Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 23, No. 76, Ed. 1 Tuesday, September 22, 1908 Page: 6 of 8
eight pages: ill. ; page 22 x 15 in. Digitized from 35 mm. microfilm.View a full description of this newspaper.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
6
Případ
Napsal V. M- Doroševič.
—Probudil jsem se v úžasu.
V nevýslovném úžasu, jenž vás
někdy v noci, neznámo proč, za-
chvacuje, a vy jako dítě ve tmě
se bojíte.
Měl jsem sen:
Ženština šla po ulici, najednou
se jí probořila pod nohami dlaž-
ba ulice, a země počala ženštinu
zasypávati.
Ženština strašně vykřikla. Jed-
nou, dvakrát....
Já úžasem jsem se probudil.
"Co to? Slyšel jsem to ve snu,
aneb skutečně mne obudil ženský
křik?"
Vyskočil jsem vyhlédl do ote-
vřené chodby.
O jeden pokoj dále rovněž se o
tevřely dvéře a vyhlédl muž v no-
čním prádle s ustrašeným obliče-
jem.
To znamená, že se mně
zdálo! On také slyšel.
Vůkol vládlo ticho.
1
to
ne-
Na špičkách přiblížili jsme se
ku d veřím prostředního pokoje
a zatajivše dech, naslouchali jsme.
Z pokoje bylo slyšet hubičku.
Hlasitou, šťavnatou.
Oba jsme si odplivli.
Tiše jsme se rozesmáli; pokynu-
tím hlavy popřáli jeden druhému
dobré noci a po špičkách usmíva
jíce se a hlavou kývajíce, odebra-
li jsme se do svých pokojů.
Nespal jsem však.
Jaká neklidná noc.
Když jsem usínal, zdálo se mně
»že někdo zkouší otevřití dveře.
I teď......(
Škrtl jsem sirku a zapálil jsem
si cigaretu.
Jakoby odpovědí na šum, za
zněla za stěnou opět hubička. Je-
ště jedna a ještě......
Bez konce!
V nich bylo cítiti vášeň a žár,
ssex nehoup hovorily vdéeno-
Mne to bavilo, Bylo mi dosmí
chu.
. Avšak ku podivu!
Cosi tísnícího bylo rozlito ve
vzduchu. Temnota jakoby napl-
něna byla těžkými předtuchami.
Za stěnou ozval se rozhovor.
Vlastně ne rozhovor. Mluvil je-
dině muž. Ženského hlasu jsem
neslyšel.
Mužský hlaspravil:
“Mluv hlasitěji! Neslyším ni-
čeho!"
A po přestávce:
“Ujišťuji tě, že oni ničeho nesly
Ší. Oni spí.”
Opět hubička.
Potom — kroky.
“A? Co? Najiti tobě šátek? Po
dívám se hned. Kde je? Zde? Zde
není. V tomto kufru?”
Zámky chřestily.
“1 zde není. V tomto? 1 zde ne-
ní. Ale kde tedy je? Kde? Kde?"
Ilias zněl silným rozhorlením.
“Ve velkém kufru? Ale kdejsou
klíče?......Ty chceš, abych zlámal
zámek?
Malá pausa.
“Prosím, když tak chceš!"
Zavznělo lehké prasknutí, šra-
mot kufrů, jichž obsah na spěch
vybírali, šum —jakoby vše vy-
hazovali na zemi. Potom radost-
né zvolání, skoro výkřik.
"A zde!"_____________________________________________________
Opět hubička.
A vše utichlo.
Ticho stalo se ještě více tísní-
cím.
Nevím proč, ale já byl tak roz
čilen, že slyšel jsem tluk svých te-
pen.
Znovu zavzněl mužský hlas’
“Vodu?” tázal se. “Hned ti
dám vody......Představ si můj
drobečku — v láhvi není ani kap-
ky. Hloupá pokojská zapoměla
ji nalíti! Oh, ta posluha v těchto
hotelích...... Co? Máš velkouží-
zeň? Dobře! Půjdu a podívám
1)
hn
Hradiště a pohřbena v Buchlovi-
Podlaha byla pokryta otevřený- cích.
