Věstník (Temple, Tex.), Vol. 84, No. 29, Ed. 1 Wednesday, July 24, 1996 Page: 13 of 16
sixteen pages : ill. ; page 16 x 12 in.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
24. července 1996/VÉSTNÍK/13
PODPORA - LIDSKOST - BRATRSTVÍ
lHj _ Česká část
^5^ Úřední orgán Slovanské Podporující Jednoty Státu Texas, založené roku 1897
ROČNÍK 84 ČÍSLO 29 24.července 1996
Karel Vacek
Lubomír Dorůžka
Třetí Část
Z dalších vzpomínek vystupuje
maminčin hlas a její domácí
repertoár. Kádlí sedí na zemi a hraje
si, maminka stojí u žehlicího prkna a
žehlení prádla (další zdroj přijmu pro
hubený rodinný rozpočet) doprovází
zpěvem: V poli stojí křiž, pojá, ma
milá, bliž; Včera mně sluníčko svítilo
a dnes mně nesvítí; Mordyjé, to byla
dívčina, ta s těma modrejma vočima.
Zejména to krásné a záhadné slůvko
,,mordyjé“ utkvělo Kádlímu v
paměti.
Byla to zvláštní směsice, tenhle
lidový zpěvní repertoár z počátku
století. Značnou měrou je v něm
zastoupeno, čemu folkloristé říkají
„pololidová píseň“. Lidová píseň se
totiž už od druhé poloviny minulého
století začala podstatně proměňovat
jak ve své hudební, tak i v textové
složce. Většina těch, které si lid
dodnes zpívá, patří už právě do této
novější, ,,pololidové“ kategorie
Jenže pololidová píseň nečerpala jen
ze starší písně lidové. Tu a tam se v
ní ozvaly i ohlasy některých písniček
kramářských nebo staršího
společenského zpěvu, ptýštícího ještě
z národního kvasu šedesátých let. Její
předkové byli někdy překvapující.
Tak právě jedna z nejznámějších,
písnička o „rybičce -- němé tváři“
zřejmě vznikla z poutní písně o
Panně Marii, která zázračně
uzdravila němého ovčáka. Jindy se
však v lidovém zpěvu uchytila i
běžná adaptace německého nebo
rakouského operetnfho či tanečního
šlágru. Takto vzniklé novotvary se
šířily opět po způsobu folklóru od úst
k ústům, ale občas - třeba zase v
poněkud pozměněné podobě --
vycházely už od devadesátých let i
tiskem v šlágrových edicích Heřmana
Zeffiho nebo Josefa Švába-
Malóstranského. Přesnější pohled na
to, z čeho vlastně rostla pozdější
melodická i textová tradice české
lidovky, by nám dnes už mohla
přinést jen probírka starými
rukopisnými zpěvníčky. Z živé
paměti už mnohé odešlo nebo
odchází s generací našich babiček
nebo maminek, i když některé z
těchto melodií mají až kupodivu tuhý
Kind thanks are extended to Henry Peck
of South Charlestown, Ohio and author
Dr. Lubomír Doruzka of Prague, Czech
Republic for makingpossible thepublica-
tion of Karel Vacek. This week ’s text
marks the third installment. An English
translation of the novel is currently run-
ning in The Texas Polka News. For sub-
scription information, please contact
Publisher and Editor Julius Tupá at (713)
468-2494, or write The Texas Polka
News at P.O. Box 800183; Houston,
Texas 77280.
život.
Hudba však netryskala u Vacků
jen z domácích zdrojů: někdy
přicházela k jejich prahu i zvenčí.
Občas se u dveří ozval kolovrátkář
(vyzbrojený licencí, kterou si k
takovému muzicírování bylo nutno
vyžádat u místních orgánů) a
přičinlivě točil klikou svého aparátu.
