Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 34, No. 11, Ed. 1 Friday, March 17, 1950 Page: 2 of 8
eight pages : ill. ; page 21 x 17 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
V patek, dne 17. března 1950.
Artur a Leontyna j
Pražský příběh z doby nedávné (
Konečně, konečné tedy bylo po mši.
Lidé vycházeli, mladé párky se spojova-
ly. mizely na Ferdinandovu třidu nebo
úzkou soutěskou na Václavské náměstí —
a konečně vyšla i Leontyna. Nespatřila
ho hned. Ale Již se Artur prodral zástu-
pem a přibočil k ní.
“Dobré jitro, slečno Leontyno!’’
“Vy jste tady? Jaké překvapení! A tak
časné na nohou?"
“Neposmívejte se mi. Leontyno. Byl
bych vás mohl očekávali již před dvěma
hodinami .Zapomněl jsem dokonce, že
je neděle, chtěl jsem do pisárny, a tu te-
prve jsem viděl — i—’’
“Hleďte, Arture, co dělá zvyk a cvik."
“Ani zvyk, ani cvik, Leontyno. Všechno
to jste způsobila jen vy, duše drahá.”
Však to Leontyna dobře věděla, bez
Arturova ujištění.
“Doufám, že nejdete domů, drahá Le-
ontyno. Doufám, že mi osladíte neděli
po týdenní práci, která arci za mnoho
nestála, poněvadž se teprve zaučuji. A
doufám, že nepohrdnete touto kytič-
k:u." ,
“Nepohrdnu, Arture. Je to od vás vel-
mi způsobné, ačkoli trochu marnotrat-
né. Ale z toho si svědomí nedělám. Vy-
sloužil jste si na to. A mám dvě hodiny
času do cběda. Obětuji vám je."
A jako by se o tem dávno byli umlu-
vili, kráčeli spolu třídou, po Nábřeží,
po Karlově, mostě, ulicí Míšeňskou a Lu-
žickcu, pod Letnou. Nebylo zřejmo, vědě-
li Artur Leontynu či Leontyna Artura.
“ Když jšem tudy šel s vámi onehdy
po prvé, Leontyno, nenadál jsem se, že
sé tak brzy vrátíme zase v ta místa. To-
ho večera, Leontyno, vracel jsem se od
vašeho domu skoro zoufalý. Zatím však
Leontyno--”
“Nu, zatím však? Co jste chtěl říci?”
Artur jí ta slova opakoval. “Leontyno,
“Leontyno, nezapomněl jsem a neza-
pemenu, co jste ke mně pronesla včera."
hovořila jste žertem či vážné?”
“Zcela vážně, Arture."
"Leontyno, co znamenala slova: ne-
/mění-U se nic? Pronesla jste je zvláště
důrazné."
“Ponechávám jen vám, Artiďe, abyste
se smyslu dohádal. Vkládám do vás to-
lik bystrosti.”
“Smím-li hádati, jak chci, Leontyno?”
“Smíte."
"Tedy jsem již uhodl. Včera večer, v
noci, dnes ráno. Nezměnim-li se já, prav-
da-li? Neupadnu-li ve své staré zvyky,
v lenošeni, nebudu-li ‘krásti Pánubohu
děn’ jak jste mi vytýkala. Je tomu
tak?” i
“Jest, Arture.”
“A trváte na lhůtě čtyřnedělní?"
""Trvám, Arture. Je to nej kratší lhú-
ta, jakou jsem mohla stanovití. Je vám
třicet let, vyrostlý doubek." ...
Artur se sklonil a políbil dívce ruku.
“běkuji vám, Leontyno!”
“Zač pak?”
"Že jste fekla tak něžné doubek, že
jste neřekla dub.”
“Ale ta by ode mne bylo nezdvořilé,
Arture.”
"Řekla jste mi tehdy více nezdvořilostí,
drahá Leontyno, ale právem. Bolelo to,
ale nemohl Jsem se hněvali. — Tedy
čtyři neděle, zlatá Leontyno. Ale patrně
jste zapomněla, že mi bude mnohem
déle čekali. Zapomněla jste na lhůtu dal-
ších několika neděl. Než projdou ohláš-'
ky, než vyprší všecka obvyklá doba do
sňatku--”
/‘Strpení, Arture, tak daleko ještě ne-
jsme. A kdybychom i byli, Arture, ani
pak nesmíte pozbýt trpělivosti. Vzpo-
meňte si. že jste ml to přísahal.”
; "Ale co tedy ještě, Leontyno?” zaúpěl
Artur. »
"Pane Arture, nenaléhejte na mne!
Slíbil jste, dostůjte v slově. Jen tak poz-
nám, že jste pravý muž. Chtěl jste mne
dobýti. Pcdáři-li se vám to, bude to jen
zásluhou vaší trpělivosti. Zatím jen to-
iik mohu říci, že jsem s vaším dosavad-
ním chováním spokojena.”
Artur chvíli mlčel. Potom řekl skoro
bojácně:
“Leontynko, povězte mi něco zcela u-
přímně. Neblábolil jsem včera večer co-
si nemourého. hloupého, ba ničemného?
