Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 22, No. 29, Ed. 1 Tuesday, April 9, 1907 Page: 6 of 8
eight pages: ill. ; page 22 x 15 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Rozmluvené ženidlo.
Vypadalo sice, jakoby se zima
již vzdávala; po chmurném úno-
ru vyskočily první jasné dni břew-
nové, slunko konalo pilně a bez
překážky denní práci, svítilo až
radost, ba i zahřívalo, komu se
do zad opřelo, ale ve světnicích
přes to bylo stále třeba přitápět.
A tak dýchala ještě milým teplem
od ranního zatopení taky kamna
v magistrátníkanceláři čís. 999,
ač bylo dávno po polednách, ač
skoro druhá "zápřež" se schylo-
vala ke konci.
Dva lidé pracovali v čís. 999
Starý sekretář Brundibár u jed
noho okna, praktikant Kuřátko
Nikomu se nesvěřil Kuřátko —
nikomu také ona, královna srdce
jeho. Ani sestře ani matce. Ku-
řátko čekal, až bude “postaven”
až bude moci odpovědětina otáz
\udruhého.
Dnes ještě praktikant; snad i
zítra, snad i celý týden ještě pra-
ktikant, ale pak náhle se vyšine
v závratnou výši magistrátního
koncipisty. V personální komisi
je to již vyřízeno, návrh na jmé-
nování koncipistou podán, zbý-
vá jen, aby to bylo odhlasováno
v nejbližší schůzi městské rady,
a před Kuřátkem otevře se zcela
nový svět vznešeného důstojen-
ství. Jeho jméno, jeho postava
oděje se ve společnosti z brusu no
vým karakterem a od budoucí-
ho prvního počne mu pokladna
vypláceti báječné služné. Počí-
_ tal v duchu, počítal, a chvílemi
se mu hlava zatáčela, když mani
pulovals ohromnou tou číslicí. —
Kam pak se všemi těmi penězi?
No nějaký dloužek taky má tu
a tam. II krejčího, usvéhododa
vatele prádla, zcela malý u knih-
kupce, pravda. Jinde ne. Neboť
Vratislav Kuřátko byl pořádný
mladý muž. Nehýřil, neponoco-
val, na budoucnost nehřešil. Měl
útulný byt mládenecký ve čtvrti
Svatopetrské, s vyhlídkou na
Vltavu, a byl "domácníčkem". —
Byl vyšel z malých poměrů a zů-
stal jim věren. Dbal čistého odě-
vu, prádla, obuvi, ale nespolé-
hal se vážně na budoucnost. A
v té daleké budoucnosti, tam za
■ touženou metou povýšení svítila
mu hvězda, která ho udržovala
v mezích řádnéhoživota — domá
cí krb!
Však měl toho praktikanství
právě dost. Deset let již seděl na
té židli, třicítku měl za sebou,
mnozí kolegové ho předhonili.
Ale Kuřátko čekal trpělivě, a ko
nečně se tedy dočká.
Hlava se mu zatáčela, když na
vše pomyslil. A když pomýšlel o
nejbližší budoucnosti, o všem,co
mu povýšení má přinésti, vze-
dmula se mu prsa a ruka s pérem
klesla bezvládně. Kuřátko ne-
mohl ch vílemi pracovat, jak před
ním vše tančilo.
A teď právě měl takovou chví
li. Slunce svítilo do oken a Ku-
řátko vzpoměl, jak po obědě, jda
do kanceláře, potkal děvčátko
asi dvanáctileté, jež nabízelo mi
mojdoucím kytičky fialek. Taky
na něj upřelo oči, taky k němu
zdvihlo svůj košíček, a Kuřátko
koupil kytičku. Stála 30 haléřů,
ale teď si toho může dopřáti.
Tuhle je ta kytička. Jak přišel
do kanceláře, vložil ji do sklenice
s vodou. Voněla v teplém vzdu-
chu světnice, až ho ta vůně opá-
jela, jeho obraznost rozněcovala.
Ach, právě tak voní, jako ona
kytička fialek, jež byla o posled-
ním věnečku připjata na ňadrech
půvabné Julinky, s níž tančil již
ku, jak by ženu uživil.
