Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 40, No. 24, Ed. 1 Friday, June 12, 1959 Page: 2 of 6
six pages : ill. ; page 21 x 17 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
V pfttek, dne 12. června 1959
Čechoslovák — west, texas
M. Fričová
Skleněný Vrch
(Pokračování)
Převzala roli po Kalinové, kte
nostovala v tuto dobu ve Ví-
... i, noviny byly plny jejích ús
U at m *§». I«1 n ««••• »li 4 ol v>
,11U U ) IWUiVW* *J J A
zen .poněvadž Kalinová žá-
*<a již po třeti telegraficky o
..dloužení dovolené a tím zís- j mělo býti její zaprodání, její han
.a Eva úlohu po favoritce. Vá-j ba zjevná všem. Představila si
“Jaký hloupý, hlbupý osudí"
říkala sl hlasitě, plačíc zlostnou
lítosti na své mdlvanu.
A vedle zlosti a lítosti, bylo to
Ješté cosi jiného, co ji skličova
lo: stud. Protivný stud, plný pal-
čivého zahanbení, jako zname-
ní, vypálené na čele. Nemohla
nevzpomínati nocí v Benátkách
oněch horkých, dusivých ncw*<,
nemohla nevzpomínati všech o-
něch ponižujících podrobností
svého ložnicového manželství, po
drobnosti, které přijímala se rty
zat aiými Kreci nnusu a oaporu
a jimž platila cenu, za niž pro
dala se Holanovi. A nyní tedy
; a jí tím více, čím větších ús-
.zhú docílila v ní právě Kali-
_.á, jejíž sentimentálně křeh
pojetí bylo dosud v dobré pa
.c(;d. Bylo tím odvážnější tedy
v. míti Lízu tak naturalistickou
příkře pravdivou, jakou ji uči-
la Eva.
Jyla to také smečka oddaných
.íaiinoyé, která se na Evu vrhla,
Její výkon zatratila a pokárala
j dnání správy, jež — zatím co
aše největší současná uměl-
!: ně sklízí českému umění vav-
íny na horké pudě vídeňské —
. birá jí doma již tradičně zís-
kaných posic”.
Zvláště jeden z nich zuřil, E-
' inu Lízu prohlásil za nemožnou
řekreslenou, karikaturu, ač se
’:ázalo, že v divadle nebyl, po-
2vadž téhož večera rozesílal nad
' ?né telegramy o novém triumfu
nevyrovnatelné herečky z Vídně.
Krejzová sama přinesla Evě je
dovátý článek kritikův.
“Vidí, tady vidí”, volala rozčl-
1 ně, “takhle se u nás pracuje!
C d začátku jí říkám, kritiku si
"tuší držet, tu si musí ochočit!
Tílku sl músí udělat, bez kliky je
'’nes nemožná. Takovou kliku,
'•terá bude hlásat do celého svě-
ta, že ona je génij a hlásat tak
dlouho, až tomu také skutečně
celý svět uvěří.”
Eva ji poslouchala a říkala si
v duchu: “Ano, ano, naše práce,
naše tvoření je nám drahé, do-
kud jsme sami s ním a pracuje-
me na něm spolu se svými ilu-
semi. A když je pak vydáme na
trh veřejnosti, vydáme je zne-
svěcení, přestává býti drahé a na
še, je ohmátáváno sterýma ru-
kama a přežvykováno sterými
ústy. Je pošpiněné, zedrané, a
my je odvrhulerne jako opotře-
bovanou věc.”
To bylo již v květnu, v plňém
iaře, kdy Praha proměnila se v
jedinou kytici {jeříku, v jediný
svátek svatoj&m&ý,
Eva dostala dopis od Imogény,
takové rozjásané jarní psaníčko
jako šum křídel napjatých k le
tu. A poněvadž i v Evě bylo všec
ko pohnuté, rozevláté a ona cí-
tila, že ústrojí nestačí příboji,
který se valil jejími žilami, že
brnění je těžké a duše spoutaná,
že popel padá na všecko sotva z
ní zrozené, že nelze již říkat nej
nesmyslnější věci otevřenými li-
sty a smát se svým zaslzeným
očím, odepsala jí dlouhý, mou-
drý list ne v oblacích ale zcela
uzoučké pěšince pro jednoho, na
níž je nejjistěji k rozběhnutí, ho
dně blízko u země, protože jedi-
né tam je bezpečno a teplo.
Tak se počala jejich korespon
dence, nepravidelná, vrtkavá a
přece oběma stejně milá, přes
rozdíl let a prostředí, z něhož vy
cházela.
Jiří Polgar objevil se opět v
Praze, přicházel zase do divad-
la a jedenkrát se setkali s Evou
na nábřeží. Byl stále týž, ve svět
lých kamaších, s arabskou tváří
a svítícími zuby.
Uklonil se Evě zdaleka a podá
val jí ruce.
“Jak se máte, jak se mate, mo
Je jaro, moje ztracené jaro?”
Byly to tytéž oči, táž ústa a ty
též ruce ;na koho však nyní hle
děly, koho líbaly a koho objíma-
ly? 1
Všecko bylo daleké, nenávrat
né, ztracené.
Sešli se, postáli, pomlčeli a roz
cházeli se zas neboť pluli již kaž
dý po jiném moři.
A v tuto dobu poznala Eva, že
je těhotná, že bude matkou Hu-
lánova dítěte.