To byl na přelomu století rovněž
velmi důležitý zdroj hudby, zejména
pro tu nej mladší generaci. Václav
Vačkář -- o dvě desítky let starší než
Karel Vacek -- vzpomínal, jak s
flašinetářem prošel vždycky celou
vesnici a jak ho tatínek mohl hledat
jen po zvuku. Našel prý ho
spolehlivě naproti kolovrátkáři, s
palečkem v puse, s ukazováčkem
opřeným o nos a s ostatními prsty
taktujícími do rytmu hudby. Tak
daleko už Vackova kolovrátkářská
vášeň nešla; zato v něm procitl
aktivní pud napodobovací. Asi ve
čtyřech letech dostal Kádlí od tatínka
aristonku. V malé krabičce se natáhlo
pero, kovový talířek s perforovanými
dírkami se začal otáčet a skříňka
vydávala zvuky ne zcela nepodobné
kolovrátku. Kádlímu způsobila tato
hračka takovou radost, že se o ni
chtěl podělit i s jinými. Vzpomněl si
na kolovrátkáře, vydal se po jeho
stopách a jako on zvonil u sousedů v
okolí. Sousedé brali jeho vyhrávání
většinou s humorem a odměňovali ho
nějakým tím krejcárkem, ale jedna
paní sousedka přece jen považovala
za vhodné informovat maminku, co
její Kádlíček provádí. A Kádlí
nemohl pochopit, proč se maminka
tenkrát tak zlobila.
Jindy se dokonce vyrazilo za
hudbou ven. Jako všude na přelomu
století, jejím největším bezplatným
zdrojem byly pro obyvatelstvo
vojenské kapely. Čtyřikrát až pětkrát
týdně chodila muzika pro vojáky na
execírák a vodila je do kasáren. Ulice
byly plné posluchačů, kteří na tenhle
koncert už čekali. O sobotách a
nedělích sice hrála vojenská kapela v
liberecké Volksgarten, ale
nejpřitažlivější byla přece jen hudba
do pochodu. Okouzlovala tehdy celé
generace v menších i velkých
městech. Vzpomíná na ni i L.K.
Žižka, který koncem minulého století
jako příručí v pražském Urbánkově
nakladatelství přicházel denně do
styku s Dvořákem, Fibichem a
dalšími pražskými mistry a mistříčky.
„Tyhle orchestry uměly řízně hrát!
Když dnes slyším v rozhlasu nebo na
ulici nějaký pochod, zdá se mi, že ta
někdejší muzikantská říznost z toho
vyprchala a sotva by podle toho
tempa mohl dunět vojenský krok!“
Vojenská kapela koncertovala i při
jiné, tehdy slavné příležitosti, o
Božím těle. Na tato vystoupení
vzpomínají téměř všichni pamětníci
nejen vojenských, ale i hornických
nebo ostrostřeleckých kapel. V
Liberci si vojáci oblékli parádní
uniformy, postavili se na velké
čtverhranné náměstí, kde byl na
každé straně umístěn oltář, a důstojně
vyhrávali harmonizované chorály a
nábožné písně. Na závěr pak přišlo to
hlavní: střílelo se! A tak se pro
Kádlího téměř každá slavná chvíle už
od dětství spojovala s hudbou.
V neděli nosíval Kádlíček s
maminkou tatínkovi večeři do
novopavlovického Kolosea. Pro jeho
dětské oči to bylo skutečné
koloseum: obrovitý sál s galérií
kolem dokola a s hudbou a čele sálu.
Tatínek tu hrával s kapelou pana
Aloise Hokeše od tří do sedmi a od
osmi večer znovu do půlnoci. Mezi
sedmou a osmou byla hodinová pauza
na večeři; tu si muzikanti mohli
koupit za dvacet krejcarů přímo na
místě. Ale aby tatínek ušetřil, nosila
mu ji maminka raději v kastrůlku.
Kádlíček se rád díval na tatínka při
hře: bylo vidět, že je za svým
kontrabasem opravdu š tas ten. A v
prstech měl pořádnou sílu — když
zmáčkl strunu, zněla mu tak, jako by
tam byl pražec.
Hokešova kapela měla flétnu a dva
klarinety v C, dvě trumpety,
trombón, dva lesní rohy, dva primy,
sekund, violu, kontrabas a bicí.
