Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 35, No. 24, Ed. 1 Friday, June 15, 1951 Page: 2 of 8
eight pages : ill. ; page 21 x 17 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Čechoslovák — west, texas
V patek, dne 15. června 1951
(Pokračování.)
Otce “našel” zase na ostrohu “za stra-
žiskem”, pod skupinou stromů, pod du-
bem, vazem, topolem a jasanem.
“A vy jste mi, tatínku, řekl zde — a
řeč vaše byla posvěcena věčnosti, vždyť
jste již věděl, že brzo zemřete: Kdykoliv
staneš na rozcestí, vždycky si vzpomeň
na mne, na otce svého, a nežli se roz-
hodneš, zeptej se: Nestyděl by se otec za
mne, za mé skutky? Věř mi, to bude nej-
lepší náboženství, nejlepší víra. — Sly-
| nikdy. Viděl y ní jen přepiatou, hyste-
rickou, vzdorovitou, přihlouplou dívku
— všecky tyto vlastnosti zdědila po cbu-
ravé, abnormální matce, říkával si — cho-
robnou dívku, kterou ještě “pobláznily”,
“zvrtačily” knihy a romány.
Dřivé se cynicky smával:
“Však jl vyléči chlapik-muž, jehož ji
přivedu.”
Pavel Bražec, “sprostý sedlák”, zhatil
však jeho plány a přeťal poslední slabé
pouto, jež spojovalo ještě Julii s otcem.
Nebylo jí třeba vyhledá váti rady a opory
u otce, měla Pavla. Otce mohla nyní úpl-
ně postrádati.
Rabochovou myslí kmitla se ve Vídni i
zahradu, až k domu. . . A již ji zvedl do náruče a cdnášel do-
Nežli pochopila, co se děje, otcovy ruce I vnitř pokoje. Nevzpomněla si ani. že není
drtily už její paže. I oblečena, všecko, co se s ní dělo v této
Ústa jeho syčela jakési nadávky. ! chvíli, i co se stane v příštích hodinách,
Ale již odstrčil ji s cesty a vpadl doj bylo jí lhostejné. . . Co záleží na tako-
svých pekejů. Nežli se nadála, již byl zase' vých -marnostech, když zítra zemrou?
zpátky, třímaje nad hlavou loveckou • “Nemůžeme, nesmíme déle žít. Ju’
Víš, že tvůj otec po mně'Střelil, jak
pušku.
“Zastřelím ho Jako psa, nesnesu déle
této lotroviny!”
Křičel a již vyběhl na zahradu. . .
Julie zbledla. Hlava se ji zatočila, mrá-
koty ji obestřely. Chtěla volat, chtěla
utíkat za otcem, aby ho zadržela.
Ale u dveří klesla jako bleskem zasa-
žená do rukou nařikajíccí hospodyně — a
později ještě na cestě na Liboviz myš- tak neslyšela již rány z pušky, která za
lenka na j ulii. ' okamžik vyplašila všecky libovizske ho-
Řekl si:
"Pokusím se ještě chrcmiti ji zprávou,
šíhi vás^otče',"slyším ^vááhW’Toužil "jste že ,js?m sf ?.tal bankéřem, spolumajitelem
po bohatství, nikoli pro sebe sama, pro
svůj blahobyt, ale abyste mohl národu
vrátit alespoň kus půdy tam na severu.
Neviděl jste jiného východiska v trud-
ných politických zápasech národních.
K tomu účelu však — nepotřebujeme již
bohatství. Všecka půda otče, všecka — ne
jen několik set korců — bude vrácena
našemu národu. Je rozhodnuto! Nemusím
dychtit po bohatství, abych skupoval pů-
du pro účely politické a národní. ”
A za otcem — národovcem — vyvstal
nyní otec — člověk — jenž nenáviděl ja-
kékoli hamižnosti a nízkosti ducha, jenž
tak rád a “amerikánským” gestem uká-
zal velkomyslnost a štědrost. . .
Vraceje se domu, opakoval si Podařil:
Mír, pokoj, klid všem dobrým!” tak
velí matka. “Nezahanbi mne, nebuď pá-
děn, sketou, plazem!”
“Matko, s ní bude mír, pokoj, klid,
otče, nebudu plazem, padéří!” pomyslil si
a radostné upokojení naplnilo jeho nitro
blažeností. . ,
“Co se stalo, co mi chceš?” zeptala se
Růžena a zamračila se.
“Dnes v noci jsem přemýšlel o našem
osudu. Válka brzo skonči, naši páni se
vrátí, Pavel se ujme zase hospodaření na
svém, nastanou velké změny na Libovizi,
co bude s námi? Růženko, jak mi odpo-
víš, řeknu-li ti potom: Odejdu z Libovize
— hledat si domov, půjdeš se mnou?”