♦ * *
Přivítala své mateřství směsi-
cí nejrůznějších pocitů. Radosti
však nebylo mezi nimi, pranic
herce, kolegyně, známé, jednoho
po druhém a všichni měli úsmě
šek na rtech.
Jaký hloupý, hloupý osud!
Počala tajně studovat lékařs-
ké knihy, hledala v nich dobu,
na jak dlouho bude jí nemožno
hrát.
“Tři, čtyři měsíce! V nejkrás-
nějším případě tři, čtyři měsí-
ce!” konstatovala zděšeně. “A
i pak, dítě bude zdržovat, bude
vyžadovat čas, péči, kdož ví co
všecko!”
Dítě, Holanovo dítě!
Byly chvíle, kdy ji zachvaco-
vala mstivá nenávist vůči tomu
to člověku, jenž chodil, usmíval
se odjížděl na celé dny a noci
a nic nevěděl o její úzkosti, o
jejím hněvu, o její bezradnosti.
Umínila si, že mu nic neřekne,
nikomu nic neřekne, času dost,
až sami poznají; jednou však,
nepřekonávajíc již svého odporu
k jeho rukám a ústům, odporu
vypjatého do bolesti, vykřikla
na něho své tajemství
Zůstal na okamžik ustrnulý,
pak se rozchechtal svým obvyk-
lým, nestarostným smíchem člo-
věka, jemuž se na světě dobře ve
dlo.
“A tos nevěděla, že se stávaj:
takové věci?” volal v smíchu. —
“Bohudíky, nejsem žádný mrzák,
ty také ne, čeho se tedy bojíš?”
Počal přecházeti po pokoji, a bu
bnoval si prsty na prsa.
“Bude to kluk, uvidíš, docela
jistě kluk! A mému bratříčkovi a
mé švekrušce sklapne naděje na
dědictví. Rád se podívám, jak
natáhne svou hloupou bradičku,
která se mi tak líbívala v mých
telecích letech!”
Eva odtrpěla si řadu zlých dní,
byla podrážděna, popudlivá, vz-
planula pro maličkost. Holan se
jí vyhýbal, nerad si kazil dobrou
náladu. Eva byla čím dále, tím
povděčnější za jeho nepřítom-
nost. Dráždily ji podivné jeho
•zvyky, i takové, jichž si dříve ne
všímala, jeho pohvizdování, vr-
zavé boty,, pánovitý hlas, jímž
křičel na služebné a hrubý způ-
sob, jímž s nimi žertoval.
Dovršil se rok po jejich svatbě,
Holan uspořádal na zámečku ve
čer„ opil hosty vínem ze svých
pověstných, Eva ho pozorovala,
jeho zrudlý, silný krk, zavalité
ruce s krátkými, tupými prsty,
hlučný smích, židli, která občas
zapraskala pod jeho tíží a my-
slila: “Jak je možná, že žiji již
rok s tímto člověkem, s tímto
cizím člověkem?”
Kdo sloužil v těchto dnech E-
vě nejtrpělivěji, byla Tonka. Ob
cházela ji tišě a její veliké, čer-
né oči stále Evu provázely. Ne-
bylo však v nich již staré nená-
visti, jen jakási napjatá pozor-
nost a někdy vypadaly, jako by
chtěly Evě cosi říci. Eva se však
v tuto dobu tuze málo starala
0 Tončiny oči. Byla zcela zauja-
ta svým vlastním myšlením.
Posléze se poněkud upokojila,
zvláště když se přesvědčila, že
prozatím není její hraní ohrože-
no. Na dítě však, které mělo při
jiti, naučila se hleděti jako na
nepřítele, jenž přichází ohrozili
je.íí dráhu.
Divadelní prázdniny ztrávili
Holanovi v Luhačovicích.
Přijeli sem Staněk s Koblasou,
herec Valdek se ženou i Krejzo
vá. která se ráda přiživovala tu
1 tam.
Eva, jež bývala v Praze, ve
svém divadelním ovzduší, bledá,
unavená a nervosní. okřála v pů
vábných, veselých lázních upro-
střed lesů a všecka se proměni-
la a zkrásněla. Její hedvábné
vlasy se zlatě leskly, její štíhlá,
vysoká postava nesla se pružně
a mladě, osmahlá pleť dýchala
podobného slavnostnímu hnutí,, zdravím a svěžestí Stala se ih-
které je předepsáno pro podob-
nou chvíli.
Byla především jistota, nemi-
lá jistota, že její život bude ny-
ní změněn, změněn čímsi zcela
mimo její vůli ležícím, nač do-
sud nikdy nepomyslila, co ji na-
lezlo úplně nepřipravenou a ne-
vědomou.
Dítě! Matkou!
Ano, ano. ale co cesta na skle
něný vrch?
“Nebudu moci hrát, musím žá
dat o dovolenou!” A to teď, teď
když záleží na každém dni. kdy
Je třeba býti stále na stráži, stá-
le připravena, teď. když koneč-
ně začíná vážně pracovati, když
si vybojovala konečně své mís-
to, teď je má opustit, teď, kdy
Je v ni tolik sily, chuti a odhod
lanosti k výbojům!
ned středem společnosti, znali
tu její jméno, poprosili ji a Val-
deka, aby zahráli v lázeňském
divadélku. Vyhověla ráda a ma-
lé jeviště bylo toho večera změně
no v rajskou zahradu květin. E-
.vu dětinně těšil obdiv a pozor-
nost, ani dvoření Koblasovo a
Staňkovo, kteří byli jí stále v pa
tách, nebylo ji již tak protiv-
né, těšil ji zástup ctitelů, který
se kol ní poznenáhlu schumelil,
těšilo ji nadšení mladé, chudo-
krevné komtesky Szalatnayové,
jež sama se Evě na tenisu před
stavila, číhala na nl na loučce
před “Jestřábím” i na promená
dě. vyznávala se jí: “To je krás
né být herečkou! Viděla jsem Ré
jan a Sadu Jacco a teď se m! lí
bite vy! Já žiji s babičkou a s
tetou a vyšíváme oltářni přikryv
ky a antipendia!”
