Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 1, No. 28, Ed. 1 Thursday, July 1, 1886 Page: 2 of 8
eight pages: ill. ; page 40 x 26 in. Digitized from 35 mm microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
SVOBODA
SKALACI.
Od A loi»a Jiráika.
tu
Meduška unavena
bo-
zle.
ne vám
<><]-
•Jak
Nu,
Ráno sepjav nrce hleděl
Však se vrátíte beztoho
Asi dvakráte se
Jiřík vyšed ven
Bylo hftř a hůře,
KNIHA lil.
B Ó U ft E.
slunce pozdě vyšlého do jizby Hali-
nový padl, ozářil smutné skupeni.
Na loži ležel starý salva guardia
bled, těžce oddychuje, v koutě stál
Jiřík smuten se hlavou sklopenou, u
lože strýce seděla Liduška, na jejíž
ubledlé tváři hluboká bolest se je-
vila.
Halina přistoupiv k nemocnému
naklonil se k němu, aby zaslechl je-
ho slova. „Tady nebudou úplně ji-
sti, doprav je někom dále do hor.
Snad to se mnou tak dlouho trvat
nebude, nerad bych umřel bez nich.“
To mluvil hlasem tichým ale pev-
ným; nestenal, nenaříkal. Po chví-
husarů jsme
Šel bych ra-
má co tá-
sernřel. Chaloupka se
•bras hlstoriek J s druhé mIovím esrn-
aáctého století.
zazněl vedle něžný
„Máte mnoho
XIV.
V cizině. - Návrat.
Hrabství Kladské za časů, o nichž
jsme vypravovali, bylo mnohem více
české než dnešního dne. Těsně při
hranicích království našeho jest již
několik vesnic, v nichž dosud jazyk
český hlaholí, ač silnou rukou vlády
pruské jest utiskován. Mezi těmi
vískami pohorskými jest Stroužné
ležící na úpatí skalnaté hory s tá-
hlým vrcholem. Jeto Hor, téměř
tři tisíce stop vysoký. Před ním ho-
ra menší těsně s ním spojená, jejiž
vrchol je mladá planil a; ohromný to
příkrý schod ku kamenitému Boru.
Na planině té mezi šedými balvany
pískovcovými bělá se několik chu-
dých chaloupek, je to víska Bukovi-
na. Stroužné je v kotlině, nad ním
strmý Bor, okolo menší vrchy poro-
stlé hustým lesem. Milé to na jaře
a v letě zákoutí. Obyvatelé vísky
jsou většinou evangelíci, namnoze
zajisté potomci uprchlíků českých z
dob těžkého protivenství a utrpení
po bitvě bělohorské. V Čechách,
ač zdánlivě úplijě reformovaných
kněžstvem a vojskem, evangelíci ni-
kdy úplně nevyhynuli. Přemnozí v
lidu přijali na oko vyznání katolické
aby se uchránili před veškerým pro-
následováním, v srdci však zachova-
li věrně víru svých otců. 'Pak to
bylo zvláště při hranicích. Z Čech
mnozí tajní evangelíci tajně do sou-
sedního Kladska docházeli, aby me-
zi bratry se potěšili a slovem' ťhěxe
se posilnili. Znali se ve spolek. Tak
i rodina skalákův lnula ku kraja-
nům kladským, mezi nimiž nejedno-
ho měla dobrého známého. Tako-
vým byl i Jakub Halina, k němuž se
Baltazar, Lidka a Jiřík utekli. Při-
jal je bratrsky, pečuje o raněné jak
jen mohl. Převázali ihned Baltaza-
ra, jehož rána hluboká a nebezpečná
byla.
„Je smrtelná,“ pravil tiše Užďan
Halinoví. 1
třila.
- Vítr do rána se utišil a sníh pře-
stal padati. Když první paprak
Ještě té zimy došly do hor do ti-
ché, pohorskě vísky smutné zprávy
z Čech. Vrchnost jala se stíhat nej-
čelnější muže „zpoury a rebelie“.