“Když Podařil pravil: “Odejdu z Li-
bovize,” tu Růžena zesinala. Ale když ji
cbjal otázal se: “Půjdeš se mnou?” — tu
nejpřednějšího domu, ie v našem životě
začíná nové období slávy. . . Budu ji vy-
právět! o bytě RosenzWéigu, o nádheře,
o vznešeném životě, který nás očekává ve
Vídni. Slíbím koberce, gobelíny, obrazy,
sochy, toalety princezen, šperky — vše,
Vše co se jí zalíbí. Obklopím ji draho-
cennými věcmi, o nichž se ji nikdy ani
nesnilo. . . ”
Byl ochoten zapomenout! na všecko,
všecko odpustit, byl naladěn do bodré
veselosti a radosti, o niž se chtěl s ně-
kým dělit, kterou by rád také na jiného
přenesl.
Ve svém štěstí chtěl se ukázati přelas-
kavým, přeštědrým, předobrým. . .
Proto — když osaměl po odjezdu, ře-
meslníku a stavebních odborníků, zatou-
žil po Julii, aby jí srdce otevřel, aby ji
získal, aby se s ní konečně usmířil. Byl
hotov ke všem ústupkům. .
Vyběhl do Julinčiných pokojů do prv-
ního poschodí. Byly zamčeny. A to již jej
rozladilo. Lomcoval klikami, volal, mar-
ně však.
Jak se styděl, jak ho Julie ponížila — z
měkké nalady najednou upadl do zlosti,
až zuby zaťal do rtů — když uslyšel zez-
dola z chodby hlas staré hospodyně:
“Milostivý pane, slečna Julinka není
doma. . . ”
Hlas Její zněl ustrašeně.
“Tak se otec dovídá o své dceři! Není
doma! Hosty měl, staral se, těšil se — a
jediné ditě není doma. . . Otci však ne-
řckla, nevzkázala nic. . . Jen služebný
duch tam dole krákorá: Neni doma!”
Tak se zlobil v duši, lomcuje znovu dveř-
položila hlavu na jeho prsa.
“Nikdy jsem neodešla z Libovize dále Jmi. Tušil, proč není doma. . .
než do Boleslavé. Žádnou noc ze svého' Nesmírný hněv jej pak posedl.
života jsem nepřespala Jinde. Ale — kam
ty půjdeš, půjdu také i já.”
Pocítil v této chvíli nezměrné uspoko
jení po mučivých svých pochybnostech v
posledních dnech, když chodil okolo rod-
ného statku, oteckého dědictví a skvě-
lého cdkazu, klenotu, perly mezy statky,
a tupil se, lal si, že nechává jej pustošit.
A více! Bil se pěstí do hlavy pro “šílené”
myšlenky, které ho pokoušely, aby se
statku dokonge vzdal. Tehdy chlácholil,
“věčnost”, jak nazýval své poznání o
marnostech prázdného, hluchého bohat-
ství a své povznešení nad úroveň ostat-
ních lidí: “Nikoli proto', že nen*ehu • žít
bez velkého majetku, ale pro povinnost
synovskou, pro svaté tradice rodové, iehci
se chopit vlády na Junkově statku!”
Když mu nyní Růžena řekla: Kam ty
půjdeš, půjdu také já, vzpomněl si: Chvě-
la by se na mých ňadrech taková ode-
vzdaná bytost, kdybych tu stál jako Cy-
ril Junek? Této děvečce by Cyril nevěřil
ani slova. Vskutku, lehko by se jí řeklo:
Kam půjde bohatý Cyril,^jůjdu také. Ale
jít za tulákem Podařilém do světa, do ne-
známa, do chudoby, to dovede říci jenom
láska, o jaké jsi vždycky sníval!
A táto chvíle dokončila bej v jeho nit-
ru.
Líbaje Růženu na čelo a na rty, řekl
si:
“Žádným bohatstvím nelze 'vykoupili
ani tuto jedinou chvíli!,”
A zdálo se mu, že v ramenech mu prou-
dí nová, velká síla — a chuť k životu a
důvěra v budoucnost mu rozjiskřlla cčl.
Oncho dne však ještě jednou se trápil
pro rodný statek.
Dověděl se na poli, že Raboch si při-
vezl na Liboviz armádu řemeslníků:
“Rozkopá Amerikánův statek! Nejdří-
ve začne s kolnou! V pondělí přijdou na
ni dělníci s krumpáči a motykami. . . ”
Podařil zbledl a ruce zaťal do kleči.
S krumpáči na kolnu, na Jejich kolnu,
pod níž si hrával s kamarády, z cele vsi.
kde mívali skrýše, která za nevlídných,
deštivých dni bývala jeho hradem, "pré-
rií”, světem. . . Viděl pak svého otce, jak
za deště pod ní stoji a po svém dvoře se
rozhlíží spokojeně, nebo jak pod ní chys-
tá secí nebo žací stroj k první vyjížďce.
