-
vatelé za římských dob ve dvacetiosmi pecích
tavili železnou rum?” kmitla jí mysli vzpomín-
ka na profesorův výklad, která neměla logické
spojitosti s tím, co ji přeci chvíli znepokojovalo.
Ale hned si zase všimla hlasu polního koníka,
který v ní vzbudil pocit veselosti. “Kam se hra-
beš, chudáčku, brzo se postěhuješ zpocl Matěje,
leda by ses chtěl přestěhovat do naši zahrady”.
Rozpomněla se zase na Bořka.
“Nešťastník, jistě usnul”, pokračovala v roz-
šafné samomluvě, neboť zpozorovala, že bílý
pavilon není osvětlen. “Jak je rozmyslily, zhasl,
než sí zdříml, šetrný estet”.
Že by jej trochu postrašila?
Není to drsné ... a dětinské? No, uvidí!
Oběhla předek zahrady, odemkla zadní dvíř-
ka, od kterých nosila stále klíček, a plížila se
tiše kordonem ovocných zákrskú.
Do ticha večera zavzněl z otlučených domků,
obydlených cihlářským národem, prouc! šlágro-
vé hudby gramofonové. Využila chvíle, kdy des-
ce došel dech, a zvedla ruku, aby tiše zaklepala
na okno. Příliš jej přece jen nevystraší, rozhod-
la se nakonec.
Nedokončila načatého pohybu . . . Zvětřila,
že v paviloně vře život. Dech se v ní ztajil, srd-
ce se jí pobouřilo. Více vytušila než zahlédla, že
za jednoduchou plátěnou okenicí, chránící
nedbale okno, pohybují se lidé , .. dva lidé . . .
Bílé ženské tělo, malá, bledá hlava s hřívou vla-
sů, matné obrysy sedící mužské postavy nebo
snad klečící, mihly se jí v slabé záři cigaretové-
ho uhlíku . . . Opojný dým s jakousi hříšnou
příchutí unikal pootevřeným vrchním oknem,
které právě pozvedlo zrádně záclonu. Po prvé
zřetelně ucítila horký dech vášně ... a po-
chopila.
Nevykřikla, ale byl to skoro div. tak se jí se-
vřelo srdce. Nechtěla vidět víc. Skokem se octla
v jasmínovém houští a jako ostříž čekala, upí-
rajíc oči k východu domku".'Musila mít neklam-
nou jistotu. Brzy poté se potichu otevřely dve-
ře, světlá i tmavší postava splynuly v jedno .. .
Marietě na číhané bylo úzko a čas se zastavil....
konečně žena odešla hlavním vchodem a muž
vešel dovnitř.
Brzo i Bořek odcházel. Marieta tiskla skřížc-
né ruce na rozbouřenou hrud’. Bylo to prostě o-
havné . . . sejít se nyní! Počkala tedy, až u-
zamkl dveře pavilonu i vrata hlavního vchodu.
Když odešel, zmocnila se jí nesmírná tíseň. Ta
statečná dívka se pojednou bála všeho ... i
praskající větvičky. Vyběhla ze zahrady, za-
mkla a pustila se ve zmatku nazdařbůh cestou
necestou, zády k městu, které k ní nevolalo ny-
ní známými silhuetami věží a tisíci světel, ale
hrozilo a odpuzovalo vysokými prsty komínů z
cihelen.
Běžela vpřed, nebylo dosti tmavé cesty, která
by skryla její podrážděný stud. Bič uražené
hrdosti ji vztekle hnal odtud. To byla poplaše-
ná a snad i zraněná laň, pobíhající zmateně po
rozryté, ztvrdlé kůře nedávno rozmlácených
cest. Odpor ji vyštval odtamtud a nebezpečí po-
kračování události ji čekalo dole v obydlené
propasti. Konečně se octla v živém plotě neo-
světlené cesty, po jejímž boku prudce se svažo-
vala cihelna. V uších zazvučelo, když ze stínu
keře se vynořil podezřele vypadající muž. Srdce
se jí znovu zúžilo úzkostí . . . S ulehčením uví-
tala pohledem mladý párek milenců, který v
těsném objetí kráčel kolem. Malá bezpečnost o-
samělé stezky rozštěpila zlý zážitek. Zamířila k
nej bližšímu světlu, vyhlédla si nejkratší cestu
do Dejvic, stáhla si docela klobouk a rozběhla
se k domovu. Udýchaná vběhla dovnitř a jako
šíp vyletěla do prvého poschodí, nabírajíc dva
schody najednou.