Rychetský uslyšev hned druhého
dne o stíhání a útěku.Užďana, po-
mýšlel také na to, jak by se pojistil;
poznal, že pánové zámečtí jemu ne-
odpustí. Ale prvé, než zámysl svůj
vykonal, byl na rychtě husary z Ná-
chodu obklíčen. Než se nadál, vra-
zil do jizby poručík, velitel čety, a
míře bambitkou na svobodníka vy-
zval ho, aby se vzdal. Co měl bez-
branný činiti? Svázavše jej jako zlo-
čince naložili jej na vůz a odvezli
jej do Hradce Králové. Manželka
jeho a děti hořce plakaly. Statečný
rychtář těšil je, aby se ďněj nestra-
chovali; věřilť pevně, že nic nezavi-
nil, ‘že jen právo lidu hájil. Ale pá-
nové jinak tomu rozuměli.
O Dostálovi doslechli, že prchl v
čas také do Kladska; kde by byl, to
nikdo nevěděl.
Než sníh sešel, zahojila se skoro
úplně rána mladého Skaláka; když
pak stromy pučely, strouženský du-
chovní Jiříkovi a Lidušce požehnal.
Na svatbě byli babička nevěstina
Bartofika, kterou Vaněk převedl
přes hranice, Vaněk a Halina. Svat-
ba byla tichá a prostá. Stará Bar-
toška se arci dosti zpočátku mrzela,
že vnučka její stala se „berankou“;
však usmířila se; poznala Stroužen-
ské a znala Jiříka, jenž přijat do cír-
kve. Toho dne slavnostního zpo-
mněli přečasto a srdečně na nebožtí-
ka strýce „salakvardu“, na jehož ro-
ve první už travička pučela. A když
jarní podvečer nastal, odebrali se
novomanželé na blízký hřbitov.
Dlouhou chvíli stáli tam u nízkého
rovu, pod nímž odpočívalo statečné
a věrné srdce.
Dosud žili u velké s*krytosti, ni-
kam nevycházejíce. Doslechli, že po
Užďanovi a Jiříkovi se pátralo, však
ze Strouženských ho nikdo neprozra-
dil. Odstěhoval se na Bukovinu,
kdež si během léta chaloupku srou-
bil. Babička Liduščina šla s dětmi
svými, a Vaněk se nechtěl také od
nich odloučit. Žili chudobně, ale v
míru a tichém štěstí. Zřídili si dva
stavy, za nimiž Jiřík a Vaněk plátno
robili.
Vaněk odvážil se někdy do Čech
a přinášel vždy nějakou novinu.
Tak zvěstoval, že Rychetského již z
Hradce do Prahy odvezli, kde na
Malé straně prý u vězení sedí.
Mladý Skalák vždy s dychtivostí
se vyptával, jak je h lidem a s robo-
tou, a tn ne mnoho potěšujících
zpráv uslyšel.
„Císařovna vyslala generála Wal-
lisa“, tak vypravoval jednou Vaněk,
„ten ty bouřky má všecky uspořá-
~.. ;.!■=
„Vytři ránu sněhem, já se zatím
obvážu.“ Usednuv na saně staral
se o svou ránu. Cítil prudkou bo-
lest, však ani nepovsdecbl, jen zuby
zaťal.
Jiříka rána bolela, však více bo-
lesti mu působilo, že téměř nečinně
musil sedět. Levou r&kou pokud
mohl pomáhal starci nedbaje bolestí,
jež při pohybu jím zalomcovaly.
Meduška byla nepokojná a bolestí i
zadní nohou vyhodila, když studený
sníh rány její se dotkl. Liduska
vymyvši jí poněkud ránu obvázala
ji loktušf, již byla ze saní vzala.
„Je zlá?“ ptal se Baltazar.
„Nezdá se.“
Lidka vzavši oprať do ruky pobí-
dla koně, sama kráčela hlubokým
sněhem vedle saní. I Jiřík tak uči-
nil. Krvavou stopu zavál vítr sně-
hem.
Setmělo se, cesta byla zlá a za-
chumelena.
Baltazar „salva guardia“ ležel
mlčky na saních. Ve staré té hlavě
divné vznikaly myšlenky; pohlížel
chvíli upřeně před sebe na Medušku;
cítil, že se mu srdce zachvělo.
