Věstník (West, Tex.), Vol. 39, No. 48, Ed. 1 Wednesday, November 28, 1951 Page: 16 of 32
thirty two pages : ill. ; page 11 x 9 in.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
títranu íU
Ve středu., dne 20, listopadu 19&1.
Stojíme u plotu zahrádky a prohlížíme
si barvy rúží, kterých se dosud nedotknul
mráz.
Hovoříme jak je vše uspořádáno, a pře-
ce i v té přírodě dějí se zlé věci. Jak by
bylo všechno krásné, kdyby se dalo před-
cházeti tomu nad čím později se člověk
rmoutí, trápí a také škody odhaduje. Ži-
velním pohromám.
Odpovídá na to přítel: “Ale, jo — mno-
ho toho dalo by se předjít. Toť se ví,
různé živelní bouře asi sotva. Na obme-
zení těch je věda ještě slabá. Ale člověk
znalec povětrnostních zákonů dnes ví už
aspoň tolik, kdy se dostaví tam nebo jin-
de bouře. Ať je to už v létě nebo zimě, rok
ku předu nám poví, co mužem v naší ze-
měpisné oblasti asi očekávat. Co mu pře-
káží v přesném výpočtu jest náhoda. Jak
víš, ta si stále se vším hraje. Jak mi do-
svědčíš, hvězdáři vědí mnoho let ku pře-
du, kdy slunce zatmí s pomocí naší Ze-
mě měsíc, anebo měsíc slunce.”
“Pardon kamaráde,” skočím mu do ře-
či. Slunce nezatmí měsíc, to naše Země s
měsícem si hrají, aniž slunce ví nebo dbá
té rozpusty.”
“Ale, neskákej mě do úst!” hrozí kama-
rád. “Máš pravdu. Kolikrát už si poví-
dám: Co, kdyby náhodě napadlo a dloub-
la měsíc do žeber a on trochu s cesty ří-
hnul? To by se strhl mezi hvězdáři po-
prask !
Ti by mrkali do skel! A té práce co by
měli! Vážení, měření měsíce i země. —
Dohadů, co se to stalo —■ ? A ona náhoda
by letěla dál jako ten rudý motýl nad žlu-
tým květem “goldenrod”, tam hle u plo-
tu”.
Zamysleli jsme se oba. Slunce ještě hez-
ky hřálo. Mě však přešel hřbetovinou
mráz.
“Ano, ta náhoda, cp je to vlastně za
moc? Náhoda dala člověku mnoho, ale
také mu mnoho bere. — Opravdu? Bere?”
ptám se nahlas.
“Co ti kdosi bere?” praví přítel.
“Přemýšlím o té “náhodě”, odpovídám.
“Divně si pohrává s člověkem vůbec. Po-
časí i povětří všelijak míchá ale, v' ty
hvězdné soustavy snad nemůže tak roz-
marně zasahovat?”
\ “Což kdyby ji zamanulo přistěhovat do
okruhu zemského o dva, tři měsíce více
než dosud máme? Vždyť země Jupiter
má čtyři měsíce, Saturn (nevím určitě)
5 nebo 7 a ktomu “prsten” kolem, a Ura-
nus? Ten má těch souputníků také šest.
Teď si představ, že všechny tyhle tělesa
točí se kolem slunce. Nebylo by to pro
náhodou bohaté pole činnosti? Zvláště
když mezi ně přijechá odněkud některá
z komet, které hvězdáři znají už několik
stovek roků? Kamaráde, to není k smí-
chu- — Tancuje to jako “Na Marjánce” —
7 Ě 6 T N í K — WEST, TSXAS
ROZDÍLY
(E K S.)
“Proč by tohle mělo býti k smíchu?
Vždyť je to skutečnost, které se musíme
obdivovat!”
“A proč se tedy směješ?” vyčítám.
“Protože je to takový spravedlivý zá-
kon a kázeň života. Když to poznáš, v
mysli si srovnáš a ty dráhy těles ve ve-
smíru, při koulích menší a také mnohem
větších než naše vlastní Země — si zji-
stíš, naplní se tvoje mysl takovým bo-
hatstvím, štěstím a klidem, jakého jinak
ještě nikdo na světě nedocílil ani nedo-
cílí. — Z té příčiny pak se neubráníš, a-
bys nebyl vesel, spokojen s tím co máš.
Ovšem, v předpokladu že lidská zloba —
též přičiněním náhody — dovolila ti pra-
covat, část ovoce tvé práce zachovat, ve
zdraví až dosud býti užitečným sobě i
rodině a též okolí, kde žijeme. Je to — jak
víš — úkol člověka a účel jeho jsoucno-
sti na naší planetě. Věřím, že také na
těch druhých koulích úkol i účel tamněj-
ších bytostí je ten samý. Možná, že tam
ti obyvatelé se různí od nás vzhledem. Ale
všichni kráčíme k jednomu bodu,— do-
konalosti”.
Zas jsme se zamlčeli.