Zavolali ji narychlo uomú, do
Uher, odejela s guvernantkou v
noci, ráno se Eva probudila a
měla ve střevíčkách za dveřmi
rúže, pozdrav komtesčin.
Eva byla v Luhačovicích šťast
ná. nic jí netrápilo, žádné po-
chybnosti nepřišly, okoušela, jak
řekla Krejzové, slávy, v miniatu
ře, i poměr k Holanovi se upra-
vil snesitelněji, nenaléhal již,
nevnucoval se, jejich vztah sfal
se tím kamarádštější, srdečnější.
zamilovala si daleké procház
ky luhačovskými .lesy, vyhlídky
na návrších, na Vizovické hory,
kam nikdo z lázeňských hostí
jakživ nevyšel, Eva jim tak u-
klouzla na několik hodin a rado
vala se z toho Jako žáček, které-
mu se podařilo Utéci za školu.
Tonka byla v Luhačovicích se
svou paní a jednou, když ji če-
sala, oznámila! “Včera přijela
paní Brichtová se slečnou Jelen
kou!”
, Přijely v polovině července.
Potkaly Evu na promenádě a
tvářily se překvapeně. Později
však Brichtová prozradila, že ne
věděly, že jsou Holanovi v Luha
čovicích a že proto přijely.
“To Jelenka chtěla!” řekla E-
vě. “Ani slyšet už o Kubici, až
se proto Franci zlobil. Jen sem
a chtěla vás poznat. Zbláznila
se do vás, jako se předtím zbláz
nila do vašeho muže!”
Říkala to klidně, s rozplynu-
lým úsměvem před Jelenkou,
děvče poslouchalo, usmívalo se
jako maminka a ani se nezardělo
při poznámce o Holanovi.
Chodila stále v bílých tylo-
vých šatičkách, v kterých v zimě
odtančiln «<vé valčíky, pod měk-
kým širákem, na krátkých no-
hách, jež stavěla jako kuželky,
měla kulatý, ruměnný obličej,
velké, nerovné zuby, byla kyp-
roučká, s bělostnou pletí, stále
čisťounká, vymydlená, vlásky po
řádně učesány, usmívala se pří-
jemně a celý její zjev, jak krá
čela vedle matky, volala: “Nu,
pojď podívej se na mě, já jsem
maminčina Jelenka!”
Mívala kolem sebe houfek mla
díků, Eva vyprávěla kdysi o He
leně Klementové, o jejím krouž
ku, jemuž Helena přezděla náža
ta, Jelence se to zalíbilo, říkala
tak mladíčkům a smály s tomu
obě s matkou.
Večer přisedávaly ke stolu Ho-
lanových, s nimiž býval Valdek
se ženou a Krejzová, a kol nichž
se utvořila velká společnost, —
Brichtovou zde neměl nikdo rád.
Valdek pro ni vymyslil název —
"slepice”. Ona se však ke všem
lísala, a především právě k ně-
mu, volala na něho “Mistře!” —
přes celou promenádu a nosila
mu k podpisu pohlednice.
Vybojovala si místo vedle Evy
a vykládala jí o Jelence nebo o
lázeňských hostech. Znala jejich
jména zpaměti a věděla okaž-
dém spousty podrobností. Pochvá
lila málo koho a vůbec celý svět
zdál se stvořen jen proto, aby
tvořil temný kontrast k jasu Je-
lenčinu. Nesnesla také, aby před
ní jiní kohosi pochválili, připo-
jila ihned nějaké “ale” nebo —
“snad”, jako by již tím bylo Je-
lence ukřivděno.
Evě neustávala opakovati: “Ne
drahá paní, ona vás zbožňuje!
Což nepozorujete, jak si pořád
Jestřábí obchází?”
A pátrala v její tváři, je-li E-
va dost potěšena tímto sdělením.
Eva skutečně několikrát potka-
la děvče před vilou, když však
na ni zavolala, přiblížila se Je-
lenka neochotně, takže si Eva
pomyslila: “Nečeká snad na ně-
koho jiného a, ranbú še jen chrá
ní před, tnatňinkou?” A v duchu
bezděký probrala řadu mladých
mužů, kteří v Jestřábi nebo v je-
ho okolí bydlili, zapomínala však
Umeu na Jelenku i na Brichto
vou, jakmile je pustila s očí.
Jednoho večera upozornila ji
Krejzová: “Jen se podívala, jak
ta žába kouká na Holana! Pa-
nenky si vykroutí! A jemu, je-
šitníkovi, to dělá dobře! Div se
pod bradou nepoškrabuje!”
Jindy, za deštivého odpoledne,
sešli se v lázeňském saloně, pa-
ní Brichtová vyzvala Jelenku,
aby zazpívala. Chvíli se vrtěla a
vymlouvala, pak se dala uprositi
zazpívala slovácké písně způso-
bem, jemuž ji naučili v hudební
škole, zazpívala o milém, kte-
rý se oženil s jinou a pani Brich-
tová se rozslzela.
