Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. [31], No. [37], Ed. 1 Friday, September 11, 1942 Page: 1 of 9
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the UT San Antonio Libraries Special Collections.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
RŮŽENA UTĚŠILOVÁ:
ŽENICH MÉ TETY
roman
ČECHOSLOVÁK
cem dvořit. Jen tak budete se potom moci pobavit s' jenž se hodi — jak bych to řekl — právě jen k tako\>'m
mou teiou. S mou — ulízanou, tlustou tetou! To se pře- obličejům, jaký má vaše milostivá tetinka?
ce rozumí samo sebou, že se k sobě hodíte! Všim. Jak "Rozumím vám docela", přisvédcovala jsem a mei
stářím, tak povahou. Bylo od vás drzé myslit si, že si jsem nesmírnou radost ze stažených rtu bývalého teu-
přeji vaše dvořeni jen pro ně. Nenávidím vás. Pohrdám na ženicha. "A víte, jak říka mé postavě? Vyvatovane
vámi. Uhodila bych vás, kdybychom byli sami. Jste pravítko! Chce, abych vážila alespoň sedmdesát, jako
.směšný. A špatný! Ano, špatný! Líbal jste mou tetu! má tetinka."
Pohrdám vámi!" i "Pan inženýr to jisté nemyslí vážné. Jste dokonala.
"Smím prosit, krásná slečno?" ozvalo se za mnou. Ale nejen to, jste svůdná!"
"Velmi ráda!" odvětila jsem a vrhnuvši poslední, zá-: "Nilý příteli", obrátila jsem se koketně k Remešovi,
i štiplný pohled na Remeše, ocitla jsem se ve Stříbrného • zakažte přece panu doktorovi, aby se mi tak zřejme
náručí. i nedvořil. Jste náš starý přítel rodiny!"
XXXII. | "Pouze přítel?" vskočil mi do řeči Stříbrný a naklonil
Celé odpoledne bylo pro tetu i jejího bývalého ženi- se ke mné
cha pravým očistcem. Teta hovořila s nuceným veselím,'
••To bych řekla, že ne!" vítězoslavné jsem volala. Od-
vedeš-li nyní tetinku, vypořádám si to s nim sama .
Nehleděla jsem raději na tetu. Obrátila jsem se k
nim zády a mluvila hlasité k Remešovi:
"Já vám neříkám, že vám nevyhovím! Ale ještě ne.
Snad jednou, až vás budu mít trochu víc ráda | Remeš soptil zlostí Jen strýc zářil. Několikrát sice ještě
Po těchto slovech strýc něžně políbil tetě ruku, obja átral v obličejích obou podezřívaných, ale měla
ji kolem pasu a dovedl ji ke společnosti, jež se zatla štéstj že jsem to téméř vždy postřehla.
rozsazovati ke hře bridge
"Vy drzá žábo!" promluvil rozhorlené Remeš. Co jste
si to dovolila?"
"A měla jsem snad k vůli vaší zabave nechat zabit
strýce?" obořila jsem se naft.
"Co to pleskáte za nesmysly? Vaše tetinka má prav-
du, tvrdí-li, že jste enfant terrible".
"A co jste vy? Vy — jeden záletniku! Abyste tedy vě-
děl, strýc mél s tetou důležitou rozmluvu — "
Připojila jsem se ihned k Remešovi, uchopila ho pod
paži a začla jsem do něho hučet hlouposti. Sotva se
zabručel
Prozatím pouze přítel, neni-liž pravda?"
"Jste nejpodařenéjši hádě pod sluncem!
Remeš.
Rozesmála jsem se.
"Není to k smíchu, pane doktore? To je jeho dvoření
To byla první lichotka, již mi dnes řekl bez vyceněných
strýc upokojil, opustila jsem ho se zlou poznámkou a,zubů."
vrátila se ke svým vratkovským ctitelům.
K večeru se podařilo konečné tetě promluvit s ním.
Ovšem, že mi to neušlo.
"To strašné děvče! Co to zas provedla?" řekla ner-
vosné teta.
