Věstník (West, Tex.), Vol. 31, No. 35, Ed. 1 Wednesday, September 1, 1943 Page: 2 of 16
sixteen pages : ill. ; page 14 x 10 in.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
JGŽA ŠIMEK-DOUBRAVSKÝ:
NEPŘEMOŽENI
ROMÁN
Někdy před ní vyvstala strašná představa,
jak asi bude ještě trpět.
Bála se. Chtěla konat pokání.
Dávala v kostele na mše a na modlení. Nepo-
máhalo.
Někdy se celé noci promodlila. Marně.
Ve smrtelných úzkostech vzpomněla si na se-
stru Hanu ze sanatoria. Po dlouhých týdnech
bojů se rozhodla. Půjde rozdávat milosrden-
ství, aby ulehčila svému svědomí, jež se ozývalo
stále děsivěji a výhružněji.
To je zlé, má-li člověk špatné svědomí. Dohá-
ní to často k zoufalství.
Ubohá Jarmila šla jako kajícniee skalnatou
cestou.
Šla tam, kde stál Osud a volal . . .
Po roce odjížděla opět do Prahy. Bydlila zase
u tetičky a navštěvovala ošetřovatelský kurs.
Pak ji poslali do Pardubic do vojenského la-
zaretu.
Skoro rok tu již pracovala.
“Andělská sestřička”, říkal jí nemocný Pepa.
Když dlouho a dlouho vzpomínala, obyčejně
se rozplakala ...
Tušili, že sestra Jarmila trpí. Nikdo se však
neptal po její minulosti a ona ji také nikomu
nesvěřovala.
Trpěla jen tiše.
Na jejím životě ležel temný stín. Chtěla vy-
koupit svůj hřích obětováním ...
Celé dni sedala u lůžka operovaného vojína,
trpělivě naslouchala jeho nářkům z horečky.
Starala se o něho bedlivě.
“Sestro, odpočiňte si!”
“Nepotřebuji, pane doktore!”
Asistent Hanuš sestru obdivoval. Nepotkal
nikdy tak obětavou samaritánku. Byl devěta-'
dvacetiletým mužem příjemného zevnějšku.
Měl jemnou bílou pleť a upřímné šedé oči.
Byl idolem sester z lazaretu. Zbožňovaly ho,
ale on neviděl anebo nechtěl viděti.
Sestra Jarmila se lišila od těch žen. Pro ni
však pohled jeho očí neplatil. Nedovedla koke-
tovat!.
V den, kdy operovaný Drážek začal zvolna
nabývat jasného vědomí, poklepal primář se-
stře na rameno.
“Má již vyhráno! Vy jste ho spasila!”
Sestra jen sklonila hlavu. Nemluvila.
Potom hovořila s nemocným.
Dověděla se, že je statkářem, má hodnou že-
nu a dvě holčičky.
"Jen počkejte, sestřičko, až přijedou!” těšil
se.
Jeho ženu uvědomili hned po operaci —• při-
jela obratem — ale po krátké návštěvě odjíždě-
la s těžkým srdcem ke svým dětem. S mužem
ani nemluvila, jenom sestra slíbila informace o
jeho zdravotním stavu.
Po druhé přijela s dětmi.
Děvčátka byla plachá a bojácná. Starší bylo
deset, mladší osm let.
V statkářově choti poznala Jarmila milou
paní.
“Tak nás tu máš, Oldo!” zavolala paní Dráž-
ková v pláči i smíchu zároveň. “Můj Bože, ti tě
zřídili! Ale jen když zase přijdeš domů!”
“To je zásluha sestřičky Jarmily! Bez ní byla
bys vdovou a děti sirotky!’5
Vypravoval ženě, jak ho sestra ošetřovala,
jak bděla nad ním celé dni a noci, noci dlouhé
a těžké jako olověný příkrov.
“Jděte, děti, poděkujte jí, že vám zachránila
otce! Polibte jí ruce, protože jsou nenahradi-
telné a vašemu tátovi hladily hlavu, aby tolik
nebolela! . . . Ach, ano, sestřička Jarmila . . .
povídala mi o domově, o polích; které mám tak
rád . . . Maminko, co dělá Petr?”
“To víš, hospodaří místo tebe! Musela jsem
dáti polovičku dobytka, obilí mi zrekvirovali,
no, ale jen když máme tebe!”
VĚSTNÍK
Děti šly poděkovat! sestře i s maminkou.
“Milostivá, jak se vám odvděčíme za to, co
jste pro nás vykonala?” stkala paní.
“Nejsem milostivou! Nikdy jsem jí nebyla! A
plnila jsem jenom svoji povinnost!”