1
se, kde mají vodu.
—Vrzly dvéře.
we
Nevím, proč poháněn jakousi
směšnou dětskou zvědavostí, vy-
skočil jsem, tiše pootevřel svoje
dvéře a štěrbinou hleděl jsem do
chodby.
Spatřil jsem toliko muže rychle
se vzdalujícího v klobouku v tla
čeném do čela, ohrnutým límcem
svrchníku, sehnutého, skrčeného.
Bylo viděti, že jim otřásl jitřní
chlad.
A potom vše znova utichlo.
Uběhlo deset minut, uběhlo dva
cet. Muž s vodou se nevracel.
Ve vedlejším pokoji bylo ticho,
dum né ticho.-------------
Uběhlo půl hodiny. Tři čtvrti.
Ležel jsem na posteli třesa se
na celém těle.
Strach rostl, rostl ve mně.
Vůkol ani hlásku. Jakoby vši-
chni v tomto domě vymřeli.
Strach můj pomalu přešel ve
hrůzu. Mnou lomcovala zimni-
ce. Zuby mně cvakaly.
Chtěl jsem vykřiknouti divo-
kým hlasem, vběhnouti do
chodby, sezvati služebnictvo, pro
buditi obyvatelé.
Proč? -
Co jim řeknu?
Že jak ýsi pán je dlouho pro vo-
du?
Obava učiniti se směšným, uká
zati se hloupým, ukázati se bázli-
vým, zdržovala mne, a já leželdo
slova jako hřebíky k posteli při-
bitý, připoutaný hrůzou — neod-
važuje se ani pohnouti.
A čas vlekl se tak zvolna tak
pomalu.
A muž se nevracel.
Uběhlo deset minut, uběhlo dva
cet minut.
Zašeřilo jitro.
Jakési šeré, zamračené a špina-
vé světlo proráželo oknem a na-
plňovalo pokoj.
A on pořád ještě se nevracel.
A koleni bylo ticho jako v hro-
bě.
“Raději aby byl den!” tesklivě
jsem si myslil, cítě, že můj úžas
roste, čím dále tím více. První
zvuk, jenž zazněl kdesi v domě —
kdesi bouchly dvéře — mne probu
dil. *
Vyskočil jsem jako šilený a zvo
nil dlouho, důtklivě, poplašně.
Několik minut ticha i bylo sly-
šeti šlepěje bačkor.
Slyšel jsem, jak sluha zaharašil
číselníkem elektrického zvonku,
jak něco zabručel, zívl a pomalu,
neochotně kráčel k mým dveřím.
Vteřiny zdály se mi býti věčno-
stí. Brzo-li přijde?
A sotva se otevřely dvéře, při-
vítal jsem ho ve dveřích tváří v
tvář, až zavrávoral.
"Co je libo, pane?"
“Kdo žije ve vedlejším pokoji?
Zde!”
Ospalý- lokaj udiveně a zlostně
na mne pohleděl.
“Jakási Angličanka. Přijela vče
ra."
“Je vdaná? Řekněte mně! Jest
vdaná?”
Lokaj udiveně na mne pohlédl.
“Jak já to mám věděti, pane?
Pán mně dává takové divné o-
tázky! V šest hodin ráno! Ráčíte
znepokojovali......”
“Já se vás táži.”
“Přijela sama!”
“Dnes v noci byl u ní muž!”
Lokaj pohlédl na mne jako na
blázna, pokrčil rameny a obrátil
se.
"U ní? Je to sedmdesátiletá
stařena!"
"V takovém případě......‘.
Uchopil jsem ho za rukáv.
“V tomto případě zajděte hned
do tohoto pokoje......Něcozvlášt-
ního tamje......Já nevím tam se
něco stalo......”
Drnkal jsem zuby.
