Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 35, No. 23, Ed. 1 Friday, June 8, 1951 Page: 2 of 8
eight pages : ill. ; page 21 x 17 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Čechoslovák — west, texas
V pátek, d n e 8. června 1951
V ŘEHOŘ
Libo viz
(Pokračováni.)
Když vycházel od Rosenzweigú, kořil
se jim v duchu — i zjevné. A jak mu při-
padali skromnými a neskonale milými!
Viděl v nich finanční genie, kteří za tři
léta získali sta milionu — jisté sta,-opa-
koval si — a kteří přes to věnuji takové-
mu Rudolfu Rabochovi z Libovize tolik
pozornosti a přátelské laskavosti!
Vedli ho do své “banky”, jak říkali, do
vysokého domu nedaleko peněžní bursy.
“Mám strach z práce, která mne tam
čeká! Tři dny jsem nebyl v bance. Uhlí-
dáte ještě nyní — v pozdním odpoledni
— merletovský blázinec!” A Richard
Rosenzweig k ternu ještě zašeptal dů-
věrně:
Půjdeme zadním vchodem, kudy chodí
naši vzácní komitenti! I císařské výsosti,
arciknížata i arcikněžny!”
“Spekulace nebo dolary?” tázal se Ra-
boch.
“Obojí, obojí,” zasmál se Richard.
Byl-li Raboch ohromen bytem Rosen-
zweigovým zbavil jej život a ruch v kan-
celářích šéfů bankovního domu “Merlet
et Comp” jakékoli schopnosti pochopit a
ocenit činnost a význam a bohatství
svých nových přátel.
Úředníci obklopili ihned své šéfy, kteří
poprosili Rabocha přede všemi, aby jen
zůstal při veškerém jednání s úřednict-
vem, zajímá-li se o né.
Raboch slyšel deset, dvacet jmen šlech-
tických a deset prúmyslnických, jichž
nositelé navštívili za nepřítomnosti šéfů
bankovní dům. Divil se rychlým rozhod-
nutím Richarda Rosenzweiga na obchod-
ní otáky úředníků, nahlédl do čekárny,
jež vypadala tak, jako čekárná nejslav-
nějšího lékaře v hodině ordinační, prošel
kancelářemi, v nichž pracovali úředníci
— muži i ženy nad velikými účetními
knihami a u psacích strojů, a vyslechl
disposice obou šéfů pro zítřejší bursu
Točila se mu hlava z tisíců a tisíců Alpi-
nek, Škodovek, lombardú, kreditek, pe-
trolejek, a celého dalšího rejstříku spe-
kulačních papírů které Merlet et Comp.
zítra koupí nebo na burse prodají.
“Toť však pouze první náš záznam.
Večer a v noci přijdou nové telegramy a
rozkazy telefonem — a ráno od repetice,”
vykládal starší Rosenzweig.
Ve své pracovně Richard sepjal ruce:
' ,,Přes půlnoc, do dvou hodin si zde po-
sedím," ukazoval na výkazy o obchodech
v minulých třech dnech a na kupu do-
pisů, jež čekaly na jeho podpis.
„Alfrede, starej se dnes sám o zábavu
pana velkostatkáře! Odpustíte ml, viďte.
Prosím snažné, nevytýkejte mi nezdvoři-
lost, vidíte, jsem otrokem banky, posled-
ním. nejbídnéjšim otrokem!" vzdychal.
Alfred se zavěsil Rabochovi na páži.
„Pojďte, milý příteli, chci vám uchy-
stat malé překvapeni!"
Zavedl ho nejprve do své kHhčéláře,
z níž telefonoval pak dobrou piMHtídfntb.
Z: telefonní cely zazníval ostrý Jeho hlas,
ale Raboch nerozpoznal, co volá, co ká-
že do telefonu.