Teď na to vše pomyslil, a v
hrudi mu až zakloktalo, v očích
mu mžikalo, všechna vůně fialek
táhla jen k jebonozdrám. — Rád
ky na ouřadním papíře roztanči
ly se před ním, musil nechat! psa
ní. Ozývalo se jen škrtání od
stolu páně sekretářova, které ta
ky však najednou utichlo. Ku-
řátko však nepovšiml si toho, ne-
byl upozorněn. A tedy také ne-
tušil, že na něm již chvíli spočíva
jí sivé zraky páně sekretářovy. A
dlouho ještě nebyl by tušil, kdy-
by zavládnuvši ticho nebylo bý-
valo náhle přerušeno hlasem od
stolu páně sekretářova:
“Zdá se mi, že tam máte něco
na zadrmo, pane Kuřátko, že ne-
tovný úsměv zmizel, ústa se po-
otevřela, oči jakoby se z jamek
draly. Kuřátko domluvil, pan
sekretář nadmul tváře a vyfou
kl všechen vzduch z plic, pohlížel
eště chvíli ztrnule na Kuřátka-
jakoby očekával, že ho tím pohle
dem probudí ze spaní k životu a
řekl konečně:
“A to na nic moudřejšího nemy
silte?”
“Pane sekretáři--” ozval
se mladík zaražen, ale pan Brun-
dibár nedal mu domluviti.
“Povídám, na nic moudřejšího
nemyslíte? Jen vás posadí slav-
ný magistrát do tepla, a vy hned
na mráz? Ženit? — No, teď tomu
rozumím, že jste v posledních
dnech vypadal jako Ján za chrta
dán. Já myslil, že vám to hraje
můžete dále, co?” -
Kuřátko se ulekl, rozmáchl se
pérem a črtal po papíře, aniž vě-
děl, co píše. Kriste Ježíši, v po
slední chvíli před jmenováním!
Aby se nějak prohřešil, aby si je-
ště v poslední chvíli začernil kon-
duitu! Pan sekretář byl sice do-
brý člověk, třeba někdy morous,
ale čert nikdy nespí. Taky někdy
myslíváme, že již máme motýla
pod kloboukem, a frak — tu těs-
ně vedle klobouku vyletí z trávy.
A dokud není jmenování černé na
bílém, aspoň v protokole, vše-
chno a každý je může zkaziti. Ku
řátko žil poslední dny v tako-
vých obavách, ve stálém otřásá-
ní všeho čivstva.
Marné obavy, pokud pana se-
kretáře se týkalo.
Črtal teď Kuřátko, za to na
stole sekretářově bylo ticho. A
pojednou ozval se hlas opět:
“Ano, ano, to je z tohobřezno
vého sluníčka. Já vím. Je mně
taky tak. Jaro táhne na Prahu.
Včera juž mi pískal kos pod okny
v zahradě. A byl skoro soumrak
Čert ví, jak potom najdesvouvě
tev na nocleh. Pískal na zdi, ale
tam nespí, to vím.”
Ozvalo se dlouhé zívnutí.
“Jo, jo, pane Kuřátko! Jaro
nám nastává, Pepinko!” zpívá-
vali jsme taky. Kde pak to vše-
chno je. A ty haranty poulicích
už berou všichni čerti! Už se líh-
nou káči. To je první pražský
jarní pták. Včera by mně tako
vý malý holomek málem byl pře
razil nohu, jak se s ní sápal. Se
bral jí bičem - měl bič jako oráč
— že mě trefila právě do holeně.
Byl bych mu rád vytrhl, několik
uší, ale hoňte se s ním, s loupe
žníkem. Arnikou jsem si musel
nohu mazat. No, mladost ra-
dost. Jen kdyby ta holota neby
1a tak zpustlá.
Odmlčel se. Brzy však zas po-
kračoval:
“No, vám letošní jaro pěkně
začne. Na to budete pamatovat.
Panečku, koncipistou! Mně to
tehda přišlo na zimu. Pak mine
dal čert dobře dělat — a v ma-
sopustě jsem byl už v páru. No!”
