Věstník (West, Tex.), Vol. 36, No. 7, Ed. 1 Wednesday, February 11, 1948 Page: 1 of 16
sixteen pages : ill. ; page 14 x 10 in.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Entered as, second class mail matter, January 3rd, 1933 at West, Texas, under the Act of Congress of August, 24th, 1922.
■:í; •
ROČNÍK (VOL.) XXXVI.
WEST, TEXAS, ve středa, (WEDNESDAY) 11. ÚNORA (FEBRUARY) 1948.
ČÍSLO 7.
VÍBORNÍ NOVÍ ŽIVOTOPIS ABRAHAMA LINCOLNA
mm
llllliř
11
lili
fmm
lllSliilf
II 11
lilii®
■«
\m
111*11
SíSIlilf
■III
II
II
ABRAHAMU Lincolnovi bylo toho na-
psáno již tolik, že je nesnadno říci
něco, co už nebylo řečeno. A přece se
J. G. Randallovi podařilo právě cosi takového
v jeho nedávno vydané knize “Lincoln the
President.” Pan Randall, znalec probírané lát-
ky po stránce historické, užil při psaní živo-
topisu původních Lincolnových záznamů a ne-
uveřejněných rukopisů. Snažil se současně —
abychom užiji jeho vlastních slov — “odstrani-
ti historický rum”, a vylíčit! příhody tak, jak
se skutečně odehrály, a stav věcí tak, jak za
Lincolna panoval. Tímto způsobem se mu ne-
jen podařilo učiniti z Lincolna jakousi reali-
stičtější postavu, ale i přiblíží ti ho myšlenko-
vému životu dnešních Američanů.
“Ve sledování Lincolnovy kariéry skrývá se
dnes výzva, abychom v ní spatřovali důkaz
významu příležitostí demokracie,” praví pan
Randall v vodních slovech.: “Je třeba hlubšího
pochopení pro jeho liberální myšlenky, jeho zá-
jem o prostého člověka, jeho chápání lidských
hodnot, jeho sympatie pro dělnictvo, jeho pov-
znešenost nad stranictvím, jeho názor o úko-
lu státníka ve vztahu ke společenskému řádu
a jeho názor o míru a o světové demokracii.”
“Titul knihy spojuje její obsah s presiden-
slovu, jímž pan Randall končí první část své-
ho pojednání o Lincolnovi jako presidentovi,
je podáno tak jasně, že si z něho můžeme uči-
niti dobrou představu o prostředí, v němž k
proslovu došlo, i o muži, který ho přednesl, a
který byl druhým řečníkem při této pohnutli-
vé příležitosti. “Řečníkem dne” nebyl totiž
president Lincoln, nýbrž někdejší president
vě národa Lincolnovou první láskou, a o Lin-
colnově ženě, která před tím nikdy nebyla po-
suzována příznivě ani v legendárních, ani v
historických záznamech o Lincolnovi.
LINCOLNOVA GETTYSBURSKÁ ŘEČ.
Před čtyřmi dvacítkami a sedmi lety založili
naši otcové na tomto kontinentu nový národ,
počatý v svobodě a dedikovaný zásadě, že vši-
chni lidé byli stvoření sobě rovni.
stvím,” pokračuje pan Randall. “Statě, líčící
lilií*
Sílil
ÉIffiÉiisS
wmmmm
■lili!
období před rokem 1860, dlužno proto považo-
vati za pozadí; o probírání Lincolnova mládí
není učiněn ani pokus. . . Přítomná studie ne-
pokračuje též za sklonek roku 1863, za dobu
gettysburgského proslovu. . . Tento proslov,
jímž vyvrcholuje Lincolnovo smýšlení o dů-
ležité roli Ameriky, tvoří příhodné zakončení
knihy.”
Již z první inaugurační řeči vysvítá, že Lin-
coln spatřoval v zachování Unie událost svě-
tového významu. Teprve však v nesmrtelných
slovech gettysburgského proslovu dochází k
vykrystalizování tohoto názoru, k jeho zdů-
raznění procítěným řečnictvím. Nešlo tehdy
pouze o otroctví. Nešlo pouze o zachování Unie.
