Věstník (West, Tex.), Vol. 31, No. 36, Ed. 1 Wednesday, September 8, 1943 Page: 2 of 16
sixteen pages : ill. ; page 14 x 10 in.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
věstník
JOŽA ŠIMEK-DOUBRAVSKÝ:
NEPŘEMOŽENÍ
R O M A N
“Ano, to se mi líbí!”
: 1 -• \ .....j“**v*~ .
“Ubohá, ubohá sestro!”
“Nejsem ubohá! Byl hrdinou a já se pyšním
jeho památkou!”
Ale usmála se bolestně.
“Co na tom, že mi už nikdy nerozkvetou růže!
Zahrabala jsem je do hrobečku svého štěstí.
Ted’ by mi nikdo nerozuměl!”
“Sestřičko!”
“Jdu již, pane doktore! Moji nemocní čeka-
jí!”
Odcházela zvolna dlouhou chodbou.
Asistent potřásl hlavou.
“Takové to tedy je!”
Dobře tušil, když sem tehdy přišla, že má asi
pohnutou minulost, jež dodala jí výrazu trpi-
telky. Byla tedy matkou — a hle, sama se k to-
mu přiznala.
Snad tuší, co hárá jeho nitrem. Není možno,
aby nepozorovala, že dávnou jsou k ní jeho ci-
ty zcela jiné než ke lhostejnému člověku.
I přes své utrpení byla sestra Jarmila dosud
krásná. Ba snad ještě hezčí než dříve.
V jejích očích ležel stín. Ale obličej vyzařoval
cosi vznešeného.
Asistent Hanuš byl snílkem a v sestře Jarmi-
le viděl ideál. Tak sí vždy představoval pravou
ženu. Mírnou a obětavou. Obával se, že žádná
nepochopí jeho • snahy, všechny honí se za
chvilkovou rozkoší, všechny slouží marnivé mó-
dě. <S takovou by se nemohl oženiti. Chtěl míti
ženu oddanou a milující, která by byla jeho ži-
votní oporou a povzbuzením v. lidumilném po-
volání. Sestra Jarmila pohybuje se ve stejném
prostředí jako on, mají stejné zájmy . . . Toužil
však po samostatnosti. Na ženě mnoho záleží,
neboť ona má nesporně na muže největší vliv.
Nyní zvěděl, že měla dítě. Byla vlastně že-
nou jiného. Kdo byl tím šťastným?
Padl prý — byl mučedníkem — nazvala ho
tak hrdě. Ditě umřelo, je tedy zcela volná a je-
jím bývalým mateřstvím se přece nic nemění.
“Mně už nikdy nerozkvetou růže ...” šlehlo
mu hlavou.
Chtěl by jí je znovu dát . . . znovu . . . Má ji
rád, tím spíše, že mnoho trpěla .. . Povzdechl a
šel do operační síně. —
*
O Slávkovi neměli již také dávno v Hůrkách
zpráv. Dostal se na italskou frontu, do nebetyč-
ných Alp, kde byl blíže nebi než zemi a domů
docházely jeho dopisy stále řidčeji, až po dlou-
hém čase ustaly nadobro. Snad stihl i jeho Kar-
lův smutný osud.
Ale ku podivu, paní lesní nevěřila, že by byl
mrtev. Byla dosti klidná, krutými zkouškami
skoro otupěla. Je lépe připraviti se na nejhorší.
Co by je ještě mohlo překvapiti? Nenamítla ni-
čeho proti tomu, když Jarmila projevila přání
stati se ošetřovatelkou, jenom si povzdechla.
Jednou psali Vítovi dceři, že přišli do mysliv-
ny četníci, chtěli všechny Slávkovy dopisy, vše-
chno prohledali.
Prý Slávek zběhl.
Ale domů nepřišel.
Marně četníci slídili.....
Pan lesní těšil ženu.
“Maminko, víš, co to znamená? Neboj se, on
nezahyne, poněvadž šel pomoci vykonat veliké
dílo! Zběhl. Kam? Přece jsme mu psali, co se
stalo s Karlem! Šel ho pomstít! Neplač, Slávek
se vrátí! Věř mi! Přeběhl na italskou stranu!
Tam jich už je! Rakousko praská na všech
stranách! Však říkal tuhle starostů profesor,
jak to vypadá! Padne to co nejdříve! Z našeho
Blaníku vyjdou stateční rytíři, zaženou toho
draka, který nás sužuje už nesnesitelně — a po-
tom vyjde jasný den!” povídal prorocky. “Tak,
maminko, ne truchlí, pamatuj, žes vychovala
syna hrdinu nejen pro sebe, ale též pro vlast!”
Paní Žofie osušila oči.
“Inu, jakž jinak! Však nejsem sama!”
