Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 22, No. 82, Ed. 1 Friday, October 18, 1907 Page: 3 of 8
eight pages: ill. ; page 22 x 15 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Napsala Mane Calma.
xas
lražf)
Našim českým
Y
ráci
Dojmy z cesty do Rosenbergu.
o 1
Jsou jednateli
White
ech
O
D, III.
ík
50wy
zodpovídati.
(43-1y)
Karlin Sanitorium.
potřeby.
jany,
ví pro
nor “Svoboda” stojí na rok
$2.00. Do Evropy na rok $3.00.
ík,
otáři.
•A
zra-
CALDWELL,TEXAS. |
(56yw)
apegoc800801 capegpeaot 80 80080080080 °80 80980080
Tisíce akrů černých pozemků ve Fort
Hond Co.. Texas, na nichž se velmi dobře
daří korna bavlna, oves, sláma na ko.
šťata, jakož i všecky zeleniny a různédru-
hy ovoce vlastní a mají do prodeje od
$15.00 vzhůru v malých i velkých kusech.
MEYER & PLEAK,
Rosenberg, Texas,
kteří jsou rádi ochotni Váš každý dotaz
est od- '
ři; pro
prudší
ka mi-
ly. Pište
trických
ROŠ,
Dr. B. G. Ward,
odporučuje návštěvníkům v
MARLIN, TEX.
svoji lékařskou poradu. : Office naproti
kartáč
lohla- < *
vlasů,
ervos-
plíce
m nef
Roln. Podp. Spolek Sv. Isidora.
C.Blohm&Son,
—: obchodníci :—
Chceme aby více Vasich |
krajanů s námi obchodová- ,
lo, a pakli jim řeknete o na- ,
Sem zboží, cenách a způso- >
bech, jsme jisti, že je dosta- $
neme. Řekněte jim, že máme a
největší sklad a výběr zboží e
střižního,láteknašaty, zbo- £
ží moderního, klobouků, stře ,
víců, šatstva a pod. v okre -
su Burleson, že naše ceny r
jsou ty nejnižší a náš způsob h
prodeje ten nejlepší. Tím jim p
povíte pravdu a prospějete £
sobě, svým sousedům a nám. &
Řekněte jim, že máme české P
prodavače v každém odbo- ,
ru našeho obchodu a že si $
přejem aby k nám přišli ast
námi se seznámili. Budou se P
cítit jako doma.
S úctou S
J. F. Cobb:
Company. I
obdrželi právě tak velikou,
zásobu
střižního zboží jaká 1
kdy byla vShiner. 1
Zboží to jsou nejmodněj-i
ší látky, a jelikož jej kou ▼
pili ještě před zdraže- 1
ním, prodávají všecko 9
, velmi levně. A
žen-
vyléči
malat-
odbři-
šlotok,
ervos-
atd. -
st, za-
Mota,
proti
výteč-
1 pro-
am, bo-
nělosti,
i centů,
elek-
em ja-
ara
Lloyd
peněz
ne pl-
é listi-
plnou
vropy
svým
o Ame
rychle
ly dě-
sí po-
štíviti
V úctě
------: a :------
“Florence
Kupují bavlnu a jiné vy
robky rolnické, platí
dobré ceny.
Pp. Rud. Valenta,
Jos. Kunetka,
John Valíš
a Felix Berkcnhoff
obslouží rychle a přívětivě
(21wy) každého.
Dědeček Výmolu žil se svou ‘ba-
bičkou’ již skoro šedesát let.
"Drží se mne ta stará—drží"-
říkával dědeček, špoule svá bezzu
bá ústa a škádlíval babičku svý-
mi vtipy, najednou dosti ostře
nabroušenými. Nehněvala se na
něho—uvykla té jeho stařecké
chvástavosti a ani se neozvala.
Jen občas šlehla dědečka slovy —
jako; “máš mnoho času, pantá-
to, práce by ti hlouposti z hlavy
vykouřila,"—neb jindy, v melan-
cholických chvílích, kdy přemíta-
la o svém brzkém odchodu—říka-
la: “Však tu dlouho již nepobu-
du—uvidíš, budou-li se o tebe hol
kyještě drát."—
A dědečka—výměnkáře, jakoby
šlehl, podobným výrokem, hned
obrátil a starostlivě se přitočil k
své "kopulaté nevěstě."