Odmítala díky.
Statkářova choť nabízela jí značnou peněži-
tou částku.
Nepřijala.
“Děkuji! Peněz mnoho nepotřebuji! Na svoje
vydání si ostatně vydělám!”
Hlavou se jí kmitl ten večer, kdy paní továr-
níková Vysocteá nabízela jí peníze za její dítě.
Nevzala. I nyní chápala jasně, že milosrden-
ství, jež 'si člověk elá zaplatit, není milosrden-
stvím. Myslila, že to, co koná dobrovolně a ne-
zištně, může ji vykoupit!.
"Nepoznala jsem dosud nikoho, kdo by odmítl
peníze! Nikdy jsem se s takovým nesetkala!”
prohodila paní Drážková.
“Peníze nejsou všechno!” odvětila sestra zá-
dumčivé .
Podívala se na holčičky.
“Milostpaní, četla jste v novinách, jak ve mě-
stech trpí ubohé děti podvýživou? Nuže, daruj-
te něco “Českému srdci”!”
Paní otevřela beze slova svou kabelku. Vzala
odtud list papíru a podala jej sestře.
Bylo to vroucí poděkování psané velikou že-
nou, spisovatelíou Růženou Svobodovou, v němž
tato nehledanými slovy líčila radost malých
strávníků “Českého srdce” nad potravinami,
které jim paní Drážková poslala.
A tehdy sestra Jarmila viděla, že na světě je-
ště dobro neumřelo . . .
X.
Za tři měsíce odjížděl statkář Drážek domů
ke své rodině, na niž se nesmírně těšil. Byl do-
sud hodně pobledlým a zesláblým rekonvales-
centem, ale doufal, že všechno napraví. Jen
když to nedopadlo hůře!
Choť ho často v lazarete navštěvovala. Počí-
tala dni, kdy bude moci opustit lůžko. Statkář
vypravoval, jaké má pěkné lány polí, hezký zá-
meček a cesta k němu že je vroubena alejemi
prastarých kaštanů; tudy že rád chodívá.
“Musíte se jednou k nám podívat. Slibte mi
to!” nakazoval.
“Až někdy, až budu mít více volného času a
nebude mne tu tak třeba,” řekla sestra.
“A kdybyste se snad rozhodla opustit svou
nynější službu nemocným, jen přijďte, my vás
rádi přijmeme,” řekl Drážek vřele.
“Děkuji, pane statkáři.”
“Ani nevíte, sestřičko, jak bych se vám rád
odměnil. Zachránila jste mi život.”
“Já? Ale kdežpak!”
“Nevymlouvejte to. Však mi to pan primář
dobře pověděl, jakého jsem měl anděla stráž-
ce.”
“Anděla — slabou ženu ...”
“Jsem rád, že jdu domů. Moje žena je dobrá,
však jste viděla. Přijďte, sestřičko, naše děti
vás též budou mít rády. Kdybyste snad neměla
nikoho, nezapomeňte, u nás vždycky čeká dru-
hý domov. Uvidíte, jaké to tam máme hezké.”
Pokyvovala hlavou.
“Snad někdy přijdu.”
“Přijďte,, přijďte!”
Děti si přijely pro tatínka. Jak znovu a znovu
všichni srdečně sestře děkovali!
Děvušky jí přivezly kytici květin, očka jim
hrála radostí, že taťka půjde už s nimi a sestra
cítila také vlaho v duši.
Ale ta slova, že jejich děti by ji rády, kdyby se
stala členem rodiny! Ta slova znovu ji roztesk-
nila . .. Cizí děti — a co asi její vlastní hošíček?
Bože, jak mu říkají? Vždyť mu jsou již tři roky.
Co by jí asi řekl? Neznal by ... a ona bude věč-
ně zavržena . . . Krkavčí máma. Zradila svého
nevinného. Zradila!
Zase v ní všecko bouřilo. Popadla ji vášnivá
touha po dítěti. Chtěla je vidět . . .
Nerozmýšlela se . . .
Doktor sice na ni pohlédl udiveně, kdýž žá-
dala o nutnou dovolenou na dva dny, ale ne-
ptal se.
Ráno ujížděla ke svému dítěti.
Ve vlaku bylo jí smutno.
Když dojela do Jablonce, nevěděla ani, kam
se obrátit. Zeptala se na cestu k Vysockých
sklárně. Nebylo to přímo ve městě, továrna stá-
la o samotě v údolí nepatrné říčky.
Ve středu, dne 1. září 1943.
Šla zvolna, vlastně se vlekla ukázaným smě-
rem.
Myslila jenom na své dítě. Přála si je poznat.