Opět se odmlčel, zahleděl se na
mladého muže, zamžikal nějak
čtverácky očima a řekl:
“Ale teď si zařídíte příjemné ži
vobytí, co? Chystáte se už, pra-
vda-li?"
Kuřátkovi zdálo se, že na něj
minulého masopustu, na niž ne-
zapoměl, s níž tančil zas letos a
kteráž od prvního setkání svíti-
la mu v neutěšený život prakti-
kantský a kteráž v obraznosti je
ho stála hned vedle onoho vysně-
ného domácího krbu. Tak tísně
vedle něho, že si obě představy
spojil v jedinou, ztotožnil, zpodo
• bil. Ona a domácí krb — domá-
cí krb a ona! Neboť nebude-li ona
při tom domácím krbu, pak o něj
vůbec nestojí. Ale zatím bylo vše
v pořádku. Vždyť ona také sou-
hlasila! Tehdy hned, když se jí
poprvé otázal,zda-li by... A roz
umí se, že se stoudným zapýře-
ním odvětila, že by na všechen
způsob... Ale tehda byl ještě pra
ktikantem, důstojenstvíkoncipis
ty bylo ještě daleko a vysoko
nad ním, kdesi v nedozírnu. A
co si řekli, bylo posud hlubokým
jejich tajemstvím ukrádané po-
libky, ach tak vzácné, skoupé!
mozkem
dlo!"
Zraky
zavadily
avanž — a zatím ženi-
páně sekretářovy maně
o sklenici s fialkami na
Každý, kdo se o stavbu chtěl jea
otříti, spěchal pokloniti se moc-
Napsal H. Bezděk. ným strážcům. Hospoda brzy
. stála, nová, čistá, pan Josef nosil
V Loučkách žili před lety idyli- sklenice žlutého piva s vysokými
de rodina -pane Kuřátko, ná-eký život. bilymi čepicemi a všechen lid se
ramně brzy přijde — rodina přij- jako všude na světě, byli tu divil, jak moudře všechno zařídi-
de vždycky dřív než avanž, dejte [chudí izámožní. Chudí jako vždy li, opatrní strážcové tekoucího
zlata.
zrak vás čeká? Konečně není kon
cipista žádné velké zvíře. — Do-
brá. Tak tedy se oženíte. —No
ano, dokud jste dva, jde to. Ale
jak dlouho to trvá? — Pak přij-
si sloužit — a pak najednou to v potřebovali peněz. Jednou kou-
domácnosti začne leckde vrzat, pili krávu a museli si na ní dovy-
jako v polámaných varhanách.- půjčiti, jindy jim padala střecha
— Inu s pánembohem — žeňte se. a nebylo zač ji spraviti, někdy
Ale já mluvím ze zkušenosti. — A platili za přípisy, daně, soudní
mám jen dvě dcery — (pansekre-
stole praktikantově.
“No arci, fialky! Ty jsou jistě
od té drahé bytosti, co?”
“Ne, pane sekretáři,” odpoví-
dal Kuřátko zkroušeně. "Ty
jsem koupil v Celetné ulici za tři-
cet haléřů......”
"Tak tedy je ponesete té drahé
bytosti, co?”
"Pane sekretáři- "
Sekretář mávl rukou, vstal —
rozkročil se proti Kuřátkovi---
vstrčil obě ruce do kapes a ká-
zal:
“Tak mi řekněte, pane Kuřát-
ko, zasluhujete-h vy mladí lidé,
abyste se k ničemu dostali! Ne
slyšel jste prve, že mně taky ne-
dal čert dobře dělat a sotva že
jsem povýšil, za několik neděl
jsem byl v páru? Nemáte nás ta-
dy odstrašujících příkladů dosta
dost? A jak vypadáme? jakoby
nás všechny červotočinou posy-
pal. — Pár set korun vám přida-
lí, a vy: kam pak s nimi honem?
