Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 5, No. 13, Ed. 1 Thursday, April 10, 1890 Page: 3 of 10
ten pages: ill. ; page 40 x 26 in. Digitized from 35 mm microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
dával na překážku v úzká ulici, prů
uÍk;<
se-
■smál
ku a
Lonisiu -
> z mě-
daleko-
řeku,
u jejich
lilá po-
tonio
le již
řišla
trnce
z měla
lezření.
zde po
rnisy z
liš jest
a Maur,
i dovc-
do své
i Roye
' hý-
káš-
iré ko-
, Čeka-
f° fy-
poto-
nikdy
č ny-
fé lidi
>d krk
fi toho
á a sta-
lá jezd-
émž je-
čemž
ost.—
Játolé
ne-
iou.
idě
ne-
iprá
to, co
tázala
iroseb
Ne- ’’
le vše
Koye,
dyby
udor,
plaz
stkuti
I za
L pů-
Ikcm
ri j*ž
po-
ráva-
1 na
SVOBODA
Půjdeš tedy na místě se mnou vodčí Magdaleny vystoupil ven, a
FaleSný princ. >
byl tento * neznámy,
mráz pomyslihi-li na
učitelku hrozi-
opovážit!,” po-
svytn tvrdým
nařízením se i
Šli nazpět do jejího pokoje.
„Odkud pocházej! tyto šlepějel”
tázal se, ostře na ni pohlížeje.
„To nevím.”
„A odkud tyto střevíce tak za-
blácené. nevíte také! Jsou přece
vaše?”
„Můj bože, přece já byla v za-
hradě.”
„Kdy!”
„Nuže, včera vsčer.”
„Tedy dříve neí jste se odebra
la do svého pokoje!”
„Zajisté.” /
„Kolem kteiédobyt"
„Jak to mohu ještě věděti?”
„Na každý spůsob ještě před
(AI nocí.”
„Ovšem, pane,” pravila, eítíc se
uražena.
„Nule, a po půlaoeí pršelo te-
\ pensionátů Švarcové panova
la od únosu Magdaleny stísněná ,
nálada. Představená obcházela a
horlivou tváří a její žákyně bály
se jí nyní více než kdy jindy. Nej
více ale musila učitelko JjUcie Kvr
norova vytrpěti. Tato mnnd&jt - -
nyní nic dobře vykonati.
Představená dala sí právě sle-
čnu 'Kornerovou do svého poknje
zavolati.
Lucie Kornetová Mála s pokoj-
nou tváří před velice rozčilenou
ženou, která seděla u svého psací-
ho stolku a měřila
vým pohledem,
/ „Jak můžete se
čala představená
spůsobemp- „mým
vždy protivit)! Zapověděla jsem
vám přec jednou pro vždy, v zále-
žitosti Filipíny Schoenboruové Vy-
šetřování. Vám přec může to byt
nanejvýš lhostejno, měla-li tu Scho
enbornova a-kým -nějaké do.t. Jsp
níčko. Ale zdá se, že skutečně my-
slíte,' že vám a ile mně ná’eží li-
šta v.”
„Činím jenem to,” odvětila Lu-
cie pevně, „co jest mou povinno-
stí. Vy, paní Švarcová, jste před-
stavenou a majitelkou pensionátu,
Tato sama byla nyní bez útě
cby. Poslední událost v ústavu je
jím se sběhlí mohla jeho dobrou
pověst podkopati.
„Když Scioenbornové a hajný
do ústavu dorazili, byla slečna Fili
pina vzata otcem dc výslechu. Ale
at se jí tázal na to či na ono, nedo
stal odpovědi. Filipina mlčela tvr
došij ně.
Adam Schoenbor vztekem žele
ný konečně dupnul před dcerou a
pravil: „Je to pravda, z čeho jsi
tu obviněna! —Mluv!”
„V téhle věci se brániti zapoví
dá mi moje pychá,” od zětila dcera
k tomu příčiny. Poštarim se sám
o vyhledání Magdaleny, a když po
tom, příteli, přijdete a bndete se
mnou piti sklenici vína a já ae pře-
svědčím, že to s ní míníte dobře,
pak podám vám vysvětlení.”
Morion, vida že ae starcem niče-
ho nesvede, slíbil, že zatím počká
a odejel do Vídně.