Nalévaly jste mi tolik vína.”
“Neblábolil, Arture. Mluvil jste ku po-
divu zdrželivě. Skoro jsem vás nepozná-
vala.”
"Leontyno.” Artur sepjal ruce, “povězte
mi svědomité, vyjádřila se o mně nějak?”
“Vyjádřila.”
Artur se již netázal, ale všechen jeho
výraz svědčil o tom, jak dychtivě očekává,
co o něm paní Svobodová pověděla. A
když Leontyna nehovořila, zašeptal pro-
sebně, naléhavě:
“Leontynko!”
"Nuže tedy, Arture, matinka řekla ‘My-
slila jsem, že mladý Drmola je takový di-
voký, výstřední člověk, kdekdo to o něm
povídá, ale jak jsem ho dnes zblízka pro-
hlédla, nezdá se mi tak zlý. A myslím, do-
stane-11 se do dobrých rukou — ‘To je
vše, Arture, doslova, i s tím nedopcvčdě-
ním. Ani slabika více, ani méně.”
“Více jste o mně nemluvily?”
“Ale arciže, Arture. To však již nesto-
jí za opakováni, a co jsem vám řekla, je
ňejdůležltější."
“Dostanu-li se do dobrých rukou,” opa-
kov2.1 sí Artur. “Ach, Leontyno, vždyť sc
nemohu dostati do lepších než do vašich."
“Budiž, Arture. Avšak mně záleží hlav-
**c ne* tulii, cíujiuíí ao i já ůuolciic* uu iu-
kou dobrých. A na tom záleží i mé dobré
mamince. Má jen jedinou dceru, Arture,
a kdyby ta se neměla potkati se štěstím,
aspoň spokojeností, pak by to matku k
smrti otrávilo. Chápete to vše, Arture?"
Oba dlouho mlčeli po těchto slovech
Leontyniných, až Artur za hodnou chví-
li ozval1
“Když jsem na vás před kostelem čekal,
měl jsem jednu chvíli skoro jako vidění.
Celé neděle letěly, a již vypršely všecky
lhúty, které kladete vy a které kladou o-
kolnosti rodin, jako jsou naše dvě. A tu
jsem viděl, jak nastal den, kdy vezou dra-
hou slečnu Leontynu Sobotovou do téhož
kostela jako nevěstu. Čada kočárů před
kcstelem, dlouhý obřad v kostele, a ko-
nečné zlatá, skvoucí nevěsta vychází z
kostela jako zjev nebeský — bílá, s myr-
tovým věncem na závoji ve vlasech, a
podle ní — podle ní, Leontyno (hlas Ar-
turův se rozechví val,)) podle ní šťastný,
blažený Artur Drmola. Vsedají do kočáru
a šťastný, přešťastný ženich si odváží
vyvolenou drahou nevěstu přes celou Pra-
hu, aby se pohonosil vzácnou svou kořistí.
Artur se pohnutím až zajikl.
A tu Leontyna tichým hlasem zahovo-
řila:
"Dojde-li k tomu, Arture, že ji bude
odváželi Artur Drmola, jak si zapama-
tujte jednu věc, abychom o ní již nemu-
sili mluvit. Kdyby šlo po mém, byla by
svatba tak tichá a skromná, že by o ní
svět ani nezvěděl. Ale poněvadž by s ta-
kovým zcela prostým sňatkem sotva by-
li spokojeni naši i vaši, musím se svého
sleviti. Přesto však si vypuďte z hlavy
jakýkoli nápadný, okázalý průvod. Kdo
mne povede k oltáři, musí tak učinili za
jitra, kdy ještě všechna ta všetečná a
zvědavá Praha nebude na nohou, a od-
veze si mé cestou nej kratší. Viděla jsem
svatby, Arture, které vzbouřily celé mě-
sto, projížděly nejživéjšími ulicemi, da-
lekými oklikami, burcujíce pozornost ti-
síců lidí, vyzývajíce tisíceré zraky k ob-
divu, dráždíce tisíceré huby k úsudkům.
Svatby, které byly po několik neděl před-
mětem hovorů, závisti i klepů. A za rok,
za dvě léta byly ty mladé a s takovým pře
pychem a okázalosti zakládané domácno-
sti v ssutinách. Mladé ženy se vracely do-
mů k rodičům, mladí manželové — ach,
což vim, kam šli mladí manželové! Leon-
tyna nechce drážditi tajemné a žárlivé
moci osudu. Leontyna by ráda tiše a ne-
hlučné vstoupila v tichou vlastní domác-
nost, kam nedoniknou zraky tisícerých
zvědavců. Bude-li v ní šťastna, bude i
později dost příležitosti k projížďkám, a-
by se svým štěstím pochlubila. Ale není
radno se chlubit. A nejsmutnéji to dopa-
dá, chlubíme-li se předčasně. Je-li mi
souzeno, abych se s chotěm někdy ro-
zešla, ať nevzpomíná niltdo, jakým ve-
řejným divadlem byla má svatba. Sdilite
toto mé mínění, Arture?”