Začínala „povinným4 ‘ repertoárem z
not: to byl vesměs Waldteufel a jiní
valčiíoví mistři. Z domácích autorů
se už kromě Fučíka nebo Komzáka
uplatňoval i Václav Vačkář: jeho
valčík Sen lásky vznikl rok předtím,
než se Karel Vacek narodil, a jeho
melodie ho pak provážela celý život.
V téže době se začínala rozbíhat i
první česká nakladatelství, vydávající
orchestrace domácí taneční hudby pro
potřebu malých ,, smyčcových ‘ *
orchestrů. Nakladatelství Ludvíka
Hnyka v Jablonci nad Jizerou -
nepříliš daleko od kraje Vackových
rodičů -- vzniká roku 1902. Jan
Čermák začíná vydávat ve Vysokém
Mýtě od roku 1904, Karel Koleta ve
Rtyni v Podkrkonoší od roku 1908,
Emil Štole od téhož roku v Brandýse
nad Labem a o čtyři roku později v
Praze a František Kovářík starší,
kapelník pražského ostrostřeleckého
sboru, vydával v Praze již od roku
1898. Je příznačné, že nakladatelství
vznikala především tam, kde se i
jinak rozvíjel čilý hudební život. Ve
Rtyni řídil Koletův starší bratr Čeněk
jednu z nejznámějších hornických
kapel, Vysoké Mýto mělo střeleckou
hudbu velmi dobré pověsti, Štole se
v Brandýse uplatňoval sám jako
kapelník. Všichni také skládali a jako
autoři byli nadmíru plodní: Hnyk,
Štole a Kovářík mají na svém kontě
na 1000 skladeb, Koleta přes 1500 a
Čermák nezůstal daleko za nimi.
Musili zřejmě své melodie přímo
sypat z rukávu. Koneckonců,
dělnický novinář František Cajthaml
zazamenal ve svých vzpomínkách
historku o klarinetistovi strejčkovi
Jansovi ze Suchoradic na Berounsku.
Za buřičské výroky o volbách r.
1898 byl odsouzen na čtyři dny do
vězení. K nástupu trestu si záměrně
vybral Velký pátek — tak, aby
veteránská kapela, kterou vedl,
nemohla vystupovat na Vzkříšení.
Pak si do berounského kriminálu
přinesl notový papír a za čtyři dny
tam napsal tři polky a jeden valčík.
Ani prý se mu z arestu nechtělo.
Pokračování v příštím Věstníku.
—SPJST—
Učme se česky
Let Us Study Czech!
Lekce pětadvacátá-Lesson 25
Numerals—Číslovky
Cardinal
Ordinal
1 Jeden
první (first prvý)
jedna
jedno
2 dva
druhý (2nd)
dvě
3 tři
třetí
4 čtyři
čtvrtý
5 pět
pátý
6 Šest
šestý
7 sedm
sedmý
8 osm
osmý
9 devět
devátý
10 deset
desátý
11 jedenáct
jedenáctý
12 dvanáct
dvanáctý
13 třináct
třináctý
14 Čtrnáct
čtrnáctý
15 patnáct
patnáctý
16 šestnáct
šestnáctý
17 sedmnáct
sedmnáctý
18 osmnáct
osmnáctý
19 devatenáct
devatenáctý
20 dvacet
dvacátý
21 dvacet jeden
dvacátý první
or jedenadvacet
or jedenadvacátý
30 třicet
třicátý
40 čtyřicet
čtyřicátý
50 padesát
padesátý
60 šedesát
šedesátý
70 sedmdesát
sedmdesátý
80 osmdesát
osmdesátý
90 devadesát
devadesátý
100 sto
stý
200 dvě stě
dvoustý
300 tři sta
třistý
400 čtyři sta
čtyrstý
500 pět set
pětisíý
600 šest set
šestistý
1,000 tisíc
tisící
2,000 dva tisíce
dvoutisící
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Vanicek, Brian. Věstník (Temple, Tex.), Vol. 84, No. 29, Ed. 1 Wednesday, July 24, 1996, newspaper, July 24, 1996; Temple, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth632517/m1/13/: accessed July 17, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.