„Chudák—tři zachránila. A Leit-
hen! Tedy císařské koule nám svěd-
čily, ale dragouni se nedali. Pocti-
vě, nemusí nás mrzet—lepší než
oprátka. Tak jsme už nejspíše do-
jeli, už brzo odtroubí—s pánem bo-
hem, jen když ti jsou zachráněni.“
„Strýčku!“
hlas Liduščin.
leští?“
„Nemám, holečku, není tak
A co Jiřík?“
„Jdu za vámi,
sloužíme?“
„Nechte řeči,
se už nadobro zbavili,
ději, chudák Meduška!
hnout.“
„Nesmíte se ani hnout!“
Lidka necítila mráz, brodila se
sněhem, však nedbala ničeho. Cesta
šla do kopce; když dojeli vrcholu,
zkřikl Jiřík: „Světlo!“
Průlinou lesa zaplála rudá zář.
„Chvála bohu, toť Stroužné.“
Za čtvrť hodiny byli u vsi. „Tu
na kraji zrovna v tom statku je u
Halinů!“
Lidka zajela před bránu; za chvil-
ku vrata zaskřípěla, a uprchlíci vjeli
na dvůr — byli zachráněni.
Tu ležel v prosté rakvi bílým krví
zbroceným pláštěm zahálený Balta-
zar Užďan „salva guardia,“ jindy
dragon v pluku Marie Teresie, pak
statečný bojovník za práva lidu.
Pádná šavle jezdecká leskla se po
jeho levém boku. Na tváři stuhlé
jevil se klid. Přišel nejvyššf roz-
kaz odejiti z toho světa, a Baltazar
bez reptání uposlechl. U hlavy jeho
hořela lampička, a po celou noc vy-
trvali Jiřík a Liduška u mrtvoly
drahého „strýce.“ —
V den pohřbu najednou zjevil se
u Haliny Vaněk. Vypravoval, jak
husarům vžilým uprchl a se skrýval.
Zastesklo se mu, i rozběhl se do
Kladska. Bartofice staré slíbil, že
pro ni přijde, až se doví, kde hospo-
dář s Lidkott a Jiříkem jsou. ? Byl
uzřeli „skalku“, již musel
kův mladší bratr převzfti.
ho hospodáře se ohlásili,
chvíli na oba cizince, až
zvolal: „Lidko! Skaláka!“
stí je uvítal a vyčastoval.
(Dokončení příště.)
.........t....................*------—----
hnal, zakalily se mu oěi. Pověděli
mu, co Baltazar učinil, jak umíral.
„To byl voják! to byl kavaleriata!“
povzdychl a mozolnou rukou setřel
slzy s očí. —
V česko kladských horách v tichém
zákoutí na hřbitově -trouženském,
nad nímž skalnaté své čelo Bor vy-
píná, nalezl odpočinku po mnohých
výpravách a osudech divných ve
tmavém tichém stanu Baltazar Už-
ďan „salva guardia.“ —
Když po pohřbu milenci v jizbě
osaměli, sklesla Liduška plačíc Jiří-
kovi do náručí. „Jiříku!“ šeptala.
On ji přitiskl zdravou rukou k
srdci. „Má dušinko, spoléhej na mě!
jsem na vždycky tvůj!“
„Věřím ti“, zašeptala sklonivši
čelo na jeho prsa.
Meduška dlouho pána svého ne-
přečkala. Mnoho se vypravuje o věr-
nosti psů, kteří na hrobech pánů
svých scepeněli; neméně věrným
zvířetem jest kůů. ,
„A vojáček leží v žírem poli,
má hlavičku na dvě půli;
vraný kftfi stojí u něho,
hrabe nožkou, lituje ho.“
Meduška nepožila podávaného jí
ovsa a sena; vždy smutně, říkával
Halina, se ohlédla, kdykoliv někdo
do chléva vstoupil.
„To čekala strýce“, říkala Lidka.