“Blážo, pojďte sem”, chytila panskou, chy-
stající se k večerní vycházce. “Nebyl tu mladý
pán? Ne? Hned tedy k němu zajděte na Let-
nou, že potřebuji oba klíče, od zahrady i pavi-
lonu. Ale oba, slyšíte, ob.”
“Snad to tak nespěchá?” Nechtělo se jí tam.
“Spěchá to, Blážo, prosím vás, hned běžte,
hned”.
S podivem hleděla Bláža na slečnino rozruše-
ní. Jaké to má dnes slečna rozmary? Nebývá
taková . .. ale co je jí po tom, půjde hned, aby
Pepa dlouho nečekal. Může ji vyprovodit. Je nut-
no využít času, dokud je panstvo na letním by-
tě. Co pak slečna, ta moc práce nedá, pan Bo-
řek je náročnější. Že byl v Paříži, inu její Pepa
tam bjd ve válce také. Má od něho mističku s
lesklým modrým motýlem pod tenkým sklem,
kterou jí všechny kamarádky závidějí. A pře-
vedši takto myšlenky na osobní pole, nevšíma-
la i už nápadného chování slečnina a vyplni-
la daný rozkaz. Osamělá Marieta procházela
dlouhými kroky všechny místnosti bytu a mar-
ně třídila myšlenky, které se jí honily žhavou
hlavou v divokém nepořádku kolem zrádce.
Zrada Bořkova jí rozžhavovala krev vždy no-
vou a novou vlnou zloby. S Ninou se v duchu
rychle vypořádala s pýchou uraženého člověka,
zasunula schválně v paměti těžké dveře za ni.
Neexistovala už pro ni.
Do myšlenek, rozbouřených více uraženou je-
šitností než lítostí z poraněné lásky, vplul prud-
ký nápad, který zapůsobil na její mysl jako u-
tišující prostředek, zdál se jí velmi vkusnou ná-
plastí na palčivou ránu Bořkovy urážky. Po-
hlédla po prvé přímo ve tvář Zlu, které mělo
dvojí účinek: ohromilo ji, ale zároveň v ní pro-
budilo hnutí, kterého dosud neznala. Marieta
nebyla rozhodně trpné povahy. Ozvěna zažité-
ho úderu ještě nedozněla v jejích nervech, ale
už celá její bytost se vzepjala k sladké, mstivé
odvetě. Vztáhla po ní bez rozmyslu široce své
krevná té ruče.
Bylo pošetilé, k Čemu se rozhodla, ale bezhla-
vost je krásou, ne-li právě právem mládí. Mla-
dá krev je rozhodnějším vyvolavačem činu než
opatrný starý rozum. Pomsta ulila dravější po-
žáry lásky a obrátila je v dýmající, ošklivě
páchnoucí škvár.
Nasadila si znovu odložený klobouk, ztlumila
pudrem nepatrný lesk nosu, ovál toaletního
zrcadla jí prozradil, že zkrásněla hněvem a je-
ště více ji roznítil. Ne, není ošklivá, aby se ně-
kdo mohl odvážit zradit ji třeba s nejkrásněj-
ší a nej prohnanější ženou na světe. Učinil-li
tak, bude potrestán jako honící pes, který dal
přednost osvěžení ve špinavé kalužině před
skokem za laňkou.
S rozpálenými tvářemi a lesklýma očima vy-
řítila se do ulic, kterými dnes už dvakrát prošla.
Proběhla Podlabskou třídu po celé délce a za-
stavila se u vrat vysokého činžáku, kterým kon-
čila jedna z posledních jejích pobočných ulic.
Nebylo v ní boje, rozumu a rozvahy. Lehce vy-
lítla po dvou schodech stejným, neochablým
tempem až do pátého patra a překotně, bez vá-
hání zazvonila u jedněch ze dvou dveří atelié-
rových bytů. Ten, kdo ji uchvátil dravčím po-
hybem za pootevřenými dveřmi, dovedl skouti
její romantický nápad ve vzácnou minci zlaté
chvíle svého života, ve které se stala skvělá Ma-
rieta v bouři hněvu a blescích vášně ženou.
XII. POMSTA MARIETINA.
Večer byl teplý a pohovka v bílém pavilonu
vábila únavu k osvěžujícímu odpočinku, ale
hlad, dravý hlad zaskočil všechny touhy . , *
Bylo nepřekonatelně nutno ovládnouti olověné
údy a zemdlené tělo a sejiti dolů do Dejvic.
