Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 1, No. 19, Ed. 1 Thursday, April 29, 1886 Page: 2 of 8
eight pages: ill. ; page 40 x 26 in. Digitized from 35 mm microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
—
Humoreska
SKALÁCI.
Mra* Msteriefcý i druhé Klerice
(MAloita Jirthka.
si
kanceláři ře-
řš
Třetího dne vypravil se Baltazar
jak to je'
prosby jako
naslouchala,
mnohý kýval
kniha in.
BOUŘE.
Jedno sin
voda a sice I
že do roka t|
vou sílu prol
tom božím I
cítit. I
Na příkla
vitusa, který
nečkem tkán
lí dva statky
cký krám.
„Není sna
hle je svátí
dopalovalo 1
pouiti, když
mi krmil“ -
kdykoliv za
Levitusově <
Jednou ab
vitus; „to je p|
chleba.“
„Tak vidíte
outratu neméněl
Židem to slul
„Jen jestli sta
sky; „pěkné ho
„Ah, co pěknJ
„potřebuje kluk
jaké Paganinky,
hrálo!“
Žid ale tu.se
vy housle.
„Podívejte se
mám náhodou t
ste jim říkal?“
znám! zvolal
(To je sel-
od
zle
po
shledání! Tak dlouhý čas toužila po
něm, a nyní byl na rozumu pomaten
siílel bolestí. N vybídnutí Barušči-
no odešla do statku; nevěděla, jak
tam přišla, slzy jí hojně kanuly po
tváři. —
Na rychtě v přístěnku bylo Živo;
rokování sousedě začalo bědováním,
každý naříkal, jak se zadlužil, jaká
bída panuje u něho a v celé vsi,
lidé že umírají nemocemi a hla-
dem.
„Tak to je, sousede, u tebe, tak u
vás, tak u mne i u nás, vás,“ mluvil
Rychetský. „V každém místě hůře.
Bude-li tak, zahyneme viichni, aneb
se budeme okrádat a zabíjet; proto
jsme se sešli, abychom se poradili o
pomoc. Musí přijít, co nevidět. Kde
ji najdeme?“
s^mini nemůžeme pomoci.“
„Snad vrchnost —“
Mnozí tázavě na zebe pohlédli,
Užďan se ušklíbl.
„Inu, mohli bychom to ještě zku-
sit.“
„Prosil jsem za slyšení, však víte,“
podotkl Rychetský. „Nepředpustili
mne.“
„Hni, poraď, rychtáři, ty tomu
nejlépe rozumíš.“
Rychetský pronesl svůj náhled.
„Je třeba zásob, obilí, mouky; ne
to musí přijít brzo. Je třeba peněz
a slevit —“
„Roboty,“ dodali mnozí. ........
„Ba že, tak, tak. Ale nedělá to
vrchnost?“
,jA qož jest jen vrchnost?“ ptal se
Rychetský. „Není dvůr a císař?“
Přemnozí žasli a vyvalili udiveně
oči. „Kam pak, kmotře!“ pravil
po chvíli jeden. „Nevím, nevím,“
kroutil druhý hlavou. Většina ne-
přijala ochotně návrh, jak byl Ry-
chetský očekával, bylť návrh jeho
proti zákonu. Měl-li robotník stíž-
nost, musil ji podat vrchnosti; na
odpověď čekati musil čtrnáct daň,
nebylo-li vrchnosti doma, šest neděl,
nebyla-li stížnost jeho vyřízena, mohl
ji zadat ke krajskému úřadu, odvo-
lání pak ke guberniu a odtud teprva
ku vladaři. Kdo by nějakou instan-
ci přeskočil a hned ku vladaři se od-
volal, měl přísně býti potrestán.
„Poddaným se dovoluje stížnosti
skrze někoho rozšafného písemně po-
stavili dáti, však přináležitým- způ-
sobem, a nemá spisu skladatel proto
obtěžován býti. Jestli by ale žalo-
by za nepravé a za nepravdivé uzná-
ny byly, tedy jsou spisu skladatelé a
podvodníci velkým pokutám (tělesně
i hrdelně) podrobeni. - Spisu skla-
datel má při každé písebné žalobě
jmenován a podepsán býti.“ Takové
tehdáž bylo spravedlnosti!