“To je divná holka!” šeptala
Evě a paní Valdeková, “těch
chlapců se kolem ní točí a jsou
to přece hoši z dobrých rodin,
jeden Angličan jí píše. nóbl člo-
věk a přiznám se, rada bych vi-
děla, kdyby si nějakou známost
udělala, ale ona mi řekne: Ma-
minko, neptej se mně na nic, pro
sím tě. na nic se mně neptej!”
Eva studovala původní drama
vynikajícího básníka, v němž mě
la po prázdninách vystoupiti,
studovala je s obvyklou vášni-
vou horlivostí, hovořívala o něm
s Valdekem, těšila se na práci,
svítila veselostí a dobrým rozma
rem. připadala si ve společnosti
jako malá královna se svým dvo
rem, lichotilo ji to a o Brichtová
si myslela: “Cože se mi stále
věší na paty?” Byla k ní yšak Hlás, který volal: “Chci žít!”
vlídná, neboť v tuto dobu neby
10 v ni hořkosti vůči nikomu a
určovala si: “Lidi je třeba pozo-
rovat nepředpojaté. A nikdo ne-
ní tak špatný, abychom ori ně-
ho něco dobrého pro sebe ne-
vyzískali.”
Usmívala se proto nezraněně
i tehdy, i'dyž Brichtová začala
donášet Klepy. Ten a ten, ta a
ta řekla o Evě, ale ony s Jelen
kou že se zastaly, že hned vys-
větlily, o, lidé jsou tak zlí a
nedovedou se ctivat čistýma oči-
ma.
Staněk .který miloval lázeňs-
ké historky jako paní Brichtová,
roztřepával labužnicky skandál
ky, jehož hrdiny byli známý ban
kovní ředitel, manžel dámy z
přední pražské rodiny a jeho pí-
sařka.
Paní Valdeková, které byla ce-
lá historie protivná, poněvadž
znala příliš dobře měšťácké pro
středí, v němž se událost zrodi-
la a z něhož sama vyšla, řekla
žertovně, aby dala rozmluvě jiný
směr a pohladila při tom jaksi
vděčně svého muže: “Inu, tako-
ví jsou. Nabaží se nás a jdou si
po svém.”
“A co vy tomu říkáte, milost-
paní?" obrátil se Staněk k Evě.
Odpověděla týmž tonem, jako
paní Valdeková.
“Jakáž pomoc! Nesmíme se ani
my na ně příliš uvazovat! I my
si musíme po svém!”
Brichtová sebou trhla. “To ne-
myslíte vážně! Ovšem”, pokrči-
la rameny, “vy jste umělkyně a
díváte se s jiného stanoviska. Já
zas myslím, že si má žena muže
hledět a když sl ho nehledí, je
nnk taková věc její vinou!”
Řekla to jaksi popuzeně, že se
po ní bezděčně všichni ohlédli.
Holan nebyl vee společnosti.
K večeru strhla se bouřka s li-
javcem, rachotila po kopcích a
vracela se ozvěnou.
Brichtová odešla do pokoje
pro plášť pro Jelenku a před ve
čeří ještě vpadla do jídelny, u-
moklá a poplašená.
“Neviděli jste moji Jelenku?”
Všimli si teprve nyní, že Jelen
ka není mezi dívkami a mladí-
ky, kteří prve s hlukem vhrnu-
11 se do síně.
Odpoledne na tenisu nebyla a
nikdo ji neviděl.
Těšili Brichtovou. že Jelenka
zašla do lesa, bouřka ji zastihla,
ona se schovala a čeká, až se li-
ják přežene.
Kdosi vykřikl: “Taky pan Ho-
ian se nevrátil!” i .
Kromě Evy nikdo si toho ne*-
povšimly starali se o Brichtovou,
která ve svém uděšení, jak bě-
hala z jídelny do pokoje a zase
ven, vskutku se podobala pole-
kané slepici a několik mladých
lidí ochotně vyběhlo do deště hle
dat ztracenou.
Holan přišel po večeři, po osmé
hodině.
Zavolali na něho: “Neviděl jste
Jelenku Brichtovou?”
Rozhlédl se po společnosti a
zamrkal, jako by mu překáželo
příliš ostré světlo. Pak zavrtěl
hlavou.
“Jelinku Brichtovou? Ne, nevi
děl jsem ji, ale, myslím, že je už
doma. Potkal jsem na chodbě
paní. Sháněla horký čaj.”
A ihned usedl vedle své že-
ny a zavolal číšníka.
Nepřevlékl se, čišelo z něho
vlhkým chladem a Eva se zacliou
lila, jak se jí dotkl.
Když odcházel spát, vklouzla
za ní do pokoje Tonka. Zůstala
po svém zvyku stati u dveří.
Eva se k ní obrátila. “Nepotře
buji nic. Můžete jít!” Pohlédla
na její snědou hubenou tvář,
vzpomněla na její tiché služby a
pomyslila si :“Vždyť já jí za<če-
lý čas laskavé slnvíčko Rpřeknu!”
.Popošla k děvčeti, opakovala
vlídně: “Mňžpfp iít snn( Tcníč
ko! Dobrou noc!” a pohladila
ii po vlasech, na nichž již Ton-
ka nenosila červený šátek.