Lokaj se pokoušel vyprostiti
svou ruku. Byl již naprosto roz-
loben.
“Jak já mohu,pane? Jíti k dámě
když spíl"
Avšak já jsem ho nepustil. Na-
léhal jsem naň:
“Jděte......Já odpovídám... Pra
vím vám, že je to něco zvláštní-
ho."
Můj neklid zachvacoval poma-
lu i jeho. Nicméně však stále je-
ště krčil rameny.
“Jak pak mohu...? Jak jste div-
ný, pane! Vždyť i dvéře patrně.."
Dotekl se dveří. Otevřely se.
Lokaj některou chvíli postál v
pochybnostech na prahu. Potom
Uběhla vteřina, druhá a z po-
koje se rozlehl výkřik hrůzy.
Lokaj vběhl střemhlav dochod
by, třesa se, bledý jako stěna, s
hrůzyplným výrazem tváře.
“Tam......Ona......Oh......Poli-
cii......Správce........." Běžel za
správcem...
Mne jako nějaká neudržitelná
síla táhnula Šel jsem do pokoje.
===---=-===============
mi kufry, vyházenými věcmi. Za
kopl jsem o něco a padaje zachy-
til jsem se za postel a ocitl se tvá
ří vtvář......
Zakřičel jsem divokým hlasem,
zavrávorav a jakoby mne zpoko
je vyhodili.
Na posteli ležela- žlutá jako
vosková figura s široce rozevře-
nýma, skleněnýma očima — sta-
řena s podřezaným hrdlem.
Krev, temnou — mně zdálo se,
černou skvrnou, pokrývala po-
kraj prostěradla.
Na koberci u postele černala
se louž krve.
Dvéře bouchaly.
Probuzení mým křikem, neoble
čení obyvatelé hotelu vyhlíželi s
poděšenými obličeji ze d veří.
“Co se stalo? '
Přišel jsem k sobě — mnou třá
sl za ruku soused, s kterým jsme
v noci naslouchali a smáli se u
dveří.
■ On rovněž zahlédl do stařenina
pokoje a s hrůzou odtud vyběhl.
Třásl mnou za rukáv a široce
hrůzou, jakoby beze smyslu roze-
vřev oči, a cvakaje zuby, opako-
val:
“Já rovněž celou noc nespal —
Já rovněž nespal celou noc--
Seběhl se celý hotel. Přišla poli
cie.
Vrátný slyšel toliko, že v noci
někdo zaklepal u něho na dvéře.
On jako vždycky, zatáhl za řetí-
zek, otevřev dvéře u vchodu, Kle
pavši vyšel a dvéře za ním zapa-
dly.
Na chodníku, dva kťoky od ho-
telu, byl nalezen kapesník, o nějž
utíral si vrah zkrvácené ruce.
To je vše.
Hotel stojí na rohu náměstí a
od něho rozbíhají se na všechny
strany ulice. Každá z nich dělí se
na dvě, tři. Ty dělí se opět a kří-
ží se. A v tom labyrintě vrah
zmizel beze stopy, na vždy.
Rozumí se, že to byl obyčejný
lupič, jenž přišel večer do hotelu,
vyčkal noci a potom vešel do to-
ho pokoje, kterýž zapomněli za-
mknouti.
A správce bledý, roztržitý,pra
vil s výčitkou nám všem —jako-
bychom byli neštěstím tímto vin
ni:
“Ale, pánové, to se musí zamý-
kali dvéře! Jak že takto?"
A hosté stáli stísněni, jakoby
skutečně byli něčím vinni.
Nejvíce byl dojat a rozčilen sou
sed, s kterým jsme se v noci smá-
li u dveří, kde byl spáchán zločin.
“Ale dovolte! Jak to mohlobý-
ti?” Já sám......rozumíte, sám......
Já slyšel hubičku! Hubičku!”
“Jak by se nemohla líbati vlast
ní ruka!” poznamenal jeden z lo-
kajů, úskokem naň pohlédnuv,
krče rameny, jsa pln opovržení
k nedůvtipu lidskému.
