Svoboda (La Grange, Tex.), Vol. 30, No. 48, Ed. 1 Thursday, December 2, 1915 Page: 3 of 8
eight pages : ill. ; page 20 x 14 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
1915.
▼e Čtvrtek dne 2. prosince 1915.
3VOBODA
Struna 3.
“XKmo. hollrtt, ty jsi nějak io
kujíc
JTJ
zbude sanuj.
práv-
ráni, ale starost
[.ivair
nestnrň^
zvho ještě
pánu
“Ten pán, co
tu sedí kdosi v tomto
i na
jak na divadle.
mni)
■talymi, noro
ještě
h sou krom.'
odpovídala'
je ti, sesfriěkóT” nalťhala
Mi
stkala Klotyl-
i ■
á‘< k zanygla ' m- Ti?
AP-n:
^rn ji
' pi-.
s mi
íseti
uzeniny
dost.”
chíá< ho
SV-ió KlófvTla s
k í\
ti Amál
měla sluchu \a__sinysju pro rie
se nutila k
un
pokoje.
a' niar.i.i.
r/.enou
•ct. nebo počkáte
způsobu.
mí-
pol-
“Tnkóvý hodný a ještě pořád
by
zahrát
po-
lení
la-
ní
ze
m
Ý rtMrk ***
zatle-
hezké.
jy k tomu byl vzal paní Knedl-
uinsovou. To by.byla znamenitá
mo-
i ko-
ti a-
pak ji matka uchopí, za hlavu jí
bUhuuc, zubu toihA*MUv, unylé je-
Jeho,
po-
i.skú-
na
In. v rukou matčiných l»>la jako
outkou.
Mi-
án
lá-
nu
isí
au
že
ku Tyl.linu, sedlu na pelest. •
“T\Ido,” šeptala, “Tj kličko!’
Její buclatá, měkká, teplá ru-
jiude
řádu
že v
opa-
tb jak
udov,
rzhlé-
ny bit
jmé-
vud
i. Vy-
zbra-
ž rád
radostné panenství, kdosi, viišmz
I o;: užitku a rozkoši' zaschlo vše.
vot okolí svého a všechny jeho
stránky. Netušila, že mohou býti
šťastni a veselí taká lidé, kteří
nemají pět pokojů v prvním pa-
tře, špižírnu vždy plnou a kre-
denci nacpanou sklem, poreulá-
nem, stříbrem, šatníky a prádel-
níky drahými látkami a garnitu-
rami nadosmrti. Teď vzpomínala:
proč u Knedlhansň za to odpůl-
dne pocítila několikráte tak útul-
né teplo a z toho jakousi závist
— ne, závist není pravé slovo —
spíše inkousi tesklivost, ač ne-
klamně poznávala, že. tem chybí
kulisama, a všjeluu
ak v kostele. — A
i • Vejlupek Amálku nějak zvlá-
tě zajímal.
■ď taky poelioplTiť Otcovo slo
> .zostuzení všeho. Jednoho
i.iálkn, která
cla večeři. Když
pczhninenuta pani
to, rol”r—,—
"Ach. milostpaní bylo!
' yl to učiněný bál."
!“nní Myslíkovská naslouchala
zdánlivě lhostejné. dívajíc se pod
pokličky na plotně, ale sotva té
chvíle věděla, co je pod kterou!
. !.d:i počínání Přetrhlovp. Zdr-
ala si> nejvíce při postavě Ku-
lová, pres účastenství Vejlup-
• o vždy jen letmo proklouzla.
‘'l-é-s-sjéfco .t-Tihá, pr é pláčeRf
"Málko! vybuchlo náhle z úst
to
-li
tí,
zcpímijíc halenku.
Klotylda neodpovídala.
“Šťastná Nanynka, že bude ve
svém!” vzdychla zas Amálka.
Klotylda mlčela.
Amálka zula botky, shodila
sukni, rozpletla vlasy, stála tu ce-
lá bílá, hleděla na sestru. 1’ořnm
k ní přistoupila, ujala ji za ruku
a tázala se: -
byla její síla, jak se domnívala.
sy-
na,
ze.