Děvče zachytilo její ruku a sví
rajíc ji křečovitě v hnědých pr-
stech, které kdysi škrtily ptáka,
řekla najednou, horečně, jako v
zimnici:
“Náš pán se líbal dnes na Gá
borce s Jelenkou Brichtovou.”
Eva ztrnula. Zeptala se teprve
po chvíli.
“Vy jste je viděla?”
Pokývla. “Viděla.”
Eva se zamyslila.
Dívala se na dveře, jak tiše za
padly za Tonkou.
“Chtěla se mi zavděčit, nebo
se mi chtěla pomstít?”
Události odpoledne i večera, i
to, co bylo před tím, přesunulo
se ji rychle hlavou.
“Proto mi řekla, abych si hle-
děla muže!” vzpomněla a pojed
nou, jako by si vzpomněla na
cosi velmi žertovného, dala se
do hlasitého smíchu.
Sama snad nevěděla, že má oči
plné zahanbených slzí.
• v
V lednu roku 1904 narodila se
Evě Holanové dceruška.
Bylo to slaboučké děťátko,
modrooké, na čele s černým pra-
mínkem vlasů, zatočených jako
otazník. V prvých dnech mnoho
Pak jí je přinášeli každého
dne na. chvíli k loží. Malinké, u-
bohé, bezbranné a připomínalo
ptáče, vypadlé z hnízda.
Nebyl již nepřítel, jejž bylo!
třeba přemáhatl a proti němu
bojovat!. Byla jen slabounká u-i
bohá věc, bezděčná překážka, ná
straha osudu. Bylo třeba odsu
nouti ji tak, aby nestála v cestě.
Dokud dítěte nebylo, zdálo se
Evě toto odsunuti celkem snad-
né. Nemyslila vůbec na dítě jako
na něco, co zůstane a bude se
hlásiti o svá práva. Myslela jen
na několik měsíců po které bude
nucena opustiti divadlo.
Nyní však bylo zde, volalo
svým tenkým, imříkavým hlasem
a v nitru Evině počalo se p^obou
zeti cosi podobného soucitu a ně-
ze, jaký právě budívala v ní v
dětství ptáčata, vypadlá z hníz-
da, která někdy nalézala, přiná
šela domů a oeštřovala.
Kladla tvář k jeho drobounké,
teplé hlavičce a šeptala mu: —
“Chudáčku, ubožátko moje, ko-
mu tě odevzdám? Jak tebe spo-
jím se svou touhou, která je vět-
ší a silnější než všecko kolem
a vedle níž v mém srdci již mís-
ta nezbylo?”
Holan nebyl doma, když se dí
tě narodilo, byl za obchodem kde
si v Belgii a když se vrátil, pro-
jevil zklamání, že nemá hocha.
Děvčátku mnoho pozornosti nevě
noval, zůstalo provždy mimo o-
kruh jeho zájmů. Leda že občas
zahuboval na zvětšení výdajů v
domácnosti a na stálý hluk v do
mě.
Eva zůstala po čas své chura-
vosti, s dítětem na zámečku, on
bydlil v Fráze, přijížděl uakrát
ko a takřka jen proto, aby pro-
hlédl účty, které kontroloval sám
a pokaždé se při tom pohádal s
hospodyní. Eva slýchala z kan
celáře až do svého pokoje jeho
křik, který se stával stále podráž
děnější a pánovitější. Pokládal
všecky služebné za podvodníky
nebo hlupáky a podle toho s ni-
mi .jednal. Přicházel pak k Evě
a opakoval tu týmž tonem.
“Musíme začít šetřit! U nás se
peníze vyhazují oknem. Ty si
ničeho nevšimneš, kde kdo nás
okrádá a po straně se nám vys-
měje. Nevzala sis Rotschilda! —
Jen si spočítej, kolik utrácíme a
jakou položku v tom činí tvoje
jgáže!”
t Od té doby docházela Eva den
ně do kuchyně, sama řídila ná-
kupy, prohlížela účty, zjednodu
šovala jídelní lístek a snažila se
nedtíěti tajný poškelbek na ši-
PdlfjJh* ústech hosjíodyně, která
slpuala již na zámečku léta a vě
děja, “jak to chodí.” trávila tím
několik hodin denně snažila se
zapracovati do složitého aparátu
Holanovy domácnosti, jenž na
venek vedl velký dům, zaměstná
,vaj zbytečné lidi, dva sluhy, kte-
ří za jeho nepřitíomnosti zívali
po, chodbách a pokoušeli děvča-
ta. Přesto však Holan nepřestá-
val se mrzeti na nedostatek do
hledu a měsíc po měsíci poukazo
,val menší částky. Nevyplácel je
íJByě, nýbrž hospodyni a stávalo
se jíe odejel a Evě nezanechal ani
.haléře. Přinucoval ji tak, aby
žádala u něho i na vydání nejje-
, dnodušší.
Ji to pokořovalo, pokořoval ji
i způsob, jímž vyjímal peníze z
tobolky, takovými zvláště opatr
nickými pohyby a snažila se o-
meziti tyto výstupy, odepřela si
raději věc, aby mu říkati nemu-
sila. >
Teprve nyní počala se vlastně
silněji a silněji projevovati její
zaprodanost, její otroctví. Prodá
la sé za peníze, za pqlaqdlniý ži-
vot a nypí o ně klopýtala za kaž
itýfn krokem. Všecko bylo jí vy-
počteno v korunové měně. Ži-
vot, význam, krása, úspěchy. A
nnXf v*r\TattIn ■»/%■?•» r-*A * —
wj-v/V mv « jv,ji CJUOiUilUU, J c
jí prací, nýbrž jen a jen Holano-
vymi penězi, stával se hrubým, a
by jí dokázal tento fakt.
