Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 12, No. 43, Ed. 1 Thursday, November 4, 1897 Page: 3 of 8
eight pages: ill. ; page 22 x 15 in. Digitized from 35 mm microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
ÚKLADY A LÁSKA,
—
Strašidlo Clynordské.
mne 8 tebou víc
dovedla K-
vyčítati, že na tebe zapomněl,’ pra p. Ivo, bych i příště bděl nad živo
vytryskly
bol.
želekých, a Berenice tomu uvěřila.
le Monk, jenž věděl, ie se to ne nenalezla bys tam přístřeší
rozplývalo v srdci jiném?
Známe
jsi mnohem ví
‘Za to nabyla
modlí se
s výšin
uhodl
hind-
obli-
opět
vyšla paní
a rozhlížel*
ná, že jediná vyhlídka na dosaže
ní svolení ke satku závisí na tom,
něm a potlačovaná elzy
nyní na rozpálené líce.
‘Ach, otče a matko,’
spínajíc ruce, ‘shlédněte
dáti
bez
Přítel zaměnil
pravila Berenice
jsem přítele!’
‘Avšak získala
co!’ zvolal Monk.
čeje, nebyla by nikdy
ci, kdo to učinil.’
Po některé minutě
Kraulová na chodbu
na své nešťastné dítě, buďte při
něm a provázejte je na všech ce
stách; proveďte mne touto temno-
srovnává s pravdou, nebyl při tom
úplně klidným. Mimo to ví, že
Berenice lne ke Olynordovi láskou
nejupřímnější, nejvášnivější a nej
oddanější. Jak tedy měl by to
navléci, aby si získal trdce, jež se
tou, okažte cestu, po které se
mám, neboť jsem opuštěna,
ochrany!’
Nešťastnici přemohl krutý
se spuštěným závojem přes
čej. Tiše, jako byla vešla,
dvéře zamkla.
Žena — čtenář to zajisté
— byla Raggy, stará kojná
ská.
1 .%2
28226
HL%
se v milence,’
truchle, ‘ztratila
mrtvi. Máš na světě toliko jedno
ho přítele, mne!—Stan se mou cho
tí, Berenice, a dovol, abych tě
nvedl do něktré krásnější země,
kde počneme život novy. Do vče
rejšího dne zřel jsem v tobě sestru;
než poslední nebezpečí, jemuž jsem
tě vyrval a které jsem 8 tebou pro-
žil, probudilo ve mně poznání, ja-
jsi muže, jenž bude s tebou edíleti
starosti, jenž ti přispěje ve všech
okolnostech, který se bude smáti,
projevíš-li radosť, který bude s te
bou kátí, projevíšli zármutek,naby
la jsi muže, kterému připadá svět
krásnějším, bohatším, protože ty
jsi v něm, který k vůli tobě se vy-
nasnaží, aby det ode dne byl lep-
ším, šlechetnějším, jen aby se stal
hodným.’
‘Ach, Gilberte, nemluv tak ke
mně! Nemluv mi o lásce — již
pcuhé to slovo mne dusí k zalknu
tí! I Roy mue miloval a — zapo
mněl na mne tak záhy! Sotva
jsem mu zmizela s očí, vrátil se
ku staré lásce.—Mluv raději o přá
teletví, to slovo se mi lépe líbí.
Domnívala jsem se, že přátelství
je tak věrno jako lásku, že však
není tak samolibé—a nvní pozbyla
jsem i jediného přítele!’
‘Neměla bys, Berenice, Royovi
a více. Dnes,
Román od pí. Harriety Lewis-ové.
Přeložil Karel Pochyla.
‘Je-li kde vůbec na celém šíroší
rém světu pro mne přístřeší! ’ optá
la se Berenice bolestně-
'Nemám práva k nižádnému
jménu, nemám práva k nižádnému
domovu. Nejsem na světě ničím,
leč břemenem! Nezůstanu jim
však déle; přestala li jsem býti
manželkou Rojovou nemohu a no
vil Monk. ‘Miloval Silvii dříve,
než spatřil tebe, a byl s ní zasnou-
ben již u smrtelného lože matčina.
Oženil se s tebou ze vzdoru, an se
se pomrzel se Silvií, umíraje, sa-
ma jsi je opět spojila. Jako posled
ní svůj odkaz vrátila jsi Royovi
jeho první lásku a proto domnívá
se nyní, že druhý satek provází
tvoje požehnání. Vzpomíná si na
tebe jako na světici rajskou; Sil-
vie jest jeho pozemským andělem.