To bývaly slavnostní chvíle, příprava pod
kolnou k setbě nebo íatvě.
A nyní bídný pobuda, zloděj, lupič. . .
Podařil nedomyslil. Odjel hned z pole
domů, vymluvil se panímámě Bražcové
na Jinou, nutnější práci. Zastavil se v
hostinci, kde mu potvrdili zprávy o pro-
deji Amerikánových staveb a přípravách
Rabochových na stavbu mlýna.
Vyšel z hostince jako opilý, obcházel
statek Junkův, přemýšleje, co činit, jak
zabránit Skalákovu a Rabochovu úmys-
lu.
Již již se rozhodl, že vyhledá Rabocha,
že mu prozradí Skalákovo tajemství ale
když pak uzřel Rabocha na dvoře, jak
vyprovází stavitele a řemeslníky k autu,
které je doveze zase domů, do okresního
města, tu se vzpamatoval. Vzpupný tento
muž, jakým se vždycky Podařilovi býti
zdál, křičel, smál se, rozkazoval tam — a
z jeho bytosti vyzařovala nezměrná dra-
vost a bezohlednost.
“Ten by se vysmál tvému tajemství a
nezmlčel by ho, kdybys mu je i mohl pro-
kázat. A ten by konečně ze msty zkřížil
všecky tvé úmysly. . . Nelze, nelze. . . .
Vyspi se, uklidni se.”
VIII.
Když Raboch vypravil své hosty ze sta-
tku, sháněl se po Julii. Neukázala se od
1#>hrv ranního nřílpzriu na Liboviz nepři-
šla ani mezi hosty.
Do bouřlivého jeho finančního vzes-
♦ 4a 1 f» At*/■> XfXr-4-C ♦ ol rVóVv O
a obchodního, do života kypícího, doby-
valelského, padal Jediný stín- Julie, její
podivlnství. Nerozuměl Ji, nechápal ji
Tak byl sklamán ve chvíli, kdy byl
ochoten kleknouti před dceru a položití
jí k nohám všecko bohatství.
Není doma, odešla, nestará se, nedbá
c otce, tak jej ponižuje, že si ho vůbec
ani nevšímá.
Raboch seběhl dolů. Obličej mu zrudl
zlostí.
Chopiv hospodyni za ruku, až bolestí
a strachem vykřikla, zvolal:
“Není doma, není doma, stará čaroděj-
nice, — mluv, kam šla, víš to dobře.
Mluv, sice. . . ”
Hospodyně, všecka se třesouc, koktala:
"Milostivý pán jistě ví... Každého dne
nyní zase chodi na procházku s Pavlem.”
Raboch zařičel vztekem. Smýkl hos-
podyní, zaklel a vyběhl na dvůr. Chvěl
se, třásl se, málem by byl upadl na scho-
dech přede dveřmi, neviděl na cestu, jak
se mu cči zalily krví.
Náhle se obrátil a znovu se vřítil do
chodby, velaje hospodyni. A znovu pro-
klínal a láteřil.
"Chci klíče od hořeních pokojů, rozu-
míte, hned, hned je chci. . . ”
"Jen jeden mám, od zadního pokoje,
od slečnlny ložnice, ostatní má slečna u
sebe. . . ”
Hospodyni div nevypadl klíč na zem,
jak se jí ruka třásla.
Raboch jej vytrhl a jLž spěchal naho-
ru.
V bílé, veselé ložnici, jejíž okna mířila
do zahrady, se zastavil. Ovanula jej pří-
jemná vůně, obklopila ho lahodná čisto-
ta a něha. Sáhl si na hlavu jako by se
rozpamínal co vlastně zde chce, co zde
hledá, co zamýšlí.
Oči jeho zabloudily do okna.
Obraz, jejž spatřil, dovršil rozčíleni,
vybičoval jeho hněv do šílenosti. Zuři-
vost jim zalomcovala, ztratil vládu nad
smysly.
Spatřil na zahradě, na své zahradě,
Pavla, toho sedláka, ničemu, tu bestii
— a nekonečný příval nadávek dral se
mu na rty, jak odchází od Julie, s niž se
asi právě rozloučil zde u samotného do-
mu, drzec, opovážlivý vetřelec. A Pavel
znovu a znovu se obraci a kloboukem i
rukama mává a kyne, znovu a znovu se
tak louče s milenkou. . .
Rabochovi bila krev ve spáncích, zahá-
luby, takže prudce, vyděšené vzičtli
zakroužili vysoko nod střechami.
Hospodyně zavolala služku, aby jí po-
mohla odnést! Julií nahoru do ložnice.
Několikrát v posledním čase slečna
před ni omdlela.
"Ze slabosti a z lítosti! Je průsvitná
jako obláček — a je tak nešťastná,” ří-
kávala jindy, když. slečnu křísila.