<11-
vz,lovným mlčením, o Čem se
doninfviilá, že jest jejím právem,
n nedovedla pochopiti, jak tím
vše kolem sebe zabíjí,
Tímto mlčením taky byl zabit
zbytek večera, družný hovor, dal-
ší vyprávění Amálčino. Pan My-
slíkovský chopil se ranních nivin,
aby dočetl, co mu snad ráno u
šlo, pani Myslíkovská vyhledala
loriíon s dlouhou rukojetí a po-
nořila se v obrázkový časopis.
Tonička sklidila se stolu, nedopi
té pivo ve sklenicích teplalo.
“Jděme spát!" řekl pan My
slíkovský, když dočetl.
-ďJíuuy daly, dobrou noc a ode.,
šly do společné ložnice.
“Myslila jsem si dnešní večer
jinak, Tyklo,” řekla Amálku, ro-
dilo-
ncu-
amy
sám
de
a to,
mou
řekl
-Amálee nedalo, aby se nepodívá-j losi paní Knedllmn lovoti, a všichni
la za šzdulajiiíin ne Vejlupkem. I nm tleskali a pak měl solo — tv
<’< lým srdcem letěla za ním. By- j >n la
— - Jo-jf-.- jnknŤn--T TríuTodcházelo co- [t ■•-n“
" ' nevrátí. Teprvrmilnsi
mužů zmizel v I “ V
ledacos, čeho jc doma nadbýtik? pokrývkou prudce n nedočkavá.
Teď se ; odíval.i n,i Ainálkt', na1 Tu se JI p.< cbtlli zazdilo, že v
její rojpúie lé. tváře, ku. e'ř 'i iiky jiné, kde-
l : el.. ..pil | yši Z podu-
slouehula. Kdesi štkál
ži.iei, blízko ní.
čua Klot., Ida s tím pánem — ale
Ink, milostpaní I Tancuje ten pán
I k po starodávnu, šoupavě, lile
jako taneniistr! To na né bylo
'mdívíini. A pnu učitel Novák s
‘.'rnýrtkon dolejších, a slečna A-
tl. L!yly k> akuteeui' ji-alicky. t.
.'dúiuuu a vším piúlušeuatvím.
rty a mlčela.
schodů do patru lyio nesmírně u
nutilo. Shodila' s ramen šátek,
skládala jej mnohem svědomitěji
než j buly ir položila přes lenoch
židle. Amálka svůj
přitiskla ru- sl č
‘Pravda," řekl pan Myslíkov-
i, “my jsme domácích.’
‘Ne proto,” namítla panička,
j"ale vťíbee!”
“Vím, vím, Kntynko, co to tvo-
| je vůbec znamená. A proto je u
| lynku, aby nu tom pánu “plsnič-[vidi Tonča, .íe se
si ji upíše. ,auo, kdo au sejde
vstoupila do ilých lidí . .
ještě nu pra-1 I;-, la to hlavně
načež Touič
tančilo. — Nu
několik min.
- ljii~d l>ý..'moJd.S.„tslui..panáky
hodit. ’ ’
■ j to «róvr. spustila oehotn11; ' ‘
'■> "T ky se ti.i h ! t i.lěilo, ni. má.
Slečna Klůtyldn naslouchala
zcela lhostejné líčení Amálčinu,
jak se zdálo. A když pak matka
tas odešla na chvíli do kuchyně,
isedla ve vedlejším temném pb-
koji ke klavíru a jako šeptem
přehrávala první takty zastavení-
éka páně Dundrova. ,
Hledala tony, zastavovala se,-,
lápěv se jí rozplýval v jakousi
módilnou fantasii. Amálee se
dálo, že sb Klotyldě vydral z
hrdla i hluboký vzdech.