"Jsem znechucen", pronesl Remeš s odměřeným po-
hledem.
Lékař Stříbrný náhle jaksi všecek schlípl
"Obávám se, překrásná Gévo, že jsme nejen já, ale i
přítel Kuklík, pohořeli."
Zpozornila jsem.
"Nerozumím vám".
Ukázal očima výmluvné na Remeše, pak na mne.
Možná, že vy dosud ne, já však ano. Přeji vám mno
Před vámi?" přerušil mne.
Ovšem že ne!" odvětila jsem důstojné. jjejhoršj jCi že nelze nyní mého muže vyvěsti z o-' ho š.ěsti, pane inženýre a odpusťte, že to nezni příliš
Tedy opét špiclík!" rozzuřila jsem se, ale v te chvillí mylu že jste do ni zamilován. Hrozné!" j vřele. Nevěděl jsem, že si zlaté mušky oblibují med-
"Nesnesitelné stvořeni! Jen co odejdou hosté, zkrotím vědy
ji, počkejte!" kasal se.
"Pro Boha, nikoliv!" hrozila se teta. "Nelze říci nyní
Hynkovi pravdu! Zuřil. Vi — že vás — miluji."
"A to si mám tedy nechat líbit od té žáby vše, nač si
vzpomene?"
Teta vrhla pohled na společnost. Nikdo si jich nevší-
mal. Ani strýc. Neboť já jsem stála nedaleko palmy,
pod níž oni hovořili a budila jsem svým napjatým výra-
zem zdání, že se mezi nimi hovoří o mně.
Skutečné také tomu tak bylo, jenže ne ve smyslu, jejž
druzí předpokládali.
"Zbyňku", zašeptala teta horce, "vím, že to hádě ne-
návidíte. Zesměšňuje vás. Ale pro mne, k vůli mně to
vydržíe. Hynek bude nadobro ukolébán a naše volnost takový starý člověk se neumí ještě podle všech pravidel
se k nám křepče rozeběhl všechen rozjásaný strýc.
Rázem jsem se změnila. Přivolala jsem na rty jeden z
úsměvů, jež jsem si tak dobře nacvičila před svým od-
jezdem do Vrátková a jež jsem pokřtila "lepešov.ské",
zajela jsem pravou rukou k Remešové vázance a škád-
livé jsem zahovořila:
"Ale proč nemám s nikým jiným tančit? Doktor Stří-
brný je na moderní tance pravý virtuos. Vám se to řek-
ne, být jen s vámi, ale mohu snad já za to, že tančíte
jako medvěd?"
"Nebudete s námi hrát?" zeptal se láskyplné strýc a
pohled, který upřel na Remeše, byl tak rozdílný od o-
něch, jimiž ho stihal, dokud jsem nezačala provádět
svůj plán.
"Nikoliv, strýčku", odvětila jsem, "pan inženýr by ne-
byl hotov s vyprávěním".
Strýc rychle přestal naléhat. Opét jsme s Remešem
osaměli.
"Myslím, že odejdu, mladá dámo", řekl rezavé. "Ne-
rad bych se příliš nudil."
"Opovažte se!" rozčilila jsem se. "Tím byste jen zno-
vu zase vzbouřil strýcovo podezřeni."
"Tak řekněte mi už, u čerta, co to má znamenat?"
"Ovšem, že vám to — u čerta poyim! Strýc tetě
přímo řekl, že se zabije, nepřestanete-li vy dva spolu
flirtovat. Nevěřite-li, jen se zeptejte mé — ulízané tety.
Zeptejte se ji! Podívejte, jak po nás kouká. Nejraději
by mne zaklela do krokodýla".
"Zakazuji vám mluvit tak drze o své tetince".
Zachechtala jsem se. Asi tak, jako tenkrát on, když
jsem mu poroučela, aby zastavil své páchnoucí auto.
"Zapomínáte, že nepřestanete-li se tvářit tak zuřivě, Jlt.6tt011uull/lia Jurk >clo 1I1U111U
všichni si učiní o vás představu, předstihujíc í daliko pohany pro miacjého třicátníka, než když ho dívka mé-
samého Othella • j ho druhu nechá sedět."