Většina shromážděných obávajíc
se pokut a trestů mínila, aby se to
ještě jednou zkusilo u vrchnosti.
Rozhovor stal se živém, rozmanité
rozumy se vykládaly, jednotlivci do
řeči si skákali uchylujíce se od před-
mětu. Zvláště Řehák ze Slatiny byl
proti poslání deputace do Vídně ku
dvoru. Starý dragon stál statečně
při Rychetském. „Jděte si, vyženou
vás jako psy anebo strčí ještě do
chládku jiíto rebelaňty. Jděte, kři-
čte a uvidíte. Můžeme si u dvora
postěžovat, císařovna je hodná, vím
to, když jsem ještě sloužil —“
„Eh což,“ vskočil Řehák do řeči,
„také vám tam hned nesednou a ne-
rozdají miliony, a čtrnácté dnů nás
nezabije, a jsme jisti —“
„Vy ano na statku, vám není
zle.“
„Cože? však já vím, proč se o to
tak pálíte.“
„A proč?“ A salva guardia prudce
vyskočil.
Rychetský mírnil Užďana i Řehá-
ka; nastal šum a hluk, tak že nesly-
šeli ani hlasu rychtářčina. Dvéře pří -
stěnku se otevřely a na prahu stanul
Jiřík. Klobouk cetkami ozdobený'
měl v týl, cimbál opřel u nohou o
dvéře; za ním stála udivená rychtář-
ka, jež ho byla marně zdržovala.
Hluk ustal, všichni hleděli s úžasem
na mladíka.
„Co tn chceš?“ ptal se nejblfžšf
drsně.
Jiřík se hluboce uklonil. „Poní-
ženě ručičku líbám, pane direkto-
re!“
Někteří se usmáli, jiní na mladíka
udiveně hleděli. Užďan a Rychet-
ský vzadu vypnuli se, aby přes hla-
vy mužů podivného mladíka viděli.
„Pane direktore, dovolte, abych
maličkou supliku Vážnosti, vzácný
IV.
Nelský otčenáš.
Bylo ujednáno dle přání Rychet-
ského, za několik dnů měla se depu-
tace do Vídně k císařovně odebrat,
aby poprosila za rychlou pomoc ve
hladu a nouzi a za zmírnění břemene
robotního. Sedláci hledíce za
prehlým Jiříkem rozběhli se oknům.
Když na silnici zmizel, sešli se vši-
chni ve velké světnici, hovoříce o ne-
šťastném hochu; litovali mladíka.a
rodinu osudem tak stíhanou. Všem
bylo divno, kde se tu vzal; od onoho
dne, co Mikuláš Skalák byl popra-
ven, nebylo o něm ani slechu.
„Byl v kraji, u hrobu svého táty.“
— „Anebo se v lesích potloukal.“
Pozdě odpoledne rozešli se souse-
dé. Salva guardia byl poslední.
Útrpeně hteděl ná Lidku, jež majíc
oči od pláče zardělé strojila se na
cestu. Starému dragonovi v záleži-
tostech srdce málo zkušenému roz-
břesklo se. „Proto bývala tak za-
mýšlena!“ pomyslil si. Chudáček!
vyvedl jsem ji sem, aby se vyrazila,
a tu —- má ho rád^, a on blázní.“
Vraskovitý obličej jeho byl neoby-
čejně zachmuřen.
Tu ho volal Rychetský do přístěn-
ku. „Kmotře Užďane, co myslíte si
o Skalákovi?“ ptal se ho tiše.
Baltazar udiveně na něj pohlédl.
