Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 27, No. 11, Ed. 1 Friday, March 18, 1938 Page: 2 of 12
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the UT San Antonio Libraries Special Collections.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
.Čechoslovák
y pátek, dne 18. března 1938.
HŘÍCH PANÍ HELENY
ROMÁN
Napsala
MARIE KIZLINKOVÁ
"Hu — to by bylo horši než smrt!" doznala si v du.
chu.
Paní Helena si přes své vlastní starosti posléze přece
jen všimla, že Hana není ve své obvyklé náladě.
"Jsi jaksi zamyšlená, Haničko," pravila neklidné
"Stalo se ti něco?
_ « , . , , "Ale * 1'isme samy a já bych se tě chtěla na něco 7p
Brož uz ji mezi známými hledal vhodného ženicha, dávno bych si přála vědět!"
protože si přál — stejné jako jeho žena — aby se Hana jv • , . . . • - „„ , ..
pokud možná provdala za jeho nástupce. "No tak řekni, co ■ P a Ji Helena.
„ , . , * . . , . . "To víš, že rada vyhovím každému tvému praní."
V panské sluzbe je takové vyřešeni nejlepsi nahradou j vjm tetičko! Proto se právě obracím na tebe Ro
za pensi. Buď syn, nebo dcera zůstanou s rodiči a na- ^ fee mně nejsou dost upřimni. Mně je totiž zahadKo°-
lepiou si pnmereneho druha jako učinil kdysi haj- námi vlastně spřízněna! Doma mně nechtějí
nv Rrn? inVir «7 v na pí s1nii7i1 117 mkn HpHiiv na- J J .... v . "vvjl
čítat umí taky — a co by ještě chtěla vědět? Pro haj-
.... „ P°hn toho umí dost a profesor si ji nevezme!"
Dozvíš se o tom u nas doma, teticko, pravila Hana^-g^^ důrazně plácla rukama, aby projevila ne-
ný Brož, jehož otec v Bělči sloužil už jako dědův ná
stupce. Několik generací Brožů už hlídalo bělečský re-
vír a Brož teď doufal, že tu bude sloužiti po něm jeho
zeť, když mu osud nedal syna.
Paní Helena si však ani představiti nedovedla, že její
Hana bude jednou bělečskou hajnou. Ne snad proto, že
by v tom viděla něco pro Hanu ponižujícího, ale bylo ji
zřejmé, že se Hana pro takový úkol nehodí.
Ostatně, nemohla přezírat velký společenský rozdíl
mezi sebou a svým vlastním dítětem!
Před Hanou se po každé styděla za své jemné, pečli-
vé pěstěné ruce a za všechny drahé součástky svého o-
dévu.
Hana musila pracovati s matkou po domě i na poli,
měla ruce plné mozolů, nosila hrubé prádlo a na šat-
stvo, protože jiné, "tetou" jí darované věci se pro práci,
již konala, nehodily. Jen v neděli a ve svátek se mohla
obléci, jak si přála paní Helena — ale tu matka Brožo-
vá zle bručela, že se Hana nešatí vhodně, jak se na ni
sluši.
Tak se stalo, že Hana stále žila na rozhraní dvou
světů úplné odlišných od sebe. Na jedné straně byli její
domnělí rodiče, na druhé její matka — a oba ty světy
uplatňovaly určitým způsobem na ni svůj vliv.
Brožovi však měli k Haně víc práva než její matka a
tak paní Helena stále jasněji cítila, že ji Hanu odcizují
a že se snaží vychovávati ji ve svých vlastních zása-
dách. Na přání Haniny matky nedbali — a nyní se uká-
zalo, že nehodlají dbáti ani přání a utžeb samotné Ha-
ny!
Pokud byla Hana dítětem, bylo snadné dohodnou ti se
s jejími pěstouny o jeji výchově.
Ale teď dospěla, minulo jí šestnáct roků, a měla býti
připravena pro další život, který si paní Helena před-
stavovala docela jinak než manželé Brožovi.
V.