Zasyčel něco, čemu jsem nerozume a a v zape i .sc o "stále se ještě škádlíte?" pronesl uspokojené strýc,
citla má ruka v jeho pěsti; ucítila jsem bolest a pone-1 jpho ^ ^ tQ pátraly
vadž to bylo příliš náhle, i vlhko v ocích. j Rýpla , .gm Remeše dQ zad
"Vy — barbare! pronesla jsem sevřenými i y "Milujete mne přece, Zbyňku?" pronesla jsem, napo-
Vzpamatoval se. Pozdvihla jsem uvolněnou ruku k
Uklonil se a odešel.
Byla jsem užaslá. Nechápala jsem. Obrátila jsem se s
němou otázkou na Remeše.
Stál dosud s rukama v kapsách, s očima zostřenýma,
jen lícní kosti přestaly vystupovat.
"Rozumíte mu?" vyhrkla jsem.
"Myslím, že ano!" zašklebil se Remeš a oči mu hořely,
jako kdysi při naší pračce na ulici.
Zavrtěla jsem hlavou.
"Já ani slovo. Proč pohořeli? Byla bych přece ochot-
na za kteréhokoliv z nich se provdat."
"Opravdu?" tázal se Remeš a ošklivě se usmíval.
"Nesmějte se!" okřikla jsem ho. "Je to dost hanba, že
bude neomezená."
"Raději bych odjel, Irmo!" řekl Remeš zarputile.
Teta vynaložila veškeru svou výmluvnost, aby mu vy-
světlila výhody této hry.
"Milujete mne přece, Zbyňku?"
"Byl bych jinak zde?"
"A nenávidíte neteř mého muže?"
"Jako vosu."
"Zkompromitujte ji tedy! Není větší pohany mladého
děvčete, než když ji člověk vašeho druhu nechá sedět.
A vy ji necháte!"
Nevydržela jsem toho déle. Také proto, že se stal strýc
nepokojným. Ocitla jsem se u nich. Hned za mnou při-
spěchal strýc. Usmála jsem se na néj a hovořila jsem k
Remešoyi:
"Ale ovšem, že nikoliv. Když jsem se s vámi dosud
i nezasnoubila, jak bych vás mohla nechat? Není větší
ústům a zadýchala jsem otisky jeho prstů. Zapomněla
jsem pojednou na strýce. Co mu pomohu? Nezabije-li
se nyní, učiní tak později, až já z jejich domácnosti o-
dejdu. K čemu si mám nechat libit hrubosti neomalené-
ho muže z auta.
Rozlítostnila jsem se tak, že jsem se obrátila k vý-
chodu.
Zadržel mne.
"Je mi to lito, ale vy jste horši než kočka. Přeji si vě-
dět konc oné rozmluvy."
Spolkla jsem slzy.
"Najednou je vám špiclík dobrý", pronesla jsem od-
měřeně, ale v hlase jsem cítila slzy, jež jsem dříve za-
hnala, a nenáviděla jsem se za to, že je postřehl i on.
"Vy sama jste o tom začala. Prosím tedy".
"Jen si moc neporoučejte, vy protivo!" vybuchla jsem.
"Řeknu až budu chtít! A jestli si myslíte, že pro vás teta
hrdinsky trpěla, to se" — nabrousila jsem si jazyk, "to
se setzatraceně mýlite! Řekla strýci: Co je Remeš proti
tobě? Cizi muž.proti manželu? Abych ti vyznala tedy
pravdu, protiví se mi jeho dvoření!"
Přiznávám, že jsem si — jak jsem byla v ráži — po-
íledni větu vymyslila. Však ho také píchla.
"Nevěřím vám ani slova. Promluvím si o tom s tetin-
kou sám. Uvidím aspoň, jaká zlá lhářka jste."