V dobrém rozmaru se smával:
“Ty jsi věru luxusní kousek! Kaž
dý by si tě nemohl dovolit!” Ve
špatném mluvily jeho oči. jízdec
ké botv, prudká chůze, pánovitý
hlas: “Platím a chci, aby se dálo
po mé vůli!”
Viděla, že všichni se mu koří
pro tyto peníze. Nikomu nic ne-
dal zadarmo, přijímal od lidí
služby a ochoty a ničím je ne-
oplácel a přece ho přijímali všu
de s jakousi ponížeností, s úlisný
mi úsměvy, které platily jeho do
iům, továrně a velkostatku. Vz-
pomněla svého domova, dědečka,
babičku, matky, deputace na ná
•draží za tisícku pro chudobinec,
vzpomněla své vlastní závrati,
když tehdy v Benátkách směla
po hrstech rozhazovat! peníze.—
Nyní chodila po zámeckém par
ku, zmrzlý písek jí chřupal pod
nohama, mrtvé ticho leželo na
pěšinách a z domu občas zalehl
dětský pláč. Vlekla se zvolna, zna
véně, jako by v tomto domě za
akátovou alejí zůstala všecka je-
jí síla. A zacházela hloub a hloub
do parku mezi holé stromoví, a-
by neviděla jeho ostře bílou plo
chu, aby neslyšela dětský pláč.
Dala dcerušce říkat Jana Mag
fanové. Byla to Tonka tulačka,
která sl vyprosila, být opatrov-
nicí malé Magdy a od chvíle
kdy jí to dovolili, zůstávala jako
zakleta nad její kolébkou. Ošetřo
vala ji tiše a jemně, zcela už ne-
podobna oné divoké, nenávist-
né Tonce, která plakala schoule-
na v koutku chodby.
Její veliké zapadlé oči vypa-
daly jako vyhaslé. Jako by v
nich byl hoříval plamen a nyní
zůstalo jen teplo, utajené v po-1
pelu. Byla hubená, černá Vrvct-!
natá a nepodobala se už mladé
Carmen z opery. I
Holan ji neměl rád, vyhnal ji i
z pokoje pokaždé, když sám ve-!
šel. Nikdy však na ni nekřičeli
jako na ostatní služky a vypa-
dalo to, jako by se křičet bál.
Vůči Evě zůstala Tonka zámlk
lá a nemluvná stejně jako vůči
ostatním, ale v jejích tichých po
hybech bylo cosi uklidňujícího
a pokorného, co lahodilo Eviným
rozbolavělým nervům a někdy,
když si připadala velmi osamo-
cenou, sedávala v dětském poko
ji, kde mírně tikaly hodiny a
Tonka uspávala dítě stále touž
polohlasitou tesknou písničkou,
kterou sl snad zpívala, když s
otcem chodili toulkou. Bylo jí tu
pokoj no, čas i myšlenky plynu
ly neslyšeně a svět byl daleký.
V době rekonvalescence vystři
dalo se u Evy množství návštěv.
První byla ovšem advokátka —
Brichtová. Přišustila v drahém
kožichu a v černém hedvábí a
přinesla dárek v růžovém papíře
pletený dětský kabátek a čepič
ku, který kdysi upletla Jelenka
ve škole a nyní nevěděly, co si
s ním počít.
Přišla, usadiia se, pronuzela
dítě.
(Pokračování)
plakalo a Eva slyšela tenkou stě ■ daléna, na památku mrtvých ml
nou jeho hlas z náruče chůvy. Jenců, svého otce a Magdy Ště-
Mrtvý Host
Humoristická novela.
(Pokračování)
V pravdě. Avšak není-li to “mr-
tvý host” sám, je to zajisté je-
ho dvojenec. Šedobledý obličej,
od hlavy do paty černý oděv, po-
stava hubená jako tyč a vysoká
nejméně čtyři lokte. Na prstech
skvostné brilianty a trojnásobný
těžký řetěz u hodinek, v náprsní
jehlici veliký démant. Přijel se
zvláštní poštou v nádherné ekví-
páži.”
Úžas a nevěra zápasily patrně
v obličeji továrníkově. Konečné
dal se do smíchu.
“Čert sáijn si s jiámi zahrál, že
ten chlapík musil přijeti zrovna
v první neděli adventní.”
“A právě když lidé šli z ko-
stela a krupobití nejhůře se sy-
paio,” přikiádai účetní.
“Jak se jmenuje ten vzácný
pán?” vmísila se v rozmluvu pa-
ní Lény.
“Nemohu sloužiti. Na tom o-
statně nezáleží, jaké jméno si
nyní dá. Někdy jmenuje se hrabě
z Hrobů, někdy hrabě ze Staré
ho Kříže a teď mi napadá, proč
že se ubytoval “u černého kří-
že” a ne “u anděla!”