Paní Helena se tentokráte na návštěvu u Hany těšila
víc než jindy. Ale když byla s ní, když slyšela, jak žije a
jakou budoucnost jí Brožovi chystají, všechna její ra-
dost ze shledání s drahou dcerou jí zhořkla.
Nemohla ostatně nikdy být docela šťastná — i když
věděla, že Hana ji má ráda. Zapírané mateřství pro že-
nu přirozeně cítící, znamená nejhorší duševní muka,
jaká žena může procítit — a Helena nebyla v tom smě-
ru výjimkou z pravidla.
Když šla onoho podzimního dne vedle své dcery, cíti-
la tíhu svého neblahého osudu dvojnásob drtivě. V jed-
né chvíli se jí zmocnilo silné pokušení, aby Hanu přivi-
nula k sobě a aby se jí vyzpovídala ze své minulosti i ze
svých citů.
Ale rozum musil býti na stráži, aby nepodlehl, srdci!
Hany se před lety zřekla. Brožovi na ni mají právo —
sotva by se onoho práva dobrovolně zřekli!
* A Haně by a^ii neprospělo, kdyby jí řekla pravdu!
Takové, zpráva"by pro "ni znamená.fa hlubflký duševní
otřes, z něhož by se jistě' nedovedla lehko vzpama-
tovat!.
"Teď se trápím sama — a pak by se Hana trápila se
mnou!" řekla si paní Helena v myšlénkách.
Hana byla toho dne také jaksi zamlklejší, třebaže ji
přivítala stejně vesele jako jindy.
Otec jí totiž ráno řekl, že pro ni má ženicha — haj-
ného Němce ze sousedního revíru z hájovny Borové.
Josef Němec byl vdovec se dvěma malými-dětmi. Byl
ještě mladý, ale přece jen o celých patnáct roků starší
než Hana. Potřeboval se brzo oženit, aby děti měly mat-
ku a sám aby měl hospodyni. Domácnost mu zatim ve-
dla starší příbuzná, ale okrádala ho, protože věděla, že
v Borové zůstane, jen pokud se hajný neožení. Ani s
dětmi neuměla zacházeti a tak nebylo divu, že Němec
hledal usilovně vhodnou nevěstu.
Hana žila v jeho nejbližším sousedství a proto docela
pochopitelně nejdříve pomyslil na ni.
Byla sice hodně mladá, ale vyhlížela vyspěle a zdra-
vě. Na venkově se dívky v těch letech často vdávají a
nikomu nepřipadne, že je nevěsta přiliš mladá pro
manželství.
Brož proti žádosti svého kamaráda neměl podstat-
ných námitek. Přál si sice za zetě člověka, který by se
přiženil jako hajný do Bělče, ale Němec byl také přija-
telným zetěm. Hana by zůstala v sousedství a všichni
by pak žili jako jedna rodina.
Brožová s mužem souhlasila. Pokládala za štěstí, že
Hana bude zaopatřena sňatkem s "panským" zřízen-
cem, což jí znamenalo víc, než kdyby ji provdala ně-
kam do menší chalupy. A na lepšího ženicha nemohla
Hana se svým věnem počítat!! Matka jí sice slibuje ho-
ry — doly, ale sliby jako věno nemají u nápadníků ni-
kdy moc ceny!
Brož se ráno Haně o Němcovi zmínil jen tak mimo-
chodem, aby Hanu moc nepoplašil, ale ona přece jen
nemohla zapomenouti na jeho slova
"Němcovi se líbíš! Vzal by si tě a nepochodilas bys
špatně! Má svý jistý — a to, pane, dneska něco zname-
ná!" řekl jí klidně.
Otřásla se mrazivým pocitem vnitřního chladu, když
na otcova slova myslila
O manželství vůbec ještě nepřemýšlela, neboť oblast
jejich dívčích snů nedospěla tak daleko. O lásce měla
Hana ovšem už své představy, ale její ideál, který si v
mysli stvořila, nijak se nepodobal všednímu muži, ja-
kým byl hajný Němec!
Hana při svých toulkách lesem snila vždycky o prin-
ci, který na ni kdesi toužebně čeká a ve své romantické
anysli si spřádala kouzelně krásné pohádky o svém bu-
doucím štěstí.