Ve dvorním divadle dávána to-
ho večera „Marie Stuartova.” Ko-
runní princ Rudolf i Štěpánka na-
lézali se v císařské loži. Marie Vet
prve, před tím byl písek zcela su-
chy, byla jste tedy po dvanácté
venku.”
„Nemám vám více co říci,” od.
větila a pyšně odcházela pohlednu
vši na Leopolda opovržlivě.
„Není také více třeba, slečno,
víme vše a ostatek řeknete soud-
ci”
Představená strnula leknutím.
„Nuže, já vám. povím, jak ta
celá událost se sběhla,” pravil haj
ny. „Tato slečna Schoenbornova
Hajný po odchodu Moriona se-
bral se a šel do Vídně, oznámit
pradleně, že Magdalena byla z pen
sionátu unošena.
Dobrá ta žena litovala Magda-
lénu a vyptávali) ft3 Vernera, od-
kud Magdalena pochází 0 čí dce
rou je. Než, nedověděla se ničeho.
Hajný nechtěl - ani jí. nic říci a
když spolh chvíli pohovořili, ode
bral se k Adamu Schoenbornovi a
by přomluvil s ním o jeho dceři.
Tento s jakýmsi strachem hajné
hopřijal, ač jej nikdy před tím ne
viděl. Bylo to nejisté svědomí, jež
ho činilo takovým sketou.
„Có vlastně ode mne chcete,
starče!” tázal se jej bázlivě-
„To mohu vám několika slovy
vysvětlit!,” pravil hajný chladno
krevně. „Z pensionátu Švarcové
bylo jedno děvče náramně dove
dnýťn Způsobem uloupeno. Já s po
mocí vašeho synovce a strážníka u
činil jsem prohlídku v pcnsioitátě
a přesvědčil se. že vaše dcera Fili
pina je ve spiknutí zapletena. Mu
sí znáti uchvatitele, neboť jim čte
vřela dvéře. Můžete si inyslpt, 9
znáiním-li výsledek svého pátrání,
že bude vaše dcera vzata do výše
třování.”
Schoenborn zbledl na smrť. Je
ho dcera s lupiči ve spojení! —
„Dobrá,” pravil, „přesvědčím
se sám o věci té, abych byl jistě]
ším. Jsem hotov doprovodit! vás do
pensionátu a vžiti dceru na vý-
slech.”
Na to sdělit svému synu Maxo
vj novinku tu; tento se přidal k
otci, načež odjížděli všichni tři k
Jťowuín s doby.
(Pokračování.)
“ „Jak se jmenuje to mladé děv
če, které tento pokoj obývá!” tázal
ee hajný.
Představená mlčela rozpačitě.
„Nuže opakoval hajný.
„Můj bole, což jest to naprosto
nutno!” tázala ae rozčileně.
„Zajisté právě jméno této mla-
dé dámy musím věděti.”
* „Jmenuje se Filipina Schoeu-
bornová, pane”.
Leopold sebou trhl.
Tedy jeho sestřenka, dcera jeho
strýce Adama, který proti němu
tak nepřátelsky vystoupil, byla o-
byvatelk<->- ohoto pokgje.
„To jest zcela,, zvláštní náhoda,
která mne zde e mou příbuznou
svádí,” myslil sí-
. „Řekněte paní Švarcová”, tázal
se hajný dále, „víte snad, zdali to
* to děvče s odvedenou mladou dá
' mou stálo na přátelské noze!”
„Co jsem já zpozorovala, ne.
„By o tím spíše viděti, že slečna
Magdalena byla zde jen krátce
před tím, a že známosti mezi obě-
ma dříve nebylo.”
Bndete tak dobrá a zavoláte
eem slečnu Schoenbornovoní”, tá-
zal ee Verner.
Švarcová zpěčovala sq z počát-
ku a konečně musila tuk učiniti.
Šla sama do vyučovacího sálu a
• žádala, aby mladá dáma vyšla.
„Došla mne nepříjemná zprá-
va!” tázala se zaraženě nad chová-
ním představené.
„Není to ovšem příjemná ná-
vštěva, slečno Filipmo.”
XXL
Doktor Morion nelenil zobě za-
jeti na Meierling právě v dobu,
kdy korunní princ pracoval v zám
ku tom na svém díle „Kakousko-
Uhersko slovem i obráženi.”-
Zastihnul v jeho společnosti pá-
ny: Maurus Jokai, Filip Kobnrg-
Gotha a hraběte Heyose. Snažil
se pokud možno odvrátit korunnf-
prince od nocování v Mayerlin-
gu, než, byl přívětivé odbyt. Ko-
runní princ nepřikládal tomu žádné
víry.