Lhal bych, kdyby tvrdil, že miluje
Silvií horoucně. Přes to však by-
lo by tvoje objevení se pro něho
děsnou ranou a zničilo by rázem
dva životy; nebo kdybys někdy
předstoupila před něho opuštěna,
jako nyní jsi, s tajemstvím o tvém
osndě, byl by jako čestný muž po-
vinen, aby se tě opět ujal, byť by
při tom zničil srdce Silviino. Pře-
ješ-li si nyní, kdy všechno víš, k
němu!’
Berenice se zachvěla a zašeptla:
‘Nikoli; nechci!’
‘Na sv. Kildu také nemůžeš; ti,
Jest tak zakuklena, že nelze je
jí rysů rozeznati. Není možná,
by Berenice poznala svou zapřísá-
hlou nepřítelkyni.
Proto dojista zmocnila se lady
Clynordové jakási nejasná předtu-
cha o blížícím se nebezpečí, neLo
snad spůsobilo vědomí slabosti a
bezbrannosti, že pocítila náhle úz
kosť. Berenice náhle povstala a
odstoupila ku dveřím ložnice. ‘To
tě pokoj soukromý,’ promluvila u
kazujíc na dvéře. "Prosím —’
XXXVIII.
Musí to býti!
Sotva Berenice osaměla, vrátily
se její myšlénky ku drahým pěstou
se, jako by hlodala hostě, jenž nav
štívil lady. Potom vrátila se do
ložnice svěřenky.
Raggy zaslechla, kterak otočil
se klíč dvakráte v zámku. Neozva-
lo se zvonění nebo hluk, aniž bylo
patrno jaké rozčilení. Berenioe
zajisté si nepřeje, aby kdo zvěděl
o vražedném útoku.
‘Dobrá,’ myslí si Ilindka. ‘Jed'
ná moudře! Nechce dojista, by
se vmísila policie a přinutila ji,
aby pověděla, kdo vlastně jest a
proč ji přivolala. Maě je to milo;
co nezdařilo se dnes, podaří se zí-
tra Stará Raggy nehraje jen a
jednou kartou!’
Berenice sdělila s paní Kraulo'
vou, co se přihodilo; obě však se
domnívaly, že Ilindka odešla z ho
tělu a proto nechtěly zbytečně čin!
ti poplach.
Četná rozčilení během dne pře-
konala chabé síly Bereniciny; una-
véna jsouc, ulehla. Paní Kraulo-
vá však bdí, očekávajíc Monk*,
aby ho zpravila o návštěvě Hind-
čině.
Gilbert Monk chtěl se právě ode
brati do svého pokoje, ana paní
Kraulová, poznavši jeho krok,
otevřela dvéře a žádala jej, aby se
zastavil na okamžik u ní.
Potom vyprávěla mu o vniknutí
Raggy do pokeje.
Udiven a k smrti polekán vy ,
slechl Monk podivnou novinu.
(Pokračování.)
Berenice, miluji tě upřímně a ho-
roucně. Pojď ke mně, ubohé, opu
štěné dítě, ata. se mou . chotí a
dovol, abych směl Život svůj tobě
věnovati, dovol, abych směl pečo
vsti o tvoje blaho a štěstí. Monk
rozevřel rámě k objetí.
Berenice však zděšeně ustoupl
1 la, chvějíc se jako list ve prudkém
vichru. ‘Také ty mne opouštíš?’
zašeptla. ‘Nyní jsem pozbyla po
sledního přítele, teď jsem úplně,
úplně osamělá!’
‘Nerozumím, Berenice!’
Monk neolpověděl. Povetav
bral se k oknu a poklepával jemně
na tabulky. Uminuje si, že užije
první příležitosti, aby vštípil v
mysl Berenicinu, Že—ač Clynord
na ni zapomněl--jest na světě
přece muž, který si ji velice váží
a jenž by ji rád celý svůj Život vě
noval, kdyby jeu tomu připustila.
Leč tato příležitost vyskytla se
až k večeru.
Ve dne přecházel se Mouk mě-
stem přemítaje, jakým způsobem
měl by Berenici ve vhodné chvíli
projevit)’ svou lásku.