A já si představoval to, jak zlo
činec odchází rychle chodbou, po-
zvednuv si límec a vtlačiv klo-
bouk, shrbiv se a krče, jakoby
chladem, to jak stoje u mrtvoly
líbá si ruku, aby oklamal probu
divší se sousedy.
Dával koncert na hubičky.
Pravý koncert.
Přidávaje k ním všecky odstí
ny, — od šílené vašně do tiché
něžnosti.
Nechávaje zníti hned tak hluč-
ně, hned tichým šeptem lásky,
zbožnění, hned vděčností za ště
stí.----------------------------
, A v tu chvíli tekla vůkol krev
z podřezaného hrdla, promáčela
slamník. potůčkem stékala s vel-
kými, těžkými kapkami kanula
do temné louže na koberci.
A on dával svůj koncert.
A tento koncert dával pro mě.
Přeložil A. Kučera.
• Osudný výlet.—Z Brna se sdě
luje: Krutým neštěstím byla po-
stižena rodina Josefa Spáčila, ho-
stinského v Buchlovicích. Před
nedá vněm podnikl Spáčil se svým
synem výlet do Prahy na výsta-
vu. Na zpáteční cestě vystoupil
Spáčil v Pardubicích z vlaku, aby
se přesvědčil, kde bude přesedat.
Lokomotiva osobního vlaku po
sunovala vory a když Spáčil
vstupoval do vlaku, právě přira-
zila. Spáčil ztratil rovnováhu a
spadl na znak na dlažbu. Přivo-
laní lékaři mohli již jen konstan
tovati smrt. Mrtvola nešťastní-
kova převežena byla do Uher.
Pánovy děti.
Napsala Olga O. Kouřimská.
Mezi sedmou a osmou ráno v
zimě a šestou a sedmou v letě mu
sily na školní mši chodit "páno-
vy” děti touže cestou od lesa k
městečku. Na rozhrání lesu s po
lem u kříže čekaly několik minut.
Krajem lesa se táhla široká pěši-
na z druhé myslivny a tudy při-
cházely jejich kamarádi — taktéž
do školy.
"Pánovy děti” byly děti lesní-
ho. Byli čtyři — dva hoši, dvě
děvčata. Jenže jedno z nichneby
lo pánovo. Ale o tom vám po-
vím později — předně musíte vě
dět, kdo děti tak pojmenoval.
Předně děti hajného. Pánovydě
ti si k nim chodily hrát, otrhaly
jim kde jakou kytičku pod oknem
olamovat kvetoucí bez a vytrhá
vat latě z plůtku.
Barvínek, který se kol zahrady
hajného vinul jako krásný lesklý
kobereček, a který hajná nikdy
nedovolila trhat, leda jen, přišel-
li kdo z přízně pro několik prout-
ků na věneček k pohřbu, plenily
a rvaly pánovy děti plnými hrst-
mi, jen aby tu po nich zbylo ho-
dně prázdného a spustošeného mí
sta.
Pak je tak pojmenovali náden-
níci a jejich ženy, kteří chodívali
do lesa z jara sázeli sromky ne-
bo v zimě dobývali pařezy.
Zjara ty stromky zasázeli bez
platně, aby v zimě dostali kou
sek půdy, na níž se nedávno py-
šnily vzrostlé kmeny. Ty byly ny
ní vykáceny, zbyly však po nich
pařezy a zem tvrdá, dlouhými lé
ty upěchovaná, která vyžadova-
la těžké práce, zanechávala vdla
ních mozoly tvrdší než sama by.
1a a z čel lisovala tolik potu, že
po něm zůstával žlábek jako ce
stička pro krůpěje, které tudy
zas podruhé potekou.