Jak je asi veliké ...
Když v údolí objevily se vysoké tovární budo-
vy, odvaha ji opuštěla. Co řekne? Ptala se sama
sebe v duchu. Jak to povědět, že přichází,, aby
uviděla své dítě? Ale nikdo neuvěří, paní továr-
níková všechno zapře. Zavolají polici a potom
ji zavrou do kriminálu ... Za to, že oklamala
úřady. A tatínek s maminkou se dovědí, jakou
mají pěknou dceru. Tropí jim samé nekalé věci.
Obelhala nejen je, ale že i celému světu.
Je sprostou podvodnicí ... *
Jarmila se hrozně bála, aby se její jméno ne-
ocitlo v novinách, aby je nesmýkal kalem lid-
ských řečí. Stále by si o ní povídali.
Na podvody jsou tresty. Zákony, proti nimž se
prohřešila, jsou přísné. Co ji čeká? Soud!
Kriminál! Ta ostuda! Představovala si již, že
ji vedou a lidé si na ni ukazují prstem . . . Su-
pem se vrátí domů a v Plané si před ní odpliv-
nou.
Zadívala se před sebe.
Blizoučko zářila na slunci okna jednopatrové
vily” ve velkém parku. Přímo k širokým vratům
vedla cesta . . . Zamířila k nim . . . Byla zavře-
na, ale stačilo by stisknout zvonítko, přišel by
vrátný . . . Ano, ale potom by už utéci nemohla.
Přitiskla se ke sloupu a nahlížela do parku.
Všude ticho. Jen stromy jemně ševelily, ale ji-
nak jako po vymření.
Chvíle, jež prožila u vrat, zdály se jí věčností.
Co v nich vytrpěla!
A nezazvonila. Vztahovala sice ruku k bílé-
mu knoflíku, ale nestiskla jej. Ozval se čísi hlas.
Lekla se . . . Budou se ptát, co tu dělá, co chce!
To rozhodlo.
Odcházela zpět. Se slzami v očích otáčela se
na pyšnou vilu, pod jejíž šedou břidlicovou
střechou žilo její dítě. Pro ni bylo bezejmenné.
“Moje ubožátko!” zašeptala si.
Když druhého dne, dříve než končilo její vol-
no, šla zase kolem řad lůžek v lazaretě, nebylo
již v její tváři téměř stopy po probdělé noci. Je-
nom trochu znatelné kruhy pod očima, na rtech
měla však zase ten věčný úsměv, jímž vlévala
život svým nemocným.
Na chodbě setkala se s asistentem Hanušem.
Podíval se na ni teple, jak již míval ve zvyku.
“Vy jste se už vrátila, sestřičko Přece jste
měla ještě dnes dovolenou!”
“Vyřídila jsem si již svoje záležitosti!” řekla
tiše a sklopila oči.
“Proč ještě dnes neodpočíváte? Jste přepra-
cována!”
“Nejsem, pane doktore!”
“Nevěřím! Vždyť máte modré kruhy pod oči-
ma!”
“To se vám jen zdá!”
“Mne neoklamete! Sestřičko, že vám něco
schází?”
“Ne, nic!”
“Slečno Jarmilo!”
“Jsem pouze sestrou Jarmilou!”
' “Což nejste slečnou? Tedy paní? Proč to před
námi tajíte?”
“Netajím! Nejsem slečnou ani'paní! Byla
jsem svobodnou matkou!” řekla tvrdě.
“Smím o tom vědět?”
“Co byste z toho měl?”
“Sestřičko ...” zaprosil.
“Ale proč to chcete vědět, pane doktore?”
Začervenal se. Sestra cítila, že ho svou otáz-
kou přivedla do rozpaků.
“Dovolte mi Jedinou otázku, sestřičko. Kolik
je vám let? Viď’te, jsem negalantní, ale snad mi
odpustíte. Vždyť jste dosud mladá!”
“Nevím, zapomněla jsem to! Pro mne již léta
neplatí!”
“A vaše dítě?”
“Umřelo mi!”
“Což on?” *
“Byl hrdinou! Mučedníkem! Největším a nej-
lepším mužem, jakého kdy nosila země!”
“Proč jste se tedy rozešli?”
“Padl v Haliči!”
Teď rázem pochopil sestřin smutek.
“A vy?” ^ -
Ukázala rukou na nemocniční sály.
“Víte již, jak žiji!”
(Pokračování.)
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Moučka, Franta. Věstník (West, Tex.), Vol. 31, No. 35, Ed. 1 Wednesday, September 1, 1943, newspaper, September 1, 1943; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth626247/m1/2/: accessed April 30, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.