„Co bych myslel ? že je chudák.“
„Zdá se vám, že opravdu blázní?“
„I co vás —“
„Počkejte, až z Vídně se vrátíme
pak vám snad víc o tom povím; za-
tím mlčte. Tedy za tři dni zastaví-
te se u mne.“ A statečný rychtář
stiskl mohutnou pravici starého dra-
gona. *
Mlčky vraceli se Užďan a Lidka
domů. Byl tichý, jarní podvečer,
mlhy bílé táhly se údolím? Na vý-
sosti nebes proskočila jasná hvězdi-
čka, jediná, samotná. Lidka se ná-
hle zastavila hledíc k lesu, jenž na
konci stráně se černal; zdálo se jí, že
vidí na kraji jeho tmavou postavu
muže, a v srdci její ozval se hlas:
„Toť on!“
Od lesa zavanul větřík a zanášel
do tiché |s>horské krajiny zvuky ko-
vových strun a mužského hlasu:
,.Ó lásko, véřná čistá
zněla zbožně a lahodně vroucí modlit*
ba.
Baltazar naslouchal. Tu ozval se
vedle usedavý pláč. Lidka vrhla se
starci do náruči a opřela hlavu o je-
ho věrná prsa. „Jiříku! Jiříku!“ vo-
lal Salva guardia. Postava v šeru
lesním zmizela. „Upokoj sc, holoub-
ku!“ pravil dragon dřvce a hladil je-
jí vlásky. „Vidíš, teď zpívá rozu-
mně; však ono ho to přejde za něja-
ký čas.“
Šli dále, Lidka přestala plakat a
častěji se ohlédla k lesu. Zpíval tu
známou, pěknou píseň; snad neví
ani, že ji zpíval, snad to už tak v —
a děvče se zachvělo při slově „bláz-
noství.“ — Té noci ani oka neza-
mhouřila.
potravy «o měl a nějaký groš, oo zbyl
ze zahospodařených pěněz, schoval »
do kapsy velké vesty z modrého su-
kna, na níž květy barvy červené při-
šity byly. U vesty jakož i u dlouhé-
ho, slavnostního kabátu byly četné
„brymburáky“, velké to mosazné
knoflíky- Ustanoviv Vaňka za ho-
spodáře rozloučil se se „skalkou“.
Louče se s Lidkou těšil ji jak mohl.
Minul týden, na „skalce“ bylo
smutno. Lidka teď už ani nezazpí-
vala. Babička nevědouc tohojpříči-
nu darmo hleděla vnučku svoji roz- ®
veselit. Ta teď bedlivě naslouchala
zprávám a povídání četných žebráků
a bab potulných. Vypravovali o Ji-
ří rp Skalákovi, že chudí ode vsí- ku —
vsi, Že hraje na cimbál a zpívá divné
písničky, že nadává pánům a proti
nim popuzuje. Jednoho dne slyšela ■
že ho dal správce plhovský chytit a
odvést na zámek. Nová to starost a
žalost pro milující Lidušku. „On je
blázen, a teď ještě budou ho tam tý-
rat za řeči, jež nevědomky pronáší.“
Že Jiřík na zámek se dostal, při-
hodilo se tak: Na „panském“ pa-,
třícím ku dvoru plbovskému praco-
vali robotnfci z několika okolních
vesnic. Uw byl velký, dělníku
mnoho. Mušketýr s karabáčem v
ruce dohlížel. Bylo z rána, dosud —'
správce se nedostavil. Mušketýr měl
s „čeládkou“ nemálo starostí. „Da-
rebové, lenoši!“ zlořečil stále. „Tak-
hle vás postavit na vaše, to byste
pracovali, až by vám puchýře naska-
kovaly, ale tu — co ty tam lelkuješ,
ty fouňo?“ A již fičely řemínky ka-
rábáče na záda vyschlého výrostka,
jenž na chvíli od práce ustal.
Co takto na jednom konci muške-
týr hromoval, polevili dělníci na
druhém. Byli by bloudi! pro nic a
za nic dřít se do krve pro cizího, pro
trapitele.