Dnes však úzkostlivě bědovala a mod-
lila se nahlas.
"Hrůza se žene na náš dům! Vystřelil,
snad ho zabil. Jistě hc zabil!” vyjekla.
Hospodyně i služka jenom ztěžka do-
nesly Julii nahoru. Nohy pod nimi kle-
saly, před očima jim mžitky tancovaly.
Vzdychaly, plakaly, utéci se jim chtělo
do vesnice a všecky lidi zavolat. . .
Vyběhly z Julinčiny ložnice, když zas-
lechly pánovy kroky dole v chodbě.
“Vrací se — a snad nás pobije všecky.
Snad se zbláznil, je tak krevnatý!” mys-
lily si, prchajíce na půdu, kde se zamkly.
“Nejlépe křičeti z vikýře, zavolali lidi!"
zašeptala služka, ale nakonec se neodvá-
žily ani k vykýři. Schovaly se za komín,
Upokojily se poněkud, když se neozývala
ani nová rána z pušky, ani hluk zezdola.
Julie dlouho ležela v bezvědomí.
První pohled jejích probuzených očí
byl zděšený. Hrůzou je vytřeštila na otce.
jenž seděl u jejího lůžka zamračený a
přísný. Potlačil v sobě veškerý cit.
“Však ty se probudíš, dovedeš tak zna-
menitě omdlévati!” promluvil, když na-
lezl dceru na lůžku v bezvědomí.
Rozhodl se, že bude nemilosrdný a Kru-
tý.
Rychle zavřela oči, ale z úst vydra! se
jí výkřik.
“Střelil jste po něm. . . Zešílím. . . ”
Suše odpověděl:
“Otce jsi zabíjela rafinovaně již tak
dlouho. Pro otce bys nezešílela, viď?
Hledal jsem tě prve, chtěl jsem ti říci
veliké zprávy, že se odstěhujeme do Víd-
ně, že té obklopím nádherou, že ti dám
vše, co budeš chtit. . . Hledám dceru a
vrací se běhna, děvka. . . . Vim, všecko
vím, celé dny se váliš po lesích s tím. . .
Ale nyní je konec, rozumíš? Oo se stane,
zítra uhlídáš. . . ”
Odešel a zamkl za sebou na klíč.
Připravil jí největší trest: utrpěni z
nejistoty, co se stalo s Pavlem.
Vzchopila se brzo na lůžku, aby se o-
vlažila vodou. A vskutku, jako šílená do-
plazila se pak k cknu, aby vyhlédla do
zahrady i.na dvůr.
Upokojila se poněkud, když spatřila
pouze obvyklý obraz.
Kdyby se bylo stalo nějaké neštěstí,
něco hrozného byly by zahrada i dvůr
plny lidí. Na zahradě neviděla nikoho a
po dvoře přešel skoták a za chvilku de-
putátnické děti — tak klidně, jako cho-
dívají jindy.
Usedla k oknu a opřevši hlavu o ruce,
zabodla oči do zahrady, do místa, odkud
se s ní naposledy loučil Pavel.
Její setba zrála. Dnes dleli již po třeti
na Kokoříné, kam ji přitahoval neodo-
latelnou silou společný jejich hrob, hlu-
boká §tudně hradní.
Nedopustila, aby se Pavel vzpamatoval.
Podařilo se jí uvésti ho do vytrženi nad
hrůznou rozkoší společné smrti. Třeštila
na jeho ňadrech, hypnotisujic nesamo-
statnou jeho mysl. Ovládala ho, vsugero-
vala mu svou vůli. Stal se v posledních
dnech mátohou.
“Hochu, co se děje s tebou?” lekala se
jeho matka, “chodě spíš, když s tebou
hovořím, vypadáš, jako by tvůj duch
hloudil za horama . .
Až do tmy prodlela Julie u okna. Ani
'jediného výkřiku neslyšela, ani spěšných nesl k cknu. Vystoupiv po něm, řekl:
vzteklém psu střelil? Kdyby mne ’
střelil bylo by lépe. Nebylo by/*1'
ponížení. Z jeho rány, z jel
zazníval výsměch. . . . Mohl n
kráčel jsem pomalu v myš’ ik eh, aie
schválné mířil špatně, brok. svištěly mi
nad hlavou. . . Nyni již cp’ Liboviz jisté
o nás mluví. . . A směje 3c nám! Postra-
šit mne chtěl, nahnat mi strachu. . . .
‘Opovážíš-li se ještě jednou, nesypu ti
broků, že neodlezeš!’ Tak za mnou křičel.