Až večer — bylo již po deváté, když
přišli z „Imperiálu”, kde večeřeli v útul-
ném „šambru" i— poznal Raboch, jaké
překvapeni mu Alfred připravil: Našli v
bytě Rosenzweigú velkou společnost:
asi deset dam a tolikéž pánů. Raboch si
nezapamatoval ani jména, když mu Al-
fred své hosty představoval. Baroni zde
byli dva a dokonce jeden hrabě. Dámy v
„divokých" večerních toaletách velkého
světa oslňovaly svou krásou i svými kle-
noty. Nevyznal se v nich, nedovedl od-
hadnout, k jakým kruhům krásné dámy
patří. Ale Alfred choval se ke všem u-
ctivé, jako k princeznám, všem políbil
ruce, plýtvaje roztomilosti . . . Sluhové
v premované livreji obsluhovali, zákus-
ky a vina roznášejíce ... Z jednoho po-
koje zazněly brzo zpěv a hudba, v dru-
hém dokonce se tančilo — a v třetím na-
šél Raboch skupinu hráčů. . .
„Náruživí hráči pokeru! Nejlepší hra!
čtete Londona? Ve Vídni je v módě, přes
to, že patři k našim nepřátelům. Jisté je
sám náruživý karbaník, dovede tak ú-
chvatné psáti o pokeru ... Je to zlá vá-
šeň, ale všichni'muži vysoké hry — a k
nim, milý příteli, náležíme my všichni
a také i vy, jak jsem vás poznal — musí
se rozptylovat nějakou nevšední vášni . .
Prohrají a vyhrají se zde za večer velké
tisíce . . . Dnes je v mém bytě prohrají
— a zítra jim je vydělám na burse!”
chlubil se Alfred.
Po půlnoci a po několika lahvích šam-
paňského — dočkal se Raboch živých o-
brazú, které si maloval v duchu za od-
poledni své návštěvy . . .
Jak se dostal s orgii na lože, neupa-
matoval se nikdy.
Rczpoměl se jen, že zústalina konec
sami dva v Rosenzweigově bytě a že se
s Alfredem objímal, blábole:
„Vezměte mně za společníka, Alfrede!
Vykonám divý v Čechách pro Merleta!"
Na odpověď Alfrédovu však si nevzpo-
měl . . .
Alfred mu ji připamatoval, když se se-
šli druhého dne u snídaně:
„Viš-li Rudolfe, že jsi v noci přistoupil
do naší banky za třetího společníka?
Křičel jsi: vezměte sl mne, vezměte si
mne se vším. co mám. Abyste věděli, mám
pj&t milionů mimo reality . . .” Alfred se
spiál. „Vidíš, prozradil ses . . . Jistě se
tak nezpovidáš ani bernímu inspektoro-
vi, jako ses vyzpovídal mně . . . Víš —
slovo o přistoupení za společníka i tvých
pět milionů ti vracím, ačkoli jsem obojí
v noci akceptoval, jediné si ponechávaje
tvé přátelství! Dovolíš, abychom si ty-
kali i nadále." Alfred se smál, svíraje
jémně ŘabochoVo ram«no .... ^
Rabech najednou vážné a jaksi přísně matky a Který zaruveu přináší zpra.’y o
odpověděl:
„Kuuěji ujv.ii vidí!, Iťdybys pf}*1
nabídku i mých pět milionů . . . Mluvil
jsem o tom sice za• divných okolností,
věř mi však, nemluvilo ze mne šampaň-
ské, ale opravdové přesvědčeni. Již v Pra-
ze. když jsem se s vámi seznámil, zaujala
mne myšlenka: Nabídnu se pánům za
společníka. Když však jsem zde spatřil
statku, o hospodářství, o žních.
Rozveselen, záře radostí ze svého šťa-
stného nápadu, zavolal na automobil píeu
hotelem. ' •' •>
Šofér vědél, v které ulici se nalézají
kanceláře české banky, v níž vládne vrch-
ní ředitel Kořán.