Tu šel Jiřík okolo; znali ho už,
znali jeho osud, pokřikovali na něj:
„Kam jdešJJiřjku?“
Odpověděl jim otázkou: „Mám za-
hrát?“ a usmíval se při tom. Neče-
kaje na svolení usedl na mez, polo-
žil cimbál a již udeřil ve zvučné jeho
struny. Robotníci pracovali jenom
naoko, pilně naslouchajíce. Jasným
jarním vzduchem zazněl zvučný hlas
Jiříkův:
„Otče náš!
Pohleď, kterak jsme souženi,
od karabáčnfku zdrženi,
otče náš!‘'
Tu přestali ubozí pracovat; oo Ji-
řík zazpíval, mluvil jim ze srdce, no-
ta byla tak vrohcná a tesklivá, hlas
zpěvákův se chvěl.
Plačtivé na lě čekáme,
za pomoc tebe žádáme;
vždyť nemůžeme již obstát,
neb nám chtějí ba už brát —
chléb náš vezdejší!"
„Chléb náš vezdejší!“ opakoval
Jiřík a skončil bolestným akkordem
hledě na své posluchačstvo.
Někteří z robotníků ohlíželi se po
mušketýrovi, většina
Mnohý povzdychl,
smutně hlavou.
„Znám tu písničku,
šedivý jeden robotník.
ský otčenáš, slýchal jsem jej tak
dědka; už tenkrát se jim tak
vedlo. Ale ten hoch to nezpívá
pořádku.“
A zas už zvučely strůny.
„Ani do zejtří čekat nechtějí,
pořád karabáčem hrozejí:
dej nám dnes.
My dost prosíme sice,
ach pane, nebij nás více
a odpusť nám.
Nedej se sedláčku, soužit
a do samé krve odřít;
vem srp a nabr us kosu
a vyžeň tu panskou chasu!"
„To tam není!“ zvolal šedivý ro-
botník. „Kde se to v tom bláznu
vzalo? Tohle —“
Ale nedořekl; po mezi chvátal
sem z druhého konce rozlehlého lánu
mušketýr.
„Ostříž už letí! Jiříku, utec! utec!
budeš bit!“ křičely, různé hlasy děl-
níků. Jiřík vstal ale neprchl.
Pracujte, vy otevřhubové, vy laj-
dáci, vy cfiomouti, a ty —“ tu se
osopil na mladíka; ten zebou prudce
trhl, oko se mu zajiskřilo, náhle ale
objevil se mu na tváři přihlouplý
úsměv. „Cos to zpíval? i ty — !“
a již záhvízdly řemínky na záda Ji-
říkova. Ale Jiřík v tom okamžiku
pustiv cimbál vrhl se jako kočka na
drába, mrštil jím jim o mez obliče-
jem do země, vykroutil mu karabáč
* ruky, a již sypaly se rány jako déšť
na záda zuřícího mušketýra.
(I OKiV Rn 1)
III.
ř a rychtě.
Konečně se protlačily tak, že mo-
hly viděti muže, jenž předmětem po-
zornosti všech; byl oděn velmi chu-
dobným, na mnoze záplatovaným
rouchem, po levém boku visela mu
podivná, stará brašna, na černých ka-
deřavých vlasech sotva bylo klobouk
viděti, bylť obrázky rozmanitého
druhu a divných barev, pentličkami,
cetkami a různým peřím skoro celý
zakryt. Lidka uslyševši hlas podiv-
ného muže toho zachvěla se.
„Blázen!“ „Chudák, tak se zbláz-
znil!“ slyšela vedle sebe. Dosud
byl k ní zády obrácen. „Jen slyšte,
slyšte!“ — „To jsou podivné řeči.“
, „Však on není pánbůh doma, za-
poměl — baba — zapoměl, a vy ho
hledáte. Schoval se do březiny —
haha —a vy ho hledáte! Počkejte
— ej ty mladá, budeme mít posvíce-
ní, a pan správce také přijde, a pan
kancelářský také, a dáme jim úctu;
v(lese chytíme zájíčka, a vy budete
mít podmáslf; jen přijďte k nám, u
nás máme všeho dost. Já vám zaže
nu hlad, bydlím zrovna u zámku.“
Lidka třesouc se tlačila se davem,
oby uzřela tvář bláznovu.