Je konec, pojď, zemřeme hned, ještě,
dnes. . . Proto jsem přišel. . . ”
“Zítra zítra. . . Otec mne zamkl, uvěz-
nil, nemohu dnes utéci. Zítra prchnu,
bude-li třeba i lsti užiju. Spolu prchne-
me na Kokořín. Tvůj signál mne pro-
budil ze sna — ležela jsem v kapradinách
pod Kckořínsm. Viš, vzpomínám stále, co
nám dnes vypravovali o studni, jež ne-
má dna, ale je spojena s tůní pod hra-
dem. . . Zítra! ” šeptala v hořečpe.
Pavel vstal od ní a přecházel ložnicí.
U okna se zastavil. Jeho oči spočinu-
ly na skupině stromů v Rabcchově za-
hradě, pod nimiž prve — když odcházel
od Julie — zaslechl jak za ním někdo bě-
ží. Otřásl se z této vzpomínky. Poznal
Rabocha, uzřel hned, že mává puškou . .
”Och, co jsem učinil, co jsem učinil!“
zašeptal Pavel. "Strach mne popadl, úz-
kost, dal jsem se na útěk. před ním. Jaký
jsem zbabělec.”
Hovořil již nahlas. Julie vztyčila se na
lužku a pozorovala ho.
"Utíkal jsem a on za mnou ... A te-
prve v polích vysřelil . .
Pavel svíral pěsi, drtil si ruku v ruce,
oči se mu zalily zlobou, záštím, nená-
vistí. Styděl se.
"Jako chlapec, jako kluk jsem utíkal..
Ještě nyní slyším jebo posupný smích“
A pojednou ho jala myšlenka na pom-
stu . . .
Ostatně již dema, když matka na něj
zase starostlivě po očku hleděla, usmy-
slil si:
"Ukáží ti, že se nebojím tvé hrozby!
Hned, ještě dnes večer přijdu do tvého
statku . . .“
Proč se vyšplhal k Julii, aby utlumil
hořké, palčivé výčitky pro zbabělost, pro
strach před Rabochem.
A nyní v něm uzrál úmysl, že promlur
ví s Julií, aby se otrávili zde, v Rabccho--.
vě domě.
"Uhlídáš, že nejsem zbabělý . . . Se-
bevrahové nejsou skety, jsou největší
hrdinové, mají-li zdravý rozum.“
Slyšel v duchu Rabocha, jak vykřikne,
jak zařve bolestí a vztekem, až spatří
ráno svou dceru v náručí toho, po němž
včera střelil — ve svém domě ... A mr-
tvé, oba mrtvé!
Usedl zase vedle Julie. Záchvat hněvu,
vzpomínka na ponížení, jakého nikdy je-
ště nezažil, rozproudily mu . krev, biěo- „
vály jeho energii.
“Proč čekat na zítřek? Jsem připra-
ven ... I ty! Již dávno jsi chtěla . . .“
Jak byla krásná! Krásnější než jindy!
Vlasy husté, dlouhé rozpletené ji splý-
valy na bílá něžná ramena okolo tváří,
jakoby z mramoru vytesaných.
Zašeptal její jméno.
Zvedla hlavu od psaní usmála se, ale
hned sklopila cči. Tváře se jí zalily na-
chem. Vztáhl k ní ruce a znovu zavolal.
Přiběhla a hlavu skryla na jeho pr-
sou.
"Loučím se s paní Helenou . . . Všec-
ko jsem již promyslila . . . Hned ráno
odejdeme, spolu odejdeme na Kokořín.
Zde nemůžeme, nesmíme umřít. Víš —
proč . . . Sám jsi vinen . . . Zde bych
nyní nedovedla umřít . . .“
Dopsala dopis Heleně.
Ráno cestou jej doneseš k Milostíno-
vům. Růžena jej odevzdá, až se paní He-
lena vrátí!"
Pak se radili.
A ještě před svítáním spustil se Pavel
do zahrady. Pozorovala jej z okna. Ode-
šel ke chlévěm, za nimiž pod přístřeškem
visely žebříky. Vybral z nich jeden a při-
POZNEJTE AMERIKU CESTO- .akry a v něm jsou budovy zbývá-! Pohlížíme-li na horu od Taco-
lé výstavy Alaska-Yukon-Paci-'; ma nebo Seattle, zdá se nam,
íic, která se zde konala v letech! jakoby to bylo pásmo peboč-
1909-1910. , i ných hor a výběžků, které se
Obyvatelé nalézají velmi do- \ zdají vystupovati k jejich plné
brou cbživu v nesčetných továr-1 výšce nad hladinu mořskou ja o
nach, z nichž hlavně jsou to Jediná hora. i
pověstné loděnice, dále naklá- \ Mt. Rainier byl kdysi velkou
dárny ryb, zmínky zasluhuje ob- ! sdpkou se skorém dokonalým
chod lososy, jenž je jedním z kuželem, jenž býval asi 2,000
VÁNÍM SE SOKOLY!*
(Zpravodajská služba nájezdové-
ho odboru A. O.’ S.>
Zájezd do Kanadských skali-
stých hor a na pacifický
Severozápad
(Pokračování)
Abychom přehlédli si toto mě-
sto, nebude na to času. Ale as-
íobky z něho značí nemalé plus! byl vrchol odtržen od hory jest jr>
popsán v indiánských pověstech^
poň si o něm povíme něco. Seattle vedoucích produktů a jiného i střevíců vyšší než dnesm jeho
jest hlavní město a důležitý při- zboží- a ovšem dřevařství a vý-, vrchol. Ohromný výbuch, jimž
stav ve státu Washington. Jest
na pozemku podoby jazykovité
mezi' Puget Sound na západě a
mezi Washington Lake na vý-
chodní straně, 23 mil severový-
chodně cd Tacoma, 185 mil se-
verně od Portland: Oregon, a
965 mil severně od San Fran-
cisca, Calif. Měři kolem 68.5 čtve-
rečných mil a jest sídlem okresu
v celkové obchodní bilanci zdej
ší. O zámořském obchodu jsme
se již ziňínlli.