Byla to demokracie, o níž se rozhodovalo.
Řeč byla pronesena 19. listopadu 1863 při
zasvěcování Národního hřbitova u Gettysbur-
gu, kde došlo k rozhodující bitvě občánské
války. Její počáteční věta je známa kde komu
— “Před osmdesáti sedmi lety dali naši otcové
vzniknouti na této pevnině novému národu,
počatému ve svobodě a zasvěcenému tvrzení,
že všichni lidé jsou stvořeni navzájem sobě
rovni.” Také na její závěrečná slova se vši-
chni rozpomeneme—” . . abychom se zde pev-
nž rozhodli, že tito mrtví nezemřeli nadarmo
.... a že vláda lidu, lidem, pro lid, nezanikne
na tomto světě.”
Pan Randall ku konci své knihy: že Lincoln
užil příležitosti zasvěcování hřbitova u Gettys-
burgu ke dvěma účelům: jednak ke vzdaní
pocty těm, kdož tam padli za vlast, jednak k
vyjádření politické myšlenky, jež ovládala jeho
mysl, a jež se týkala širokého světového výz-
namu takovéto zatěžkávací zkoušky demo-
kracie.
Vysvětlení — a ocenění gettysburgského pro-
Nyní se nalézáme ve velké občanské válce,
vyzkušující, zdali tento neb jiný národ, tak po-
čatý a dedikovaný, může dlouho vytrvati. Shro-
máždili jsme se na velkém válečném bojišti.
Přišli jsme dedikovati část tohoto bojiště jako
místo posledního odpočinku těch, kteří dali své
životy aby tento národ mohl žiti. Jest naprosto
vhodné a náležité, abychom tak učinili.
Avšak v širším smyslu nemůžeme dedikovati,
nemůžeme věnovati, nemůžeme zasvětiti tuto
půdu. Udatní muži, živí i mrtyí, kteří zde zápa-
sili, daleko více ji posvětili, než naše slabá moc
může přidati a odejmouti. Svět si málo po-
všimne, ani si nebude dlouho pamatovati, co
zde mluvíme, ale nikdy nemůže zapomenouti,
co oni zde učinili. Jest spíše na nás žijících, a-
bychom se zasvětili nedokončenému dílu, v kte-
rém ti, kteří zde bojovali tak šlechetně pokra-
čovali. Je spíše na nás, abychom se zasvětili ve
likému úkolu, stojícímu ještě před námi, aby-
chom od těchto uctívaných mrtvých přijali
zvýšenou oddanost zásadám, kterým oni dali
poslední plnou míru oddanosti; abychom roz-
hodli, že tito mrtví nezemřeli nadarmo; že ten-
to národ, pod Bohem, bude míti nové zrození
svobody a že vláda lidu, lidem a pro lid nezmi-
zí se světa.
Se druhým svazkem svého díla o Lincol-
novi jakožto presidentovi posečká pan Randall
až na rok 1947, kdy bude otevřena sbírka Lin-
colnových rukopisů v kongresní knihovně ve
Washington.. Ve druhém díle projedná autor
léta, v nichž: Lincoln dosáhl vrcholu své vyspě-
losti. Pan Randall zdůrazňuje, že Lincoln ne-
přestal duševně růsti; ač byl okolnostmi nucen
Činiti různé ústupky, zachovával vždy svou in-
tegritu a ryzost účelů, jimž složil. V tomto
světle pokulhává poněkud skutečný Lincoln za
Lincolnem legendárním, neboť legenda snaží
se ho vykresliti jako člověka zázračného, kdež
to ve skutečnosti dopracoval se Lincoln svého
■Jí
ifiSjl!
iiii
Slili
lilii
m
slfilf
«r5:M
. ■■
H
li
f#IÍ
lil
m
mm
místa v dějinách jedině proto, že v jeho duši
dřímala schopnost, státi se velikým.