Továrník se vážně zamyslil. —
Pak přejel si dlaní obličej a pra
vil:
“Náhoda, nic než náhoda .Ne
mysletež, na “mrtvého hosta” a
podobné zjevy. Ale náhoda zvlá
štní to je, v první neděli advent-
ní, v nej horším počasí, dlouhý,
vyzáblý, bledý, celý černě oděn,
démanty, nádherný povoz! Ani
bych tolika shodným okolnostem
nevěřil! Ale nemějte mi za zlé,
příteličku, slyšel jste tu bajku,
spatřil cizince, černého a podo
bně — no a ostatek doplnila va
še obraznost.”
Večer téže neděle konati se
měla domácí zábava u purkmist
ra.
Pan Ban tes těšil se, že se ve
společnosti o záhadném cizinci,
o němž při obědě hovořeno bez
ustání, více dovědí.
Odpoledne, jako každé neděle,
vyřizoval rozličné tovární zále-
žitosti s předními dělníky. Prá
vě odbýval posledního, když se
domem rozlehl pronikavý žen-
ský výkřik.
“Pavle jdi a nahlédni, co se
děje,” posílal továrník dělníka.
Tento vrátil se v málo okam-
žicích, v obličeji všecek rozrušen
a zvěstoval:
“Někdo by si přál s milostivým
pánem mluviti.”
“Jen dále!” nevrle pronesl to-
várník, jemuž návštěva nepři-
cházela vhod. Chtělť se již chy-
stati k purkmistrovúm.
Pavel otevřel dvéře a jimi pro
táhl se zvolna cizinec, neobyčej
ně vysoký a hubenv celý černě
oděn. Ušlechtilý, avšak nad mí-
ru bledý, až zemitě šedý obličej
vroubily krátké vousy, černé ja-
ko peruť havrana. Čistý oděv,
bělostné prádlo, bohaté prsteny,
zlatý řetěz, démant v jehlici, ce
lé vzezření prozrazovalo muže z
vyšší společnosti.
Pan Bantes hleděl vyjeveně
na cizince. “Mrtvý host” stál
před ním v celé velikosti. Nic-
méně brzy se vzpamatoval a po-
klonil se cizinci s jakousi uděše-
nou zdvořilostí. Po té nařizoval
dělníkovi:
'“Pavle, ty sečkáš zde. Musím
s tebou ještě cosi mluviti.”
Cizinec opětovav poklonu, ztl
cha a zdlouhavě jal se mluviti:
“Velice mne těší, že mi přáno
seznámiti se s vámi. Byl bych
zajisté již ráno přišel svou od-
danost projevitl, bylo mi však
potřebí po cestě, v tak špatném
počasí konané odpočinku a kro
mé toho nechtěl jsem obtéžova-
ti hned po svém příjezdu.”
.“Velká čest pro mne,, velká
ř.est.l” rnznněitě r»dnnvírial továr
nik. — “Ale — —” Mrazivé za-
chvění přetrhlo niu pásmo řeči.
Nechtěl ani svým očím věřiti. Ne
směle ukázal na sedadlo s vrou-
cím přáním, aby host jeho byl
odtud na sta mil.
Cizinec zvolna se posadil.
“Vy mne sice neznáte, avšak
jste asi snadno uhodl, kdo jsem”,
váhavě pronesl.
Panu Bantesovi dělaly se mžit
ky před očima. Potřásaje hlavou,
řekl s vynucenou zdvořilostí:
“Domýšlím se--ale--
snad se mýlím.”
“Jsem Kohout, syn vašeho sta-
rého přítele.”
Nad úsměvem jeho továrníko
vi až srdce tuhlo.
“Neračte míti nějaký dopis od
mého přítele?” tázal se továrník
po jakémsi váhání.
Cizinec vyňal skvostnou tobol-
ku a odevzdal psaní, jež obsa-
hovalo pouze několikařádkové do
poručení.
Továrníkovi zdálo se písmo po
dobné písmu bankéřovu, ale pře
ce vypadalo cize. Chtěje času zí-
skati vyskočil a vymlouvaje se,
že musí pro brejle, vyběhl z po-
koje. A sotva že se vzdálil, po-
pudí i řavei za kuku a utekl.
Pan Bantes nechal hostě, ať
již byl fnrtvý nebo živý, čekati
nad slušnost. Když se vrátil, byl
rozhodnut. Pokrčiv rameny, kok
tal spíše než mluvil:
“Poslyšte, můj nej dražší pane
z Kohoutů, k vaší osobě chovám
největší úctu a podobně; ale z
nenadání sběhly se u nás věci
nepředvídané, pro mne mrzuté.
Jen kdybyste byl dříve přijel! —
Ale — ale — no — krátce řeče-
no, moje dcera má důvěrnou zná
most s velitelem zdejší posádky.
Jeť cn mým odchovancem, pro
čež — nemohl jsem psáti vašemu
otci.”
Rosné krůpěje perlily se továr-
níkovi na čele mezi tímto řeč-
nickým pokusem. A krůpěje sply
nuly v potůčky, když viděl, že se
cizinec pranic nehorší, ba spíše
spokojeně usmívá, jakoby se mu
jednalo právě o nevěstu jiného.
“Mrtvý host”, s poklonou pra-
vil, že rád uznává těžké posta-
vení továrníkovo a že prosí pou
ze o svolení, aby slečnu Bedřiš-
ku aspoň viděti a s ní důvěrnosti,
mezi čtyřma očima, promluviti
směl.
Továrníkem lomcovalo mraze-
ní. To by tak scházelo — “mezi
čtyřma očima!”
Vymlouval se všelijak, nejap-
ně, až hloupě, mluvil páté přes
deváté, leč cizinec trval neustup
ně na své prosbě.