Z historie zajímati snad bude
toto; V roefe 1792 kapitán George
Vancouver objevil Puget Sound.
V roce 1851 usídlili se bílí lidé
naproti zálivu Seattle a 1852 ut-
vořili zde obec v místech, kde
dnes se nachází obchodní měst-
King. Město je vybudováno na
celé řadě pahorků dosahujících i ské středisko, pojmenovavše ji
nejvyšší výše 500 střevíců nad | jménem přátelského indiánské-
hladinu mořskou a jest ro2déle-‘ho náčelníka. Město bylo inkor-
no úde lim na severní a jižní po-
lovinu.
Přístav, Elliott Bay, nalézá se
na západní straně aši 144 míle
k vchodu do úžiny Juan de Fuca.
Jezera Washington a Union
jsou spojená s Puget Sound ka-
nálem pro .lodě, dlouhým 8 mil;
byl otevřen roku 1917, .
Městská vodní fronta měří 193
míle s množstvím doků a pierů,
kde nachází svá umístění 109 do-
pravních linek, které spojují mě-
sto a jeho obchod s Čínou, Ja-
ponskem, ostrovy Filipínskými,
Havaji, Evropou, Alaškcu, Brit-
skou Coluniblí a Californií.
Má velice četné železniční spo-
jeni a parníký. V roce 1930 ob-
chodní obrat činil 7,826,897 tun
v ceně $603,818,500.000. Průměr
porováno rolcu 1869. V roce 1889
obrovský požár zničil celý ob-
chodní střed a trvalo to dosti
dlouho, než-li se Seattle z po-
hromy probral. Nález zlata v A-
lašce v roce 1897 přispěl nema-
lou měrou k vzrůstů jak města,
ale hlavně bylo to dostavení Pa-
nama kanálu (Panama Canal) v
loce 1914, které obrovsky podpo-
řilo řozmach jeho, zvláště jeho
vývozního a dopřavního obcho-
du.
V patek 27, července po snída-
ní v Hotelu New Washington
kolem 8:20 hod. motorovými vozy
budeme dopraveni do Paradise
Valley a Mt. Rainier National
Park. Mount Rainier národní
park byl utvořen aktem kongre-
su z 2. března 1899. Jeho hrani-
ná teplota v lednu je 40 stupňů !ce W ustanoveny 28. května
F., v červenci 63 stupňů. Spád měřil 37,878 čtvereč-
dešťů je 34 palce. Ulice města
měří 1,704 mil, jsou dělány dle
kompasu, běží pravidelně. Kaž-
dý se může velice snadno vyzna-
ti v městě, neboť ulice jsou čí-
slovány směrem od východu k
západu a avenu od severa k jihu.
Obchpdním středu města do-
minuje 42 patrová budova L. C.
Smith Tower.
Rozloha parků a boulevardů
činí 2,032 a 30 mil nádherných
silnic, které spojují Seward,
Woodland a Washington parky.
Nablízku vodní fronty nalézají
se budovy městské knihovny, jež
obsahuje více než 480,000 svazků
knih a Civic Center.
Na jihu vévedi městu Rainer,
14,408 střevíců vysoká, jejíž vr-
chol je pokryt věčným sněhem.
Campus University of Wash-
ington nachází se mezi jezery
Washington a Union, měří 582
nich mil, z kteréžto rozlohy je-
nom samotná hera zabírá kolem
jednoho sta čtver. mil. Ač je to
jeden z nej krásnějších parků,
který poskytuje návštěvníkům
skvělé požitky turistické a pro
podívanou, jenom asi pět pro-
cent parku bývá prohlédnuto, a
to ještě jen na jižní straně ho-
ry. Ovšem se zde staví nové ce-
sty a vyhlídková místa a snad
brzo bude možno procestovali ce-
lý park automobily, a tak při-
spěti k jeho ocenění jakožto ce-
stovatelského *mista.