Všechno Jarmila znala .. . I s paní Drtinovou
pravidelně korespondovali. Jarmila i rodiče. A
sílili se navzájem těmi dopisy.
V hůrecké myslivně bývali teď četníci častý-
mi hosty, ale ne luze vítanými. Pátrali.
Planá mívala odjakživa dva, ale nyní byl sem
přidělen třetí, kovaný Němec. Ani slova česky
neuměl. Prý se tu objevily podvratné živly —
třeba dávat bedlivý pozor.
Ty podvratné živly představovala rodina les-
ního Víta. Po městečku se šuškalo, že na poště
zadrželi Slávkův dopis, v němž psal rodičům o
takových věcech, které se trestají smrtí.
“Velezrádce!” řekli četníci a k vyšší instanci
šla obšírná zpráva. Pozorovali myslivnu dokon-
ce i v noci.
Pan lesní se útrpně usmíval. Při domovní
prohlídce nenašli ničeho. Závažnější listy byly
zavčas spáleny.
Když šel pan lesní na obchůzku lesem, mohl
býti jist, že je zpovzdáli sledován četníkem
Němcem. Až to hraničilo se směšností.
“Špiclové!” ulevoval si lesní v duchu.
Chtěl Němce pozlobiti.
Vzal si s sebou do kapsy jídlo, stoh novin a od
rána až do večera hověl si ve stínu lesa nad
městečkem. Četník hlídal v nedalekém křoví.
Celičký den.
Potom dali nějaký čas pokoj.
Němec se vyptával starosty na lesního, chu-
dák, sotva se dohovořil, ale starosta mu vydal
nej lepší vysvědčení.
Němec sice Čechy nenáviděl, ale děvčata měl
přece rád. Bála se ho.
“Ty České holky byt aber potvor!” říkával šiš-
lavě a proto mu děvčata přezdívala “potvor”.
Když chodil vzdychat pod okénko Manky ko-
vářovy, hoši ji navedli, aby byla k němu hodně
přívětivá. Chtěli ho notně dopálit.
Schovali se v Mančině světničce a tato byla
večer k četníkovi samý žert. Nu, dodal si kurá-
že, vlezl k ní okénkem, které mu otevřela, ale
nastojte! Ráno byl pod modřinami, ale nechtěl
říc, kde k nim přišel.
“Aber, ty česky holky potvor!” hádali lidé po
městečku a škodolibě se usmívali. Přáli mu to-
ho.
Němec potom se domníval, že by byla lepší
vdaná. Dělal milostné návrhy Kroupce. Odmít-
la ho.
Chytil se Beseďačky. Nu, ta zrovna od toho
nebyla.
Ale ženské se jí potom štítily. Vyhýbaly se jí a
v neděli utvořily.v kostele kolem ní kruh, jako
by se bály, že je otráví. Utekla z kostela, ale
Němce nenechala. Na vzdory městečku tahala
se s ním veřejně.
V náruči kypré Beseďačky zapomínal Němec
na svůj úkol. Nechodil již tak pilně pátrat. Měl
však jinou příležitost, aby ukázal svoji moc.
Brali s plánské věže zvony. Ke kostelu seběhli
se lidé, reptali a protestovali, ale byla zde čet-
nická asistence.
“Pojďte na ně, nebojte se!” vykřikl čísi hlas.
Do Němce jako když udeří. S bodákem v ru-
ce postavil se proti davu a křičel:
“Halt! Halt!”
Lidé se však nechtěli báti, hlavně muži.
“Střelím!” křikl četník.
Zástup zahučel.
“Tohle si dáme líbit?” zachechtal se posupně
kovář Morávek.
“Vlepte mu jednu! Přeražte mu to párátko!”
ozvali se jiní.
Slovo dalo slovo a byla z toho před kostelem
skoro šarvátka. Několik mužů zatkli a Němec
vedl je vítězně do Tábora — spoutané řetízky.
“Rebelanti!”
Tehdy se vyznamenal. Dostal za to pochvalné
uznáni, stouplo jeho sebevědomí. Ale městečko
rozjítřilo jeho zpupné chování.
Potyčka při rekvirování zvonů zle se vymsti-
la. Řádka účastníků odpykala to vězením pro
urážku úřední osoby a znemožňování úřední-
ho výkonu. Zášť proti Němcům vzrůstala . . .
XI.
Již čtvrtý rok trvala válka. Bída na všech
stranách.
Teď se ukázala cena polí. Kdo jich trochu
Ve středu, dne 8. září 1943.
mel, byl uchráněn aspoň před nejhorším. Toho
roku čekali toužebně na žně.
V myslivně měli od četníku klid. Snad na ně
zapomněli.
Zdálo se, jako by něco tušili.