Na chodbě v hotelu setkal se
již dvakráte se starou, prostě odě-
nou Ženou, s červeným šálem a
černým závojem; ale nenapadlo
ho, že je tato žena hindeká kojná
jeho sestry, zapřísáhlá nepřítelky-
ně Berenicina.
Ilindka vyvolila si pokoj proti
lady Clynordové, téměř celý don
zůstavila dvéře jen přivřeny a úz-
kou skulinou bystře pozorovala po
mnoho hodin protější dvéře. Jen
dvakráte opustila byt a po každé
setkala se 8 Gilbertem.
Když Monk u večer’pojedl dole,
vrátil se do bytu markýzčina.
Zde již hořel plyn, záslony jsou
spuštěny, v krbu plá veselý ohe a
před ním sedí Berenice posud ble-
dá, leč přece poněkud posilněná
Přivítala Monka vlídným pokynu-
tím hlavy. Potěšen jsa touto změ-
nou, usedl Gilbert s vyjasněnou
tváří vedle ní. ‘Obával jsem se,
že’s již odešla na odpočinek,’ vece
Mouk, ‘leč k nemalé radosti zna-
menám, že je ti mnohem lépe, než
, ráno. Tuším, že je paní Kraulo-
vá tak dobrou lékařkou jako spo
lečnicí. Budeš-li, jak doufám,
dnes dobře spáti, můžeme zítra vy
dati se na cestu.’
V tom vyšla z vedlejšího pokos
je paní Kraulová ustrojená k vy
cházce. ‘Domnívám se, pane Mon
ku, Že bude lze vydati se zítra na
cestu,’ pravila, ‘a protože všelicos
potřebujeme, musím to ještě dnes
obstarati. Slečna Gwynova jest
silnější soustavy, než jsme se nadá
li. Ruka se znamenitě polepšila,
zánět skoro zmizel, i bude ráno
tak zdrava, že jí cesta neublíží.
Asi za hodinu se vrátím; jedu jen
do ulice Oxfordské, ač dovolili
slečna Gwynova.’
‘S radostí, jen jděte,’ kyne vlíd
ně Berenice.
‘Přál byste si snad něčeho i vy,
pane Monku?‛ optala se paní Krau
lová.
‘Děkuji. Chcete-li se za hodi-
nu vrátiti, nezbude vám času k ob
starání mých věcí.’
‘Pravda v hodině jsem tu!’ Do-
pověděvši odcházela pomocnice
Gilbertovi a významně pohledla
na velitele.
V okamžení dozněl ohlas její
kroků na chodbě.
Zdálo se, že Gilbertovi nadešel
vhodný okamžik, aby mluvil s Be
renicí o lásce Leč jak to má uči-
nili? Pravil jí, že jest před záko-
nem mrtva, sproštěna pout man-
Stařena pokročila blilo.
Jakýeidvaveevitý pohyb-ptipon
mněl Berenici mimovolně Hindku.
Opět ustoupila. ‘Neodeidete-li
okamžitě,’ hrozí, ‘zazvoním!’
Stařena cosi hledá v kapse a ko
neně vynímá složený papír, n*
němž jest napsáno několik slov.
Papír má patrně zastupovat! píse-
mnou prosbu. Raggy staví se že'
hračkou, jež často obtěžují
hotelích velkoměstských.
ženina vězí v rukavičce; když upr*
vovala si rudý šál, postřehla Be-
renice mezi rukávem a bavlněnou
rukavicí proužek černé kůže.
Ihned pozuala markýzka, koho
má před sebou. Bylo jí třeba se-
brati veškeru duchapřítomnost, aby
zastřela úžas a pohlížela klidně na
nepřítele- ‘Čeho st přejete?' táže
se. ‘Psaní nebudu čisti —
neste Žádost svou ústně!’
Stařena zabručela
ně, aby dala na jevo, že jeat něma.
Potom blížila se k lady se psaním
v ruce — v níž postřehla Berenioe
skrytou láhvičku.
Ubohé markýzky zmcenilase ne
výslovná bázofi. Pochopila, že
Raggy následovala ji do Londýna,
by ji usmrtila. V okamžení, kdy
k ní stařena pokročila, uskočila Be
renice do ložnice a kvapně zamkl*
za sebou dvéře.