Vrátný však nechtěl Rabocha vpustit
váš závod a vaše bohatsvi, tu jsem ji du-
sil námitkou: Bláhovče, tito geniální fi-
nančníci čekají právě jen na tebe, na
Rudolfa Rabocha z Libovize — a na tvých
pět švestek. — Nikdy bych se nebyl od-
vážil vyslovili nejskrýtéjší, ale nejiha-
vější své přání, ba palčivou tužbu, abych
se stal vaším společníkem, kdyby nebylo
I počni nálady ... Děti a blázni mluví-
1 vaji pravdu — a šampaňské a krásné že
ny čini z mužu i děti i blázny. A tak jsem
v noci řekl. čim ňitro bylo naplněno. Ny-
ní Alfréde víš všecko! Řekneš mi, že jsem
zůstal blázen i nyni, když jsem už doko-
nale střízliv. vysměješ se mi . . .”
„Ne, né, tisíckrát ne, Rudolfe, příteli!
Ne, ne! Co si myslíš? — Ovšem — peněz
nepotřebujeme, lidé nám je vnucují, do-
konce je odmítáme, ale naznačili jsme
ti: potřebujeme rozumného společníka,
křesťana a Slovana, který by represento-
val bankovní dům Merlet et Comp., tam,
kde neradi vidi Rosenzweigy. . . Ne, ne,
nevysměji se ti, nevysměje se ti ani Ri-
chard. . . Abys vědél, řekl mi včera: Pan
Raboch byl by ideální spolupracovník,
viď? Ne, ne, Rudolfe, přijímám opravdu
tvou dnešní nabídku zcela vážné.”
Obědvali teprve po druhé hodině, když
I Richard odbyl si “parní lázeň bursovni”,
j jak nazval před Rabochem poslední svou
práci.
Obědvali ve velkém sále “Imperiálu”.
Dřivé, nežli přisel Richard, upozornil Al-
fréd Rosenzweig Rabocha na knížata,
barony, generály, průmyslníky — a také
na elegantní kokoty. Mnozí se pozdravo-
vali s Alfredem, uklánéli se jim uctivé,
šeptaje:
“Náš komitent, spekuluje na valutách”
Nebo:
“Kníže, celá župa na Tise mu patří,neví
ani, jaké jmění má! Zve si nás sem do
hotelu, zde bydlí. Mnozí tak čini. Proto
zde obědváme! Nej vznešenější vídeňský
hotel!"
Ale již přicházel Richard.
Alfred mu šel naproti.
Raboch vidél, že na dvě, tři Alfredova
slova se Richard zatvářil jaksi překva-
peně. Ale již spěchal k Rabochovi a tisk-
na mu obě ruce, pravil:
“Jaké překvapení, jakou radost jste mi
způsobil! Vítejte nám! Divy vykonáme!
Nyní s vámi i českých zemí dobudeme.
— Dost však — dost o slavné záležitosti!
Pánové, dnes večer o deváté se v bance
sejdeme, promluvíme si, porokujeme,
podmínky stipulujeme a dohodneme se,
jistě se dohodneme. — Nyní však — tělo
posilněme, zeslabené tělo a vyčerpané
nervy... ” |
Po obědě se s Rabochem rozloučil také
Alfred.
“Tolik jsem zameškal, Richard jistě v
duchu zuří, že jej samotného nechávám
v bance! Tedy v osm hodin, Rudolfe! Pro-
jeď se Vídni, vyjeď vi autem, osvěž se na
vzduchu, dobře se na nás připrav, nebo-
jíš se dvou polských židů? čtu často v
novinách, jak vaši žurnalisté v Praze se
jich bojí, jak proti nim popužují. Rudolfe,
viď, promluvíš si i s těmi pány, až se sta-
neš naším společníkem, naučíš je pohlí-
žet na takové haličské židy, jaci jsou ve
firmě Merlet et Comp., trochu jinak, nežli
jak se dívají na naše bratry uprchlíky?"
Alfred se rozpustile smál, vyjímaje z
tobolky bankovku, aby zaplatil oběd. Po-
třásl s ní vyzývavé.
“Tuk my ve Vídni mluvíme se všemi
novinami. Se všemi — bez výjimky! I s
antisemitskými, s křesťansko-sociální-
ml,” ušklíbl se.