Němec náhle zmizel. Ani nevěděli kdy.
Však ho jenom proklínali. Bál se asi, že by
mohl dostat nepočítaných 11a záda a proto ještě
za tmy časně ráno pospíchal dolů do městečka
na nádraží. Teprve po několika dnech ho lidé
pohřešovali.
“Přeložení!” řekl strážmistr Vlach.
Nejvíce byla překvapena Beseďačka. Odjel a
ji tu nechal v hanbě. Chodila s ním v jiném sta-
vu a on utekl.
Beseďačka se považovala za vdovu. Muž na-
rukoval hned na začátku války, nepsal a jí krev
nedala pokoje. Měla sice dvě děti, ale byla ještě
mladá, plná života a chtivá. Němec dobře vě-
děl, kam to přivedl. A to bylo asi druhou příči-
nou ke zmizení před bouří. Cítil, že by mohl lid
jednou soudit a ten soud byl by potom zlý.
V říjnu přišla do městečka nemilá návštěva
— chřipka “španělská”. Plánští o ní četli v no-
vinách, jak řádí epidemicky a když se rozhlási-
lo, že Pavlova Tonča už leží, byli důkladně po-
strašeni.
V málo dnech porazila španělka půl vesnice.
V každém stavení měli pacienta. Plánského
doktora čekalo plno práce. Od rána až do noci
byl plně zaměstnán. Musel přes pole, každou
chvíli někdo přišel.
Leckde ani neměl kdo poklidit dobytek. I u
Bártů bylo tak.
Přišly do myslivny děti se vzkazem, aby Ve-
runka šla posloužit panímámě, že snad pracuje
k smrti, pantáta že leží, mladšinka také a 11a
všechno zůstala jenom staršinka. Že panímá-
ma proboha prosí.
Místo Verunky šla Vítová.
Na jedné posteli sedlák, v druhém koutě sel-
ka, mladšinka v komoře — věru, že měla komu
posluhovat.
Selce bylo zle, ale doktor sám se rozstonal,
nemohl přijití. Hajný Janda se vypravil do Tá-
bora. Přijel nový doktor v automobilu. Selce se
sice ulevilo, ale potom se roznemohla paní lesní.
Jaká pomoc! Přivezli ji domů a čtrnáct dní si
poležela. Ale zlé to nebylo. Však španělka se-
brala do drápů všechno bez rozdílu, kdekoho
jen našla.
Už i smrt vyhlédla si svou oběť. Vlastička Še-
divých, dvanáctiletá holčička, byla první. Zhas-
la náhle a nečekaně jednou k ránu, jenom po
kratičkém utrpení. Ani družiček na pohřbu ne-
měla, jak je zvykem, a lidu se sešlo také málo.
Potom umřela Pazderňačka a hned za ní starý
Smrž. V týdnu byly v městečku tři pohřby.
Všem zacinkal jediný umíráček, jenž po rekvi-
sici na věži osiřel.
Tak vstalo kalné říjnové ráno plné mlhy a
chmur, které teprve k poledni začaly se rozpty-
lovat!.
Odpoledne přilétla do městečka neuvěřitelná
zpráva. Každý ještě pochyboval, že Rakousko
padlo. Ale do večera to již bylo jisté.
“Svoboda!” letělo od úst k ústům.
Když 11a škole zavlál zneuctěný červenobílý
prapor, to už se shlukovali lidé v chumáče na
náměstíčku. Kdosi navrhoval, aby se vyzvánělo
na počest svobody. Návrh však padl. Umíráč-
kem zvonit nechtěli.
“Máme svobodu!”
Někde však do radosti kapala bolest. To tam,
kde oplakávali mrtvého vojáka.
Hrdinové vykoupili svobodu, životy položený-
mi na oltář vlasti přemohli dvouhlavou nestvů-
ru. Český národ vstával, z krve ubohých obětí
války vyrostly mu rudé a bílé růže lásky. Ale o-
ni již neuvidí svého díla.
Bylo to tak smutné.
Matky vycházely mezi dav na náměstíčko, se
slzami v očích dívaly se na mládež strhávající
prokleté orlický, stály kolem obecní kašny, kde
topily se kousky plechu, znázorňující porobu.
Schýlily svou hlavu a mlčely. Byly to matky,
které obětovaly krev. V té jejich bolesti třpytilo
se cosi posvátného — druhé hrdinství.
Mládež výskala na náměstíčku dlouho do no-
ci, kapela nakvap sehnaná vyhrávala národní
písně. Četníci se ani neukázali.
(Pokračovánu _
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Moučka, Franta. Věstník (West, Tex.), Vol. 31, No. 36, Ed. 1 Wednesday, September 8, 1943, newspaper, September 8, 1943; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth626382/m1/2/: accessed July 17, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.