"Ona se vám hned přizná, vy — ! Kdyby to nebyla
pravda, což by si nenašla za tu dobu příležitost promlu-
vit s vámi? Ujistila strýce slovy: "Snižuješ mne svým
podezříváním. Remeš je mi naprosto lhostejný a zvyk
dvořiti se domácí pani byl v naší společnosti dobrým
tónem". Strýc však nevěřil a začal o rozvodu. Dal jí ho-
dinu na rozmyšlenou, kdy se měla rozhodnout, je-li ji
milejší zůstat s ním, či flirtovat s vámi. Odřekla tuto
lhůtu. Řekla: "Není mi jí třeba, zůstanu u tebe." Tím se
zavázala, že si vás nebude všímat."
Rychle dýchal.
"Není-li to všechno pravda, vy malá dračice?"
"Zeptejte se jen! Nu, jděte si! Snad si nemyslíte, vy
ohavo-pane, že jsem začla mluvit o hubičkách jen z tou-
hy k vám?"
"To právě mám chuť myslit si."
Nadnesla jsem rozzlobeně ramena. Šálka uvolnila své
přehozeni a odhalila můj krk. Ucítila jsem za sebou ko-
hosi.
Rychle jsem se otočila. Byl to doktor Stříbrný.
"Doufám, pane inženýre, že nám slečnu na chvíli pro-
pustíte?" pronesl kysele a pichlavě.
"Propustím se sama", odvětla jsem za Remeše. "Vlo-
žite-li do gramofonu desku s novým black-botom a při-
jdete-li mne požádat o tanec, nedám vám košem."
Spěšně odkvapil.
"Zakazuji vám myslit si to", pravila jsem dušeně.
"Nic sobeckého s mé strany a tím méně nic lichotivého
pro vás mne nepřinutilo ke kroku, který se mi protiví,
ne-li víc, tedy jistě stejně tolik jako vám. Jde mi vý-
hradně o strýce. Je mi ho lito. Chci napravit trochu va-
ši spatnost, z niž je mi stydno."
"Neurážejte, mladá dámo", zamračeně rozkázal. "Jste
nevychovaná, zpupná školačka. Vše jste si vymyslila jen
proto, abyste týrala pořádné lidi."
"Pořádné lidi!" usekla jsem pohrdavě. "Pořádným
člověkem je zde pouze můj strýc a o jeho týrání stará
se již někdo jiný. Kdybych byla sobecká, nechala bych
strýce zastřelit se, neboť se vyslovil, že by své jmění
odkázal mně. Nemohu to však připustit, třebas by se
můj život stal rájem a třebas bych si pro vás nepřála ji-
nou ženu, než je má teta. Byla řeč o pořádných lidech,
pane, a pro ně musí padnout každé sobectví."
"Vy malý dravče!" vrčel.
dobujic hrdelní tetin hlas.
"Jako vosu", odvětil Remeš a zaťal čelisti. v
"Tvá neteř má podivný působ zábavy", řekla teta,
mhouříc nenávistně oči a protínajíc mne jimi.
"Opravdu", pravil zvolna strýc, "jste zvláštní pár li-
dí. Neviděl jsem dosud nikoho, kdo by se tvářil při dvo-
ření děvčeti tak, jako pan inženýr."
"Nestarejme se o ně, Hynku", řekla chvatně teta a
odvedla ho.
Všechno ve mně vřelo.
"Tak co, vy protivo? Budete se mi dvořit, či utečete
zbaběle z bojiště?"
Stál přede mnou s rukama v kapsách, očima zaostře-
nýma, s lícními kostmi znatelně vystouplými. Chvíli
mlčel.
"Odjedu, ještěrko!" usekl pak.
Zasmála jsem se. Neupřímně, nucené.
"Zbabělče! Bojíte se mne!"
"Vás!" utrousil a snížil koutky svých úzkých rtů.
"Domýšlivé stvoření!"
Tak proč nechcete? Je přece vaší povinností uspoko-
jiti strýce! Dovedl-li jste ho zneklidnit, umějte to také
napravit. Není-li vám protivné baviti se s jeho ženou,
nesmíte být nedůtklivý ani při mých vtipech. Je to je-
diný trest, který vás může stihnout. Dneškem počínaje,
drahý pane, budete se mi dvořit!"
"Nebudu, mladá dámo!"