Raboch nedovedl odpovědět!. Podplácel
šice kde koho: posunovače jako vrchního
ředitele ve válečné centrále, ale s novi-
nami neměl ještě co činit. Neměl jich rád,
vyhýbal se jim.
Vyšel z hotelu, namířil nazdařbůh do
ulic. Došel do malého sadu v zákoutí.
Přemýšlel o velkém svém odhodláni. O
největším odhodlání ve svém životě.
Opuštěná lavička jej zvábila. Sedl si a
jarost jej sevřela.
Pravda, doposud vždycky vpadl do
nových odborů, neznaje jich, ba často ne-
věda ani o základních principech jejich
výroby nebo obchodu. Ale to šlo pravi-
delně jen o malé začátky, o nevelké obno-
sy, o tisícovky, snad desetisice. A teprve
postupně, krok za krokem, vnikal do nich
a často i králem se v nich stal.
Ale dnes! Stojí u moře, hlubokého a
širokého ba tajemného, záhadného. Vidí
v něm skuliny, viry, zpěněné vlny, ale ne-
vidí břehů, nikde nevidí známého majá-
ku. A do toho moře se žene! Nekráčí tam
— jako dřivé kráčíval k českým loužím a
rybníčkům — opatrně, neponořuje nejpr-
ve nic vice, leč pouze prsty u svých nohou,
a když si zvykly, když se "ochladily”, pak
teprve jde dále, ponořuje nohy po kotnik
a pak nejvýš po kolena — ne, ne, dnes se
řiti s rozběhem z kopce převysokého ho-
rempádem do moře, a celý, jak jest se
vším všudy tam střemhlav skáče. . .
“Nezajikneš se, nerani tě mrtvice? ”
Zdálo se mu, že mu pot zarosil čelo.
Vyskočil z lavičky.
“Kdybych se byl alespoň poradil, s od-
borníkem poradil. . . ”
Náhle se zasmál. Nahlas se zasmál.
Je dost času! Vyhledá odborníka, pora-
dí se.
Hlavou mu bleskla myšlenka na paní
Helenu Milostinovou z Libovize. O jejím
otci, řediteli Kořánovi, slyšel v Praze to-
lik chvály. Nazývali jej nejlepším českým
finančním, bankovním odborníkem.
Jak je všecko snadné a jednoduché!
Taní Helena Milostinová dli ve Vidni
— dokonce slyšel — snad na Libovizi o
tom vyprávěli — že se již šťastně dočka-
la radostné události, že v rodině její jsou
opili štěstím ze zdravého potomka — hoj
ředitel Kořán přivita s otevřenou ná-
ručí libovizského souseda, prvního člově-
ka z Libovize, který přichází gratulovat,
ptát se po zdrávi šťastné, mladé, krásné
Raboch. vtiskl mu stovku do ruky;
“Jste přece Čech, viďte! Nuže, abyste
vědél: Jsem statkář Raboch z Libovize,
dcera pana vrchního ředitele
jest mou sousedkou! Přináším důležité
zprávy z Libovize, ze statku milostivé paní
Milostínové. . . A ty zprávy zajímají dnes
pana Vrchního ředitele vice — než celá
[bursa, než akcie celého světa. . . ”
Raboch podal vrátnému svou visitku,
na niž pkipsal tučným písmem:
“Přijíždí právé z Libovize. . . ”
Raboch se nemýlil.
Vrchní ředitel Kořán seběhl s vrátným
až do průjezdu:
“Soused Helenčin, pan Raboch!.Buďte
vitán, odpusťte, prosím ticíckrát za od-
puštění, ale naši lidé mají přísný rozkaz
nikoho ke mné v této hodině nevpouš-
téti ani polního podmaršálka, ani vé-
vodu! Ale Helenčin soused z Libovize, toť
něco jiného! Pro Liboviz se musí zastavit
celá banka! Zázračná Liboviz! Dychtím
po ní — dříve jsem jí nenáviděl, přiznám
se vám — ale nyní — víte, jakou radost
nám Helenka z Libovize přinesla — nyni
zbožňuji Liboviz, nyní se k ní modlím,
jako moslením k Mekce. . . ”
Ředitel Kořán zářil a již si vedl Rabo-
cha pod paží po schodech. Sluhové i úřed
níci zvědavé se za nimi ohlíželi udivený-
ma očima. Nikdy ještě neviděli, aby pan
vrchní ředitel takto srdečné někoho vítal
v bance! A v těchto hodinách!