“Leontyno, věřte mi--” Artur se až
zakoktával. “Věřte mi, že mě skoro ohro-
muje, jakými to myšlenkami se obíráte.
Ujišťuji vás--”
“Až dosud každý a každá ujišťovali,
Arture,” odpovídala Leontyna zdánlivě
beze všeho vzrušeni. “A přece---Pra-
vím vám upřímně: dlouho si nevypudím
z hlavy, jak jste se vyjádřil o své případ-
ně ženitbě v klubu. Ujistil jste mě, že to
byl pouhý tlach, a snažím se tomu věři-
ti. A přece, Arture, kdykoli přemýšlím o
tom, že bychom se my dva vzali, bodne
mě cosi jako trn. Je to vzpomínka na váš
výrok. A tu již zdaleka slyším pláč své-
ho srdce, kdyby se přec Jen mělo výplni-
ti, co jste vyřkl v pouhém tlachu, snad
jako špatný vtip. Arture, i toto si musíte
uvědomit, a velmi uvědomit: nezůstanu
vždy hezká, budu stárnouti, ale i pak
ještě byste mě musil mí ti rád. Svěřím
vám tajemství, porozumíte-li mu: Můj
otec posud miluje mou matku, ač má sám
již hlavu hodné prckvetalou. A po takové
lásce manželově toužila bych i já. — Na
to mi arci dnes nemůžete odpověděli. Což
vy víte, jak se na svou ženu budete dívat
za dvacet, za třicet lot? — A teď ještě
něco, Arture. Nechtěje mě čtyři neděle
vidět, nechtějte se mnou mluvit! Psáti
mi můžete, odpovím vám.”
‘Snad vás čeká zkouška ještě těžší, ale
snad i v té obstojíte, Arture. Snad i pro
mne to bude zkouška těžká, poněvadž
budeme obklopeni svými rodinami a přá-
teli, kteří nás budou zvědavě sledova-
ti. A bude vám třeba hodně pevnosti a si-
ly ducha. Ale jen tak si vysloužíte, co si
chcete vysloužit.”
“Leontyno, po všem, co jsem od vás
uslyšel vystupuje ve mně strašlivá po-
chybnost: jsem vás vůbec hoden?"
‘Snad, Arture, to závisí na vás. Jste
dosti mlád, abyste se něčemu naučil."
“Přiznávám se, Leontyno, že si proti
vám připadám nějak hloupý. Vy mluvíte
chvílemi jako kniha, já tak nedovedu své
myšlenky sebrat a vyjádřit.”
“Nuučte se tedy v té knize číst, Artu-
re," řekla s úsměvem Leontyna, “aby
kniha nebyla moudřejší než čtenář. O-
statné, každý člověk je tak trochu kni-
hou .jenže — bohužel — nemůžeme se
podívali předčasně na její poslední stráň
ku, abychom zvěděli, jak to na konec
dopadá. A tato tajemnoat knihy té je ně-
kdy neskonale osudná. — Avšak, Artu-
re, kdesi vyzvánějí poledne. Je čas domů.
Pojďte!”
Artur kráčel podle Leontyny, přemíta-
je o jejím podobenství s knihou. Ach, ano,
kdyby se tak mohl podivntl na svou po-
slední stránku!
XII
MALÁ NOČNÍ MEZIHRA
Artur si umiňoval hned v pondělí, že
napíše Leontyně list. Ale dopoledne se
mu zdálo, že není v pravém rozpoloženi,
ač se mu všeliké nápady v hlavě Jen ro-
jily. Než právě toto rojeni zavlňovalo, že
se nemohl sebrati k nějakému spořáda-
nému, souvislému výlevu. Měl v hlavě
všechno zpřeházeno ještě od včerejška.
Započal několikráte, pokazil si čtyři ok-
távy drahého papíru a všechny je zas pa-
člivč spálil, černý troud z nich na prach
rozdrtil. Začal znova odpoledne, ale da-
or* mn V v*r* A n I <4« I
*uu gvcjtíc. ik lUuu oautuiui uai-
šleh pokusů. Taky mu připadlo, že by
mohl milou Leontynu omrzeli takovým
doléháním. Dokonce se v něm zavinai
nový vzdor. Může-li ona být bez něho,
vydrži-li nevidéti ho, nepromluvit! s ním
celé neděle, vydrží snad on taky? A na-
konec uvažovat: Kde pak je láska, uklá-
dá-lí mu tak dlouhý půst? On Ji má rád,
toho si je vědom. Má však taky Leontyna
ráda jeho? Kdyby jej měla ráda Jenom
za nehet, mohla by Jej od sebe tak vzda-
lovati? A pojednou se mu zdálo, že všecko,
co k němu mluvila, Je nějak dvojsmysl- |
né. Že si to může-vykládat příznivě 1 ne-
Čechoslovák-- webt, texas
příznivé. A nakonec v něm vyrůstalo o-
hromujíci podezření, že všechno to její
vodění ho na niti není ničím jiným nežli
ženským manévrem. Že Leontyna má dvě
cihličky v ohni on pak že je cihličkou dru
hou, cihličkou z nouze. Že je tu ještě
kdosi Jiný — “cihlička první” - kdosi,
jenž se dosud neodhodlal k rozhodnému
slovu. A Leontyna jej — Artura — vodí
Prahou jako pouhou kulisu, aby první
cihličku donutila k vyjádření. Jsou ta-
kové ženské žaludy! Neznámý jeho sou-
peř snad ví o každém jejím kroku, snad
byl kdesi nedaleko, když se Artur k Leon-
tyné přidružil, snad šel opodál v jeho a
jejích stopách. Arturuv průvod měl je-
nom tohoto neznámého podrážditi, aby
se měl rychleji k činu. Až tak učini, řekne
mu Leontyna jednoho dne: “Děkuji vám,
Arture, nezdržujte se, netraťte času.” A
kdyby ji připomenul, co k němu hovořila,
řekne mu s tváří nej nevinnější: “Dovolte,
Arture, bylo ve všem něco závazného?