"Musíte! Donutím vás k tomu. Strýc dosud nevěří.
Neslyšel od vás ještě ani jediného hezkého slova, patří-
cího mně."
"A neuslyší již."
Upravovala jsem si nervósně šál.
"K smíchu! Neodjedete. Pukl byste touhou po tetě."
"Raději puknu, vy ještěrko, než bych vám řekl něco
hezkého."
Šál v mých rukou krutě trpěl.
"Vy ohavo! Proč? Jsem snad tak šeredná?" vybuchla
jsem. "Podívejte se na mne! Jsem tak ošklivá, že vám
není možno učinit mi poklonu ani je-li to v zájmu člo-
věka, jehož klamete a jemuž jste tedy čestně zavázán?"
Jeho zostřené oči povolily. Vskutku si mne jimi pro
hlížel. Snad dnes po prvé.
"Nu? Jsem ošklivá, či nikoliv?"
"Myslim, že nikoliv", odvětil zamračeně.
"To bych řekla, vy rampouchu! A nevíte-li snad, jak
se to dělá, ukáži vám to. Chápu, že to každý neumí. Ně-
kdo je tak omezený, že neoperuje-li při tom pouze hu-
slušné dvořit a že ho to musi teprve druzi učit.
"Nu, tedy s chuti do toho, vy kolčavo! Přistupuji na
váš návrh."
"Budete se mi tedy dvořit?"
"Pokud budeme v dohledu páně Pavlíkových očí a uši,
učiním, co bude v mé moci a proti čemu se nebude mé
nitro příliš bouřit."
Oddychla jsem si.
"Konečně! Pro dnešek tedy adieu, pane Zbyňďo! A
prosím vás, až mne budete chtít dle návrhu tetina
zkompromitovat, řekněte mi to předem. Bude to velká
švanda a nerada bych o ni připravila Zuzi."
Hosté se loučili. Strýc se ocitl vedle nás.
"Pujdu si odpočinout, strýčku", řekla jsem.
"Jdi, jen jdi", pravil a jeho oči mne pozorně sledo-
valy.
"S Bohem", pronesla jsem k Remešovi a podala jsem
mu ruku. "Ať se vám o mně zdá".
"Nepochybuji o tom, že bude", odvětil a stiskl mi dlaň.
Přistrčila jsem mu ji k ústům. Pochopil. Právě když
teta šla kolem, políbil mé bílé, štíhlé prsty. Nebyly jistě
o nic horší než tetiny. Uvědomil si to?
Zarděla jsem se. Chvatně jsem mu ruku vytrhla.
"Ne", řekla jsem a zapomněla jsem na strýce. "Bude
lépe, nebudete-li mi líbat ruce!"
"Také se to vůbec nehodí!" ozvala se důrazně teta a
vrhla zuřivý pohled na Remeše.
"Ale nech je, Irmičko! To víš, mladí blázni!" usmál se
šťastně strýc.
Remešovy oči tkvěly na tváři tetině. Rozzlobila jsem
se znovu.
"Vy — vy ohavo!" vyhrkla jsem.
"Odejdi již, Gévo", poručila teta, "navyváděla's toho
dnes již dost."
Zahltila mne zlost na tetu. Just nepůjdu, aby strýce
odstranili do ložnice a teta si našla chvíli k zaskočení do
Remešovy mansardy!
"Nepůjdu dřív, dokud mne pan inženýr nedoprovodí",
řekla jsem.
"Pojďte tedy, vy — překrásná Gévo", svolil Remeš s
úšklebkem v očích.
Teta zaťala pěsti, strýc nám otevřel dveře
Mlčky jsme došli až k mému pokoji. Na prahu ležel
Mingo a klímal. Sotva nás zahlédl, radostně vyskočil a
přiřítil se k nám.
Pohladila jsem ho.
"Že jste sem poslal Minga, to bylo dobré, ale sám jste
si tam mohl zůstat", ozvala jsem se.
"Pokračujete v dvoření, mladá dámo?"
Položila jsem ruku na kliku.