A když pak Vaněk se u ní ukázal,
smutně zařehtala. Od oné noci, když
jako na rozloučenou s ní Užďan
promluvil ji hladě, pána svčho ne-
uzřela. Druhého dne po pohřbu rá-
no našli ji ve chlévě nataženou. Sta-
roba, rána, neobyčejné namáhání a
zajisté i zármutek, to vše jí život
ukrátilo.
1-----------UÍ7L-.
dat. Pohrozil všem zbouřenoům,
chodí z panství na panství a svelává
všechny úřadníky a sedláky a před-
čítá robot ní patent. Ach, není to
ten se zlatým podpisem. Něco se
tím polevuje, ale není toho mno-
ho.“
„A co lid?“
„Musí mlčet, je zastrašen.“
„Zklamali jsme se, zklamali“,
vzdychl Jiřík.
Brzo na to přinesl Vaněk noviny
veselejší. Na komorních panstvích
zrušila císařovna robotu a uvedla ji 1
na úrok peněžitý; také už se nesmí
podle chuti honit a tak osení selské
hubit
Pak doslechli, že Rychetský po
mnohém a traplivém výslechu domů
se navrátil a že je na dvě léta k o-
becní práci odsouzen.
„Svobodník!“ vzdychl Skalák, „ó
kdyby páni měli jen kousek jeho
srdce! A což Dostál?“
„Ten jim pěkně upláchl.“—
Příjemné to bylo přebývání na
Bukovině. S té výše bylo viděti da-
leko do krajin českých; kolem po
planině roztroušeny jsou tu obrov-
ské, tu menší balvany pískovcové,
mezi nimiž trávník se zeléná. Tu a
tam stíní šedé skaliny křoví břízové
neb osykové. I po úbočí táhlého Bo-
ru roztroušeny jsou balvany, jen že
mohutnější, bělající se mezi černým
hvozdem, nad kterýž jako pevná
hradba vynikají.
Jiří Skalák mohl býti šťastným.
Ale častěji se zamyslil a zvláště u-
večer, když na balvanu před svou
chaloupkou s irskou porculánkou v
ústech sedával, na tváři jeho tichý
zármutek viděti bylo. Oko jeho u-
přeno bylo do krajin království če-
ského, tmavou rouškou zahalených.
Tak dlouho sedával v teskném za-
myšlení, až pozdvihnuv očí svých k
hvězdnatému nebi obrátil. Tu tiše
přistoupivši Liduška objala ho vrou-
cně, a láskyplné oči, líbezný úsměv
zaplašily chmuru s čela mladého
muže.
Skalák toužil po domově českém,
kám navrátit se nesměl. To během
času ale mohlo pominouti. Náhradu
našel v tiché domácnosti a v lásce
své ženy. Chmura zármutku pak po-
zději jen zřídka na jeho tváři se zje-
vovala, když ho Lidka synáčkem
obdařila.
Neomylný proetř
du. Jeden pražký
koupil ai oxfortu m
se tak snadno nešyii
Pozval sl švadlen
odměřit! látku s do
snadno vypadne še*
mzdu, určil, do klet
ušity.
Švadlena na mim
neboť by byla velni
la. Přišla, odevzdi
ale podotkla, že se j
i fořtu nedostalo, mm
koupiti, jelikož je pi
„Tak?“ pravil
vzal košile a odešel
koje. Po chvíli při
„Jak že to ona poví;
dostalo?“
„Ano půl metru j
odpověděla švadlen;
„Tak? Ona lhářk
pila, ještě ji nejmén
lo, ona filuto, ona je
Na mně se musí čas.
a chtít ošidit— »tyd
„Ale prosím sluší
s pláčem švadlena, ,
být, vždyť přece jsei
menšího nikdy neod
ká pomluva na n
zášti!“
„Nic, nic, nic! Z
já nevěřím! Já sám
žil, že onamnepodv
si oxfort, než ho odn
nyní košile zase jsen
je méně teď, z toho i|
zástěra!“
„Prosím, neračte i
výstřižky, které odpt
„A co, výstřižky
tam!— Na lo přibyl;
tě. Na mně se mus
ti, holečku!“
I zaplatil smluven
ce, ale nenahradil ni
nového; neboť na vi
už neprodělává.