Zadala jsem se vám? Byla jsem k vám
vlídná jen proto, abyste měl čas vzpama-
tovali se, abyste nevyvedl nic nemoudré-
ho.” Anebo mu řekne: "Nechtěla jsem
nic jiného než polepšili vás .Vytrhnouti
vás ze společnosti stejných kvítek, jako
jste sám. obrátit vás na lepší cestu. I za
to mi můžete býti vděčen.”
Artur citil již teď všechnu hořkost po-
dobné odpovědi. Viděl se v duchu, s ja-
kým ponížením by odcházel. Byj pouhým
panákem, hastrošem, aby kdosi jiný byl
podoben k rychlejšímu běhu k cíli. Až
ho ten kdosi předstihne, může on táh-
nout po svých.
A byla dokonce chvíle, kdy Artur v du-
chu zvolal:
“Takhle se mnou zahráváš, ještěrko?
Artur ti má sloužit za hloupého Augusta
z cirkuV Ňe, tak pošetilý Artur přece ne-
ní!”
Je na čase, aby se z toho oblouzení smy-
slu-vymkl. Ano, vrátí se tam, odkud se
vypudil — odkud byl vypuzen. Dnes půj-
de do klubu, zítra taky, a vůbec--!
"Budeš zas doma večeřet?” zeptala se
ho mamá, když po šesté hodině večerní
přišel z pisárny.
“Ne, mamá, půjdu do klubu!”
A v duši paní Drmolové, té vzorné a
milující matky, zahostilo se uspokojení,
ač synovská odpověď Arturova vyzněla
hodně drsné. Její drahý Artur přichází k
sobě, uzdravuje se! Nejraději by jej byla
objala, na ňadra přivinula, políbila. Ar-
tur se však již od matky odvrátil a kráčel
do svého pokoje.
“Máš dobře, hochu,” volala za nim. “Je
ti potřeba, abych přišel trochu mezi lidi.
Vždyť bys takhle všechno mládí zaho-
dil.”
A těšila se, jak se Artur v klubu poba-
ví, přijde domů až někdy po půlnoci nebo
k ránu a zitra zas bude vys;ávat, jako
vyspával jindy. Co by z toho života jinak
měl? Namozoli se tatík dost, synáčkovi
toho již netřeba.
Artur šel. A když vstoupil do šatny, za-
hlédl jej kterýsi druh klubovní, jenž si
ani času nedopřát, aby Artura pozdravil,
nýbrž kvapil do $álonu, kde již několik
jiných zdárných dědiců besedovalo, a
vykřikl do hluku hovoru: “Sláva, hoši,
Artur je tu!”
Shromáždění uťali hovor, vzhlédli ke
dveřím, a když se Artur na prahu objevil,
bili pěstmi do stolu a jedním dechem
řvali krásnou klubovní hymnu:
“Buď dlouho zdráv a vyhýbej se prá-
ci!
Nás práce neživí, nás živí magistrát!”
Artur se snažil, aby výraz tváře přizpů-
sobil tomuto nadšenému přivítání, podá-
val kamarádům ruku, byl popadán, objí-
mám, milý pan Vavák se dokonce pokusil
zatančit s ním nějaký divoký foxtrot
kolem stolu. A když pominula chvíle této
bouřlivé, nezbedné ovace když Artura
po.sadili.do předsednického křesla, byl za-
sypán spoustou výkřiků:
“A teď povídej, mluv, kdákej, kde ses
potloukal celý týden?”
"Za kým ses to pídil?”
“Kde ses ohříval?”
“A dnes tě pustila na vítr, co? Dnes
má audienci někdo jiný?"
“Nebo ti zeslábly nohy a jdeš si mezi
nás odpočinout?”
Chechtali se při tom, šklebili se, bili
do stolu, dupali do podlahy. Všechno to
byl výraz radosti, že zas mají Artura mezi
sebou.
Artur neodpovídal. Těkal očima s jed-
noho na druhého, jak tu seděli kolem
stolu. Na tyto otázky bylo mu nesnadno,
ba naprosto nemožno odpovídati. Každým
slovem těchto milých kamarádů (ač ne-
mluvili docela nic jinak, než mluvíva-
li drive > pocítil neomalenou urážku. Ne
sebe, ale někoho, kdo mu byl nade vše.