Někdy si hrála sama se sebou na zakletou princeznu.
Uvila si věnec z květin, položila si jej na hlavu do zla-
tých kadeří a tančila v odlehlém lesním zákoutí jako
víla — křehká, půvabná a nevinná, podobajíc se bílé-
mu květu.
V lesních studánkách se dívala pak na svůj obraz a
říkala si, že jednou musí potka ti své životní štěstí!
Dychtivě hleděla na vodní hladinu, představujíc si ve-
dle své hlavu ještě jednu — jen tak v neurčitých obry-
sech, ale pro ni dost výraznou
Při otcovských slovech si vzpomněla na své pošetilé
hry a představila si teď, že lesní studánka odráží jasně
a určitě onu drahou hlavu, jak o tom vždycky snila —
ale nebyla to hlava jejího pohádkového prince!
Zmocnil se jí v tom okamžiku silný, přímo živelný po-
cit odporu.
Její vysněný prince — a vdovec Němec!
"Brr!" otřásla se ošklivostí a hrůzou. Na těle jí vysko-
čily krupičky husí kůže. Měla pocit, o němž se lidově ří-
ká, že na člověka sáhla smrt.
. . nechtějí
nic říci, proto jsem si řekla, že promluvím o té věci s te-
bou, až sem přijedeš!"
Paní Helena ihned neodpověděla.
Hanina otázka ji zarazila, ačkoliv už dávno na ni
měla býti připravena.
Její dcera dospěla — a nedá se už odbýti všelijakými
výmluvami. Je bystrá, sčetlá, duševně vyspělá a dovede
už sama míti svůj úsudek o lidech i o věcech.
Co jí má říci?
Hana se možná brzo dozví, že Brožovi nejsou jejími
vlastními rodiči.
K jakému závěru asi potom dojde ve svých úvahách?
Nenapadne jí, že tetička Helena, jejíž příbuzenství
pro ni bylo vždycky záhadou, je někým jiným, než oso-
bou, za niž se vydávala?! Pomůže pak pohádka o ze-
mřelé matce, o otci, padlém ve válce a o tetě z Prahy?!
"Divím se, proč rodiče před tebou zamlčeli takovou
bezvýznamnou věc," pravila po chvíli se zdánlivým kli-'
dem. "Jsem sestřenice tvého tatínka."
"Ale pak jsi dost vzdálená příbuzná naší rodiny, te-
tičko!" zvolala Hana. "Jak to, že mě máš tolik ráda,
když máš třeba bližší neteře?!"
"N mám nikoho bližšího, Hano!" vydychla paní Hele-
na vroucně.
"A což strýček?! Toho nepočítáš?!"
"Ano, mám muže! A mám ho ráda," přisvědčila Hele-
na dceři. "Ale po svém manželu mám tebe na světě nej-
radši!"
"Jsi ke mně moc hodná, tetičko!" pravila vděčně Ha-
na. "Ale řekni mně, proč sem s tebou nikdy strýček ne-
přijede? Ani ho neznám a je mně toho líto. Mluvíš o
něm tak pěkně, je jistě jako ty, když si spolu dobře roz-
umíte — a třeba by mě měl taky rád, kdyby mě znal. —
Víš, tetičko, teď se ti přiznám, že se už dávno divím,
proč mne nikdy nepozveš do Prahy. Nikdy jsem ne-
byla ve větším městě. A Praha musí být ohromně krás-
ná! Dovedu si ji představit z knih a z obrázků, ale sku-
tečnost je asi ještě krásnější než ty představy. Tady
jsem spokojena, mám ráda lesy a ani bych si snad bez
nich nikde nezvykla, ale přeci jen bych se chtěla aspoň
trochu podívat ven do světa!"
Hana netušila, že každé její slovo znamená pro její
domnělou tetu ostré bodnutí, zarývající se jí až hlubo-
ko do srdce.
Byla vždycky k milé "tetě" upřímná, svěřila se jí se
vším, co ji těšilo i co ji trápilo, a proto i nyní prozra-
dila, co má na srdci.
Když viděla, že "teta" je jaksi zaražena její žádostí,
hned se omluvila.