“Mlč, babičko”—říkával—"ne-
rouhej se, ještě tu oba pobudem.”
Jako dětí se škádlívali a jako
děti smiřovali.
“K stáru to jinak nebývá."—ří-
kával syn hospodář—"jsou po-
druhé dětmi.”
Dědeček výměnkář honil se tro
chu pro radost za drůbeží — pro-
šel denně chlévy — obhlédl, je-li
všechno v pořádku—pak pokou-
řil spokojeně na záhrobci a když
bylo pěkně slunečno, vyšel si do
polí “pomoci synovi” a jeho po-
moc byla prapodivná.
Dokud se silo, okukoval rozora
né brázdy—pak přehlížel, jak ose-
ní roste a houstne a v létě, když
se obilí zlatilo, ohmatával, mno-
ho-li nasype a bude-li hodně zrni-
té. Největší práce čekala však
dědečka výměnkáře v sklizni. Do-
provázel každý vůz s obilím spo-
le do dvora, počítaje v duchu, vy-
dá-li letošní žeň více, než za jeho
‘panování,’ a když vůz obilím pře
tížený zahýbal na zatáčce brbola
té cesty, přidržoval jej důležitě,
domnívaje se, že jeho vetchá síla
zabraňuje překocení.
Zkrátka,dědeček-výměnkářměl
od rána už do večera plné ruce
práce, mezitím co babička šuka-
la v domácnosti a dobrá jídla
Úřadníci hlav, spolku: před. Fr. Las
tovica, místopřed. John Holotik, tajem
Jos. L. Bordovský, pokl Pavel Matocha
počet. Aug Bordovský, všichni LaGran-
ge. Route No. 1.
Čis. 1. F. J. Kutač, Hallettsville rt 2
box IVO; čís. 2. A F Světlík,. Breslau;
čís. 4. J. F. Pavlica, Nickel; čís. 5. J. L.
Bordovský,LaGrange rt 1; čís 6. Inoc.
Vrána, Cistern rfd No. 1; čís 7. John Jo-
kel, LaGrange rt 1; čís 8. Fr. L. Havel
Sweet Home rt 1, bx 56; čís. 9. Norb.
Kalich, Gonzales; čís 10. Fr. J. Srubař,
LaGrange rt li čís. 11. J. A. Vašina.
Plum: čís. 12. F R. Olšovský, Breslau;
čís. 13. Jos. Oujestski, Bryan; čís. 14. Jos
Rek. Fayetteville: čís. 15 Vác. Stančík.
Oldenburg; čís. 16. Jos. Rabata, Cistern
rfd. 1. Texas.
Zlacene bodinky za $3.98
nebyl, kdy za to nabízeny
Pošleme Vám expresem na
vaře výlohy na zkoušku tyto
nodinky, pozlacené ve dvoje
zlatem 14 karátů, krásně vý-
ryté, stroj vysazen drahoka
my v loveckým pouzdře. Za-
ručené na 20 roků, řetízek 1
půvab u každých. Ony drží
---původní jakost a Jdou dobře.
Železniční úřadníci je nosí. Vyhlíží jako celé
zlaté za 840 aněkteri obchodníci je prodávají
za $10. Kdo pošle $3.98 na tyto rodinky, obdr-
1Í krásný prsten nebo nůž. na přídavek. Pošle-
me to registrovanéa tím ušetříme výlohy ex-
resní. Zdarma obdrží jedny hodinky kdo jích
oupi šest. Udejte, zdali chcete ženské nebo
mužské. Globe Merchandise Co. „.
Deot. 55. 161 Randolph St. CHICAGO, ILL
Již několik neděl před vánocemi
chodil do lesa vybírat vánoční
stromek pro vnuky. A jesle jim
robil, neuměle vyřezával a obar-
voval figurky—ale dětská fanta-
sie si je přioděla nej skvělejšími
barvami a tak dědečkovy snahy
klidily obdiv i vděk maličkých. 1
jinak si získával jejich přízně.
Musil vypravovat podivné přího
strojila. Dědeček byl tak trochu
labužník—ovšem labužník vesni
cký, o pochoutkách vymýšlivého
přesycence se mu nikdy ani nezdá
lo, ale takhle za kus domácí uze-
niny se zelím dovedl být vděčen
důkladným odbytem.