Hora Rainier jest jednou z nej-
vyšších her celé Ameriky. Dosa-
huje výsky 14,408 střevíců nad
mořskou rovinu a 11,000 střevíců
nad její základnu. Její sněhem
pokrytý vrchol může býti uzřen
z dálky 150 mil, stav se takto jed-
ním z vedoucích symbolů pro
námořní plavbu.
Posledně udavší se výbuch, veli-.
ce slabý stal se roku 1897. V
dnešní době pokládá se však ho-
ra Rainier za spící sopku.
Nezapomeňte, že zajezdpvý od-
bor AOS. pořádá ještě další zá-
jezdy k návštěvám sokolských
žup a jednot a jejich veřejným
cvičením. Jscu to:
Na Slet Župy Západní v Oma-
ze, ve dnech 16. a 17 června.
Do Clevelandu, Ohio na Slet
Župy Severovýchodní ve dnech
23. a 24. června.
Cesta do Clevelandu je vyplá-
nována následovně:
Odjezd z Chicaga ve čtvrtek 21.
června v 7:35 večer dráhext
Michigan Central.
V pátek ráno příjezd k Ni-
agarským vodopádům v 7:50 rá-
no Prohlídka vodopádů. Odjezd
v 5:45 odpcl. do Buffalo, kam se
přijede 7:00 večer. V Buffalo zů-
stane výprava do soboty, 23.
června a v 1:14 odjede do Cleve-
landu, dráhou New York Cen-
tral.
Do Clevelandu přijede v 5.05
odpoledne.. Přenocuje v Cleve-
landu a neděli má vyhrazenou
pro program Sokolského Sletu
župy Severovýchodní.
V 10:35 večer usedne pak na
vlak dráhy New York Central a
vrátí se do Chjcaga v pondělí,
25. června v 5:55 ráno, (Chicag-
ský čas 6:55).
Vyžádejte si bližší informace
od Zájezdového odboru AOS,
2345. S. Kedzie Avenue, Chica-
go 23. Illinois.
Sledujte český denní a krajan-
ský tisk v Americe pro další
zprávy.
-_____n_—
Ztracený syn. ^
Malý chlapec, přistoupil k in-
formačnímu stolku ve velkém
nádraží a ptal sě: “Prosím, vi-
děli jste tady paní?”
“Viděl jsem jich mnoho," od-
větil klerk.
“Well, viděl jste jednu bez
malého hocha?”
“Ano, viděl.”
Tvář chlapce se rozjasnila.
“Well, já jsem ten malý hoch.'
Kde je paní? To je moje mamin-
ka.”
V
\
kroků, ani rozčileného hovoru, nic, nic,
co by znamenalo, že otec vystřelil za Pav-
lem že se stalo neštěstí. . .
Chtěla nabýti jistoty: volala hospody-
ni, volala služku, nikdo však se neozýval.
Seznala brzy, že otec ji dobře uzamkl,
uvěznil.
Lehla si na lůžko a upadla pak do polo-
snu, do mrákotného spánku. . .
”Je jasno, dnes bude krásný den. Vý-
chod se již červená, hvězdy pohasly, jen
jitřenka ještě svítí. Oblékni se, půjdeme,
aby nás nikdo nepřistihl."
Všecka se chvějíc oblékala se.
Snesl ji po žebříku. Když poodešla do
zahrady, když zmizela v křoví, odnesl
žebřík pod přístřešek.
"Dávno budeme na Kokoříné, až při-
A slyš!. . . V hukotu bouře, lomcující jdou do tvé ložnice
nějíc všecky nesouvislé myšlenky. Pře-'lesem, v úpění meluziny ve skalách — za
řekl, odváděje
krveným mozkem se mihla náhle vzpo-
mínka na událost, která rozrušila Rabo-
cha brzo po koupi statku.
Starý, ošklivý pes, který patřil jakému-
si podruhovi, jenž bydlel ve statku, drive
nežli jej Raboch koupil, chodíval ze zvy-
ku den co den přes Rabochovu zahradu
na dvůr, aby tu slídil, jako kdysi činíval,
když tu stála jeho bouda. A nedal se zah-
nati a třeba stokrát vypuzen a zbičován
a klacky zmlácen, přiběhl po sto jedné.
zněl najednou rajský hlas.
Slavík zpíval. . .
Namáhá se, aby zvedla hlavu z kapra-
din, do nichž se ukryla před bouří, znovu
a znovu zvedá ruce, aby se zachytila je-
jich stonků. Dlouho zápolí, dlouho boju-
je s temnotou. Když zase umdlévá, kle-
sajíc opět a opět, ozývá se zase
zpěv. . .