Oženit! No dobrá, ožeňte se, ale
ne takovým úprkem, vždyť neho
ří a holky nevymřou. Ani za pět
let nemáte zmeškáno. Zatím se
hezky usadíte, něčeho užijete,
zranžírujete se. Pomaloučku se
rozhlédnete, teprv uvidíte, co
kde roste, tu a tam vás pozvou
do rodiny, pěkné si všechno zre-
vidujete, no a pak, až nabudete
rozumu, pak tedy s pánembo-
hem!”
“Pane sekretáři--” ozvalse
zas pan Kuřátko.
“E, to jsou všechno samé hlou
posti,” přerušil ho sekretář. “Já
vím! Myslíte si, že nestačíte sám
utratit, co vám ta dají. To jste
na omylu! Taky jsem se do toho
hnal, a teprv po pěti letech jsem
viděl, jak bych se byl oženil, kdy
bych byl počkal. Jaký pak zá-
zrak na vás čeká?”
“Račte dovolit, pane sekretá-
ři,” žadonil Kuřátko.
“Inu ano, račte dovolit!” opa
koval po něm sekretář, rozbíha-
je se na další varování. Ale podí
val se bystřeji na Kuřátka a vi-
děl že má oči jako zamžené, žese
mu rty chvějí, že je všecek jiný.
pan sekretář hledí téměř otcov-
sky. Jeho zraky byly nějak hlub
ší než jindy, jakoby se pod nimi
skrývalo cosi vážnějšího než pou
há žertovná otázka. I prolétlo
Kuřátkovi hlavou, že teď, prá-
vě teď nadešel okamžik, jaký se
tak hned nevrátí. Vzchopil se,
popošel, stanul v uctivé vzdále-
nosti a hledě k sekretáři neskona
le prosebně i důvěřivě zároveň,
pronesl;
“O, pane sekretáři, neměl jsem
poslední dobou jiného pomyšlení
Dnem i nocí obíral jsem se jen
tím a ničím jiným. Netoužil jsem
po povýšení pro sebe toliko, ale
i pro jinou bytost ještě. Nedy-
chtil jsem jen po po štěstí vlast-
ním, ale chci se o ně sdíletí s pře-
drahou duší. Pane sekretáři, byl
jste mi vždycky dobrým, upří-
mným představeným. Nuže, ne
namítáte-li nic: — rád bych se o-
ženil, až budu mít povýšení v kap
se......”
Výraz páně sekretářův nesmír-
ně se změnil. Dobromyslný, žer-
tář neviděl, jak při této zmínce
tvář Kuřátková náhle se pokry-
la lítostí) — a to měla žena pár
zlatých. Ale teď je čím dál hůř.
Samá paráda! Mébl samá seces!
Za poctivý peníz není možno by-
dlet! — A najednou se v tom ráji
ozvou jiné píšťaly, ty křiklavé.-
No, přál bych, byste ještě pak
mluvil o štěstí. — A co pak dru-
há strana? Ne? Žena? Bude ona
puk taky šťastna? AZ nebude
kde co? Tak vidíte."
Pan sekretář se odmlčel.Z dálo
se mu, že řekl již vše. Ale vlastně
to povídal jen, aby nějak ospra-
útraty, peněz nebylo, bylo potře-
ba si vypůjčovat.
A chudí chodili k bohatým.
Po čase postranní pramének se
zase neutěšeně ztenčil. Hledali
ustaraní strážcové, jak by ho
trochu vzkřísili. A našli to. Zá-
ložna— dobře situovaný finanční
ústav — musí býti representan-
tem města i okresu na venku.
Záložna je k tomu sice, aby sou-
Bohatí dávali a do knížek za-
pisovali kapitály, ale i nehorázné středila kolem sebe ..kolem své
úroky.
Kdo v čas zaplatil, s tím bylo
hospody — nejlepší lidi z města
a okolí; ona však sama musí ze-
ještě dobře. Kdo se opozdil, afvnějškem působiti- přítažlivě, a
opozdila se jich většina, tomu
úroky rostly, rostly, až přerostly
kapitál a když už byly hodně
tučné, rostly ubožákovi přes hla-
vu, shltly mu kozu krávu, a po
řád ještě neměly dost:
Kapitálek malinký, nepatrný,
skromně se krčil v rohu stránky,
poznamenané jménem dlužníko-
vým, ale úroky roztahovaly se
pro zevnějšek třeba stavětí budo-
vu opravdu schopnou represen-
tace.