V létě, když bahnité potoky na-
polo vyschly, chytal dědeček ro-
haté ráčky, které si pak doma,
babičce na zlost, sám upravoval,
škádle při tom babičku starou
příhodou.
Jednou totiž, před léty, brzy po
tom, co se babička vdala, šla k
potoku máchat prádlo. Zle se u-
lekla divné potvůrky, lezoucí po
kamenech. Nechala praní a ry-
chle odběhla domů pro motyčku
a hnala se s ní na domnělého ští.
ra. Dědeček se tomu natrefil a
vysmál se mladé hospodyňce. Rá-
čka chytil a s jinými večer uvařil.
Babička se prý tenkrát hněvala
a nechtěla se dívat na to hrozné
pojídání nestvůr.
Ale uvykla — vždyť to nebyla
jediná dědečkova zvláštnost. Hůř
bylo, když si zamanul, že bude
chodit v noci na čekanou a místo
ušáka donesl domů notné nachla
zení, nebo v snaze po zdokonale-
ní domácnosti zacházel tak dale-
ko, že z nahodilých kusů dřeva
rozbil židle a poličky a své neumě
lé výrobky vnášel pak do světni-
ce, po stěnách je rozvěšoval a ba-
bičce vnucovalkupotřebení. Dlou
ho trvalo, než ho přesvědčila, že
jeho dílo se k ničemu nehodí. Ne-
jednou i na oko pochválila, jen
aby zažehnala mrzutost.
“Chvíli pokoje mi nedá”—říká-
vala sousedkám—"stále něco ku
ti—opravuje a přestrkuje a bůh
ví, kde bére ty nápady.”
Zvlášť v zimě, kdy hospodář-
ských prací nebylo—nebylo k vy-
držení sdědečkem—všudybylem.
Ještě že tak nějaká kniha ho udr-
žela doma u kamen, ale jinak se
ani neohřál. Jako když to na ně
ho chodí—musil ven—do mrazu-
nepohody — přechodil sousední
vesnice—navštívil kde koho—po-
zdržel se chvíli—pohovořil a zas
jako vítr pryč. Měl tolik rád zi-
mu sjejími bílými příkrovy a za-
vátými cestami.
dy a tak pěkně vymýšlet, že se
děti na něho jen třásly. Syn se
ženou i rodinou odstěhoval se
vždy večer na výměnek. Dědeček
si požvatlal a když mu^dětská
drůbež usnula na klině, odnesl je
se synem do velkého stavení a u-
ložil do postýlky, jako nejněžnčj-
ší chůva.
Byli to zlatí starouškové ti dva
dobráci na výměnku, U lidí byli
oblíbeni i v okolí. Okénko,výměn
kářského domku vyčnívalo doce-
sty, a nebylo dne, aby někdo z
kolemjdoucích byl na ně nezakle-
pal a s babičkou neb dědečkem
nepohovořil.
Často se zjevovaly jich šedivé
hlavy v tom okénku nad kořená-
či fuksií a resed—ustarané hlavy,
ale usměvavé a pohledu,tak měk-
ce dobráckého a něžného, jakoby
v těch sestárlých srdcích jaro ži
vota dosud nedozpívalo svou ve-
selou píseň.
Jednou—bylo to již k podzimu
—v korunách stromů byla mlha
a nebe rozplakané, vyběhl děde-
ček z domku všecek vyplašený.-
Nohy se pod ním chvěly — brada
se třásla a pysky, jako bezkrev-
né, úzkostně se rozvíraly.^.‘Všech
ny ve velkém stavení vyburcoval.
Žádný mu dost rychle nepovstal
—dost chvatně nepospíšil.
Synovi kázal zapřáhnout a jet
pro doktora. A než shledali koň-
ské postroje, kočár vypřáhli a k
jízdě připravili—naříkal chudák
dědeček a jako dítě plakal.
"Drží se mne ta stará—drží"-
říkával v smíchu, a teď, když si
babička vzpomněla, že by už bylo
na čase, pustit se jeho i života,
div se leknutím neskácel.