Když po chvíli dostáni se na
vyzvání Rudolfa i doktor Forst do
zámku, uznal doktor Morion za
nejlepší zajít k hajnému Vernerovi,
chtěje zvěděti, odkud Magdalena
pochází.
Opustiv Mayerling bral se le
sem k chýši Vernerově.
Došel k ní, nahlížel dovnitř
skrz slepé okno, načež na vyzvání
hajného, kterýž jej spozoroval,
vstoupil dovnitř.
„My jsme se již jednou viděli,
starý,” pravil Morion kn hajnému,
„přišel jsem zase ohledně Magda-
leny.”
„K vůli ní už přišel mnohý,”
odvětil hajný suše.
„Zajímám se o ni,” řekl Mori-
011, „a rád bych znal její rodiče
neb příbuzné. Vy je asi znáte!”
„Neznám,” odpověděl hajný.
„Vy mi nedůvěřujete, jal vi-
dím,” dotíri I doktor dále, „áčko
liv nevím proč. Já to s Magdale-
nou dobře míním a netřeba se vám
obávati ode mne podvodu.”
„Ano, nedůvěřuji vám,” odvětil
stařec ee železným klidem, a mám
stojí a lupiči ve spojení a spiknutí, bérova byla taktéž v divadle.
Urovnala jim všecky stezky., Vnl*
kla do Magdaleniny světnice pod
nějakou záminkou, mezitím co lu-
piči na žebříku venku čekali. Pou-
žila ovšem všelikého prostředku,
aby Magdalenu rozčilila, otevřela
pak okennice za příčinou že jest
tak horko ve světnici přehodila
možná ua oběť ještě Šátek. Mezitím
co loupežníci vlezli do pokoje bě-
žela Filipina do zahrady, pomohla
prchajícím a odstranila žebřík,
když ostatní přes zeď se dostali.
Pak chvátala nahoru zašila záclo-
nyrychle, ustlala poitel, zavřela o
okenice a zavřela i dvéře na ten
spůsob jak jsme je našli- Tak ee to
mohlo aBi státi.
Poněvadž hajný, Leopold a strá
tník neměli zde prozatím co činiti,
vzdálili se, zanechavše Švarcovou
v hrozném rozčilení.
Hajný rozloučil sc pak brzy i •
Leopoldem a strážníkem prohlásiv,
že si ještě věc tu dobře předloží.
Když ale byl sám šel kroutě hla
vou ulicemi města.
„Ať mne tep či onen”, mruče)
si, „ale tenkráte to nejsou jiní! Já
nevěřím tomuhle Morion<\vi! Proč
odvlekli děvče do pensionátu? —
Bude asi věděti více o odvedení
než kdo jjný a dul mne jenom vo
lati, al>y od sebe podezření odvrá-
til, kdybych náhodou se o té věci
dozvěděl.
Nuže, ne, tentokrát to nejsou ti
ostatní. Pro ty sedělo děvče v pen-
sionátu právě tak jako v klášteře !
—Tu ovšem vězí ten doktor Mo-
*
rion za tím.
Ale co činiti?
Počkej já to mám”, půjdu k ba
ronesse Marii a promluvím s nik
A rychle obrátil kroky k její do
mu. /
„Slečna Kornerov#,” pravila
Švarcová ostře. „Máte ee podrobili
mym nařízením. Jste ještě příliš
mladá, abyste si v této záležitosti
dovedla utvořit! úsudek a já zapo-
vídám si jednon pro vždy, -abyste
slečnu Sciioeabornovou pronásledo
vala nenávistí-”
Modré oči mladé učitelky bledě
ly směle a vyzývavě na představe-
nou, a ona ustoupila o několik
kroků zpět
„Mé svědomí,” prohlásila krát-
ce, „omlouvá mne z každé viny a
mohu vám jenom přáti, ' *
cová, abyste si
citu vědoma.”
Přestavená v
hled zlatými b
by ee ohledl co jest to.
- V tomtéž okamžiku vynořila ee
u drahého okna vozu postava ma-
lého hrbáče.
„Dáte li mi svůj sáček,” šeptal
tiše malou mezerou u dveří, které
pootevře), „tedy podám zprávu o
vašem únosu tam, kam chcete.”