„Ej vy jste smutni, hoj páni mu-
zikanti, nějakou veselou!“ A již
skočil k soše nedaleko před hřbito-
vem stojící a uchopiv cimbál tam
ležící usedl na stupeň.
„Jiřík!“ Lidka zbledla jako stě-
na, oči její strnule hleděly na ubohé-
ho blázna. Ten položiv cimbál na
kolena udeřil v jeho struny a zpí-
val:
„Troufám, treufátr,
že si něco vydělám!"
lehu „prkýnko“*), skočte
chaso, skočte!“ A pak spustil:
„Kocour na zámečku
žere jitrničku,
a my — ichu, leh uchu!“
V tom ozval se usedavý pláč, a z
davu bylo slyšeti bolestné vzkřiknu-
tí: „Jiříku!“ Všichni hleděli udive-
ni na Lidušku. Prvé jí krév stydla,
srdce leknutím ustalo bití, nyní pro-
pukla bolest ve hlasitý nářek.
• Jiřík vyskočiv pokročil rychle ku
přsdu, náhle se ale zastavil a hleděl
upřeně na dívku, vyhubla tvář jeho
na okamžik zbledla. Pak ohlížel se
po davu; všichni se lekli toho strnu-
lého pohledu. Volným krokem blí-
žil se klt ačící dívce podávaje jí
svou pr^ ’ „Potěš tě bůh ve
tvém zármutku! Holečku, já .také
strojil fun^s.“ Oko jeho hledělo
upřeně na L ku, jež se jeho nasta-
vené ruky nedotkla.
„Chudák myslí, že jí někdo zemřel
jako jemu; byl při popravě svého
táty. Není divu, že se zbláznil.“
Tak a podobně mluvili okolostojící.
„Jiříku, což mně neznáš?“ ptala
se Lidka bolestí přemočená, a oči
její plny slz hleděly na mladého Ska-
láka. ,
„Strojil jsem také funus a do hro-
bu hodil jsem růži, ale nikdo to ne-
viděl, ani páni ne; však by mne byli
o ni okradli. A tenhle rok bude
bude velká krádež, svlekou vás —
všechny a budou mít na zámku mu-
zikh, a vy budete chodit jeden dru-
hému na funus.
Kocour na zámečku
žere jitrničku.
ichu--"
Hlas mu selhal. Sebrav cimbál a
kvapil udiveným lidem, jenž bázlivě
před bláznem couval. Běžel přímo
na rychtu, nad hlavou chvělo se mu
peří a divné cetky, a pod nimi vlály
tmavé, kučeravé vlasy ve větru.
„Chudák!“ litovali lidé. — „To
mají všechno páni na svědomí.“ —
„Ba inejf toho více.“ — „Kocourna
zámečku vzal mu rozum.“ — „Žere
jitrničku, a my máme hlad.“— ,Jsou
to bláznovské řeči, a přece v nich
kus pravdy.“— „Bůh to suď!“ — *—
„Kde dosud byl?“ — „V březině
prý.“ — „Snad, anebo v kraji. Od
popravy nebyl.“ — „Pánbůh s námi,
je zle, kmotře.“ — A kývajíce tmu-
ně hlavami rozcházeli se.“
Před kostelem nastalo ticho jako
na blízkém hřbitově, jen Lidka chvf-
i tn stála jako Jaké to
■..... !■■■■■ II
SVOBODA
To když p®Í
vá s pláčem,®|
. ř /!.»>. 1, ®!