"Myslíte-li si, že usnu, hrozně se mýlite. Budu číhat
na zvuky a uslyším, vystoupí-li na schody k vašemu po
koji má teta. Vyřiďte jí to, vy — tatrmane!"
S tím jsem zmizela za dveřmi.
Odešel.
Usedla jsem ke stolu a ku podivu — všechno uspoko-
jení a napětí dne ze mne vyprchalo. Byla jsem smutná.
Zachtělo se mi nesmírně objat svou Zuzi. Sklonila
jsem hlavu do dlaní a když jsem je odsunula, byly vlh-
ké ...
XXXIII.
Není, věru, lehé přijímat a oplácet dvořeni člověka
jehož nenávidíme. Jedno odpoledne se to ještě snese,
zvláště když máme po ruce Stříbrného nel& Kuklíka
ale jak se zachovat ve dny ostatní, kdy je nutno sedět
pouze s ním, nutit ho významnými pohledy k pokračo
vání a šlapat na nohy, šklebi-li se jeho oči příliš znatel-
ně?
Jedinou vzpruhou při tom je šílená zlost tetina. Oh
vím, že její zášť ke mně dostoupila bodu varu. Vím i, že
Smín=ane ze sebe kloudného slova. Uznáte to brzy pocítím, ale nemohu ustoupit.
však, že tak daleko má neteřovská láska nejde, abych
se nechala libat od vás. To byl Paul jinší chlapík, a ne-
dovolila jsem mu to. Chtěl si mne dokonce vzít! Přes to,
že nemám peněz a on má tři chudé sestry!"
"Není možno s vámi mluvit bez rákosky. Kdybyste
proti ní nic nenamítala, snad by se mi do roka podařilo
řici vám aspoň, že jste méně protivná."
"Tomu říkáte dvoření?" vypjala jsem se a hodila jsem
svůj úsměv do čekajících očí lékaře Stříbrného.
Přišel okamžitě.
"Nechcete mne provést po vile, krásná slečno?" zaho-
vořil s neskrývanou touhou.
"Snad. Můj společník se zlobí a opustím ho asi."
"Opusťte ho, prosím!" žadonil lékař a pohladil mi ru-
ku. "Jaká půvabná ručka! Neni krásnější na světě."
Pohlédla jsem vítězně na Remeše.
"Panu inženýrovi se nelibí mé vlasy. Prý jsem rozcu-
chaná. Žádá, abych se učesala jako má tetinka, pak bu-
de snad spokojen", chichtala jsem se.
"Za nic na světě mu nevyhovujte! Jste rozkošná!
Právě vaše nádherné kučery to byly, které mne docela
Směji se vaší zlosti a máte-li jen trochu cti v těle, zmátly. Neříkám, že účes milostivé paní by nám neslu-
Celkem je mi to někdy vhod. Můj život přestal být
jednotvárný. Hned tehdy, když hosté z Vrátková dojeli
zavolal si mne druhý den strýc k sobě, pevně se mi za-
hleděl do očí a zeptal se:
"Proč sis přála společnost?" •
Vjela jsem si rukou do vlasů. Nepřemýšlela jsem ani
vteřinu.
"Aby žárlil."
"Remeš?"
Přikývla jsem.
"A žárlil?"
"Neviděl jste to?"
Strýc zmlkl.
"Proč se ptáte?"
Zaváhal.
"Nemohu tomu stále uvěřit, že ty — a Remeš;
Zasmála jsem se.
"Hráli jsme si na cizi tedy znamenitě."
"Až příliš."
Propustil mne.
Běžela jsem ihnd k Zuzi. Mingo se mnou a byl hodný.
V pátek, dne 11. záři 1942.
se od mých nohou, každou chvíli mi strčil hlavu do ru-
ky a spokojené kňučel.
••Ty Mingo. ty falešníku", promlouvala jsem k němu,
"ty si myslíš, že jsem s tvým ohavou - pánem jedna ru-
ka. počkej jen později! Já mu ukážu!"
Zuzi byla provedením mého plánu zdrcena.
"Vy jste úplné po tatínkovi, Gévo , lomila rukama,
••jak jste to mohla učinit v přítomnosti vratkovských?