Tu zemi "pán — pan lesní — roz
dělil mezi dělníky; dobyli si z ní
pařezy a to byl jejich plat za jar-
ní sázení. Práce za kopání paře-
zů se nečítala. Nečítal ji ani pan
lesní, ani lidé, kteří byli ještě po-
vděčni za trochu toho paliva.
Nádeníci, když chodili ráno do
lesa, potkávali pánovy děti, jdou
cí do školy. Nejvíce je zajímalo
děvčátko, které malý zástupek —
přidávaly se k nim také tři děti
hajného — vedlo. Bylo větší, vzro
stlejší druhých o málo mladších,
a vůbec se od nich líšilo. Ostatní
děti byly rusovlasé, zasnědlých,
jakoby stále opálených tváří, dro
bné a neposedné. Jediná malá
Lidka byla liknavější, těžkopá-
dné děvče. .
A to velké děvče bylo tmavovla
sé, běloučké, bledé. Dělnice říka
ly, že je "fajnové”. Ale nebylo
"pánovo”. Toto děvčátko si při
vedla nová paní lesní, když si ji
pan lesní vzal, aby byla matkou
jeho, po první ženě muzbylýmdě
tem.
Paní lesní byla o dvacet let
mladší než její manžel.
Velké děvčátko jmenovalo se
Mařenka. Mívala jiné šaty než
ostatní děti, jež oblékal tatínek.
Mařence musila kupovat šaty i
botky maminka. V podzimu a
před velkonocemi přicházel z mě-
stečka do myslivny švec; když
přišel ustřihl mu pan lesní ze tří
listů novin bílé okraje po délce,
pak zavolal oba hochy a jeho Lid
ku.
Pan mistr jim bral míru papíro
vým páskem, zadrhoval jej na mí
stech, kde si označoval míru, až
to bylo dětem divno, jak jim po-
dle toho může ušíti boty. Když
byly všecky tři pásky natrhány,
dostal pan mistr sklenici piva,
když ji vypil, utřel palcem a uka
zováčkem ústa od koutků k stře
du, vzal v koutě postavenou hůl
a ua ni pověšenou čepici, slíbil že
botky budou do druhé neděle a
couval pozpátku ze dveří do sí-
ně.
ratCr . ,
kénka kuchyňských dveří; u ně-
ho stála pani lesní a zakývala na
Ševce.
Mařenka potřebovala také bot
ky; mistr jí vzal tedy míru zde, v
kuchyni, a v kuchyni mu paní le-
sní vtiskla do ruky stříbrňáčky,
když hotové botky přinášel.
Pan lesní vzal účet, tři páry za
-platím a částku za čtvrtý před
mistrem škrtl:
- “To si zaplatí paní, to není pro
moje děti.”
Mistr úmyslně do každého ú-
čtu — nosíval je dvakrát doroka
— připisoval čtvrtý pár pro Ma-
řenku.
Ale Mařenka nebyla “páno-
Lišila se od "pánových” dětí
jak zevnějškem, tak povahou. By
1a vážné, rozumné děvčátko. Ve
škole tichá, jako zaražena, jak
tomu zvykla z domu, kde každý
hbitější pohyb u ní zakřikovaly.
Druhé děti skotačily, výskaly,
když tatínek odněkud přijel, běže
ly na dvůr, někdy až k vozu na-
proti, — ale Mařenka nešla radě-
ji, někdy se tatínek tak ošklivě,
tak zlostně po ní ohlédl, a toho
pohledu se Mařenka bála víc než
trestu.
Hoši i Lidka byli ve škole tupí
a neteční k celému okolí — za to
dovedli býti rozpustilí a dělati
Mařce vše ve zlé.
Věděli, že se jim za to nic nesta
ne, že to smějí činiti.
Rozbil.li některý z nich něco, co
neměl, vzal-li něco, co neměl, sve
dli to na Mařku a Mařka pod tím
hrozným obávaném pohledem ta
tínkovým nenašla ani slovíčko k
omluvě.