Vrchní ředitel Kořán telefonoval do
svého bytu:
"Navštívil nás pan Raboch, statkář z
Libovize, náš vzácný soused — prosím
Helenku, aby poslala sem ke mně do ban-
ky Prokopa, jistě rád uslyší o Libovizi.”
A zavěšuje telefon vykládal — pln bod-
rosti a jakého nadšení:
“Liboviz! Tisíckrát denně na ni vzpo-
mínáme, tisíckrát po ní vzdycháme. Jak
po ní všichni toužíme! 1 my staří, zvláště
já, pane statkáři! Kež bych mohl již zitra
odejit z těchto místnosti a odstěhovat se
s mladými — as nej mladším — ” zasmál
se a v očích mu jihlo — “na Liboviz, do
vašich krásných zahrad!” Naklonil se k
Rabochovi šeptaje: “Prokop nepočítá již
na měsíce, ale pouze na týdny! A pak
— s bohem, prokletá Vídni, jež jsi mi
čtvrt století drásala nervy!”
Raboch napial sluch.
“Jak to myslíte, pane vrchní řediteli?
Již za několik týdnů bude po válce — a po
Rakousku? Ale co učiníte se svým jmě-
ním? Nebojíte se o né?”
“Proč bych se bál? Uložil jsem své ús-
Ipory do českých papírů. . . Nespekuluji,
[pane statkáři, již dávno nespekuluji.
Mnoho mi ty české papíry nevynášejí, ale
— neženu se již po bohatství ... A přece
— když přišel na svět náš princ, liboviz-
ský princ, ozvald se pokušení: shromaž-
ďuj, starej se, máš nyní pro koho. . . Ale
překonal jsem to. . . Pohlížím teď na svět
jinýma očima, pane statkáři! Válka nám
rozbila starý svět a běda, nedovedeme-li
z trosek budovati nový! Vidíte, jsem nyní
rád na světě, rod můj má dnes pevný cíl,
krásné, zdravé lidi, jen je bůh všecky ve
zdraví tak nadále zachovej! Co nám je
Vídeň, Rakousko, bursa, rozbitý starý
svět — my máme svou Liboviz, krásnou
Liboviz, tam si vybudujeme svůj nový
svět. Takové hymny pějeme na Liboviz
vstávajíce léhajíce. . .”
Raboch si všiml, že nad Kořánovým
velkým stolem visí několik velkých podo-
bizen pani Heleny.
Kořán zpozoroval Rabochúv pohled a
hned vykládal:
“Podívejte se, jak Helenka ještě zkrás-
něla. ..
Raboch si zoufal.
“Pošetilý dědečku! Až přijde třetí - ne-
budeš se již rozplývat;” posmíval se Ko-
řánovi v duchu. “Nepřišel jsem poslou-
chat pohádky o andéličkách.”
Rozhodl se. Zprudka najednou pravil:
“Pane vrchní řediteli! Přicházím k vám
s velikou prosbou, slyšel jsem tolik ova-
šem finančnickém věhlasu. . . Ušetřilý
jsem si nějaké peníze — a dnes, jaks vši-
chni Češi, bojim se o ně, nevím si rady.
Na svých pražských objektech mám
správce, Rosenzweiga. Majitele bankov-
ního domu Merlet et Comp. jsou jeho bra-
tři. Nabízejí mi dnes výhodné umístění
peněz, postarali
:vedl za války hospodařit, že jste jecjním
z nejbohatáích českých lidí. Doljrá —. yy-
déiával-li jste na Rakpusku. přeji' vám
Korána bohatství. — Hle — také nám, naší rodině,
válka mnoho přinesla. Jiným bude se
přeroditi po válce — my jsme tak učinili
již za války, naše rodina ' vchází .do no-
vých poměrů připravená. A budou to na-
prosto nové poměry, pane sousede. . . ”
Raboch odmítl pozvání na večeři u Ko-
řánů, mysl jelio dlela u Merletů, slyšel
jen Milostinová a Kořánova sjova, nechá-
pal však jejich smyslu.