Proto se Bořek rozhodl, že se půjde vyspat
pod mateřskou střechu. Marietu nemůže vyhle-
dat . . . byl by to nevkus a je tak unaven. Což
kdyby něco poznala a vyzvídala? Byl by to vel-
mi nepříjemný rozhovor. Zítra ... to už hlava
vychladne, ňa rtech nebude stopy po tom divo-
kém dobrodružství, pravda vybledne, už to bu-
de jen polopravda. Nebo bude lépe odejet na
den dva k příteli, až dojmy ssednou. Nebude si
už zahrávat s ohněm. Ostatně Nina je chytrá,
zakázala mu, aby se k ní ještě jednou přiblížil,
dovolávajíc se jeho gentlemanství. Dávali by o-
ba příliš mnoho v sázku.
Nad mísou studené sekané a bramborovým
salátem překvapila jej Bláža,
“Nač potřebuje slečna klíčů?” tázal se zma-
ten tím, jak šla na jisto. Jak jen věděla, že je
doma?
Panská si šla pro nejkratší odpověď . . . ne-
ví. Velmi, velmi spěchá. Ani se nezmínila o
slečnině rozčilení. To tak, aby se ještě zapoví-
střed předsíně. Ale tu už před ním stála Marie-
vý netrpělivec.
Nechala pana Bořka na pospas nepříjemným
nájezdům neurčitého strachu a nejasným vý-
čitkám nečistého svědomí. Není přece možné,
aby něco jen tušila, je však třeba mít jistotu.
Vydal se na druhý den ráno za Marietou, Na-
hlédl do krámu .. . nebyla tam, ani v bytě se jí
nedozvonil. Vyběhl nejkratší cestou kolmo po
stráni až k zahradě a několikrát přes plot tlu-
meně zavolal její jméno. Ale zahrada byla ti-
chá, jenom ranní koncert ptactva ji oživoval a
pohyb koprovek, hlazených jemným, tepým vě-
tříkem. Pobíhal bezradně kolem celého plotu,
nakonec jej přelezl a prohlédl její oblíbená mí-
sta, ba i každou skupinku keřů, hledaje ji jako
ztracenou jehlu. Cítil, že stůj co stůj musí se s
ní setkat, nemá-li ztratit klid celého dne.
Když na zpáteční cestě kráčel kolem škardo-
va domu a zahlédl otevřeným oknem mihnouti
se Marietiny světlé šaty, znovu prudce vyběhl
nahoru. Čekalo jej stejně pokořující jako pře-
kvapující Blážino: slečna není ještě doma. Tu
si teprve všiml podivného úsměvu mladé pan-
ské. Ani se jej nesnažila potlačit. Podrážděn od-
strčil Blážu a vpadl do dveří, aby zjistil, co se
za chováním panské i Marietiným skrývá. Po-
čal věřiti v jeho souvislost s včerejším večerem.
Zpocen, zrudlý v tváři, stál rozpačitě upro-
střed předsíně. Ale tu už předn ím stála Marie-
ta bledší a neupravenější než jindy. Rozšířené
oči byly podivně lesklé. Cizími, odměřenými po-
• hyby ukázala mu dveře jídelny a šla za ním
volným krokem, jako by s nechutí.
“Co to vše má znamenat? Proč se dáváš pře-
de mnou zapírat?” ptal se škrceným, nejistým
hlasem. “Proč jsi poslala pro klíčky, proč se
'přede mnou schováváš?”
“Jsem zodpovědná Heleně za zahradu, vím, že
by nikdy nestrpěla, aby si dávali v jejím pavi-
loně dostaveníčka?” Jeho jemná pleť tak se
podlila krví, že až zrak mu vypovídal službu a
spánky zvlhly potem.
“NevytáČej se a kápni rovně božskou”, řekla
se stupňovanou drsností, “nikdo mně nic ne-
napovídal, sama jsem se přesvědčila. Jaké pak
okolky . . . zrádče . . . choď si s tou zmijí, kam
chceš, jenom ne do Heleniny zahrady ...”
“Tak tys špehovala”, řekl štiplavě tím svým
tenkým, nepříjemným hlasem, který mu ve
hněvu přeskakoval. “Ale jsi hloupá, řeknu ti,
když posíláš své koketní přítelkyně ke mně ,..
Co pak jsem věděl, že nelíbám tebe, když jsem
v temném pokoji k ní přiskočil? Tebe jsem
chtěl políbit na přivítanou. Pak už bylo pozdě
. . . nebránila se a ve mně už bouřila krev . . .
Přisahám ti, že to byl omyl... a když chceš víc,
tedy episoda, na kterou se okamžitě zapomene.
Mužské dobrodružství, kterému žádná rozumná
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Moučka, Franta. Věstník (West, Tex.), Vol. 30, No. 51, Ed. 1 Wednesday, December 23, 1942, newspaper, December 23, 1942; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth625738/m1/9/: accessed July 17, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.