Oblázková h<iri»o\
nástroj prazvláštníht
francouzský hudební
Že někteří' křemeny
dávají zcela určitý h
odborníkům známo, í
čící oblázky bývají <i
Baudre prý po celých
ce pracně a s velkým
mažďoval na svých c
zvučící křemeny, až
měl 26 kusů, jež dáví
sobě následujících to
Těchto 26 kamenů t
nástroj. Železné leš
lu má nahoře dvě rol
rovné tyče, na nichž
kameny tak, že se ví
vc stejné výši nad dři
ční deskou.- Tvoří t:
značné délky; chce-li
zároveň na konec kl
středků, musí učinit
neb na levo a ještě di
táhnout ruku. Leš
značně pevné, neboť
mi kameny nalézají
log. a více těžké. B
v Paříži již nekolil
tomto nástroji. Nás:
má toliko cenu přírot
riosity, neboť druhou
moníku as sotva se ki
ří sestavit. O příčin
znění těchto křemení
sti známo. V ýše ton
odvislá od velikosti k
váží v nástroji Baud
nejhlubšfm tynem 2 1
Ší 4 kilogramy, násle;
gramu atd. Dále zdi
dleni, že kámen, má-li
zvuk, musí být úhoze
místě, rozbitý kámen
ku atd.
* Padne-li něco di
vzít útočiště k žíni,
učiňme na konci oko.
do oka vniklý vidit
smyčku z žíně na oko
do vnitř smyčky. Pi
a zvolna vytáhněme ž
li předmět viditelný, t
věčí a roztáhněme o
nejvíc a položme na
jim několikráte zem i
žíně vytáhne a jizt*
předmět, který nám v
bolfesť. Prostředek t
oblíbeným u dělník
ocelí a jinými kovy.
* V Americe rámě
500 žen v různých ret
Minulo šest let. Roku 1781 ku
konci léta stanuli v hlubokém lese u
Materníka u potoka muž a žena; by-
lo v neděli dopoledne. Mladý muž
rozhlédnuv se kolem pravil: „Vše-
cko zarostlo, tudy půjdeme.“ Za
ním pustila se mladá jeho žínka.
Kráčeli hustým vřesem a borůvčím,
jež půdu mezi starými stromy po-
krývalo. Po chvíli muž se zastaviv,
rozhrnul husté křoví a pravil: „Ta-
dy je to!“ Tvář jeho byla vážná.
„Tady odpočívají“, zašeptal a po-
klekl u dvou rovů, jež jen málo nad
půdu vynikaly. Dlouho klečeli n
nízkých mohyl mlčíce. „Tu dědeček
a tu Marie“, ukazoval pak muž své
mladé ženě. „Ach, že tatíček tak
daleko odtud leží. Nikdo neví o je-
ho rovu, a dá li mně pánbůh, dojdu
si pro jeho kosti, aby sp mu nestý-
skalo. Odpočine si vedle svých.“
V korunách stromů šuměl větřík,
ptáci kolem vesele zpívali; bylo již
poledne, když poutníci vstávše dál
se ubírali. „Odpočiňte v pokoji“,
šeptali dál se ubírajíce. Zastavili se
pak v bídné chatrči nedaleko poto-
ku. • „Nikdo tu po nás nebydlil, ce-
stička zarostla. Chudák chaloupka,
jak se rozpadává! Už by se v ní ni-
kdo. před bouří a deštěm neochrá-
nil.“
Stanuli na prahu tmavé, spustlé
jizby. „Tn dědeček seděl a tu tatí-
ček, a tam jsem nocovala.“
„A tu
rozpadne. A dobře, Že takových ba-
luzin už nikdo stavět nemusí, aby
v nich se ukrýval. Ó že se těch ča
sů nedočkali.“
Pak kráčeli lesem dál, až se octli
v polích. Kráčeli stezkami a po
mezích; bylo již ' odpoledne, když
Kropáč-
U nové-
Hloděl
konečně
8 rado-
UBI ■ WUAVU jnuu. *
I rána Jiříkové se rozji- jako ohromen, když ho dovedli do
komory, kde hospodář jeho odpočí-
val. Když studené čelo jeho, na
němžto šediny spočívaly, křížem že-
WMM
XIII.