Vzpamatoval se přece, když Milostin
nadhodil:
“Pane sousede, budeme asi soupeři na
Libovizi — zdá se mi. Tatínek” *— ukázal
na Kořána — “káže nám přesvědčivě, že
nejlepší zabezpečení majetku, peněz i
rodu tkvi v pudě. Náš tatínek by rád skou-
pil cplou Liboviz. . . Zeptej se však pana
Rabocha” kynul Kořánovi — “jak těž-
ko získává se dnes korec pole! Český lid
venkovsky nepouští dnes pudu ze svých
rukou. A pravdu má!” rozohnil se Milos-
tin. “Hodnota pudy roste i po válce — pů-
da je věčná, nezničitélná. . . ”
Rabochovou hlavou kmitla se myšlenka
na vyjednávání s Cyrilem Junkem. A
hned si umiňoval:
“Pozítří se pokusím koupit ještě Jun-
kova pole. Staveni jsou jistě už dnes
moje. . .”
A kvapné se s pány rozloučil.
Večer se brzo s Rosenzweigy dohodl.
Poznali hned, že se s kýmsi radil — a
kupodivu, jejich názory na konec války,
a jeho účinek na peníze a na bursu se
úplně shodovaly s názory Koránovými.
“Zima 1918 —1919, příteli, bude vrcho-
lem bursovni konjuktury! Číšníci i svíč-
kové báby budou si vyměňovat peníze ža
akcie! A již z toho důvodu potřebujeme
pomocníka. . . ”
Co večer ujednali, hned ráno zpečetili
u notáře podpisy.
A Rudclf Raboch odjížděl večerním vla-
kem ku Praze, aby se tam hned postaral
o přenesení svých depot i vkladů z praž-
ských bank do bankovního domu Merlet
et Comp. ve Vídni.
Stal se jeho tichým společníkem s
vkladem pěti milionů. Vedle šestiprocen-
tního zúrokaváni vyjednal si měsíční plat
dvacet tisíc korun za svou práci pro zá-
vod a po bilanci patnáct procent z čis-
tého zisku. Rosenzweigově mu nabízeli
deset.
“To znamená, že své čisté jmění oce-
ňujeme na čtyřicetpět milionů. . . ” usmál
se Richard. “Věříte zajisté, že je větši o
hezkých pár miliónků. . . ”
Raboch si mnul ruce v pražském vlaku,
vzpomínaje si stále, jak se houževnatě
“držel”, až mu Rosenzweigově přiznali
patnáct procent z čistého.
To znamená, že jsem koupil sedminu
Merleta za pět milionů. . . Celý obchodní
dum pouze za třicetpět milionů. Rosenz-
weigové mají tolik peněz jenom v kober-
cích, v obrazech a starožitnostech.”
“Ovšem” — připomněl si, “na těchto
vzácnostech nemám podílu. Takový by-
teček si žřicli však i třetí společník baň- .
kovního domu Merlet et Comp.,” těšil se.
A potom spal tvrdě až do Prahy.
Ředitel Rosenzweig očekával Rabocha
na nádraží. Telefonovali mu z Vídně o
návratu šéfově.
“Nezlobte se na mne, že vám nedopřeji
odpočinku; radosti však nemám stání.
Gratuluji vám ke vstupu do bankovního
domu, ale také zároveň k libovizské kou-
pi. Don a noc jsem prodlel u Junka. Má-
lem bych se byl s ním opil. Prodal budovy
za stotřicet tisíc. . . Na Libovizi zavládl
rozruch, poplach. . .” Rosenzweig se smál,
až mu slzy kanuly.