Aspoň na tu chvíli kdyby mohl vzpomín-
ku na tohoto někoho ze své paměti vy-
mazati. Ale ne, právě teď, do všech těch
výkřiků vystoupila před nim postava pů-
vabné Leontyny, zazněl mu lahodný její
hlas, ovanula jej omamná vůně, jakou
vydechovala celá její bytost, upřely se
naň zraky — Artur v nich postřehl i
lehkou ironii — a milému Arturovi bylo,
jako by náhle byl spadl do vlčí jámy.
Všichni stolovnici čekali dychtivě, co
jim poví, cenili na něj zuby, kolem zdvi-
žených rtů třásl se jim úšklebek, bylo
zřejmo, že se zdržují jenom na chvíli,
aby pak vypukli v nový tartas.
Arturovi poškubovávalo koutky úst. A
konečně tedy promluvil:
“Necaňte tak blbě. hoši! Což pak nedo-
vedete jinak chlebárny otevřít?”
Rád by to řekl trochu uhlazeněji, ale
teď skoro úmyslně vpadl v jejich ton,
^5 4 r> f ol* n o i 1 Ánn rlnlíí i o —
UUUluJt, 4iL bUft m jn ja j
jich útoky. Nemožno s nimi hovořit jinak
než obvyklou klubovní řeči.
“A nosí: vykřikl iu Vavak nezbedně, |
“náš Tureček to myslí vážně! Hleďte ho!
Blbě! Jindy jsme mu nebyli blbí! A ku-
jóne, kdo tě dostal na valchu?”
Artur pobledl, chvili neodpovídal. A
když svým pohledem i neobyčejným vý-
razem kamarády ukrotil, pronesl odmě-
řeně:
“Nebyl jsem tu týden, ale vidím, že
jsem ještě mohl zůstat doma. Ostatně —
vždyť zas mohu Jit.”
“Tak ho nechte!” zašeptal kdosi na
konci stolu k sousedům. “Nevrtejte do
něho. Vlastně je to pravda, buďte rádi,
že zas přišel."
Avšak Artur se již nedostal do nálady.
Byť i byl po všechny minulé dni toužil po
nějaké přátelské duši, které by se mohl
svěřit, srdce své jí otevřít, požalovat si
a nabrat z ní útěchy — zde ji nenajde.
Kterak se v klubu za těch několik dní
všechno změnilo! Nikdy mu zde nebylo
tak chladno a nevlídno a doslova “blbě”,
jako dnes. Místnosti klubovní, nad něž
donedávna neznal nic útulnějšího, připa-
daly mu náhle jako kasárenská světnice,
pokud .se toho ovzduší mohl domysliti. A
zdálo se mu, že ani opili odvedenci ne-
mluví hůře než jeho dnešní okolí. A v du-
ši se mu zastesklo: “O Leontyno!” —
Ještě nebylo jedenáct, když se z klu-
bovní herny nenápadně vytratil, chvat-
né se v šatné oblékl, a jako byl měl pocho-
py v patách, rychle ubíhal. Na ulici roz-
mýšlel, má-li na zbytek večera ještě ně-
kam zarazit. Minul tři kavárny — ve
všech již viděl židle na stolech. Uklízeli
tam, sbírali nádobí, babky již zametaly;
všady se chystali zavírat. Zamířil kamsi
v povědomou končinu staroměstskou. Tu
ve spleti úzkých, páchnoucích uliček by-
la pro noční ptáky všelijaká vábidla s
barevnými lucernami nad vchody, s prů-
svitnými nápisy francouzskými neb an-
glickými. Pomerančové neb rudé záclony
pečlivě zastíraly okna, znitřka zněla tuto
hudba, onde zpěv, ještě jinde chroptěl fo-
nograf. Artur znal tyto zapadáky pro lidi
bez domova nebo pro lidi nemající smyslu
pro domov, pro večer ztrávený pod stro-
pem rodinným. Utloukl v nich sám ne-
jeden večer, nejednu noc. Ve všech se za
zlodějské ceny prodávalo mizerné ví-
no, silné kořalky a ve všech byly holky,
“animirky”, pobízečky, které pily s ho-
sty až do škytavky, aby jim způsobily hod-
nou útratu. Takové holky pijí na pro-
visi a taky Artur v podobných “elegant-
ních” doupatech často zanechal hezký pe-
níz, aniž ho litoval.
Ale dneska skvělá záře elektrického o-
světlení, která se ze všech těch místno-
stí na ulici vylévala, Artura skoro páli-
la, křiklavě záclony v oknech jej odpu-
zovaly, řvavé lucerny a lampióny nad
vchody jako by mu byly na hlavu padaly.
Octl se kdesi v Rybné ulici a tu proti
němu kráčela ženská postava. Znal ty
večerní bludice, nejednou si s takovou
nešťastnicí ztropil žert, jejž pak arci ně-
jakým penízem usmířil. Kráčela s- patr-
ným úmyslem, že buď sama vrazí do noč-
tjího chodce nebo že o sebe dá zavaditi,
aby mohla zapříst hovor. Postřehnuv to,
uhnul Artur s chodníku.