Nalva-ffuardla naposled bojuje.
„Ďas mu věř. Jen dále; co
hlubokou cestou přejedeme, pak bu-
de dobře. Na hranice není už dale-
ko, a tamhle les.“
Stmívalo se. Šerem bylo viděti
tmavé obrysy lesů na hranicích, za
nimiž vystupovaly jako obrovské
stíny vrchy, nad něž nade všechny
táhlý Bor vynikal. Cesta skláněla
se dolů vinouc se pod strmou zasně-
ženou strání, na jejíž bílé pokrývce
tu a tam holé napolo zachumelené
keře se černaly. Sníh hustěji padal,
vítr se zmáhal.
klusala jen; aby jí ulehčil, seskočiv
se sanic běžel Užďan za saněmi, v
běhu bambitku starou nabíjeje.
„Hurá!“ zaznělo to nad uprchlíky
ve výši. Všichni sebou trhli; naho-
ře na strmé stráni v šeru a chumelici
uzřeli temnou postavu koně a jezd-
ce.
„Na levo!“ zkřikl Baltazar na sa-
nice skoěiv. Chtěl tak s cesty do
polí zabočit, aby se vzdálili jezdce;
sotva že ale hlas jeho dozněl, zahu-
čela rána. Meduška sebou prudce
trhla a vzepjala se.
„Zle!“ zahučel Baltazar a již ta-
sil šavli; bambitku nebyl nabil. Po-
znal, že věrný kůň je raněn. Ale
Meduška se nesvalila do sněhu, letě-
la dál, však dráhu její označoval
krvavý pruh na sněhu.
„Stůjte!“ křičel husar. Vida, že
kůň neklesá, vypálil podruhé dobře
namířiv. Hleděl upřeně za ujíždějí-
cími, však nikdo se na saních nepo-
hnul.
„Proklatě!“ zlořečil jezdec velitel.
Viděl, že mu ujedou. Ohlížel se
kolem; soudruhové zmizeli, v šeru a
chumelici nebylo po nich ani stopy.
Stráň byla příkrá, zachumelena, ne-
mohl sjet.Chtěl uprchlíkům nade-
jet, ale neznám jsa v krajině zajel.
Než by oklikou s výšiny sjel, bylo
by pozdě, pak byl sám a v těch le-
sích, ku kterým se saně blížily, bylo
nebezpečno. A teď mu s očí zmize-
li, ztratili se v šeru, v černém lese.
Mrzutě trhl uzdou a obrátil se. Do-
jel na původní dráhu; tam dohonil
raněného sodruha, jenž zpamatovav
se ku vsi se ubíral. Nalezli i třetí-
ho, jenž dosud pod zastřeleným o-
rem ležel. Výprava a stíhání skon-
čilo smutně.
Dostávše se na „skalku“ uzřeli
dťuhy své zpity. Dva z nich na la-
vicích chrápali, dva dosud jizbu hu-
stým dýmem tabákovým naplňujíce
hulákali. Vůdce zahřměl: „Kde je
ten chlap, co nám otvíral?“
Blekotaje a blbě se ohlížeje od-
pověděl zpitý husar: „Tu je—pryč
je.“
Vaňka tu nebylo, zmizel, a nebylo
po něm jtopy.—
Teprve u losa, kdvž už po husaro-
vi ani vidu ani slechu nebylo, zara-
zil Baltazar šavli do pochvy. Tu
pocítil prudkou bolest, po bílém plá-
šti řinula se mu teplá krev a do sně-
hu kapajíc pojila se s rudými skvr-
nami krve věrné Medušky. Salva
guardia byl raněn. Jakmile ho kou-
le zasáhla, opřel se silněji o saně,
však stál pak pevně, šavli v ruce
pohotově maje; domnívaje se, že by
husar přece odvážit se mohl; z rány
proudila se mu krev. Saně se zara-
zily.