Doktor přijel, dlouho pobyl v
malém domku na výměnku, ale
jeho příchodem nezasvitla žádná
naděje. Nebylo pomoci—smrt vo
lala, babička musila jít za jejím
velitelským hlasem, který nesne-
se odmluvy.
Vynesli ji za nevlídného podzi-
mního dne na nádvoří statku, v
kterém skorem šedesát let žila,
starala se o děti a vnuky vycho
vávala a za znění hran a pohřeb
ních písní uložili ji na hřbitůvek
sousední vesnice. Celá obec do-
provázela ji na té poslední pouti;
truchlili pro ni upřímně, vždyť ne
jedněm odešla dobroditelka a tě
šítelka.
Nejhůř bylo s dědečkem. Bolest
mu lehla tíhou na prsa, s veselo-
lostí, jako když utne, jen pláč mí-
val na krajíčku, jako dítě tresta-
né a kárané. A za nie na světě
mu nešlo do hlavy, že jeho dlou-
holetá družka odešla tam,odkud
již není návratu. Ještě že vnouč-
kové ho z té truchlivosti vyráželi
svým dětské bezstarostným po-
hráváním. Jinak, kdo ví, zdali
by ten smutek byl nerozerval ta
stařecká, ocelová prsa.
Jaro poněkud rozveselilodědcč-
ka-výměnkáře; přišlo do kraje
svěží a zelené až radost se podí-
vat. Nastaly polní práce—děde-
ček se počal starat svým obvykle
důležitým způsobem pro všechny
a za všechno—přišla rodiná udá-
lost—nejstarší vnučka počala mlu
vit o svatbě. Tu dědeček jíž roz
vázal a nejednou zrobil i dobrý
šprým, tak dobrý, až se jemné
tvářičky sličné vnučky do ruda
zapálily.
“Koukejme se, chce se vdávat
a dávno-li tomu, co ještě běhala
za housátky. Já myslím, že líhá
v dětské postýlce a ona zatím sní
už o ženichovi.”
A ženichovi když došel — říká-
val: “Hleďte si Anduly, je z na-
šeho rodu — tvrdohlavá, ale do-
bračka. Zlým slovem nic nesve-
dete a ranou—tou byste jí dojista
všechnu lásku ze srdce vyhnal.”
“Ale, dědečku, vždyť já vím, že
ti to není vhod, ale lépe povědět,
dokud je čas. Je li muž prchlý a
žena tvrdohlavá, bývá manžel-
ství peklem."
Své rozumy musil dědeček vy-
kládat.
"A což—jen ať mluví,” říkáva-
la selka hospodyně,’"alespoň je
vidět, že je zas‘ve svélkůži."
Ale dědeček nemluvil tentokrát
en tak do větru. Staral‘se oprav
dově. Všímal si ‘mladých’ — to-
tiž Anduly a jejího ženicha a lec-
cos se mu nelíbilo.
"Jedli by se samoulláskou" —
přišeptával snaše—“ale velká lá-
ska a velké zlosti bývají pod jed-
nou střechou. A ten váš ženich
se mi zdá trochu do větru"—kon-
čil.
Snacha se po takových výpově
děch zamračila — někdy i zostra
odmluvila a Andula se vyhnula
dědečkovi jak jen mohla.
Bylo před vánoci a svatba mě-
la být o masopustě. Na dědečka
sedla stará, nemoc-chytil hůl a
beranici, navlékl krátký kožích,
podšitý ovčinou a upaloval "do
světa."
Vnuci, uvyklí od,dětství besedo
vání na výměnku, přišli vždy ve-
čer. Ale nebylo, jak bývalo. Ne-
poslouchali již takchtívědědečko
vo vypravování, jako druhdy.
Jen o to se starali, co mohl po-
vědět o svých návštěvách, teď v
zimě tak zhusta konaných a co
upokójovalo jejich zvědavost li
dí, žijících sporým duševním živo
tem.
Jednou se přihnal dědeček z ven
ku jako vítr a kolem výměnku
bez zastávky přímo do světnice.
Hůl neodložil, ani čapku, a na sel
ku, která právě přikládala do ze
lených kachlových kamen, vyhrkl
z příma:
"Vždycky jsem říkal, že z té
svatby nic nebude—zeje ten váš
ženich člověk ničemný a podloud-
ný a teď mám důkazy. Neběhám
nadarmo světem — však jsem se
dozvěděl od spolehlivých lidí......”