"Nezazlívej mně mou upřímnost. Říkám ti jen, co si
myslím a co bych si přála, ale vím, že rodiče by mě ani
nikam nepustili! Maminka byla v Praze jen jednou,
ít-j Nebyla by tak poblázněná, kdybyste jí nevozila
- °hňy ^ zbytečnosti a kdybyste s ní nemluvila jako
VSe oženou dámou. Hana si pak myslí, že je o něco víc
S Tmy s tatíkem, a má plnou hlavu hloupostí. K čemu
neZji potřeba knížek?! Čist a psát se naučila ve škole
zvratnost svého mínění a její muž pochvalně zamručel.
•Máma má pravdu! Holka je jednou naše a vy byste
nám do toho, jak ji vychováme, neměla mluvit. Dokud
. já menší, nic jsem neříkal, ale teď se musí všechno
změnit. Vy jste dáma, ale naše dcera dámou nebude
Vdá se za hajnýho — a nebude nic víc, než my s mat-
kou, viď, stará?!"
Brožová rázně pokynula hlavou na znamení souhlasu.
„Aie já dám Haně věno," bránila se Helena. "Teď
bych jí podporovala na studiích a později by podědila
můj majetek. _
"Zdrávi povídali!" zvolal posměšně Brož. "Za sliby
vám nikdo nedá ani kus chleba! Na ty se dnes ženich
nechytí! Vy můžete umřít dřív než váš muž a Hana by
pak z vašeho majetku moc toho nedostala. Musela by-
ste jí dát věno hned. Pak by snad se pro ni našel lepší
ženich. Ale takhle
Paní Helena si vzpomněla na Mikana a na jeho o-
hromný požadavek. Statek musí zadlužiti, má-li mu vy-
hověti. Což, aby si vypůjčila nejvyšší možnou částku a
peníze aby dala Haně jako věno?
"Ale co bude, jestli muž zví o tom dluhu?" ozval se jí
v srdci hlas úzkosti. "Mikan na tobě žádá tolik peněz —
a dáš-li mu je, snad to ani před Rudolfem neutajíš tr-
vale! Kdybys statek ještě více zadlužila, neměla bys z
něho čistý zisk vůbec žádný. Úroky z velkého dluhu a
opravy by pohltily všechen výnos a Rudolf by ihned u-
hodl pravdu!"
Bylo jí jasno, že není možná vypůjčiti si bez mužova
vědomí více peněz, než kolik na ní žádal Mikan.
Ale pak si řekla, že by se celá záležitost dala srovnati
tím způsobem, že si sice žádané peníze vypůjčí, ale že ji
Mikanovi odevzdá jako věno pro Hanu. Odzbrojí tím
jeho vyděračnost a zároveň pomůže Haně k lepší bu-
doucnosti!
"Já Hanu neopustím!" řekla tedy manželům Brožo-
vým. "Až se bude vdávat, bude mít věno! Ale zatím je
na úvahy o její svatbě dost času. Dřív by se měla ještě
naučit aspoň šití a vedení domácnosti, když už nechce-
te svolit, aby studovala."
"Šít umí dost a to jí stačí!" rozsoudila hajná. "Umí
toho víc než já a já přeci nejsem špatná hospodyně. Ve
všem se vyznám a Hana ode mne hodně pochytila, pro-
tože je chápavá. Naše domácnost moc starostí nedá!
Polívky, brambory, mlíko, trochu kafé a tu a tam kou-
sek masa — to všechno dovede připravit a víc kuchaře-
ní u nás nepotřebuje!"
"Vy mluvíte, jako by měla zůstat do smrti u vás," pra-
vila Helena vyčítavě. "Hana se jednou vdá a opustí vás.
Měli byste se snažit, připravit jí lepší život, než máte
sami."
Brož pohodil hlavou.