I čita už hrozi^®
' které strh M^E
sebral do zát^B
si u Marečků™
Pět krků i®
řict! Ale vzíB
rnenalo vzít i®
I stek s brainlt®
býval nějaký®
tem, kterém®
a nade všeek®
tím byly pře®
si Mareček <®
mařil kromě®
několik grošů®
nebe spadly. ®
A nyní mě®
chtěl li přijít ®
nechat v zást®
„A co bud®
dělat?“ divil ®
Marečková v®
hromádka ne®
Kalivoda i®
mi ke všem š®
staňte brečet!®
„Ale co si ®
rečková tím v®
i housle nechal®
pomalu přece®
Nedořekla. I
Pan otec už®
levého ucha n®
lo, že na něco®
„Jděte dom®
ta ňák spravit®
Pro sebe al®
nou jako o za®
sle uebo tak ň®
rečková nerosí
K večeru ul
dýmkou v ústel
koby prochází®
Levitus stáli
dobrý večer. I
„Ah, trefa! I
vzpoměl: potra
ru a nějaké pól
novi.“ Stínil
do v i do krámu!
Levitus leze I
pír. I
„Co píše pěkl
hy, sinímli-li sl
„Inu to vítol
Tatínku, potřJ
„Hahaha!“
„Čert vás vzJ
te! Však jsenJ
měl deset synů,
krát na studie,
mou duši, bani
stojí do roka: a
nového. Právl
se musí už letoi
budu musit jed
Židem to škl
„Housle?“
„Ano, má-li
umět na varhai
sle.“
pane, přečetl. Vede se mě tak sle.“
„Blázen — kdo je ten člověk?“ -
„Ježíž Maria — Skalák!“ zahučel
„salakvarda", a starým dragonem
otřáslo poznání to od hlavy do pa-
ty.
Nyní ho poznali všichni, všem byl
znám již dle jména. „Syn Mikulá-
šův,“ povídali si. Outrpně nebo
zvědavě na Jiříka hleděli,* jenž v
chatrně své kazajce něce hledal; ko-
nečně vytáhl kus pomačkaného pa-
píru. Tu se Baltazar zpamatoval a
přistoupiv položil pravici na rameno
mladíkovo. „Jiříku, oo děláš? kdes
byl tak dlouho?“
Jiřík upřel na něj zrak a usmívaje
se mdle pravil: „Prosím poníženě,
já jsem zdaleka, mám ještě dnes do-
mů přijít a musím číst supliku.“
Tvář Baltazarova se zachmuřila.
Jiříku, mě neznáš?“ ptal se Ry-
chetský.
„Byl jste v Hradci, tenkráte, když
tam zvonili umíráčkem.“
„Myslí na tátu, už je to takové.“
„Tedy nám přečti tu supliku.“
Jiřík se usmíval, ale ten úsměv
bodal Užďana'. Jiřík jal se čisti:
„Vysoce urozený, mnoho vzácně
vážený pane direktor panství náchod-
ského!
Ráčej milostivě odpustit, že se
opovažujeme je svými nehodnými
řádky zaneprazdňovat. Poníženě
pro lásku boží prosíme a žádáme,
aby nám v těch věcech nápomocni
býti ráčili.“
Dále vypisovala žádost bídu dvou
selských rodin, které velkou nouzi a
a hlad trpíce povinnostem svým za-
dost učiniti nemohly a prosily, aby
jejich statky jiným hospodářem opa-
třit ráčil, jiuak že by vše opustiti
donuceny byly.
„Za to ve vší poníženosti pro bo-
ha prosíme a žádáme, aby nám tak
dobrotiví byli a nám pomohli. My
se zavazujeme jak sami, též se svými
manželkami a dftkami vstávajíce le-
hajíce ve svých nehodných modlit-
bách se odměňovali, aby jim všemo-
houcí udělil zdraví a hojně požehná-
ní, dlouhé panování a jejich celým
rodem a po tomto životě život věčný
uděliti ráčil.“
„Tu supliku znám!“ zvolal Mytis-
ka z Lipého. „Dali si ji napsat od
nás Matena a Hájek.“
„A oďeyzdali ji? ptal se Rychet-
ský.