Stanula na prahu, naslouchala
lo temna salonu a pronesla tiše:
ee lieproniíjcln. Když se to turu
dusí, peče s škvaří, má se jíst, ří-
kávala. .Málku tedy jedla přes
moc, aspoň se tak tvářila, ale ví-
ee při tom vyprávěla. A ježto
vře, co s dýchánkem souviseje,
matku nesmírně zajímalo, zavdě-
čila se jí AmiílRa svou hoťornoštt.'
Lhostejněji naslouchal pan My-
slíkovský. Jenom když Amálka
poznovu líčila faustovskou kome-
dii, prohodil žertovně:
“To bych sám byl rád viděl.
Zvláště -Kulicha jako Fáusta. Měl
by to jednou pan Přetrhlo
u nás.”
‘‘ Ježíšnuirjá, talínku I”
skula Málka. “To by bylo
V nás nikdy nic tak veselého ne-
ní."
Paní Myslíkovská prominula
tentokráte káravý pohled Amálee,
upřela jej- však na elrotě a řekla;
“To snad nemyslíš vážně, ma-
ny. Co se hodí ke Knedlhansňm,
nehodí se k nám."
’nfit
děl
ha.
kol”
Tato neočekávaná poznámka
pana Myslíkovského, vyzněvší na
závěrku poněkud přitrpklc, pro-
budila i slečnu Klotyldu. Vzhlé-
dla s účastenstvím k otej a po-
jednou se jí zazdilo, jakoby byl
otevřel okénko do toho jejich od-
lišného, uzavřeného života. Za-
městnávajíc se stále vlastními,
skutečnými i domnělými bolest-
mi, a hledíc na vše matčinýmo o-
čima, neměla ani času a spíše
"Cos m...'i!.i? Co může m má,
co ie ' s P, m; slili?— Ať si my-
slíte cokoli, já k němu necítím
žádné . ákl-innontiI Kde srdce mi-
nu fatrla!” oíázala se paní My-
slíkovská.
"Já. počkám," řekla Klotylda,
“nemám na nic ani pomyšlení."
"Já taky.” přidala se Amálka.
Paní Myslíkovská byla by rá-
da vzala dcery na paškál, ale o-
vládala se, aby nevypadala ne-
důstojně zvědavou. Běželo jí arei
nejvíc ó to, jak starší dcera byla
spokojena. Jak se Amálee v dý-
cbánku líbilo — eo na tom záleží.
Slečna Klotylda byla matce vdě
čua za její zdrželivost. Nebylo jí
do řeči. Ještě vlec vážila si má-
lomluvnosti matčiny Amálka. Mě-,
lu nedobré svědomí, ani se neod-
vážila přímého pohledu na mat-
ku, chodila po temnějších kou-
tech pokoje. Stále jí hořel na
rtech polibek Vejhipův, při kaž-.
dém pomyšlení na to, zalily se jí
hňťkéfň i tváře. Obávala se, aby :ií Myslíkovská vzpomínala
na ní neutkvěl pronikavý pohled | vlastní mládí. Vždyť taky ona v
tanci našla svého Stanislava.
“ A jaký puk - je ten Amálčin
mládenec?” otázala se zcela leda
byle.
“O, milostpaní, tuze roztomilý
měladík. Kdyby slečna sama byla
vybírala, lepšího si vybrat nemo
hla. A taky učitel, povídala Ba-
ruška. To bude hezký párek do
kočáru."
• »né I A jaký hezký hlas má pan
i Dudr. Zrovna jako tenorista . . .
' Klotylda seděla nad klávesy se
schýlenou hlavou. Teď ji skloni-
i la, oběma dlaněmi přejela spán- ský peprno,
■ ky, na nichž jakoby se ji byla za-; “v’_ ,
chytila pavučina a pronesla:
"Mýlíš se, je to baryton. Te-1
1 nor byl vynucený.
A postřehnuvši, že matka při- i nás vůbec všecko jako zastuze.no.