“No, no, marcipánovej! Dyť já nekou-
šu!” ozvalo se z jejích úst. Ale tato slova
byla v urážlivém rozporu s drahým, ele-
gantním úborem, jenž na nočňátku vi-
sel, s koketním kloboukem, jenž pokrýval
její romantický účes. Artur bezděky sta-
nul, když mu divka zastoupila cestu. Ale
již jej obestřel výdech pronikavé vo-
ňavky, kterouž tato bludice byla tak sytě
nápuštěha, jako by právě vycházela z ně-
jaké desinfekční stanice. Artur věděl, že
tyto dámy v ničem neznají míry. Arci
samy drahých voňavek nekupují. Dostá-
vají je. A když voněti, tedy voněti. Jako
by tušily, že takové opojné navonění jim
získává polovic úspěchu.
“Kam se vine; zlatouši? Na večeří? Te-
dy pojďme, aby mu nebylo smutno.”
“Já již večeřel,’ 'odpovídal Artur. “Mě-
la se hezky.”
A zas o krok uhýbal.
“Copak já z toho mám, že on večeřel!”
doléhala bludná krasavice. “Ale já ještě
dnes nesupirovala! Já budu večeřet, on
může pit.”
Artur znal tyto odpovědi. Slyšel je jed-
nou, doslova stejně. Již věděl, že chybil,
když se dal svésti k hovoru. Teď tedy o
krok ucouvl. rozhalil svrchník a sáhl do
vesty, ve které vždy nosil drobné bankov-
ky. Vyňal papírek, podal jej děvčeti.
“Tak tedy dobré chutnání — a dobrou
noc!”
A chvátal dále, jen aby měl toto setká-
ni za sebou.
“Děkuju mu, ale on je dnes ňákej ko-
strbatěji Jindy takovej nebejvá.”
Artur se zděsil. Cože, tato ženština ho
zná? Nerozpomínal se, že by ji byl kdy
viděl, že by znal její hlas. Nebylo to jeho
první střetnuti, ale vždy to dělával jen z
bujnosti, pro žert. Naučili ho tomu ka-
márádi. Bylo mnoho pozdních návratů
z klubu bylo mnoho nočních setkání, a
vždy to zavinily páry z vina. Ostatně,
vždy se vykoupil pětikorunou, desitikoru-
nou. A za to podobný žertík stál .Tyto
“slečinky z pensionátu”, jak jim klubisté
říkali, měly zásobu pěkných, jadrných ú-
slovi, z nichž si mnohým obohatili mlu-
vu klubovní. A někdy uslyšeli z úst těch-
to vystrojených a přes všechnu eleganci
hladových amazonek nezdvořáctví tak
nové a jadrné, že se mohli smíchy rozhá-
zet. Vavák měl zvláštní zápisníček, do ně-
hož si všechny takové výroky zaznamená-
val. Artur však obyčejně dál o ničem ne-
přemýšlel, všechna podobná setkání zas-
pával, a druhý den kráčel Prahou zas již
jako mladý lord. Co se včera událo — u-
dálo-li se něco — dnes již není pravda.
Ale v tom rozpoloženi, v jakém tento-
krát putoval noční Prahou, jevilo se mu
vše jinak. Zážitek v klubu a toto setkání
vyrůstalo mu na velikou aféru, která jej
skoro drtila. Zdálo se mu, že ze všeho ul-
pělo na něm cosi špinavého, co jej poskvr-
ňovalo. Zlořečil si, žc nezůstal doma. Teď
chvátal, chvátal, a kdykoli zdaleka za-
slechl kroky proti sobě, uhýbal rázem na
druhou stranu ulice, aby nebyl poznovu
a *-*5 fr\V»r\ »"*#"*V\t* 1
OUOlUVti), niU VOitU iU VÍCVU. »
val, ba hrnul se kupředu takovou prudko-
sti, že by každého byl “přejel" a povalil,
| kcio oy se mu byl cestou postavil.
Na čele mu vystoupil pot a milý Artur
měl pocit, jako by po něm tekl kal. Do-
mů, jen domů! řvalo to v něm. A když se
konečně octl doma. ve své světnici mlá-
denecké, strhal se sebe rychle oděv, cho-
pil se tlustého bavlněného pláště lázeň-
ského a spěchal do koupelny, aby se sebe
studenou sprchou spláchl vše, co nančm
z dnešního večera uvázlo. A jak mu
proud vody stékal přes hlavu a po těle,
supěl a prskal da té záplavy:
.......... — JAK SF. MÁ ŽÍTI ..........
AMERICKÝ ZPŮSOB ŽIVOTA
Jako vše nepříjemné, tak i
zprávy o tom, že americká de-
mokracie nevztahuje se na vše-
chny Američany, šíří se velmi
rychle. Stačí, aby se na několika
příslušnících některé rasové, ná-
boženské nebo národnostní sku-
piny spáchalo nějaké bezpráví, a
již to světový tisk a rozhlas roz-
hlašují do všech koutů světa.