“A co dozvěděl—slyšel jste klep
a teď mi s tím přicházíte jako s
pravdou"—vskočila mu snacha
podrážděně do řeči.
"Když nevěříš, nebudu ti poví-
dat—snad otec bude mít více roz
umu, než ty. Jsi jako všechny
matky — prodala by dítě — jako
zboží—jen když kupec platí. Kam
je zanese a jak s ním bude naklá-
dat, o to se nestaráš."
A Bouchnuv dveřmi odešel. Ho-
spodyni neřekl již nic, ač za ním
došla na výměnek a skorem plač-
ky se dotazovala. Nezbylo jí, než
poslati muže na vyzvědy. Připra
vila ho ovšem předem na to, jak
se má zachovati k dědečkovým ob
viňováním, aby všemu nevěřildů.
kladně se optal, co a jak. Selka
se lekala, že sejde se svatby—leka
la se lidsk ých řečí i toho, jak dcer
ka snese náhlou tu ránu.
Hospodář se vrátil z výměnku
pozdě na noc, popuzen a pohně-
ván. Krátce vyložil ženě, oč bě-
ží. Zamilovaný ženich miloval
ještě na jiném místě a důkladně-
a to zrovna teď před svatbou s
jejich Andulou. Zítra se půjde
přesvědčit......po svatbě bude asi
na jisto,
Hospodyně zalomila rukama.
Uradili se, že Andule ještě nic ne-
řeknou. Netušili, že již mezi tím
na lůžku ve své komůrce oplaká-
vá svou první lásku. Zaslechla z
večera několik slov a z toho sou-
dila na ostatní. Když otec ode-
šel z výměnku, došla si,k dědečko
vi a vracela se zničena.
Poplakal si s ní, chudák starý,
ale těšil ji—že je lépe plakat, do-
kud je čas, než potom—až by už
byla vdána s nehodným mužem.
Andula uznávala všechno, co
dědeček uváděl na její potěchu—
ale přes to—jak neplakat. Vždyť
to tak bolelo.
Když hospodyně potkala An-
dulu ráno na síni—uhodla prvým
okamžikem, že dceruška již o
všem ví.
Objaly se—poplakaly si.......
A svatba nebyla—dozvěděly se
mnoho nepěkného o přespolním
ženichovi, a Andula shledala,
když se přesvědčila, že stál švar-
ný šohaj více o její pěkné věno,
než o ní samotnou. Oslzela ještě
nejednou, ale bolest přebolela.
Zklamání ji neubilo. Zase žerto-
vala sdědečkem—zase schutí pra
covala.
“Jen hoříš, děvče,"—liboval si
dědeček, dívaje se na její rozkve-
tlou krásu. “Vyberu ti sám ženi
cha, ale onakého a s trvanlivou
věrností."
“Ale dědečku"—bránila se.
“Já vím—já vím—ty na vdává-
ní nemyslíš. Ale jen až dojdu se
svým nápadníkem roztaješ— uvi-
diš. ”
Netrvalo to dlouho a Andula
roztála. Dědeček stál v slova a
svatba byla ještě přede žněmi.
A vyznamenal se tenkrát dědě-
ček-výměnkář. Zahrál M na ka-
valíra. Po celé vesnici se o jiném
nemluvilo, než jak vnučce po od-
davkách vyplatil dvě z brusu no-
vé tisícovky a při tom jí vinšoval
štěstí do nového stavu a to ver-
šované a tak pěkně, že mezi poslu
chači suchého oku nebylo.
Ti mladí mu byli jen pro ra-
dost. Bez dědečkovy rady nic ne-
podnikali, co řekl, bylo jim evan-
geliem. A když si ženské začaly
přišeptávat, že u mladých brzy
zaklepe čáp — těšil se dědeček na
nového hosta, jako dítě. Robil
pro pravňouče, které ještě světlo
světa nespatřilo, všemožné hrač-
ky—opravoval kolébku — vymý-
šlel,jak to neb ono nutno zařídit
pro pohodlí nového obyvatele —
zkoušel, přiléhají-li dobře okna,
aby netáhlo do světnice, nic mu
nebylo dost pěkné. Andula ne-
směla do pole - do práce jí stále
zrazoval a když čáp donesl bucla
tého klučka, už se na výměnku
ani neohřál.