Přece si nemyslíte, že to budou světit jako tajemství?
"Ale, Zuzi!" mírnila jsem ji. "Vlastně mi ani nezáleží
na vratkovských."
•Dejme tomu. Ale což, když se o tom dozví Paul?"
"Paul?"
Pokrčila jsem rameny.
"Jak jste vy lehkomyslná! Pro Boha, jak jste nepro-
zřetelná!" naříkala.
"Ale považte, Zuzi, strýc! Což kdyby se za^bil?"
"A co je vám do toho? Učinil by to pro vás? Ne! Co se
tedy do toho pletete?"
"Jakmile o tom vím a nezabráním tomu, jsem spolu-
viníkem."
"Ale zachraňovat takto, Gévo? Vždyť si zničíte po-
věst! Představte si jen, až se to dozví Paulova babička!"
Pokývla jsem hlavou.
"Bude to pro ni pořádné sousto, ale nemyslím, že se
bude hněvat."
"Napíše to ihned do Prahy a Paul si vás nevezme"
kvílela Zuzi. "Je to špatné, Gévo, již vůči němu! Co bych
nenechala zastřelit se strýce? Vidí-li v tom štěstí svého
života, ať jde."
"Ale, Zuzi, hleďte, je to přece jen bratranec mé ma-
tinky."
"Jste vy jeden stakrament!" rozlítila se náhle Zuzi
marnou zlosti. "Dobře má doktor Maršík, že jste nej-
ztřeštěnější mládě jaké kdy žilo. Co jenom teď dělat?"
"Budete-li ke mně zlá, Zuzi, nikdy vám už nic ne-
řeknu".
"To by tak ještě scházelo. Opovažte se!"
A pak se dala do pláče. Vrhla jsem se k ni.
"Zuzi, moje, přestaňte! Což mi nepřejete žádnou
legraci? Teta mi tolik ublížila a já jí dosud nemohla
splatit ani část. Nyní mám příležitost. Myslete si, jak se
užírá zlosti, když já povídám hezká slova jejímu milen-
ci. No, což to nechápete?"
Přestala plakat a zůstala sedět s rukama složenýma v
klíně.
"Už abychom mohly odjet!" vzdychla. "Divočíte zde v
té samotě".
Podařilo se mi ji uklidnit, ale odcházela jsem nesvá a
znepokojená. Zuzi má pravdu! Co bude, dozví-li se o
všem Paul a zruší slovo, které mi dal?
Venku však bylo tak krásně, jaro na mne volalo z vo-
nících polí a desítky bělounkých sedmikrásek posypaly
meze. Rozrůstalo ve mně ničím napodložené, živočišné
blaho. I Mingo je cítil. Běhal jako vítr, rozehnal se za
vrabcem a chňapal po bzučících muškách.
Stále více unikala ze mne ponurá nálada. Slunce již
proteplilo vzduch a zahltilo vše živoucí svým božským
jasem. Stráň s vysokými stromy, jež nade mnou vyrost-
la, spadala do údolí prořídlým chvostem, jímž propou-
štěla ostré, jak stříbrné paprsky životadárného ohně,
zářícího za ní.
Vše se mi objevilo ve zlatém světle. Proč se trudit? Ži-
vot je tak úžasný, slunce nekonečné a teta proti tomu
tak nepatrná! Proč se neradovat? Což se neosypaly vět-
ve všech stromů tisíci pupeny? Což se nechvěje vzduch
písněmi ptactva?
Hruď se mi plnila jarem. Rozezpívala jsem se. Byly
mi k smíchu obavy mé Zuzi. Vše se mi zdálo žertovným
a zajímavým. I na Remeše jsem pomyslila bez záští. Což
nebude terčem mé hry?
Když jsem vcházela do vily, hmoždýř již rachotil v
Réziných tlustých rukou. Zaskočila jsem k ni.
"Rézi, venku všechno voní", zvolala jsem.
Všoupla mi rychle do kapsy kabátu dvě hrsti máslo-
vých rohlíčků a pošeptala:
"Milostivá stůně".