Pomaleji a ne tak daleko rozbí-
hají se však novinářské zprávy,
v nichž Američané vystupují ja-
ko obhájci zásad rovnosti, na
níž byla tato země budována. S
výjimkou mist, kde se tyto zprá-
vy zrodily, není jim mnohdy vě-
nována vůhec žádná pozornost.
Kdyby byly tyto zprávy lépe zná-
my, pomohly by nesporné k to-
mu, aby nejen zahraniční přáte-
lé, ale i nepřátelé demokracie
trochu lépe Američanům porozu-
měli. A co je snad ještě důležitěj-
ší — pomohly by i Američanům
lépe porozuměti sobě a své zemi.
Přispěly by k tomu namnoze i
drobné zprávy o zdánlivě všed-
ních příbězích.
Jednu takovouto zprávičku pro
místní tisk dal k dobru chicag-
ský advokát, který pozval stavi-
tele svého rodinného domku do
nově upravené domácnosti. Jak
sledoval každodenní práci na do-
mě, z něhož se měl výhled oteví-
rali na jezero Michigan, tak si i
postupně více a více uvědomoval
tu směsici vlastností a dovedno-
stí těch, kteří mu zde stavěli bu-
doucí jeho domov. Byli to muži
s takovými jmény, jako Sikstrom,
Heanick, Johnson, Fiocchi, Ca-
sanova, Walsh, Weinzelbaum,
Lutz, Christensen. Někteří z nich
se vyučili svému řemeslu na pů-
dě Starého světa—zedník Fioc-
chi v horách severní Itálie, ma-
líři Heanick a Weinzelbaum ve
Vídni, ještě za existence říše ra-
kousko-uherské. A nyní všichni
tito muži přispívali spojenými si-
lami a každý individuální doved
ností k tomu, aby vytvořili pro
budoucího obyvatele ten jeho
krásný, vysněný domov. Co na
tom divného, že jim za to toužil
projevit nějak svou vděčnost? U-
činil tak tím, že místo aby k tra-
dičnímu americkému “house-
warming” pozval rodinu a přá-
tele, vystrojil takovou malou ho-
stinu pro ty řemeslníky, jejichž
ruce a ten domek vybudovaly, a
pro jejich manželky. Jak hrdě
vyzdvihoval nový pan domácí
národnostní původ “svého” tesa-
ře, pokrývače,,instalatéra, elek-
trotechnika, malíře — jak hrdě
každý z těchto jmenovaných uka-
zoval své ženě, co on sám vyko-
nal!
Takovéto chápání a oceňová-
ní cizích kultur, vytvářejících
Ameriku, projevuje se mnohdy v
širším rozsahu. Jeden takový pří-
klad spatřujeme v příběhu, u-
'váděném denním tiskem na
sklonku minulého roku a ode-
hravším se na East Side ve mě-
stě New Yorku, až kdesi na cípu
ostrova Manhattan. V této, pře-
lidněné čtvrti města, je kostel,
jehož reverend Donald S. Wal-
ton, má na starosti ovečky, re-
presentujíjcí jednaadvacet ná-
rodností. Jsou mezi nimi Číňané,
Portoričané, Italové, Němci, In-
dové, Rusové. V neděli odbývají
se v kostele vedle bohoslužby an-
glické i bohoslužby v jazyku ru-
ském a španělském, a při židov-
ských svátcíčh zaznívá z amplio-
nů „na věži DeWitt Memoriál
Church hudba hebrejská a pa-
lestinská, reprodukovaná s gra-
mofonových desek.
Když dr. Walton přišel před
osmadvacíti lety se ženou do sta-
rého protestantského kostela na
Manhattanu, zaměniv prostředí
širých lánů Iowy za přelidněnou
městskou čtvrt rozpadávajících
se činžáků a tmavých krámků,
shledal, že většina místních oby-
vatelů jsou židé. Doktor Walton
i jeho žena snažili se býti jim
dobrými sousedy, a za to v nich
dobré sousedy i našli. Neni tomu
dávno, co někteří tito sousedé u-
spořádali slavnostní hostinu pro
své přátele z kostela DeWitt
Memoriál Church a upsali dosti
peněz, aby umožnili účast na
tomto holdu i těm, kteří sami
nemohli tolik utratiti. Mezi čtyř-
mi sty účastníků, většino užidov-
ského vyznání, kteří usedli ke
stolům, byli drobní pouliční ob-
chodníci, majitelé krámků se
smíšeným zbožím, krejčí, rabí-
ni, místní hospodyně s manželi.
V takové přelidněné městské
čtvrti se stále se měnící popula-
ci překlenuli muži a ženy růz-
ných vyznáni a různých původů
již dávno tu mezeru, která oddě-
luje teorii demokracie od jejího
provádění.
Dalši doklad, jak Američané
vr*V» nvn rrn ií
lAtliOua i Ubiij li i 4W14AW14J. P* UV UJ*
pospolité, můžeme nalézti ve mě-
stě St. Cloud, v Minnesotě —
Kierw je osuune v uom ohledu
pouze jedním z mnoha měst a
městysů ve Spojených státech.