S kamarádem často debatujem. Ale ne
ho zdolat, ať to zkouším jak chci. Všech-
no je krásně vyplánované, krásně srov-
nané, krásný je život, člověk důmyslný
stroj k vykonávání práce a pro všechno
živé dost potravy. Zkrátka — všechno se
může O. K. a “mělo se tak stát dávno”,
tvrdí mi do očí. Zdolám ho? Uznávám, že
má pravdu, ale — “Safrapotský střevíc,
ten mě zase celou patu otlačí!” zaskuh-
rám, když si postoj z levé na pravou nohu
přešinuji.
“Co pak to povídáš?” ptá se kamarád.
“No, ty střevíce od Roebucka mě škrtí
zas nohy. Je to takový prevít. Nejlepší to
hodit do sekačky. Na nic jiného to není.’!
“No, no, pomalu,” praví kamarád. Stře-
více.za nic nemohou. Materiál je dobrý,
dar člověku”. —-
• “Ale, mlč! Kdyby tebe tvoje střevíce
skřípaly, také bys nadával! Přešlo by ti
filosofování a moudrost stvoření!” sekám
v nelibosti,
“Ale, vždyť také skřípaly a dost. A také
jsem vzplanul hněvem. Jenomže jsem ne-
nadával střevícům, ani jsem se na bo-
žím dárku nemstil. Nemůže za to jak ků-
že na něj bylo vykrájena. Kdosi dostal
do rukou k zpracování materiál. Dobrou
hmotu, z které mohly být krásné, poho-
dlné střevíce. Jenomže náhoda si se vším
zahrála. Kůže, místo k svědomitému šev-
ci (jakým je náš br. J. Vytopil v Ennis)
dostaly se k nesvědomitému výdělkáři a
ten z Božího daru nadělal “božidárků”.
potřebu. Dělají to najatí denici. Možná
že mnohý z nich před tím nevěděl ani co
je to knejp, potěh nebo verpánek, natož
jak vyhlíží materiál než se z něj počne
robit futrál na něčí šlapadla’^, směje se
kamarád.
“Tobě je k smíchu všechno,” vrčím.
“Mám snad plakat? Opatrovat krásný
život? To radši bych si přes koleno stáhl
toho, který z krásné kůže vyrobit ne-
chal skřipce na lidské šlapy místo poho-
dlných futrálů! Vždyť je nevyrábí pro
potěšení těch, kteří je potřebují, ale svůj
zisk. Nechává je dělat, aby za to od lidí
bral peníze. Z chudáků dělníků pak ždí-
má síly a zneužívá čas. Proto, bych, při
přehnutí ho na koleno, přeměřil jeho
“potřeby”, ale tak aby to přilehlo pro-
to, že zasluhuje toho každý ničitel krásy
a pokoje na světě! Takoví po-ševci!”
“No, to bys se jich napřehýbal až by tě
hřbet bolel”, bručím překvapen obratem
způsobu jak se mstít proto, že boty mrzá-
čí nohu.
“Jen kdyby to pomohlo, rád by člověk
něco snesl pro vyčistění sfěta”, praví ka-
marád.
“Jestli pak přemýšlíš také někdy o
tom”, pokračuje, “o kolik bychom mohli
na světě víc udělat ještě pěknějšího, kdy-
by u nás autority vzaly “rozum do hrsti”?
“Nemožné”, odporuji. Do hrsti rozum
brát?”
“Vím, ale jestliže by se tak stalo?”
“To bude konec světa!” s odporem pře-
ce podporuji.
“Ale, kde — konec světa! Vždyť věda
ještě nedošla ani tak daleko, aby viděla,
kdo mluví pravdu a kdo lže. Třeba, že už
vynašli, že s pomocí “ílurorescenu” vstřik
nutého do krevních cév, lékaři se ukáže
rychlost krve, která tělem protéká. To mu
pomůže při studování srdce nebo plic, a
též ukáže, kde a jaké jsou překážky při
oběhu krve v době choroby těla paciento-
va.
Než bude konec světa, to se lidé ještě
načekají! Vždyť málo ještě pěkného na
zeměkouli nadělali. Jestli někde někdo
něco příjemného udělal pro jeho bližní
jako rozumného pro sebe, tak hned se
objevil nějaký ničitel a nezkazil-li do-
brotu úplně, aspoň to pokazil.
“A to chceš mi ještě dokazovat, že život
a svět plny jsou krásy, radosti, hojnosti
a míru?” obracím se vítězně ku kamará-
dovi, protože myslím, že ho mám už v
pasti.
“Ale, ale — máš to v té tvojí mákovici
ták pomotané, že nevidíš anebo nepo-
znáváš, proč jsou neštěstí, bolesti, trápení
a zklamání? Proč je na zemi zle, místo a-
by dobře bylo?” ptá se jakoby to sám ne-
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Valcik, Stephen. Věstník (West, Tex.), Vol. 39, No. 48, Ed. 1 Wednesday, November 28, 1951, newspaper, November 28, 1951; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth626401/m1/16/: accessed July 17, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.