Tatínek ji nebil, nikdy ji nebil;
ale podíval se vždy tak, že Ma-
řenka skrčila v sebe vztáhlou po-
stavičku a šoulala se kolem plo-
tu jako po výprasku. Děcko se u
čilo rozeznávali, že druzí jsou ně
co jiného, a byli.
Bylo divno, že nádennice z lesa
mnohem více milovaly Mařenku,
než pravé “pánovy” děti.
Pozdravovala je, ale myslím,
že víc než to přispěla k vzbuzení
této lásky dělnic zvědavost, zná-
ti přibylé děcko lesního.
Zastavovaly děti na cestě do
školy, a že hoši i malá Lidka jim
odpovídaly pokřikováním a po-
šklebky, od bájného pochycený-
mi: “Bábo, bábo cejpatá!” Mař
ka oproti tomu upírala naně. na
ty hodné, vždycky na ni volající
ženské, svoje široce otevřené pě-
kné oči — získala si jejich plné lá-
sky.
A tu se i stávalo, že dělnice,
když k nim stihly, jak hoši Mař-
ku za cůpky tahávali, na ni ne-
hezky křičeli, zatím co ona, vždy
jaksi klidná, se jim nebránila, vy
platily oba kluky velmi důkladně
širokou jejich dlaní, tak že hoši
pak upalovali, až jim kabelky s
učením na zádech nad hlavu vy-
skakovaly.
Ráno přišel pan lesní k ženským
s obočím staženým a karabáčem
v ruce. Tím práskával, byl-li po
hněván, až se na stráni ozývalo,
ale zvednout jej k ráně si asi pře-
ce netroufal.
Ale přišel-li k ženským po výpla
tě “svých dětí", zněla stráň ho-
dnou chvíli zátřesky karabáče.
Do toho křičely a pištěly ženské
hlasy, dokazující vinu kloučků a
ospravedlňující ten výprask.
“Pán” svých dětí nikdy netre.
stal. Buďto je měl příliš rád, ne
ho sí jich nevšímal.
Děcka lámala stromky, týrala
psy, slídila po ptačích hnízdech;
přišel-li kdo se žalobou proti dě-
tem, zaškaredil se pan lesní, švi-
hnul po žalobci jen pohledem a ře-
kl:
“To jsou moje děti.”
Co tím chtěl říci, věděl jen pan
lesní sám. Snad, že když jsou je-
ho, smějí dělati co chtějí,a co jim
napadne, nebo že nikdo nemá si
osvojovat právo, jíti na jeho dě-
ti žalovat.
Tak pánovy děti rostly.
Staršího hocha vvprostila kdy-
si Mařenka z provazu, na kterém
se pro zábavu druhých věšel, prá
vě ve chvíli když už ve tváři mo-
dral. Doběhla k němu a s veške-
rým napjetím tenkých ruček roze
vřela kličku, z které klukova hla
va těžce vyklouzla. Bosé nohy
se svezly bezvládně k zemi s plo-
tu, o které byly opřeny, a kluk
se skroutil na několik sklenných
■třepů; křísili ho třeba nebylo,
vzpamatoval se brzy sám a s ře-
vem, že se pořezal na skle a že jej
tam Mařenka shodila, letěl přes
zahradu domů.
Tehdy děvče — snad vedeno po
citem, že vykonalo cosi velkého,
— pohledělo do zlých očí nevlast-
ního otce, když mu vyprávělo,
co Jindřich udělal a že by se bylo
běsil.
Za dík dostalo se jí několik hru
bých slov, a když k tomu přišel i
starý pasák z kuchyně, podívat
se, má li Jindříškovi přinést na
pořezané nohy pavučiny, aby sc 1
zastavilo krváceni, sykl pan le-
sní mezi zuby:
"Proč se to stalo mému ditěti
a ne té —"
Že jeho dítě je často jako ďábly
posedlé, neuvážil.
Brzy potom přinesli druhého
hocha, kopnutého koněm, které-
mu se neustále věšel na ohon, ze
stáje.