■ ehází, vstala rychle od klavíru, j Ale kilyž jsem před chvíli ty čty-
• vrátila se. do pokoje. Tvář její i ry tam v parku potkal, i s tím
byla pobledlá, nyjíeí. | rozházeným Přetrhl"m, pomyslil
"Bylo té šunky dost pro vše.'jsem si. že by nám časem šla k
:'hny!” otázala se panička. Iduhu iiéjak^ taková čertovina —
“Dost, mama,” hlásala Málka, je to jsem ještě ani nevěděl, co
1 leště jí zbýlo. Vždyť byla před'tam u Kncdlhansů všechno tropi-
1 tím káva a paní Knedlhsnsová | li. Kousek, čipernosti do toho na-
připvavila mísu sardelových že-jícho lulcovaného života, Katyn-
inliček. — Ale pana Přctrhfa jsi ’
měla vidět, jak jedl! Ten asi ne-
obědval.”
Stálo a stále odpovídala, jen A-
málka, slečna Klotylda mlčela.
Tato zamlklost starší dcery Sýía
by matku snad znepokojila, kdy-
by zprávy Tončiny nebyly vyzní-
valy tak uspokojivě.
Bylo chystáno k večeři, Amál-
ka posedávala a židle na židli,
Klotylda neklidně přecházela.
Matka stíhala dceru pohledy a
tyto její pohledy byly plny mateř schopností, aby chápala taky ži-
»ké něhy, Jakoby jimi dceru po
fcích hladila, jakoby ji nedočka-
vou chlácholila, jakoby ji utěšo-
vala: Dočkej, dceruško, dočkej!
šťastně ti to začíná, šťastné ti
končí. — Jak ráda by se byla
teery přímo zeptala: Nu, pověz,
•o se mezi vámi událo? Kterak
iste se rozešlí? —- Ale přirozený
ženský pud ji varoval, aby se ne-
'otvlrals nej jemnějších strun ni
re dceřina. Však nastane chvíle,
‘-.Iv Klotylda Mimi n*>Me. sno’i-
ne hlavou na mateřských ňadrech
a zašeptá své veliké tajemství. A
:'..i bytost jest - onn. Zatím
nynLa. Kiilmliovie-.v. té...budaucan-
vala se, že výprava Klotyhlinn
nebyla mama. Tančila! S panem
Dundrem! O, tanec působí zvlášt-
ním kouzlem, tance bývá počát-
kem dalekosáhlých následků!
Druh se tu k druhu přivine, z tě-
la do těla přichází podivné ehvě-
jli. luplo,, víluě, nová. a.uová .. žá-
lost vroucnějšího přilnutí — pa-
na
se. K .ityl.ia na lůžku pláče.
Ainšlki oilliodila pokrývku,
v.:t.\či!;i tlup, nnslouelmla. Skloy-
'‘CkubáíoTo tebou, co?” usmá-
la se paní.. < ...
“Jak pak ne, milostpaní!" při-
znala se Tonička. “Však my s
Barčou jsme .v kuchyni taky křep
čily,” dodala rozpustile.
Panička věděla dost — a byla
skoro šťastna. Klotylda se bavila,
tančila. Jestliže Pánbůh sesílá pří
ležitosti. tu se stalo něco takové-
ho. Požehnané vdavky Nanynky
Kalichový!___________________________
O chvilku později, když se vrá-
tila do pokoje, řekla k Amálee:
“Mohla bys prostřít, Máli.”
Vždy k tomu volávala Toničku
z kuchyně, ale právř teď nepřála
si, aby tu děvče příliš okounělo
a každé slovo lapalo. Chtěla býti
na chvíli s dcerami, a vlastně ta-
ky Amálku by nejraději byla vy-
strnadila, aby byla jen s Klotyl-
dou. Dobře však bylo pro ni i pro
Klotyldu, fn tu byla Málka. Pani
Myslíkovská snad příliš brzy by
byla zvěděla nebo uhodla, jak
vzdálena je žádoucího cíle.
Aby se její otázky nepodobaly
výslechu, přecházela, vyndávala
z kredence stříbrné příbory, kla
dla je na desku, snášela všeliké
drobnosti, a při tom jen jako mi-
mochodem trousila:
“Tak tedy vzadu nahoře vše- ,
chno dobře dopadlo, děti? — Po-
ky, Málko, nic není to fivalben-
švanc, Málko, není to Svnlben-
švane - a já jen toho měla rádá.