Tato okolnosť přesvědčila Rag-
gu, že byla poznána. Zaklnuvši
přitlumeně pádila ku dveřím se
zdviženýma pěstěma, jako by je
chtěla rozbiti na kusy. Leč obvy-
klá opatrnost neopustila ji ani v
tuto chvíli; poznala, že nepořídí.
Dotkne li se Berenice elektrického
knoflíku, pospíší okamžitě služeb-
nictvo ku pomoci a stařena bude
postižena. Proto po tichu vrátil*
se do svého pokoje, zůstavivši dvé
ře otevřeny.
Sotva sem přikvapila zaslechla
blížící se kročeje; byla to paní
Kraulová, která se vracela s různý
mi balíčky.
‘Zmizela jsem v pravou chvíli,’
šepce stařena. 'Jak jen mne to
děcko poznalo? Kdybych se byl*
mohla jen o krok k ní přiblížit! •
vrhnouti jí obsah lahvičky do oblí-
ká city dřímají v mém srdci pro
tebe, že jsi mi drslší p*d cdý
svět. Nežádám za jinou lásku mi-
mo eesterakou; prosím tě pouze za
dovolení, abych tě směl učiniti
šťastnou I’
Vroucnost Monkova dojala Be
renici. ‘Ach, Gilberte,’ pravila se
záporným posunkem, ‘prosím tě,
nemluv mi o sňatku! Miluji tě,
leč nemohu tě milovati tak, jak
bys zasluhoval. Byť bych nebyla
již manželkou Royovou, přece chci
mu náležet! po všechen svůj život,
ne li jako choť, tedy alespo jako
vdova. Tvojí chotí, milý Gilberte,
nemohou se státi!‛
‘Sečkám, Berenice. Snad pře-
ce někdy nadejde chvíle, kdy mi
dáš příznivější odpovědi. Zápo-
na můj návrh, a nelze-li, tedy
se alespoň pro to nehněvej.’
‘A jsi přesvědčen, Gilberte, že
mue skutečně miluješ? Než jsi
přišel, pravila mi1 paní Kraulová
cosi podobného. Neznám dobře
svět a nerada bych ti ukřivdila. Pa
ní Kraulová připomínala, jak do
brý jsi vždy ko mně a jak šlechet-
ně střežil jsi mou dobrou pověst,
an za mého pobytu na zámku Mau
rn prodléval jsi jinde. Z úcty a
ochoty ko mně připravil jsi se teh
dy o vlastní domov. Mimo to
mne upozornila, le jsi dobrovolně
v Londýně podjal ee namáhavé prá
ce, jen abys mi připravil bezsta
rostný život. Kdyby nebylo Royo,
mchla bych tě Gilberte, milovati
tak, jak si přeješ, neboť neměla
jsem nikdy lepšího přítele nad to
be. Že však nejsem s to, abych
se ti za všo, co jsi pro mne vyko
nal, s dostatek odměnila, nesmím
ti býti délo za obtíž. Jest mi to
prve osmnácte let, život posud če-
ká na mne; musím se naučiti prá-
ci, abych se sama uživila.’
‘Ty?! Vždyť jsi pouhým dítě-
tem a nevíš, jak krutý jest život,
neznáš jeho nejděsnější stíny!’
‘Pochopuji! Práce nebo nedo
statek to zajisté nejsou. Tuším,
že jsem již dosti stará i pokročilá.
Dal jsi mne cvičiti u výborné uči-
telky francouzské, i doufám, Že
mohu se stá ti vychovatelkou. Umí
nila jsem si to, Gilberte, a domní-
vám se, žo budeš se mnou souhla-
sí ti.’
‘Nikdy, Berenice, nikdy! Mám
budu ani tvomsestru .*
'Co mám k torno odvětit!, nbo
há Berenice? Především věz, že
mi nejsi břemenem. Rád * dobro
volně sdflfm ■ tebou vše, co mám.
Hned od prvého spatření miloval
jsem tě jako bratr. Jen láska bra-
trská pudila mne oné noci kn hrob
ce, abych naposledy spatřil tvou li-
bou tvář, a jen tato láska vzbudi-
la ve mně domněnku, že nejsi
mrtva, byť i sám Clynord rozlou-
čil so b tebon ua věky. Žo minu
lých patnácte měsíců sledovat jsem1
s nefjemnější příchylností podivu-
hodné vyvinování tvé sličnosti, a
tvoje starosti i obavy sbližovaly
tom, který jsem dvakrát zachrá-
nil.’