Zmíněné město objevilo se v tis-
ku jako jedno ze 300 amerických
měst, která “adoptovala" něja-
kou obec v zámoří. Starosta mě-
sta St. Cloud, pan Mališeski, vedl
koncem května delegací mčšťa-
nů při návštěvě adoptovaného ji-
mi města, kde musel velmi často
odpovídati na otázku, jak Je to
Proč Trpěti
wm$
Dr. Peter Fahrney
1840-1305
Bolestmi hlavy
Zkaženým
žaludkem
Nezáživnostf
Nervosou
Plyny a
nadýmáním
Ztrátou spánku
a Chuti k jídlu
zaviněnými
zácpou?.
Kaararslsa. szzssa?
boženství a ras žili v Ameiice
svorné vedle sebe.
“Odpovídal jsem tak, že jsem j
poukazoval na St. Cloud,” pravil
pan Mališeski. “Je to město s
francouzským jménem, založené
Švédy, spravované většinou Irča- ;
ny — ačkoli jeho populace je z
padesáti procent německá, a v
jehož čele stojí v přítomnosti
polský starosta — ačkoli Polá-
ci tvoří ve městě jenom nepatr-
nou menšinu.”
Chicagský advokát, newyor.-
pastor, starosta města St. Cloud
— ti všichni demonstrovali de-
mokratický způsob života, ti vši-
chni jím žili; advokát ve svém
domově, pastor ve svém soused-
ství, starosta ve své obci. Tomu-
to poslednímu dostalo se vhod-
né příležitosti sděliti své zkuše-
nosti lidem jiné země. Všichni
mohou posloužiti za dobrý pří-! Mírně a hladce tento poHsťovaci pro.
klad jednotlivcům, skupinám . jjcí pj.jve(je líná střeva k činnosti
a napomůže jim vyloučili váznoucí
odpadky; pomáhá vypudili plyn zá-
cpy, dává žaludku onen příjemný pocit
tepla. Překvapující účinnost Hoboko
pochází z vědecká formule která spo<
juje 18 (ne jen jednu neb dvě)
přírody vlastních léčivých bylin, ko<
řinku a rostlin—tajná formule zdoko.
nalená během doby 78 let. Ano pro
rychlou, dokázanou, příjemnou úlevu
od útrap zácpy opatřte si dnet
II o bok o ve vašem
sousedství aneb poš-
lete si pro
Zvláštní
Obeznamovací
Nabídku
11 uncová Jábev za pou- ., x
hý $1.00 posláno poš- \
tovne vyplaceno k*Vaáim
dveřím. KO’
| Odešlete tento kupon
j “zvláštní nabídky”—Nyní
Zjednejte si rychlou, dokázanou,
příjemnou úlevu prostřednictvím
HOBOKO
\
Jsme hrdi na naši schop
nost dáti Vám vlídnou
a uslužnou službu a nej-
iejfší přesnost v době
smutku.
Aderholďs
FUNERAL HOME
Phone 36 West, Tex.
I □ Přiložen jest $1.00 Pošlete
i poštou vyplaceně pravidelní
| uncovou láhev HOBOKO.
j O PoSIeto na dobírku (C. O. D.)
I (poplatek připočten).
j Jméno
| Adresa
I
! DR. PETER FAHRNEY & S<11U<5 CO.
| Dept 813-39M
i 1501 Washington Blvd., Chicago 12, Úl. J
I 256 Stanley St., Wlnnlpeg, Man., Can. . I
PoStovnl úřadovna..
Dobrý Nábytek
Za Levné Ceny
Nábytek jest náš obchod. Jsme v obchodě dlouhou řadu
let preto víme od kterého vyrabitele nábytek koupiti.
Víme který nábytek jest dobrého údčlku, trvanlivý a také
víme kde koupiti za správné ceny. My proto můžeme ten-
to opět prodat za ceny levnější a víme, že naší zákaznici
budou uspokojeni jak jakostí tak i cenami. Kdykoliv
potřebujete nábytek, vždy s důvěrou obraťte se na nás.
Bez rozdílu zdali potřebujete úplné soubory nábytku neb
jednotné kusy, u nás vždy vše naleznete. Nyní na skla-
dě také
• SPEED QUEEN PRACÍ STROJL
• NORGE ELEKTRICKÉ LEDNICE
• IIOOVER, CLEANERS
• MORNING GLORY MATRACE
• LENOLEUM A KOBERCE
• SOUČÁSTKY PRACÍCH STROJŮ
• VHODNÉ A UŽITEČNÉ DÁRKY
West Furniture Company
WEST, TEXAS
BE h'ň EXPERT...
FLY EM BY THE
SAFETY RULES"
Reddy Kilowatt knows how imporfant It it
for boys and girls to fíy kites in the Spring
So, to háve more reál kite-fíying tun,
fly em by the "expert" safety rulet. Here
TEXAS POWER & LIGHT COMPANY
‘ <*DŽd, -------
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Bažant, E. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 34, No. 11, Ed. 1 Friday, March 17, 1950, newspaper, March 17, 1950; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth782891/m1/2/: accessed July 17, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.