Vybuchlo to z Klotyldy, utopi-
lo se v usedavém pláči. Vztáhla
obě paže k Amálee, objala ji, vy-
mrštila se k ní a líbala ji v tvá-
ře, v ústa, na oči, na čelo. "Teď
byly její rty horké, ale tu hor
kost chladila slzami, jimiž záro-
veň Amálku skrápěla.
“CoŽ! ty víš o lásce, dítě! Je-
ště nikoho jsi nemilovala, srdce
tvé se neznepokojilo, srdce tvé —
“Taky už miluje, Tyldo!” vy-
hrkla Amálka. “Ode dneška milu-
je, sestřičko drahá, ale neprozraď
mne!”
A jen to vyřkla, zalekla se, že
sama na sebe pověděla.
Klotylda se nezarazila, nepodi-
vila, netázala se. Rázem pochopi-
la o uhodla, koho srdee Amálčin <
omiluje. Poznovu přivinula sestru
bourlivčr nž se ňadra obou tiskla,
n líbajíc Amálku n horkým de-
chem sálajíc, volala tlumení :
“Miluj, dítě, miluj, dokud srd-
ce hoří, a buď. milování.! A při-
jde-lí a požádá-li tě, následuj ho
a buď s ním šťastna. Je-li ti sou-
zen, neustane, dokud tě neodvede!
Pustila sestru, sklesla zas do
podušek, a bylo patrno, že zakrý-
vá ústa dlaněmi, aby ztlumila kře
čovitý pláč.
it.
51,. ...
o-
tieuost: kdyby v teehto pell po-
kójích nebylo nespoutané Amái
.. “Ach... Málko., vnýt ujeU'„. mi
DnmŤrn-, ilo xn; Rtv jak on
c.is, mimy ! vitulii 1.;
-* vewMrtty' již řeka-1A
jsou dávno doma.” v<
. ni tak, a proto jdti/ldi
“Tyldo. hnčváš'sc na mí'"
“Proč bych se hněvala!"
“Tedy mi dej hubičku!"
Klotylda políbil;! Málku, a ta
cítila, jak se chladné rty sestřiny
chvějí.
Jcštč by Amálka ráda-byln'ho-
vořila. ale mlčení Tyldino ji zará-
želo. Shodila teď i spodničku a
vklouzla do postele.
“Dobrou noc, "CyJdiČko!”
“Dobrou noc," zašeptala Klo
tykla. Usedla na pelest, sfoukla
svíci, dolehla.
Amálka nemohla usnouti. Po-
jednou se jí vybavil nápěv ma-
zurky — té šťastné mazurky, za
jejíchž zvuků snesl se Jí na rty
opojný polibek Vejlupkův, celý
nápěv, od začátku do konec. Mar-
ně na něj před chvílí vzpomína-
la, teď se rozezvučel plnou silou.
Kudrnáči, milý, drahý Kudmáči!
Ah, ode dneška za týden! — A-
no, ale pak jc konec, bude po
svatbě, po všem. — Ne, nebude,
říkala si Amálka. Uvidí ho zas a
zase. Budou se scházeti, umluví si
s Vejlupkem dostaveníčko, a dal-
ší a další. — Amálka již teď po-
čala vvmťšleti lsti a záminky, jak
se vytáhne z domova, aby mohla
letět naproti milémn hochu, který
lest vyvolencem jejího srdce. A j
to drobné % jí er len budilo pod '
Půjdeme spát! až políbí otce
i matku na dpbrou noc a uchýlí
se s Tyldou do společné ložnice,
kde se v útulném lůžku skryje a
z zaehoulí jak sysel s mladým, po-
sud nepoznattým štěstím prvého
zamilování. Jen svým bílým podu-
škám může bez obavy důvěrně po-
šeptali, koho dnes ve světě našla.