Konečně se probudila. Byla všecka
zemdlená a horká z divokého snu. Ale v
A tu jednou Rabech, pohněván jakou-; tom dobře slyši — pod okny v zahradě
si obchodní nepříjemnosti, rozzloben,
podrážděn, všecek rozlícen, spatřil na
dvoře starého psa, jak hloupě a drze stoji
ozval se nějaký zvuk, ptači trylek
lovo znamení, Pavlův signál!
Vykřikla, zajásala.
a zvedá čenich ke stavení. Nesmírná zlost) Je živ, nic se mu nestalo, přišel!
ho tehdy popadla. Neovládal se již, ale
chopiv loveckou pušku, vyběhl ven. Pes
jako by větřil nebezpečí, uháněl zahra-
dou ze statku. Raboch skokem za ním
a na zahradě vpálil mu do prašivého těla
celý náboj. Pes ani nezaskučel, jen se na
znak převrátil. . .
Tuto událost reprodukoval mu nyní
překrvený mozek.
A Raboch pocítil, že tam toho sedláka,
ničemu lotra, který odcházi nyní zahra-
dou, nanávidi víc, než onoho prašivého
psa.
Vyřítil pc z .Tiilinčtny ložnice a rivčrrm
skoky octl se na chodbě.
Pav-
jeji
Nežli doběhla k oknu, pominula
radost a duše její zpřísněla.
Otevře okno a hodí Pavlovi lístek:
“Zítra!”
Napsala by “Dnes” nebo “Ihned”, ale
je uvězněná, nemůže utéci.
Po dnešních událostech nelze déle otá-
leti. K neštěstí jejich přidružila se ještě
hanba, nezměrné ponížení. . . Otec vy-
běhl za Pavlem jako tehdy, když se na
Liboviz přistěhovali, vyběhl za potulným,
prašivým psem.
Otevírala okno, kynouc Pavlovi.
7,ah!érila ho, ale v tom jí zmizel S oči,
nakláněla se z okna, pátrajíc po něm.
Zde však stála již Julie. Hospodyně dá-'Marně však. V tom zaslechla řinčeni
(í ^ CM i OO OO cIXIo TmHo *SOW^^O I O M o**!! OO « O O 1 OA
• J » »tCW »■>V- W4WJV, v u<4t Itwtticut | UtUVU--U 4tWIiit itUVtMiM, tUi OV. 4 44
ani tušeni, že otec přijde na Liboviz tak vel okenního rámu. Vyšplhal se k ni, jako
brzo zrána. Pravidelně přijiždival k ve- j tenkrát, když mu ponejprv prozradila
čeru. Proto si klidně vedla Pavla až na svůj úmysl: skončit sebevraždou.
ji hlubokou humenskou cestou do polí.
Na pokraji libovizských lesů jí uložil
v úkrytu a přikryl zahálkou.
"Donesu dopis k Milostínovúm. Bije
pět hodin. Nikdo se nepodiví, že tak ča-
sně přicházím. Řeknou: Jde dohlédnout
na krmiče. Za chvíli se vrátím . .
Růžena se podivila, když na ni Pavel
slavičí (zavolal:
"Mám zde dopis pro pani Milostínovou.
Hleď, odnes jej hned nahoru do jejich
pekojů a pelož na její psací stůl . . .
Slyšel jsem, že brzo již přijede na Li-
boviz. Až se vrátí, upozorni ji na dopis.
Neni naléhavý, neni třeba posílat jej do
Vidně.”
Udivené hleděla na Pavla.
"Jdi, jdi, polož psaní na stůl!“ opa-
koval důrazně. Rozkazoval.
Sečkal u schodů, až. se Růžena vrátila.
"Dobře,“ řekl. ”Až paní Milostinová
přijede, vzpomeň si na psaní. Ale niko-
mu jinému o něm neříkej, slyšíš, nikomu!
Jenom pani Milostinová je smí otevřít,
pamatuj si . .
Odešel pak ke chlévům a zmizel kdesi
ve stájích.
Za půl hodiny kráčeli již libovizský-
mi lesy ke kokeřinskému ůdoli.
Přes neschůdné rekle a po srázných
stráních nes! Julii v náruči.
Slunce osvětlovalo již východní stráně.
Ptáci, kteři vytrvale zpívají, nikoli jen
^ 1 n j-A -% *• p í ert
iiU JUit a v UVUL il4tluUCiU, OC 4U4iWJ^I4
váli.
Julie se zastavovala, kdykoli zaslech-
la ptači hlas a naslouchala. , ,
anti-kust Msoum
SIDPS
“•ásH
SINCLAIR
GASOIINE WITH RD-119* NO EXTRA COST
-Kp.iivw iiitciotr'* nifiiit rvát iuttiáim
■ A*
tLU LŘ i urtu, Agent West, Texas
j
i
r
A
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Bažant, E. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 35, No. 24, Ed. 1 Friday, June 15, 1951, newspaper, June 15, 1951; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth783090/m1/2/: accessed July 17, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.