Začali stavětí záložnu, kdo by
rád nestavěl, kdy ž nestaví ze své-
ho. Výpomocné kanceláře zase
plny práce a ruchu, postranní
pramének zlata utěšeně stoupal.
Strážcové zlata spokojeně mnuli
si ruce a s nimi i stavitelé, doda-
ř 4 E 2 B Og
vedlnil první svůj náhlý výbuch. 1
Čím dál silněji pociťoval, že se za už skoro po celé stránce. Chuti vatelé přípřežníci a tak dále,
plet! do něčeho, co se ho docela jim přibývalo s roky. Brzy se da- Postavili malou kasárnu, dům
nic netýkalo. Vlastně se ho oto ly do polí a když ty schroustly, vyšší než ostatní domky v sou-
nikdo neprosí. A Kuřátkovi je schlamstly i chalupu. sedství, kasárna má i věž se zla-
třicet let. Po zákonu tedy a po Potom už nebylo ničeho, co by cenou korouhvičkou, a tato věž
lidském rozumu je dávno zletily, snědly. 1 přišel bohatec, zakýval jest největší ozdobou města. Li-
svýpravný několikrát smutně hlavou a škrtl | dé hrnou se dívat na nový po-
Teď Kuřátko vydechl z hloubi, kapitál ještě nezaplacený.
a taky jakoby jen k sobě prominu Vzdychl při tom z hluboka, po-
val, řekl všecek stísněn něvadž věděl, jak těžko peníze se
“A já myslil, že by se mnou by vydělávají. Kapitál, své vlastní,
1a šťastná!” vlastní rukou prý vydělané pení-
"Kdopák?"
"Slečna Julinka."
Pan sekretář pozdvihl hlavu,
posouvl okuláry, podíval se na
Kuřátka. Zraky jeho jevily něja-
ké udivení.
“Jaká pak Julinka?"
“Nu, skěna Julinka, pane se-
kretáři," vydechl Kuřátko. Ja-
ko by mu ta odpověď byla nási-
lím vytažena z hrdla.
Smrákalo se pomaloučku, ale
pojednou bylo panu sekretáři ja-
koby do toho šera šlehl blesk. Šle
hl jen a pohasl, ve světnici zůsta
lo zase šedivo,ale poslední zásvit
uvázl ještě na mžik v hlavě sekre
tářově.
“Jaká pak Julinka,pane Kuřa-
tko? Julinek je mnoho---”
“Vaše Julinka, pane sekretáři,”
povzdychl Kuřátko. “Ale teď je
povšem, když máte takové míně
ní......”
Domřelo to na rtech Kuřát-
kových, jakoby se loučil se živo-
tem. Nu, ano, vždyť je taky ko
nec.
Pan sekretář Brundibár vstal
pomalu, pomaloučku došel ke Ku
řátkovi a zvukem na prosto ji-
ným, vlídným a vyčítavým záro
ze ztratil.
A byli to páni, kteří i brýle no-
sili a na břichu zlatý řetěz. A
byli to i vlastenci, kteří lid svůj
milovali.
Potom komusi napadlo, uděla-
ti záložnu.
Záložna přijímala a vyplácela
peníze, jako všechny záložny. Li-
dé si půjčovali a měli radost, že
jim úroky nežerou kozy, krávy,
pole a chalupy jako dříve.
Vedlo se všem dobře.
Tekly tu proudy zlata žlutého,
zvonivého. Těch několik lidí,
kteří je střežili, slyšeli stále svůd-
né jeho cinkání, viděli oslňující
jeho třpyt — a sami nic neměli.
Rozmýšleli, mudrovali, jak by
aspoň malinký, tenounký pramé-
nek tekoucího zlata mohli svésti
do svých měšců.
Rozmýšleli, mudrovali a zlato
teklo klidně dále.
veň řekl:
“A to
ted?"