Jen v jejich měkkém a mlčeli-
vém objetí může ztutlati blažený
spiíi h nebo taky blažený -— pláč.
'"ím dál více dráždila paní My-
slíkovskou dychtivost, kterak u
Kncdlhansů bylo. Stále doufala,
Že dcery spustí samy. Ale dívky
otahijíce shledávaly domácí o-
bleky, aby mohly svléci sváteční
šaty. Paní Myslíkovská zamířila
do kuchyně, aby přihlédla k ve-
čeři, spíše však, aby zatím vy-
zpovídala Toničku.
Tonička ještě měla plnou hla-
vv "jasného svitu luny,” neboť
si byla zastaveníčko páně Dun-
. drnvo s Baruškou Knedlhansovic
’ svědomitě vyslechla a teď si polo-
hlasem a jako do sebe prozpěvo-
” vala.'Připadalo jí, že nikdy nic
tek rozkošného neslyšela. Bylo jí
při tom něhon nž do pláče a jen 1
ae zlobila, že si vcršíěkv do slova '
nepamatuje. Ty musí mít a zapě-
je si je plným hrdlem, až bude
L věšet na půdě prádlo. Poprosí Na-
ávýnii figurami?" podivila
kil. "*J:ik to bylo?”
matčin, tiby matka neuhodla, co I
H'' událo při té krásné mazurce
v prvním pokoji. Ale sotva že v
ní tato obava vznikla, odhodláva-
la se Amálka srdnatě: všechno
__-Zapře, zalže. Kdo jí může co do-
kázat! — Přes toto odhodlání ne-
mohla se dočkati chvíle, až bude
po večeři a po rodinném besedo-
’ vání, až zazní z úst matčiných:
se hlavně a snnd jediné slečny
Klotyldy, k níž se paničku vždy
obraeehi. <• mlndšt Aurálee plati-
lo nejspíš ve všech případech, že
niyúz kopřivu nespálí.
* ‘ Tyldičko, pro Boha tě prosím,
utiš se. Vždyť ani já nemohu být
šťastna, vidím-li tě tak zoufalou.
Pláč Klotyldin umirňoval so,
tichl ponenáhlu, potom již. jen
vzlykala. Amálka ji hladila po
tváři a jako stará rozumná chů-
va chlácholila zpěvavě:
“Hajej, dadej, sestřičko milá. *
hajej, dadej, Tyldičko má . .
A když Tyldin vzlykot nadobro
ztichl, když se zdálo, že usnula,
přikryla ji Amálka až ke bradě
a odkrádala se po prst.‘.'h do své
postele. Rozčilení a noční chlad
způsobily, že ji pod kůží lehce
mrazilo. A teprv když dolehla a
kryla se, rozdrkotala se jí brada
a celé tělo s< roztřáslo jnk v zim-
nici. Amálka schoulila se pod po-
krývkou jako zimomřivé kotě.
Ypeilon.
Sesterská uk > éod.vií
—|ku” iiu.iuila, pak
(Příhody Nanynky Kalichové.) 1 P.i.í MyHlikovuká
—’------ I kuchyně h zaslechla
Slečny domácích, když se vrátí-*hu kousek nápěvu,
]y z dýchánku, našly doma jen kh lázem umlkla,
matku. Pan Myalíkoviký se vy-
hřál z večera na procházku.
-‘lak už jMle Mlastne duma,”4
řekla paní, když dívky všustiiy
do pokoje. ‘‘Zahalily jste se po- ........ ,_______, .......(
chvě # Zdn Ht- mt, te jf- chladný l*TT~jr prtmutirvá, jako irdyz
.vicer. Nic naplat, april je apríl, junlce krájí. MImna jijxnó h
Ttřli ho ví to
; tudy Se
i tan
anička. ”
\ ;.a'
prohodila
,|.ilf(>
. bodejť
ži ! '
horlivé.
"Sle
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Svoboda (La Grange, Tex.), Vol. 30, No. 48, Ed. 1 Thursday, December 2, 1915, newspaper, December 2, 1915; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1315225/m1/3/: accessed July 18, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.