Opatroval pravnouče, hlídal,
kolébal, mouchy odháněl, mléko
přihříval—nad matku opatrněji
si vedl a po několika dnech již
tvrdil, že ho hošík zná — že mu
rozumí.
Smáli se všichni těm jeho vý-
kladům o zázračném pravnouče-
ti — syn-hospodář se nejednou o-
zval, co že si to dědeček vzpoměl
— ale ženské říkaly: “Přejde ho
to — pláč děcka ho omrzí a až
nastanou mrazy, nechá kolébku
a půjde na obchůzku.”
A měly pravdu. Dědečka zase
posedla stará touha. Musel do
"světa" — přes humna — dosou-
sedství — a kde chtěli poslouchat
o pravnoučkovi, jak se již hýbe a
má k světu — tam poseděl déle a
nevěděl kdy ustat. Jednou nějak
dlouho nešel. Byla sychravá zi-
ma a venku již skorem tma. An-
dula přeběhla po záhrobci — za-
dýchala se mrazem — ruce scho-
vala pod zástěru Zašla k výměn
ku.
“Což dědečku — už doma?" o
zvala se ode dveří. "Proč nejdete
k nám? Jeník je nějak nepokojný,
beztoho se mu po vás stýská.”
Chtěla se zalichotit.
Ale co to? Dědeček nevstává —
neběží — a jen naříká.
"Ať jede tatik prodoktora, hol-
ka, řekni, ať honem jede — sedí
mi na prsách taková tíha, div
mne neudusí.”
A Andula, všecka poděšena, vy-
právěla ve světnici, že je s dědeč-
kem zle, že naříká a přeje si do-
ktora. Hospodář zapřáhl a jel.
Nechtělo se mu do té psoty — teď’
za noci — radil otci, aby vyčkal,
až jak mu bude ráno, ale když nc-
polevil — jel.
"Pan doktor”, starý venkov-
ský lékař, obhroublý ale dobrý —
již na cestě se hospodáře vyptal,
co dědeček ráno kutil a než vešel
do světnice, měl již diagnosu ho-
tovou. Ještě než odložil kožich a
přistoupil k posteli, spustil na ne-
mocného:
"To by valacha zabilo, natož
člověka. Lítáte v té psotě po ho-
roucích peklích a pak to nemá na
prsou dusit.1
“Vždyť jsem byl dnes jen v Bej
choří a ve Lhotě,” omlouval se
skromně dědeček.
"A to je málo]— ne? Udělat to
jiný, je už dávno tam,” rozkřikl
se doktor, mezi tím co zkoušel
rychlost tepu.
Dědeček s něho nespouštěl svůj
úzkostlivý pohled. Mlčení dokto-
rovo — počítání — zdálo se mu
být bez konce. Úzkostí se celý za
potil. Aby tak teď musel se svě
ta. Teprve teď se přesvědčil, jak
je život vlastně pěkný a člověk,
ničema ten, který si zbůhdarma
kazí zdraví.
Syn, snacha i mladí stáli neda-
leko lůžka. Dědečkovi přicházelo
všecko tak slavnostní, všichni se
tvářili jako na funuse. Inu — ko-
nec — konec.
Zavzdychal......Lékař pustil je-
ho ruku.
“Už není pomoc?” vydralo se
úzkostlivě z dědečkových rtů.
“Vám už není pomoc," zasmál
se hlasitě lékař. “Vždyť vám
vlastně nic není — trochu nastu.
zení; za dva dny to přejde.” A pa
delší prohlídce dodal: "Plíce má-
te jako zvou, tak žádné strachy."
Skoro změkl, když viděl před
sebou letitého muže, který ještě
na životě visí s mladickou chuti
a zápalem.
Dědeček si oddychl— okřál. Tí-
ha na prsou v mžiku odešla. —
Trochu se stydě), že domácí tak
nadarmo polekal.
"Myslil jsem si — že — ona pa-
nímáma taky tak začínala......"