Podal jí lístek a tužku a s let-
ným spěchem napsala adresu baro
nessy Vetserové a ony dvě řádky,
které tato o odvedení Magdaleny
obdržela. Pak dala lístek jí zcela
neznámému hrbáči i s peněženkou,
která ovšem neobsahovala mnoho.
Možná, Že doufal malý hrbatec,
který, jak Magdalena se domníva-
la, náležel k její únoscům, zradou
tohoto únosu si něco vydě-
lat!
Mnoho ovšem nemohla doufat i,
ale přece nemohlo naprosto o hr-
batém pochybovat!. Co by byl
měl pohnutku, poskytnout! jí po-
moci, kdyby jej nebyla vedla zi-
skuchtivost. Sotva že hrbatý zmi-
zel, když hlídač její opět vstoupil.
Vůz, který ulici uzavřel, byl od
tlačen na stranu a jízda pokračova-
la dále.
Pak přišla takto do této mysli-
vny. Magdalena zdvihla nyní čelo
s tabulky a obrátila se do světnice.
Bylo jí, jakohy byla slyšela ve
vedlejší komnatě šustot- Opatrně
přistoupila několik kroků do poko-
je, hmatajíc nataženýma rukama a
naslouchala s nakloněnou hlavou v
před. Od několika let byla v neu-
stálém rozčilení. Nikde nenalezla
pokoj a jistotu. Vždyť nebylo to
poprvé, že jí odvedli. Ba i o život
ji chtěli připraviti. Byl to tedy
div,- dlela li na tomto osamělém
místě s bázní a leknutím na každý
šramot? —
Měla zde ovšem přístřeší, vše
cko bylo zde poskytnuto, čeho by-
lo potřebí k jejímu živobytí.
Namáhání, které si ošetřující ji
lékař s ní dával, ukazovala jí zřej-
mě, že přecé chtějí na životě ucho
váti.
Ale kdo
který měl na ní takový z4jém?
Probíhal jí i* '
Zitnagyie. Čeho se před ním obává
la, to věděla nyní příliš dobře.
Psk, což jestli jí zde choval, aby
jí jisté^terti vedl vstříc? Neslyše
la nyní . šepot! Tiše přistoupila
tam, kde věděla, že jsou dvéře a
hmatala podél stěny. Nyní stála u
dveří a přiložila ucho k nim. Zře
tělně slyšela min viti.
1‘rvuí,lidské zvuky, uiimo ony
lékaře, který jí ošetřoval po dlou
hém Sase. Jak sladký, zvonivý
ženský hlas! tlak zvláštně dotkiful
se tento naříkavý bolestný tón
Ujgdaleny. Podiv no — břlo^í, ja
kobj byla po^Qveira ďo heíprvněj
šílio svého mládí, jako už by tehdy
byl k ní mluvil tentýž milý smut
ny hlas! Kdyby přece mohla vidě
ti tuto bytost, které náležel tento
sladký hlas! Kdo zabrafloval jí, a
by nestrhla obvazek s očí a pře
svědčila se, kdo ta bytosť byla! já ovšem jsem jenom učitelkou ve
Hluboký povzdech vydral se jí z vašem ústavě. Ale jako taková mo
prsou. Vždyť musela by oslepnou- hu jednati jen dle svého svědomí.”
ti, kdyby tak učinila. Nyní domní
vala se že, ví že ta ženská bytost
byla její věrná ochrenitelkn a oše
třovatelka a cítila, že stoji | jejímu
srdci blízko. Náhle trhla s sebou -
jako zmije by ji byla uštkla.
Slyšela hrubý mužsky hlas. O,
velký bož^, ten hlas znala příliš
dobře. Co mluvil ten bfdák, co
zde chtěl! Magdalena tiskla úzko
stlivě ruku na prsa a její něžné tě
lo zachvělo se. Zřetelně zalátala
nyní jeho hrozivá slova k jejímu
uchu a její obličej zbledl na smrť-
Jako stín opírala se ve svém čer-
ném oděvu o bílou stěnu. Zvláště
zněl nyní Ženský hlas. Prudká alo
va padala nyní s obou stran, hrozi
vě slyšela zavenívati nyní mužský
domů!” vzkfikl Adam. ,,Tam si
spolu o tom promluvíme.”