"Obklady?"
Rézi si přetřela významně čelo.
"Každých pět minut".
"Jsou již všichni u večeře?"
"Všichni. Dělám randál jen k vůli vám".
Mrkla na mne a vystrčila mne ze dveří.
Svlékla jsem rychle kabát a vešla do jídelny.
"Dobrý večer!" řekla jsem.
Strýc mi mlčky pokynul, Remeš se uklonil, pochopila
jsem. Tetin obličej byl pro mne otevřenou knihou. Teta
stůně! Proto to pohřební ticho.
Usedla jsem na své misto proti Remešovi, mezi tetu a
strýce.
"Není vám dobře, tetinko?" ozvala jsem se soucitně.
"Nalej vína, když vidíš, že nemohu!" odvětila teta s
nechutí.
Vstala jsem a nalévala do vysokých, křehkých sklenek
rudé víno.
"Stačí, tetinko?" zeptala jsem se mazlivě, plníc
vrchovatě její číši.
"Ovšem, ty nešiko! A nepolej ubrus!"
Strýc zaletěl starostlivýma očima k Remešovi. Jistě
mu nebylo vhod, ubohému strýci, že mne teta plísní a
snižuje právě před mužem, který se mi dvoří. Byl však
příliš dobře vychovaným manželem, aby se odvážil něco
namítnout. Zvláště bylo-li tetino čelo ovázáno šátkem.
Zato tím bystřeji pozoroval Remešovu tvář.
Byla jokoby ztuhlá. Jistě z ní pranic nevyčetl. To se
mi nelíbilo. Zamilovaný dvořenín nemůže přece zůstat
klidným, činí-li se bezpráví jeho zbožňované.
Obrátila jsem se k jeho sklence a mé pohyby se
úmyslně zpomalily. Všichni to viděli: teta, strýc i
Remeš.
"To je zvláštní", řekla jsem, "mám docela nejistou
ruku, nalévám-li přes stůl. Nebudete se jistě hněvat,
naplním-li vaši sklenici u vás".
Remeš mžikl po strýci a jeho napjatý výraz ho přinu-
til k úsměvu.
Obešla jsem strýce a zdvihajíc vinnou láhev, dotkla
jsem se nahým loktem Remešovy tváře. Opět to nikomu
neušlo. Strýc se dokonce nabídl, že mi přenechá své
místo.
"Sednu si raději k Irmičce", řekl, "budu aspoň při ru-
ce, bude-li něco potřebovat".
Ochotně jsem souhlasila.
Teta si poslala pro nový obklad a využivši strýcovy
nepřítomnosti, pravila:
"Což jsi beze studu? Nepřestaneš se vtírati?"
"Ale, drahá tetinko!" zvolala jsem uraženě. "Zapomí-
náte, že vás zachraňuji! Nechápu, jak můžete mluviti o
vtírání. Pohrdám každým, kdo nekoná svých povinno-
stí, nebo kdo se prohřešuje na tom, který mu činí dobré.
Abych sebou nemusila pohrdat, konám svou — krajně
nepříjemnou povinnost — a tvářím se, jako bych opěto-
vala lásku — vašeho přítele."
Oliicji oc vaoi áiuoia a iiiatcii jen tiutnu tw v i/tiv, ""*"m uv wvvw * ' J * , , r_, v # rxjoViniil
čito nřistn.mtt nn mrtl nlán. Musíte se mi ořed strý- šel. Vám by slušelo všechno. Ale proč se česat způsobem, tak hodny ze jsem ho podezřívala, ze ma rozum, ne
"Dovolte, abych vám řekl", ozval se Remeš s jízlivou
údemostí svých očí, "že jste nadobro zkažená mladá
dáma. Vaše zkušenosti se těžko hodí k vaším letům."
"Snad, ale nechce se mi dělat naivku, je-li kocour v
domě."
(Pokračováni'
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. [31], No. [37], Ed. 1 Friday, September 11, 1942, newspaper, September 11, 1942; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth394070/m1/1/?rotate=90: accessed July 17, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.