„Dále jeď!“ poroučel stařec ránu
u prsou zakrývaje, aby krev zastavil.
Nechtěl, aby se Lidka teď dověděla,
že je raněn. Však děvče neuposle-
chlo. ,^ležíž Maria!“ zaznělo bo-
lestně. Uzřela krev; chvějíc se při-
stoupila ke strýci.
„Dej sem šátek a jeď; nesmíme
se zdržovat, dokud Meduška ,může,
sic zůstaneme prostřed lesa. /
„Strýčku, zlatý strýčku!“ Stkalo
děvče. Jiřík byl se povztýČft a strnu-
le hleděl na svého ochrance. Nemo-
hl pomoci.
„Jděte do saní, pro boha vás pro-
sím.“
„Půjdu. Podívej so, kde je Me-
duška raněna.“
Lidka skočila ku koni. „Na
„Nežere, stojí smutná se hlavou
sklopenou.“ .
„Ano, ano, už dosloužila.“
Večer, když přijeli s namáháním,
když ji do chléva odváděli, přistou-
piv pohladil ji. Meduška temně za-
řičela. Pak ji už neuviděl; starý
dragon tak se rozloučil od svého
věrného koně.
Zle bylo, že nedostalo se Užďano-
vi lékařského ošetření. V Čechách
na blízku byl ranhojič, pro toho
však poslati bylo nebezpečno; jiný
byl odtud daleko a cesty zlé. Také
si starý dragon to zapověděl. „Vím,
že mně nikdo už nepomůže.“
Lidka se nehnula téměř od lože,
starala se o strýce jako milovaného
tátíčka. Ona také byla jeho potě-
šením, na něm dlelo po celé chvíle
jeho starostlivé oko.
Odpoledne se mu přiblížilo. „Je
šedesátník, sotva to dodrží,“ poví-
dal Halina své ženě.
Baltazar pokynul Jiříkovi, jenž u
lože se postavil. „Odevzdám ti
Lulku, vím, že ji máš rád; starej se
o ni i o její bábu. Sklamali jsme se,
ale svátá věc zvítězí. Mrzívalo mne,
že jsem neumřel v poli, ale teď dě-
kuju bohů, že to tak skončilo. Umí-
rám za poctivon věc, však vy se
dočkáte lepších časů. Je to pravé,
a nikdo to nepotlačí. Mějte se rádi
a bůh vám požehnej!“
Lidka plakala hořce. Jiřík němým
bolem přemožen sklesl n postele, a
nevěsta jeho poklekla vedle něho.
Statečná pravice Baltazarova spoči-
nuvši na jejich hlavách žehnala
jim.
Po celou noc bděli Jiřík a Lidka
u milého strýce,
ptal po Medušce.
zvěstoval, že leží.
ničeho nejedl, jen velká žízeň ho
trápila. Po celý ten čas ani neza-
. stenal.
upřeně ku stropu. Všichni mlčeli
vidouce, že se modlí. Pak požádal,
aby jej v plášti vojanském pochova-
li a šavli mu po bok položili; bambi-
tky dragonské zanechal Jiříkovi na
památku. „Však se vrátíte beztoho
nědkdy do Čech, pozdravujte Ry-
chetského, bábu a Vaňka. Tak ne
doma —“ Tu vzdychl; myšlenka, že
nebude odpočívali v domovině, vy-
loudila mu vzdech. Však zas byl
klidným a snášel bolestí, jak on to
jen dovedl.
Třetího dne při slunce východu
skonal mužně a statečně. Věrné ty
oči, jež tolikráte smrti ve tvář hle-
děly, zatlačil Jiřík Skalák. Statečná
pravice ztuhla, věrné, v pravdě muž-
né srdce dobilo. Lidka*žalem pře-
možena sklesla usedavě plačíc a na-
říkajíc n smrtelného lože. Jiřík
skloniv hlavu na chladnou pravici
starcovu a palčivé slzy jeho ji po-
rosily.
ta.;,.
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Chudoba, Jaroslav. Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 1, No. 28, Ed. 1 Thursday, July 1, 1886, newspaper, July 1, 1886; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1294621/m1/2/: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.