Zatím se stmívalo.
Panu Bantesovi bylo úzko. Ne
věda jinak, s namožením všech
sil vypravil z hrdla omluviti, aby
host laskavě odpustil, že jej nu
tné zaměstnání volá.
Cizinec se jaksi zachmuřil,
vstal a poroučel se.
Poněvadž paní Lény s Bedřiš-
kou mezi tím již byly k purkmist
rovům odešly, spěchal továrník
za nimi.
V zábavě u pana purkmistra
nehovořeno o ničem jiném, než
o “mrtvém hostu”. Vypravovalo
se s veškerou určitostí, že při-
vezl s sebou bednu plnou pe-
něz, že jest velmi uhlazených
způsobů, avšak unirlčluuu pách-
ne, a že zná již všecky nevěsty
v cclcm Hcrbcrshélmu.
Továrník byl ve společnosti pro
ti svému zvyku velice zamlklý.
Vše, co tu slyšel, úplně se sho-
dovalo s tím, co sám na cizinci
pozoroval.
Jakmile se vrátili továrníkovic
domů, vyprávěl pan Bantes o
odpolední návštěvě.
Obě dámy z počátku se divily,
pak sc zděsily, posléze hrál obě
ma úsměv kol úst, když pan Ban
tes dospěl až výmluvě o zasnou-
bení, až konečně spustily do ve
selého smíchu.
“Tak tedy jsem z nenadání ne
věstou setníkovou!” zvolala Bed
i řiška. “Papínku zlatý papínku,
ale dostojte v slovu!”
“U všech všudy roh —” zara-
zil se v půli slova dokládaje: —
“Vždyť slovu dostáti musím, a-
bych se jeho zbavil!”
“Můj nejlepší papínku, tedy
se Jiřího zříci nemusím?”
“V pravdě, raději dal bych tě
nejchudšímu žebráku, aspoň by
to byl živoucí člověk a nikoliv
takové strašidlo, sám ďábel!”
♦ *
Nazejtří z rána odebral se pan
Bantes k purkmistrovi, aby se
s ním poradil stran “mrtvého ho
sta”. Kladl zvláštní na to dů-
raz, kterak dokonce nelze míti
za to. že by cizinec naschvál byl
se oděl podobně obávanému ho-
sti, poněvadž přece o něm niče
ho neví.
Purkmistr nemohl si vysvětli-
tl příčiny náhlé pověrčlvosti to-
várníkovy, přece však slíbil, že
věc přísně vyšetří, neboť prý je
celé město znepokojeno.
Od purkmistra šel továrník k
náčelníkovi městské policie, aby
i s ním se poradil. Trvalo to dvě
tři hodiny, než se domů vracel.
Kráčeje kolem oken pokoje
dceřina, zabloudil zrakem do ok-
na. Krev tuhla mu v údech nad
tím, co spatřil. Bedřiška zabrá-
na je v živý, ba náruživý hovor
s “mrtvvm hostem”. A nranic sp
nezpečovala, když záhadný cizi
nec pojal její ruku do svých a
vroucně políbil.
Továrník div nezavrávoral. —
Bledý jako smrtxvrazil do poko-
je své paní.
Ničím nedal si vymluvit!, že
cizinec je skutečně “mrtvým ho-
stem” a činil paní Lény trpké
předchůzky, že nechává dceru s
tím zlým duchem.
“Ale, muži, měj přece rozum!
Vždyť je to skutečně pan Ko-
hout. Dlouho se se mnou bavil
způsobem srdečným, tklivým. Ko
nečně přál sl přednésti Bedřišce
samotné jakési důvěrné vyjád-
ření.”
“Pěkné vyjádření! Jdi jen a
podívej se, jak ji líbá ruku!”
“To snad není možná!?”
“Není možná! Kéž by mebyio!
Bohužel, viděly to mé vlastní o-
či.”
“Divím se ti. Nedávno jsi se
posmíval všem pověrám — a ny
ní sám se stáváš pověrčivým.”
“Jakže, pověrčivým? Opatr-
ným, obezřetným proti ďábels-
kému přeludu. Děvče je mi pří-
liš drahé a proto poroučím, aby-
ste jednou pro vždy všechen styk
s tnnto tak zvaným Kohoutem
přerušily!”
“Ale, co řekne jeho otec?”
“Oho, co by mohl říkati? —
Vždyť přece nemá synem mrtvo-
lou? Jdi, prosím tě a pošli toho
svůdce z domu.”
“Toť nemožno, pozvali jsme
ho k obědu.”
“Tu to máme.” rozkřikl se to-
várník a spráskl ruce. “Ten
chlap musí čarovat, že vás tak
omámil!”
(Pokračování)
ZA
HERE'S THE
MAN
with
the pian
TO HELP YOU
SECURE MORE
PROFITABLE
PRODUCTION
on your farm,
inyour feedlot
Whatever your problems
in the production of eggs,
meat, and milk, here’s the
plače to obtain the help
you want. We are not
only interested in manu-
facturing the highest of
quality, result getting
feeds possible, but want
you to secure the greatest
benefit from the top pro-
duction potential that is
built into our feed.
We are here to serve you
in every way possible___
so do not hesitate to call
on us at any time.
West Brand
West Flour Milí lne.
West, Texas
I
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 40, No. 24, Ed. 1 Friday, June 12, 1959, newspaper, June 12, 1959; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth783072/m1/2/: accessed August 15, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.