Ale lékař ho již nepotřeboval u-
jišťovat. Po několika dnech byl
jako ryba, ale přespolních výletů
nechal. Zn to tím více teď sedá-
vah u malého Jeníka.
"Musím mu to vynahradit,"
říkával a zas kolébal, vymýšlel
pohádky a robil hračky a běhal
a šukal, jakoby se s životem ni-
kdy nechtěl rozloučit.
Damon, Texas.
"Tak pojedemeči nepojedeme?"
ptal se mně můjípřítel, když o —
třech hodinách ránojsme‘se asik
20ti mílové cestě do (Rosenberg,
Tex. připravili. Však houstnou-
eí mraky a těžké krůpěje deště,
nás poněkud zastrašily"ale zaba-
livše se do nepronikavých plášťů
jsme zdomu vyjeli. Cesta nás ve-
dla podle řady telefoních sloupů
skrze velkou renč kongresníka
Moora, za kterou se nalézají čet-
né farmy zdárně prospívajících
rolníků. Míjíce cestu vedle pěk-
ně upravených domků zříme před
sebou probouzejícím se,ránem vel
mi čilé městečko Needville, které
jsouc vystavěno na rovné prerii
z daleka se malebně vyjímá. Dva
smíšené obchody, dvě kovárny,
džina, škola, dva kostely, a ně-
kolik obydelních stavení, vyplňu-
jí dosud prostor ku postaveníur-
čený. Městečko ono jest dosti
obchodní, nebo se nalézá ve stře-
du úrodných pozemků, které
jsouce zdělávány snaživý mi rolní
ky, napomáhají k jeho rozkvetu.
Přejedše předměstí ubíráme se ve-
dle farem dále. Úrody zřítí všude
dobré, velká úroda kukuřice, čá-
stečně již sklizena, bělající se lány
bavlny, dosud ještě nesebrané, a
veselé tváře farmářů, kteří jsouce
spokojeni s dobrou úrodou bavl-
ny a vysokou cenou téže pohlížejí
blaze do budoucnosti. Bavíce se
hovorem a vysvětlováním mého
přítele, zastavíme před krásně
zařízenou farmou krajana Kulčá-
ka, kde hned přátelsky byvše při-
vítáni, museli jsme zasednouti k
snídaní. Po jídle rozloučíce se
přátelsky nastoupili jsme další
cestu, kde přejedše potok "Big,"
již v dáli zříme obrysy Rosenber-
gu. Přejedše vedle nově vybudo-
vaných farem, ze severu přibylých
osadníků vjíždíme již do města,
kde sbíhají se dráhy Santa Fe a
Southern Pacific a nově vystavě-
né cihelné budovy, dodávají n ě-
stu rázu velmi obchodního. Roz-
sáhlé obchodní budovy všehodru
hu jsou až přeplněny zásobami,
největší obchod je soustředěn u
Whislera, kde náš krajan Dráb
úslužně každého obslouží, dva sa-
lony, bankovní závod, dva časo-
pisy, velká školní budova a něko
lik kostelů by vyhovovalo všem
pož eduvkum. Také jsme navští-
vili úřadovnu p. Čadila, milé by-
lo mi se s ním seznámili, ač jen
několik okamžiků jsme spolu po-
byli, přece jsme o mnohém pro-
mluvili. V prázdných chvílích se
oddává přírodozpytu, kde ve
“Svobodě" již měl mnoho cdbor-
ných pojednáni. Vyřídivše svoje
obchodní záležitosti nastoupili
jsme zpáteční cestu, však zase
jsme důkladně promokli. Úrody
v tomto okolí se vydařily nad o-
čekávání a kvapné budování no-
vých farem nasvědčuje tomu, že
okres Fort Bend bude jednou jed-
ním z nejlepších okresů v Texas.
Děkuji ještě paní a slečnám Kul-
čákovým za dobrou snídaní a na-
šim kolegům za přátelské přivítá
ní v jejich "officu." Na zdar!
Josef Gritzman Jr.
— Navštivte J. Zimerhanzla v
Routhově lékárně ve Flatonia,
chcete-li koupiti jakékoliv školní
(84)
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 22, No. 82, Ed. 1 Friday, October 18, 1907, newspaper, October 18, 1907; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1617464/m1/3/: accessed July 18, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.