“Vždyť
mluvit,”
řátko.
mně povídáte teprve
jste mi dřív nedovolil
žalostivě vytýkal |Ku-
Sekretář se zarazil. Přepadlchu-
dáka Kuřátka přilišnáhle, pova
lil jej, nedovolil mu ani, aby se
bránil, udolal ho. A řekl pojed-
nou zcela jinak, mírně, jakoby
jej udobřoval:
“No ano, dovolit. Vždyť vám
nemám co dovolovat. Vždyť ne
jsem vaším poručníkem. Pro
mne a za mne! Co pak je tni vlast
ně do toho. Kdo chce kam, po-
mozme mu tam. Vlastně — no
ano. Pravda! Mně by to taky
snad nikdo nebyl vymluvil. Ač-
koliv kdož ví! Ale já neměl tako-
vého přítele? Povídám přítele pa
ne Kuřátko?”
Bylo mu Kuřátka nějak líto.
Otočil se, usedl zas ke stolku,cho
pil se péra, ale nevěděl v tom o-
kamžiku, co s ním.
Kuřátko taky se blížil k svému
stolku, ale ustupoval pozpátku,
uctivě, aby snad si pan sekretář
nějak nevykládal, kdyby se k ně
mu obrátil zády, U stolku však
stanul a pohlížel nesmírně lítosti
vě k druhému oknu, kde seděl ú-
porný pan sekretář.
“Povídám, dobrého přítele —
pane Kuřátko,” navazoval zase
pan sekretář, ale již jen jakoby
k sobě mluvil na Kuřátka nehle-
děl.
“Ale kdybyste jen trochu roz-
mýšlell Povídám, jaký pak zá-
“Tak vy naší Julu?"
“Pane sekretáři!” sepjal Ku-
řátko ruce.
“A co Jula?"
"Ano, pane sekretáři!”
“Tak. A to u nás nikdo nicne
věděl?”
“Když takhle mluvíte o konci-
pistovi, byl byste praktikanta
teprv vyhodil,” žalostil Kuřá-
tko.
Jednou přišel člověk a chtěl pe
níze. Ale člověk nic neměl; ba
neměl ani nikoho, kdo by se za
něho zaručil. Prosil, škemral o
peníze, ale nedostal ničeho, a pe-
něz potřeboval, jako soli. Chodil
člověk po ulici a ve svěšené hlavě
mu lítaly divoké myšlénky.
Potom máchl rukou a odhod-
laně šel dům od domu, do všech
domů, kde dleli strážcové tekou-
cího zlata. Obešeljich několik a
když z posledního vyšel, měl tvář
rozjasněnou.
mník moudrosti strážců zlata,
zajdou i do hospody, poklevetí si
s panem Jose fem a jsou spokojeni.
Ale moudří strážcové zlata ne-
obracejí očí svých jen na věci to-
hoto světa; oni jsou pamětliví
i vznešených citů, které hýbají
srdci lidskými. Oni štědře dávají
i na opravu kostela, na mešní
roucha, ba věnují nějakou tu
pětku i na místní chudé. Však ze
svého to nedávají, a dobrý lid
vidí, že statky svoje svěřil rukám
zbožným. A krávy i kozy vesele
běhají po návsi a pole nesou tuč-
né užitky svým majitelům.
• ♦
Minula léta. Proud zlata stále
tekl třpytným proudem, někdy
slábl, jindy rostl, výpomocné
kanceláře pracovaly dále; změnil '
se jen pobočný pramének, který
na síle stále přibíral.
Až jednou tekoucí zlato vy-
schlo.
Strhl se křik.
Přišli revidenti, hledali v kni-
hách a v pokladně. V knihách
našli zmatek a v pokladně nic.
Lid se bouřil, úřady vyšetřovaly,
bývalí strážcové zlata se krouti-
li, točili a vymlouvali, jak mohli.
Spravedlnost si zavázala obě oči,
kozy, krávy, pole a chalupy po-
slala na buben a bývalé strážce,
aby se neřeklo, přece trochu po-
zavírala.
Druhého dne dostal člověk pe- sestarali.