Na lících Bereniciných rozlila
so čorvofl. ‘Mimo to dlužno uvá-
žit! ještě jinou okolnosť,’ zajikla so,
‘které dotýkám se nerada. Paaí
Kmulová pravila, že by mne lidé
špatně posuzovali, kdybych dala ee
podporovat! někým, k němuž ne-
mám práva. Ač již nejsem man-
želkou Royovou, přece budu vždy
tak jednati, jako bych jí byla. Ni
kdo nesmí mne pohaněti, ani ti,
již nevědí, čím jsem druhdy byla.
Nezbylo mi pranic mimo vážnost
ku vlastní osobě a tu chci si za
chovati. Nesmíš se hněvati na
paní Kraulovou, optala jsem se jí
tak, že byla nucena tímto epůso-
bem odvětiti. Francouzská učitel
ka—povím ti to upřímně—ptávala
ee mne častěji, jak jsme spřízněni,
a tvrdila, že k vůli dobrému jmé-
nu musím «e vzdáti tvé ochrany,
nejsme li spřízněni nebo nejsi-li
mým poručníkem. A proto, Gil-
berte, nehodlán ee vrátiti na zá
mek Maur. Přeji si, abys koru-
noval svoje veliká dobrodiní tím,
že mne ponecháš s paní Kraulovou
v hotelu dotud, pokud se mi nepo:
daří vyhledati vhodného zaměstná'
ní.’
'Ne, ne, to není možné, Beroni-
cel’ zvolal Gilbert. ‘Neznáš svět,
nevíš, jak jest špatný a ničemný,
jsi příliš mladá, bys mohla s ním
prospěšně zápasiti. Franccuzka
mluvila nesrnya!! — Nikoli, k tu
mu neevolím ani teď, ani kdy jin*
dyl Nechceš-li býti mon manžel
kou, zůstaň u mne jako sestra, ja-
ko schovanka. Nikdy nepřípu
stím, abys odešla sama do světa
Snad se mi časem přece nakloníš!’
‘Nechceš-li se vzdáti této nadě-
je, mám li býti neustále na tobě
závislá, musím tě opustiti, — sly-
šíš? — musím! Přijmi ještě jed
uou moje upřímné, nejvřelejší dí-
ky, za veškeru lásku, již jsi mi dal
ua jevo. Nehněvám se na tebe
věř mi, jsem ti nakloněna, nikoli
však takovým způsobem, jak jsi
přeješ. Jsi-li o tom přesvědčen,
Gilberte!’
‘Nemohu, pokud setrváš při ú
mysu,- se staneš vychovatel'
kou,’odvětil Monk. ‘Jsi předráž
děna, Berenice, zrak tvůj to pro-
zrazuje. Nemluvme již dnes o
spletitých okolnostech, vrátíme ee
k nim později. — A nyní dovol,
abych poradil, bys odebrala se na
odpočinutí.’
Monk povstal, ujal její ruku a
zkoumal tepnu, která bila kvapně
a horečně. Gilbert se obával, že
by další rozmluva ještě více Bere-
nici rozčilila a její rozhodnutí jen
utvrdila. Po některých obyčej
ných poznámkách a po ujištění
vřelé soustrasti nad úmrtím pěstou
nu vzdálil se Monk.
Zamknuv po tichu dvéře, bral
se dolů a vyšel na ulici rozmrzen,
že dal na jevo svou lásku ještě
před'sňatkem Clynordovým ee Sil
vií.
'Nesmím ptáčka poplašiti, ne-
smí pozorovat!, že mně příliš zále-
ží na tom, abych jej polapil,’ my
alí si. ‘Měl jsem ještě déle čeká
ti. Provedl-li jsem však hlouposť,
musím ji zase napraviti, — to bu
do mi výstrahou pro budoucnost.
D’as vezmi francouzskou vychova-
telku i její pojmy o slušnosti! Jak
mile ee vrátím na zámek, Maur,
propustím ji na hodinu!’
Monk zanítil doutník a zmizel v
davu lidstva, jenž proudil ulicí Re-
gentskou.
K,
... s* .m,*
7 du,
Se zsinalou tváří a těžce oddechu'
jíc klesla do lenošky a sklonila těž
kou hlavu, jako větrem sklácená
květina.