Tenkráte pan lesní zaskřípalzu
by a zly, šikmý pohled povídal
jasněji než slova, komu by tuto
nehodu místo vlastního děcka ‘
přál.
Lidka bylo lenivé, věčně ospalé
děvče. Stávalo se, že usnula usa
mé cesty v hromádce písku, kam
se doškrábala ku hře. Nožky ma
jíc skřížené po turecku pod sebe,
hlavičku k rameni skloněnou a ú-
sta stále otevřená,' spávala, kde
se jí právě zachtělo, a to bylo všu
de.
Toto spaní Lidčino zaplatila
jalovice "Stračka" životem. Lid-
ka usnula blízko příkopu, kudy
pasák honíval dobytek s pastvy.
Staré krávy přešly mimo spící
děcko, ale “Stračka” u ní stanu-
la, očichala a obešla ji stranou-
snad chtěla spícímu dítěti olízati
tvář ajíti dál, jak už dělala ča-
stokrát — když v tom třeskla rá-
na, “Stračka” stranou šikmo
skočila a padla tak divně, několi
krát zatloukla nohama a zůstala
tiše ležet.
Pan lesní se k tomu nahodil
když obhlížela Lidku, a buďto ze
strachu, aby kravka Lidce neu-
blížila, nebo v prchlivém svém
hněvu, že si “Stračka” dovoluje
prohlíželi “jeho dítě” zastřelil ja-
lůvku.
Možno také, že jen proto, aby
měl příčinu ke křiku doma, aby
mohl vinit svoji ženu, že ona je
jen příčinou této příhody, že ne-
dala na dítě pozor, že dobytče
chtělo mu ublížili.
Ale běda ženě lesního, byla li
by jen jedním slovem některé zdě
ti jeho napomínala.
“Křič si nu svoje a moje mi
nech! To jsou moje děti”, vykři-
kl pan lesní divně sníženým hla-
sem, který jakoby se plížil blíž
a blíže, aby zranil jako ostří no-
že.
Co z “pánových dětí” se stalo,
nevím. Neslyšela jsem potom už
o nich, když dorostly a já jsem z
krajiny odešla.
Jen o Mařence jsem zvěděla, že
je vdaná. Má prý hodného muže
a je prý šťastná.
Je li opravdu šťastná, nevím.
Lidé tomu tak už říkají, má ličlo
věk se čím nasytit, nemá-likaždé
sousto, jež dává do úst, vyčítá-
no, a má-li si čím zatopit.
O muži říkají, že je hodný, když
svou ženu nebije, neprohrává pe-
něz a přichází-li z hostince neb
vycházek vždy před půlnocí do-
mů.
Je-li Mařenčino štěstí větší, ne
vím také. Ale přála bych jí vět-
ší štěstí, protože jsem ji viděla je-
dnou ještě později jako vzrostlé
děvče.
Bledá, úměrné tváře, velkých
očí, jež se někdy jako zamžené dí-
valy. Ty oči věděly mnoho obe-
zutěšeném ulekaném dětství, o
propůjčeném domově, o křivdách
snášených pro “pánovy děti".
Taková utrpením prošlá duše
snad potom nesáhla po pozlátku
a dovedla si vybrat opravdové
štěstí.
"Pane doktore, dejte mi vodič-
ku na odstranění lupů ve vla-
sech.”
"Zde. Přiložit obvin a nechat
týden na hlavě.”
(Po týdnu.)
“Pane doktore, jdu platit. Dě-
kuji za radu.”
* € Pomnoh 2 2
“Pomohla.”
“Lupy tedy nemáte?”
"Nemám a......”
"A -?”•
“Vlasy taky ne.”
Učitel: “Jakže, Lapáčku, žen-
ská že může býtmužského rodu?"
Lapáček: "Může. Maminka ří-
ká o naší Kačeně dycky: ten pi-
tomec.”
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 23, No. 76, Ed. 1 Tuesday, September 22, 1908, newspaper, September 22, 1908; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1617579/m1/6/: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.