Raboch si vzpomněl na své vídeňské
odhodlání:
“Dvě želízka v ohni! Bursu — a rea-
lity!” pomyslil si. Nahlas rozkazoval:
“Ještě dnes ž,( . řzě křz bz
“Ještě dnes mi přiveďte inženýra a
stavitele. Do večera chci mít plány a roz-
počty alespoň v hrubých rysech. A zítra
na Liboviz!”
Našel Skaláka opilého. Vrátil se z
české Lipy, kde Němcům “ukázal”, co
dovede bohafý český velkostatkář. Utra-
by se ml o větši úrcky,ftu několik tisícovek, pochlubil se nabitou
tobolkou.
Skalák se vysmál Rabochovi. Tak od-
pověděl na otázku:
“Slyš, Cyrile, proč se neodstěhuješ do
města? Proč .žiješ na vesnici? Prodej pole,
utržíš alespoň pul milionu, slyšíš, půl
milionu, to máš dvacet tisíc úrcků, mů-
žeš žít v městě .jako král. . . ”
“Půl milionu, haha, pul milionu! Za
korec dvanáct set! Bral bys, Rudolfe,
bral! Ale počkáš si. . . A dej mi pokoj.”,
Rabech byl spokojen. Slovíčka “ale
počkáš si.” jej potěšila.
“Ano, počkám si — až utratíš peníze za
budovy. Bohudík — utratíš je dřivé, než
se Mil-cstinovi vrátí. . . ”
Sezval si a automobilem svezl na svůj
statek stavitele z okresního města, tesař-
ského mistra, kameníka a jiné řemeslní-
ky. Od Rabochu se edebrali “na komisi”
do Junkova statku.
“Budovy jsem koupil a hned začnu
ale mně jde o jistotu. . . .
Kořán se zpytavě zadíval do Rabocho-
vých tváří. Nepamatoval se naň, málo si
všímal jmen libovizských sousedů, o nichž
si Helena s Prokopem vypravovali. . .
Rozvážně odpovídal:
“Mnoho vídeňských bankovních ředi-
telů a úředníků spekuluje u Merleta.
Dnešní majitelé jsou chytří, šťastní lidé.
Och —- znají dobře situaci na bojišti i za
frontou. Jsem přesvědčen, že máji své pe-
níze v suchu a v jistotě, pravím své pení-
ze. Komitentům dovedou vydělat vice než
občanský úrok” — Kořán se usmál. “Pane
statkáři, v našem oboru ukáže se teprve
pravý muž na pravém místě v okamžiku,
až budeme likvidovati válku. Vydělávat
dovedl za války i slepý, ale nyní nastává
zkouška: bezcenné hadry, které dnem i
noci chrlí tiskařské lisy, proměnit na tr-
valé hodnoty! To je uměni — hodné ča-
roděje! .. (stavět. Již v pondělí mi sem pošlete lidi
Koi ano- _ krumpači
Raboch byl velmi spokojen s
vým úsudkem o Merletovi.
Živě se ještě zeptal:
“A co še stane s bursou, se spekulací, s
papíry, až nastane konec války? Takovým
bankovním domům, jako jest Merlet, bu-
de asi úzko. . . ”
“Proč? Pak teprve budou žně pro tako-
vé závctfy. Již dávno ukládají lidé penize
do punčoch, všude vidíte spoustu hoto-
vých pěnéz. V posledních dnech války
budou je lidé rychle vyměňovat za akcie,
uhlídáte! Podíly na průmyslových závo-
dech Jsou přece bezpečnějším uložením
kapitálu, nežli poukázky na cedulovou
banku poraženého státu. . . Avšak — zdá
sc mi, Prokop nřirházi. . . ”
Rabochovi nebylo vhod setkání s Milo-
stínem. Neznal ho ještě — a jaké asi in-
formace přináší o nčm nyní od paní
Heleny — jistě podivné!
Prokop však srdečně uvital Rabocha, a
sotva pronesl otázku o Libovizi, již se po-
chlubil se svým synem:
"Brzo sl ho převezeme na Liboviz! Sly-
s krumpáči. Rozházím nejprve kolnu,
překáži mému projektu. A pak se pustí-
me do stodol a do sýpky. . . ”
Podařilém onoho dne lomcovala ho-
rečka.