Po letech, až se na to vše zapo-
mene, budou bývalí strážcové
tekoucího zlata choditi vážně a
vědomím dobře prožitého věku.
Stříbrné šediny udělají z nich mi-
lé stařečky, o kterých si každý
bude myslet, že práci a odříkání
níze a byl spokojen. Strážcové
Vidíval jsem rád ty naše osně-
zlata dostali také svůj podíl za žené stařečky. Jdou shrbeni a ■
to, že přimhouřili oči a byli také láskyplným úsměvem kolem
spokojeni. zvadlých rtů. Tak dobrácky hle-
Přimhuřování očí a odměny za dí, tak nesměle mluví' s nezná-
to, se utěšeně množily. Strážcové mým člověkem, že s úctou každý
zlata otevřelisi doma výpomoc-1 klaní se před ctihodnými jejich
né úřadovny, v nich omlouvali šedinami a závidí jim jejich pože-
všechny obchody i odměny za hnaného věku. Nic neměli, když
ně, aby se v záložně samé už ne-začali a za půl století nahospo-
dařili, že mají dost oni, děti, i
“A co matka?”
“Chtěl jsem dříve vyprosit! va-
še svolení!” L . 1
x , ny . dluh, o to se mnoho nestarali,
Sero houstlo. Dvě postavy po-1 zlato teklo proudem dále
vrzly dvéře šatníku, dVA zimníky a malý nevyschaiíeí pramének
, ... se skromně odloučil od hlavního
poletovaly, až se spojily sposta-l 1.: A:
* . . proudu a křivolakými cestičkami
varní v jedinou hmotu. E
zdržovali. Zaplati li kdo svůj
jejich dětí děti!
Člověk si mimovolně představí
mozolné ruce, prací shrbenou pá-
teř a odříkáním scvrklou tvář.
A zatím, pozná-li z blízka tuto
“Nezapomeňte ty fialky — pro. , se
Julku," zazněl hlas páně sekretá Ale bac zdálo sé'strážcům zla-
1: . . JZ .... ta, že pramének jejich jest příliš
Ale Kuřátko dávno již byl vy- ’ l .
. , ... nepatrný. Přemysleli, jak by se
nal kytičku ze sklenice, osušil na
. , , .... , dal zvětšit! a hlavní proud aby
sákly spodek pijákem achápalse přece neutrpěl pohromy. Vzpo-
klobouku._:.............._
spěchal do přívětivých, výpo-zvláštní species stařečků, pak
jsou to lišáci, zašití v ovčí kůži,
kteří se neštítili bídných útisků
svých útisků, neštítili se podvodu
neb něčeho, co je podvodu velmi
blízko, neštítili se sáhat na ve-
řejný majetek, byl-li jim dán ve
. I . mněli si, že záložna nemá hospo. správu. -------—---
Mlčky vycházeli oba zkancelá-dy. A záložna bez hospody, jak Nevěřím většině našich stařeč.
ře, mlčky vyšli na ulici, . e y to vypadá? Zařizovali tedy ho-ků,kteří začali s holýma rukama
lo ještě mnohem jasněji než naho spodu, která měla bfti středí- a skončili s plnýma. Ze sta se to
Tu pan sekretář popadl Kuřá-skem celého okresního života. [podařilo 99, že vyvázli
tka pod paždím a řekl bodře a Výpomocné kanceláře oživly,
pln dychtivosti výjevu, až přive- Přicházeli lidé, kteří chtěli dodá-
de Kuřátka: vati materiál i práci a přinášeli
ny a pouze stý uvázne i
šedinami za mřížemi. A ti,
“Ale bude koukat naše máma strážcům tekoucího zlata tučné
— bude to mít radost naše drahá dary; jiní darů nenesli, ale za to
máma doma--1” [dvojnásobně saldované účty.
rým se to podařilo, už si tak
zvykli na úlohu starých poctiv-
ců, že na konec sami věří ve svou
poctivost.
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 22, No. 29, Ed. 1 Tuesday, April 9, 1907, newspaper, April 9, 1907; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1617398/m1/6/: accessed July 17, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.