„Já zůstanu zde!” řekla Filipi-
na určitě. •
„Následujte svého occe, když
vám poroutf,” pravila představená.
„Jinak bych vás musela vyhnat!”
Filipina, vidouc nezbytí, ustro-
jila se a za chvíli opustila pensio-
nát v kočáře svého otce. Hajný i
Max jeli s ní. Adam cestou neu-
stále na ni dorážel, by řekla, jak.
se celá věc má, ale ani tu nepocho
dil. Mlčela jako hrob 4 hleděla o-
povržlivě vůkol sebe.
Když přijeli domA, zavedl ji o-
tec do jejích pokojů a zamknul ji.
Slíbil jí, že dřív nenabude svobody,
dokud se nevj zná.
Hajný na to upokojen odebral
se k Barboře, kde chtěl přenocova-
li. Chtěl zůstat ve městě a věc při-
vésti ku konci.
XXII.
V tichém šelestu pohybovaly se
sosny lesa a drozdi a kvíčaly, kte-
ré pod střechou listí starých buků,
svůj rej prováděly, cvrlikaly tak
vesele, jakoby nn to ani nepomý-
šlely, že musí opustiti zdejší svůj
domov a hledat! si jiný na jihu.
Zvědavě natahovaly krčky a sle
táli s větví u staré inyslivny dolů,
která tam od let tiše stála Měly ta
ké příčinu býti zvědavými.
Slušný obraz dívčí objevil se v
malém nízkém okně a tisklo čelo
na slepé, zelenavé tabulky. •
Jak nevýslovně musila být ne-
šťastnou! Tah nejhluběího žahl zr-
cadlil se na její dětinném čistém
obličeji a opět h opět osušovala sl-
zy, které se jí z krásných, očí perli-
ly. A opět stála 11 okna a opírala
sepjaté ze stísněné hrudi a nasiou
chala šelestu lesa, cvrlikání ptáků,
nejmenšímn šustotu, který na bií
zku zaalecliltť. Kam ji zavekli —
kde byla ? — To věděK, žc byla
odvlečena n odloučena od celého
svéte á nesměla uni nojbližší své
okolí viděti. Jak ráda přec by se'
byla zaměstnávala; avšak bylo jí
přísně zakázáno suíti si obvazek s
očí. A přikázání lékařovo bylo jí
svato, len dobrý pán přicházel
denně aby se o její stavu přesvěd-
čil. Odkud přicházel, kdo jí jej pú
sýlal, neměla ani tušení. Kolikrát
koli žádala jej za bližší vysvětlení
dával jí vyhýbavě odpovědi. Se
vší ale rozhodností zapověděl jí, a
by sejímala obvazek s očí, nechce
li aby v tom okamžiku oslepla.
Magda) «na netrpěla však na žá-
dny spůsob nouzi. Měla yše, co
bylo potřetí její tělesnému životu’
Kdo přinášel jí jídlo, čí ruka jí
vždy pomáhala, to nevěděla. Mlče
li na všecky její otázky. Co melo
‘ státi z-tohoto, děsného^Livota?
1 Co měli vlastně a uí za únjysl I -i
1 Nezávisela na nikom na světě a
přece byla věčně zajata! Kým by-
1 la odvedena o tom neměla ani tu-
šení. Věděla jenom tolik, že Fili
pina Schoenbornova přehodila jí
šátek napuštěný příjemně znpácliu
1 jící tekutinou přes hlavu a hned
ua. to že ztratila vědomí.
Kdy opět přišla k sobě nalézala
se v náručí cizího muže a postraše
na jeho a jeho soudruha vyhrůžka
mi, musila mlčeti.
A pak ujíždělo se v uzavřeném
povoze pryč. Ponenáhlu přišla Mag
daleua k úplnému vědomí. Nadar
mo namáhala se, aby poznala toho
muže, který seděl po její straně.
Z počátku myslela, že jest to Zi-
magyi, když ale rozčileně se k ně-
mu obrátila, poručil jí aby mlčela.
Hlas tohoto muže byl jí úplně
nepovědomý. Seděla tu mlčky a ú
zkostlivě čekala svému budoucímu
osudn vstříc. Náhle hrčel vůz po
kamenité dlažbě — žádná pochy-
bnost, byl uvnitř města.
Magdalsna stala se pozornou.
Náhle vůz stanul. Kočí klel a ně-
jako oeyka na celém těle, a ualyše
|S nyní mužské kroky, které blížily
ee její dveřům.