F. L. I. S.
-----) ♦ * ♦ (--
ZNOVU A ZNOVU PRODANÁ.
u
Harvardské university, Edward Everett. Presi-
dent Lincoln byl požádán jen jaksi mimocho-
dem, aby také promluvil. “Podle měřítka teh-
dejšího dne pronesl Everett znamenitou řeč, i
když poněkud dlouhou pro posluchače, kteří
při ní museli státi pro prodběné noci a dlou-
hé cestě,” praví pan Randall. “U porovnání s
ní působila Lincolnova řeč dojmem až zaráže-
jící stručnosti.” Jeden z přítomných zpravoda-
jů tehdy referoval, že “málokdo slyšel, co pan
Lincoln říkal.” Od té doby slyšel to však celý
svět, a nikdy to nepřestane slyšeti. Památný
ten proslov stal se jedním.z klasických projevů
americké demokracie.
V jiných statích pojednává pan Randall ze
Široka o Lincolnových směrnicích za občanské
války, o případě McLlellana — výborného, ale
svéhlavého generála, jehož Lincoln zbavil vele-
ní; o Ann Autledgeové, která byla v předsta-
Národní divadlo pozvalo minulý týden Pavla
Mrazka, člena oblastního divadla v Ústí n. La-
bem, aby vystoupil j. h. v úloze koktavého Vaš-
ka. Jemu jsem chtěl věnovat veškerou pozor-
nost. Není sporu, že má hlasové, pěvecké i he-
recké vlohy a kvality. Kdyby se vzchopil a zalo-
žil Vaška jemněji v slohovém ruchu a jevištním
smyslu hudby Smetanovy, mohl by dosáhnout
pravé umělecké úrovně. Vašek je kontrastní
typ, nesmí však státi mimo Smetanův operní
řád. Přišel jsem pozorovat nového Vaška, ale
dříve, než vystoupil, ba dříve, než pod Škvoro-
vou taktovkou dozněla vířivá exposice přede-
hry, byl jsem všemi vlákny srdce spojen s dí-
lem, nad něž neznám čarovnějšího ani dražší-
ho. Stokrát jsem již viděl krasavici Mařenku, a
hle, znovu jsem ji sledoval s týmž napětím a
vypětím, jako bych seděl na premiéře, a nevě-
děl, že Kecal pohoří a Mařenka s Jeníkem do-
stanou otcovské požehnání. Mnoho a mnoho
slavných umělkyň od r. 1868 zpívalo již a hrálo
Mařenku. Která z nich však byla tak naplněna
řádem Smetanovým a řádem českým a řádem
Národního divadla, jako Marie Budíková? Byla
osou díla i provedení, v její blízkosti krotil i
nezbedný Kecal Hanuše Theina pokušitelské
pudy a téměř stál na výši Kecalově. Pozoruješ,
nasloucháš — a nechápeš div synthesy toho, co
vidíš a slyšíš a cítíš. Kdyby na mém místě se-
děl Alois Hába, nadchl by se geniálním, plánem
harmonické výstavby scén, kdyby sedělo v hle-
dišti sto jiných odborných pozorovatelů, každý
by i v detailu přišel na své. Vedle mne však se-
děl, chránítko na krku, venkovský pantáta s
panímámou. Zaslechl jsem: “Matko, to stojí za
tu jízdu.” O přestávce jsem spatřil pamětníka
Smetanova J. B. Foerstra: “Příteli, naslouchám
v slzách.” Jaké štěstí být českého rodu, máme-
li Prodanou! la.
■ ; /
S§§§
**1
MSěěĚěSSUM
WěěĚĚĚĚĚĚĚSBĚ
m
íšllÉlSIliilSMliiililSlSř
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Moučka, Franta. Věstník (West, Tex.), Vol. 36, No. 7, Ed. 1 Wednesday, February 11, 1948, newspaper, February 11, 1948; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth626250/m1/1/: accessed June 26, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.