„Arci, ale nepořídili, však Matěna
ještě sedí; něco prý na
kl, a tu —“
„Tu slyšíte, sousede,
Proste, žebroňte, pište
tato je — a co dostanete?“ mluvil
Rychetský.
Jiřík se svou prosbou stál u dveří
hledě mlčky do země; pozornost
všech mimo Užďana byla od něho
na chvíli odvrácena.
„Chcete ještě prosit na zámku?
Co se mne týče, neudělám ani kroku;
vím, že všechno mamo.“
Strana rychtářova rostla, a ti, co
byli nerozhodni přidal i se k většině,
tak že konečně Řehák mrzutě mávl
rukou huče: „I pro mne!“
„A kdo půjde do Vídně?“
„Rychetský!“ křičeli všichni.
„Půjdu, sousedé, ale sáin nemohu,
ještě nejméně dva.“
„Salakvarda, ten to zná!“
Baltazar ze svého teskného pozo-
rování vyrušen kývl jen hlavou. Ra-
dili se o třetího; mezí tím stál Jiřík
se sklopenou hlavou a jenom na oka-
mžik mrkl plaše po shromáždění.
Konečně sc dohodli, třetím v depu-
taci měl Bartoň ze Slatiny býti; Ře-
hák nechtěl volbu přijmout.
„Sousedé, musím také císaři něco
psaného podat,“ mluvil Rychetský,
„nějakou supliku —- kdo ji napíše?“
„Ty! ty! vy!“ křičely hlasy.
„Císaři pánu!“ zvolal náhle Jiřík
Skalák. „Však už prý dlouho doma
nebyl. Prosím vás, pozdravujte ho,
že se mám dobře; Koupím ještě
Hradec a pošlu mu výslužku —tady,
hahaha!“ A vytáhl kus něčeho čer-
ného, z pilin, kůry a otrub spečené-
ho, čemuž, „chléb“ říkali.
„Tu je naše prosba!“ zkřikl salva
guardia, uchopiv chléb, jejž ve výši
držel. „To podáme císrfři pánu, ať
se přesvědčí!“
Hluk pochvaly přerušil jeho slova
všichni ochotně supliku tn za svou
přijali. Nyní ale obrátili se k Jiříku,
na kteréhož Rychetský pronikavě
hleděl.
Mladý Skalák, jemuž bezvyznám-
ný úsměv na rtech se objevil, mluvil
jednotvárně a rychle: „Kníže obce
Marti, ale to já ještě musím Hradec
koupit a Prahu a Vídeň, pak přesta-
vím pec a do té strčím jeho drůžbu,
toho komorníka, a on bude zpívat
svatební:
> Kde *s holubičko lítala,
lítala,
že's peříčka si zmšchala,
zmáchalal"
zpíval tichounkým hlasem.
Všichni umlkli, Baltazar se zapo-
mněl, chtěl si zakroutit vousy a
vzdychl.
Ve velké světnici se ozval pláč;
tam u kamen na lavičce seděla Lidka
dlaní tvář svou zastírajíc. Jiřík ze-
bou trhl.
,,Jiříku, půjdeš se mnou?“ ptal se
náhle Užďan.
„Až bude po kázaní. Ale což ne-
vidíte?“ zkřikl náhle a ukazoval
prstem ven. „Haha! padejte na tvář
troupové! Co stojíte? Tu je, tu je!“
A již uchopil cimbál letěl ven, nesly-
šel, jak Lidka naň zavolala.
Po silnici jel kočár dvěma vraní-
ky tažený, ve voze seděl pan správce
plhovského dvoru, bývalý komorník
se svou paní, za nimi na koní jel pan
kancelářský. Sedláci viděli Jiříka
silnici vyběhnout, slyšeli, že bije do
strun cimbálu a něco zpívá; pak se
rozběhl po silnici za ujíždějícími.
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Chudoba, Jaroslav. Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 1, No. 19, Ed. 1 Thursday, April 29, 1886, newspaper, April 29, 1886; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1294612/m1/2/: accessed July 18, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.