Zdálo ee, Že žena chtěla vstonpi
t! mu do cetty, neboť nastal krát-
ký zápas právě u její dveří.
„Tedy to se tu jedná opět o
mne!” zasténala Magdalena a raka
její chápala se kliky. Chtěla ae sa-
ma vydati, než aby dopustila, by
za ní nevinná trpěla. Tu —na oka-
mžik zavládlo ticho.
„Tedy měj si tohle!” zasýpal e
potlačenou zuřivostí nelida tam u-
vnitř.
Smrtelný výkřik vedle zavzněl
a Magdalena otevřela prudce dvé-
ře, strhla obvazek s očí a zírala
poděšeně na' hrat ný obraz před se-
bou.
Viděla Orlova s krvavým no-
žem vyřítiti se -e světnice a s pro
bodenými prsy zapotácela se žena
a klesla k zemi.
Jediný pohled na obličej nešťa
stnice a Magdalena poznala ženu,
která tehdy v onom pochmurném
domě hleděla na ni za záclonou v
okně.
Poslední smrtelný povzdech vy-
dral se z prsou ženy a pak bylo
slyšeti jen smrtelný chrápot. Mag.
dálemi zachvěla se a stiskla rtfce
na palčivé oči.
Vrávorajíc sehnula so Magdale-
na k zavražděné. Pak náhle zntmě
lo se vše kolem ní. Všecka krev
hnala se jí do hlavy a bez vlády
sklesla vedle mrtvoly.
Hluboké ticho zavládlo v staré
myslivně. Rovnoměrně pohybova-
lo se kývadlo u starých zaduše-
ných hodin, které visely u černých
kachlových kamen a ptáci zpívaly
venku své písně, jakoby se nic ne-
bylo stalo. Tajemně mlčel les.
Asi’po třetím jednání vyšel ko-
runní princ ven, aby se ochladil.
Na to za nedlouho i se svou man-
želkou op jistil dům.
Vybraná šlechta vídenská shro-
máždila se po divadle v salonech
hraběnky Larišové. Korunní princ
byl taktéž přítomen. Jda jednu
chvíli kolem malého salonu, spa-
třil tam útlon postavu dívčí. Po-
znal hned Marii Vetserovu.
„Císařská výsosti,” koktala ta
to, když ji byl Rudolf pozdravil,
„není li pravda—jsme samotni!”-—
„Ano, ano, baronesso,” odpově-
děl on vlídně.
„Nezapomeňte na pomněnku,
císařská výsosti!” vydechla zděše-
ně baronessa.
„Pomněnljil!” divil 8e korunní
princ. „Já nevím ničeho o po-
mněnce.”
„O, -můj bože!” vykřikla Mario
„Kde jsou mé smysly? Což jest to
všecko mam a klam! Já uešťaená!”
a klesla na pohovku.
Korunní princ spěchal pln ohro
mění ven, aby přivedl pomoc.
Dříve než mohly zapřísti další
hovor stály před hajným.
Filipina pohlížela ua muže úža-
sle. *
Když spozorovala svého bratyov
ee, byla sice zaražena, avšak uka-
zovala přec svou pýchn, čímž tlu-
močila, jaké smýšlení o něm cho-
vala.
„Jste slečna Filipina Schoenbor
nová!” tázal se hajný.
Filipina se nafi podívala s vyso-
ka', jakoby chtěla říci, co ty se
máš po tom co ptáti? Potom odvě
tila blahosklonně:
„Ano, to jsem!”
’ „Musím vám předložití několik
otázek, slečno, a vy mi dle pravdy’
na ně odpovíte.”
Filipina mlčela.
„Kde byal jste ještě včera ve-
čer, kdy jste se odebrala do svého
pokoje.
, Filipina hleděla nšfl drze.
„Co oprávfiuje vás k této otáz-
• „Jsein fc tomu opráVněa sle-'
čno, pravil naléhavě, „a vy jste
na každý pád povinna, ^jiyste mi
odpověděla.
Tedy kde jste byla včera večer?”
„Ve svém pokoji.”
„A vy jste jej už pak neopusti-
la?”
„Ne”,
„Prosím, abyste mne následova
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 5, No. 13, Ed. 1 Thursday, April 10, 1890, newspaper, April 10, 1890; (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1294813/m1/3/: accessed July 17, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.