V noci málo spal; přemýšlel. Věděl, že
se blíži chvíle, kdy jedinců ranou všecko
rozetne.
"Krev poteče, krev! Kolik oběti si vy-
žádá mávnutí sekerou?”
Blouznil v horečce; utekl z deputát-
nického domu do poli. Bloudil jimi, až do
lesů zašel. Vyhledal všecka “zamilovaná”
mista svého otce. Ale nejprve si "pro--
mluvil” s nebožkou matkou u jejího kříže,
u křiže Amerikánova.
“Maminko šeptala jste mi v Americe:
proč jenom jsme nezůstali na Libovizi!
Třeba v chudobě, jen když. v klidu a po-
koj!! K!’d, mír — bvlv vám nad
všechny poklady světa. Vaší moudrosti
jsem porozuměl a pochopil jsem již po
marném bloudění světem. Šeptáte rňi
zase: Synáčku, zvol klid, pokoj, mír! Ale
nejen zvol, rozsévej je také. . Matko, sly-
Neočekávaná kritika. .
Manželka ■ ■ (velmj povéreěná); I
Koukej,-, muži, co tady čtu m-
mán, spustí se mně se stropu do
knihy pavouk. Co to jen známe-:
ná? i .
Manžel: ... že t$udy nepanuje)
náležité, smeták a hadr.
~ ,, , .# *
Filosofie spokojeného: Člověk!
musí býti spokojen se svým osu- i
dem r— jako já a pak může býti [
. každý klidný a šťastný. Mám-li!
své dobré jídlo‘a pití a k tomu j
dobrý doutník a mohu-li to v po-1
I hodlí, klidu a zdraví užiti, pak!
jsem úplné spokojen se svým lo-
sem a nikomu ničeho nezávidím.
DR THOS N. DeLANEY
OČNÍ LÉKAŘ
Brýle správně připravené
Čas dle úmluvy
úřadovna 3248 — Res. 2681
5!3-17 Professional Blrig.
TEMPLE. TEXAF
Značná
íl
Úspora na pojištění proti ohnA
bouři, krupobití, automobilové
všeho druhu, atd.
VVALLA INSURANCE AGENCI
zástuoce
j WEST, TEXAS
C. H. Chemoský
PRÁVNÍK
Vyřizuje veškeré soudní zále-
žitosti.
úřadovna: 936 Bankers Mort
Building, přés ulici naproti
Kress budově.
Houston, Texas
GEO E. KACÍŘ
právník
WEST,TEXAS
Kacíř & Lešikar
* M %
právníci
Temple, Texas
Ernest J, Hanka
Právník
Houston, Texas
KUPUJEME NYNÍ KUKUŘICI
V KLASÍCH
Rychlé a snadné skládání
Nejvyšší tržní cena placena
Navštivte nás dříve nežli prodáte
WEST FLOUR MILL
E. W. PLÁŠEK, Majitel
WEST, TEXAS (clzcj
5ě
Když přijde konečný mír
. . . a odvolá ty milované z tohoto života, je
potřeba přispění schopných rukou. Při tako-
vých truchlivých momentech, vy se můžete
plně spolehnouti na sympatické ošetření a
důstojnou úspěšnost naší služby.
Marshall and Marshall
Funeral Home
IIILLSBORO, TEXAS
Si
V"
HO OTHIR GASOUNE
EVER D/D TH/S BEFORE
V
s
ani do průjezdu. -
---áel iseiíLviiane.Rabochu, že jste dobře do- šim vas, ale jdu ještě Jt otci.!’
SINCLAIR
GASOUNE WITH RD-119* NO EXTRA COST (m^St
j £*. SlitcMU'* mlr«l» ru»l Inhibitor
ELO ZATOPEK, Agent West, Texas
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Bažant, E. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 35, No. 23, Ed. 1 Friday, June 8, 1951, newspaper, June 8, 1951; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth782806/m1/2/: accessed July 9, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.