Ana odpočívala se zamhouřený-
ma očima, pootevřely se po tichu
dvéře a na prahu objevila so staře
na v červeném šátku skotském a
atuzbeph
ta- wgvusrtač ď
aby ní probudil k sobě jakousi
, útrpnost * konečně vytasí se snad
i s připomenutím, čím jest mu Be
renice povinna * zavázána.
An Monk evažoval, jakým spů-
sobem by zahájil hovor o zvlášt-
ním úmyslu, přerušila Berenice ná-
hle mlčení. ‘Gilberte,’ promluvila
váhavě, 'přemítala jsem dnee o
svém zvláštním stavu. Pravil jsi,
že mne po zdánlivém úmrtí pohřbi
li, jako skutečně mrtvolu a tím že
přestala jsem býti manželkou Cly
nordovou —Byl jsi ke mně, Gil-
berte, příliš dobrotivým. Dvakráte
zachránil jsi mi život, poskytl jsi
mi příležitost, abych se dokonale
vzdělala, a jednal jsi se mneu jako
vlastní bratr Roy pojme brzy
Silvii za choť a já budu na světě
cpuštěna, bez naděje v lepší bu-
doucnost. Vím, že nedháš dosta-
tečného jmění, i žo jsem ti zbyteč-
ným břemenem. Nemohu a ne
smím tě délo obtěžovat!.’
‘Co hodláš počati?’
‘K Anglii mne již pranic nepon
tá. Ráda bych ee odebrala ně I
kam, kde bych měla alespc zdán
livé právo k němu. Nyní jest du
bon, Gilberte, a cesta ke sv. Kil-
dě uvolněna. Prosím tě za po-
slední projev lásky, přispěj mi,
abych se mohla vrátiti do staré,
osamělé vlasti.’
‘A co potom počneš?’
‘Půjdů ke svým pěstounům.
Přijmou mne s otevřenou náručí.
Již nejsem divokým, veselým dě
ckem, jako druhdy; dnes mohu vy
učovati děti v osadě, ošetřovat! ne-
mocné, a vůbec přispěti ve mnohé
příčině. Byť bych nebyla snad
při tom šťastna, přece budu ales-
poň spokojena.’
Monkův obličej vzal na se tru-
chlý výraz. ‘Milá Berenice,’ pra-
vil, 'ani na sv. Kildě nemáš již do
mova. Nevím vůbec, jak bych ti
to měl říci, ale na všechen spůsob
bude lépe, zvíš-li hned pravdu.
Pan a paní Gwellanová utonuli
minulého měsíce při plavbě do
Glasgova. Prudký vír uchvátil
loď—byla to děsná příhoda — —
přinesly o ní zprávu veškery časo-
pisy — —’
Gilbert se zamlčel, zděsiv se
emrtelné bledosti, jež rozestřela se
po líci nešťastné ženy.
‘Mrtvil’ vzkřikla Berenice. ‘Uto
nulil’ opakuje Berenice přitlume-
ně ‘O Bože na nebesích!’
Markýzka zastřela obličej ruka-
ma; v nevýslovné zoufalosti sedí
tu něma, bez pohnutí.
Monk neodvážil se přerušili ml-
čení. Očekával pláč a hlasitý ná
řek, a nyní děsí ho zvláštní sp-
sob, kterým přijala jeho trnchlou
zvěsť.
Minuta ubíhala za minutou.
Konečně zvedla Berenice hlavu
a obrátila bledý, bolestný obličej a
vyjevené, ale suché oči ke Gilber-
tovi. Monka velice dojal němý a
nevýslovný zármutek
‘Tedy odešli již všichni—všich-
niť pravila sklíčeně. ‘Ubohý otče,
nešťastná matko! Nyní jste šťast
ni, nyní dlíte v nebesích! Jest
jim mnohem lépe, nechtěla bych
je přivolali na svět ’
‘Pan Gwellan trpěl vadou srdeč
nía ubíral se do Skotska, by se
tam poradil s odborníkem,’ vysvě
tlujo Monk na útěchu. ‘Nebyl by
zajisté býval příliš dlouho živ. Ný
ní jest ua sv. Kildě nový pastor,
-48
bu
■ 62
A
r‛
1178
v*ah
-8
8
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Haidusek, A. Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 12, No. 43, Ed. 1 Thursday, November 4, 1897, newspaper, November 4, 1897; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1458391/m1/3/: accessed July 17, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.