"Z vás mluví dáma a proto se takhle nikdy neshod-
neme! Vy byste chtěla, aby Hana žila jako vy, ale pak
jste si ji měla nechat a neměla jste ji dávat nám. Teď
je naše á musí poslouchat nás — ne vás! A aby mezi
námi bylo jasno, hned vám přímo říkám, že pro ni má
me ženicha a že ji vdáme. Do vánoc bude hajnou v sou-
sídni hájovně. Vezme si vdovce, bude hned vychovávat
když byla ještě svobodná a tvrdí že taní pro mě nic ne- d,. menší ,ěti( aie zie jí nebude! My s matkou jsme už
ni Myslím, že by ani slyset nechtěla, abych na pardm^ *,ém|íWt Siovo, že si ho Hana vezme!"
odjela k tobě na návštěvu. paftv Hnena vytřeštila oči, jako by spatřila příšerné
Paní Helena tlumeně vzlykla — ale v zápětí se n«D- z,eveni
ně rozkašlala, aby zakryla své mocné pohnutí. Je^ gana
Trvalo chvíli, než byla schopna promluviti.
"Máš pravdu, Hano, rodiče by nebyli rádi, kdybych
tě pozvala k nám. Můj muž si s nimi nerozumí a pak;-
pak — jemu není vhod, že sem jezdím. Bylo by mu mi-
lejší, kdybych navštěvovala jeho příbuzné a vytýká
mně, že tě mám tolik ráda. V tom si nerozumíme, ale
jinak se máme velice rádi a jsme spolu spokojeni."
Hana se s jejím vysvětlením spokojila.
Došly zatím k hájovně. Oba manželé Helenu přivítali
zdánlivě srdečně, ale ona vycítila z přízvuku jejich slov,
že jim nepřichází právě vhod. Z pohledů manželů Bro-
žových k ní totiž vanul chlad až nápadný.
"Co vlastně proti mně mají?!" tázala se sama sebe
znepokojeně.
Brožovi se tvářili velice záhadně, když ji zvali, aby
se cítila jako doma, takže Helena jim nerozuměla.
Předstírala však, že věří v upřímnost jejich pozvání a
snažila se mluviti s nimi klidně a přátelsky jako jindy.
Při svých návštěvách bydlila po každé s Hanou v je-
jím pokojíku a obě tu společně prožily krásné chvíle, na
něž pak vzpomínaly až do svého příštího shledání.
Pro Hanu byla totiž její teta jedinou bytostí, s níž si
rozuměla a s níž mohla promluviti o svých snech i o
svých tužbách bez obavy, že ji zahrne pohrdavým vý-
směchem. Matka jí tak nerozuměla jako teta — a pro-
to Hana na paní Helenu vzpomínala jako na svou jedi-
nou a nej lepší přítelkyni.
Helena pak pokládala ony chvíle, ztrávené s vlastní
dcerou, za nejvzácnější okamžiky svého života a vzpo-
mínala na ně ovšem ještě vroucněji než Hana.
Když kočí z Jelení přivezl na trakaři zavazadla paní
Heleny, nastalo obvyklé rozdělování dárků. — Nejkrás-
nější věci ovšem dostala Hana a zahrnula za to tetu ce-
lým přívalem polibků a díků.
Brožová se však mračila při pohledu na jemné prá-
dlo a šatstvo, na drahé střevíčky, na knihy a na různé
pamlsky, o nichž ani nedovedla říci, jak se jmenují.
Sama dostala teplý šál na zimu a pletenou vestu, ale
odložila ony pěkné věci nevrle stranou a ani na ně ne
pohlédla.
Také Brož se tvářil podivně. Vyhlížel nespokojeně a
když Hana s veselým smíchem si nasadila na hlavu no-
vou moderní čapku, nedovedl se už přemoci a ulevil
svým pocitům zlostným výkřikem:
"Dáš to s hlavy! Pro tebe se taková bláznivina neho
dí! Teta by měla vědět, že se nemůžeš šatit jako měst
ská fiflenka. K čemu jsou vlastně dobrý tyhle všechny
krámy?! Až budeš na pasece vyžínat trávu pro kozy,
můžeš si tuhle placku nasadit na hlavu, ale mezi lidi
mně s ní nesmíš, to ti povídám! Ledaže by ses do těch
hle hadříků nastrojila, až bude maškarní merenda v
Javorově!"
Hana rychle čepici odložila a beze slova odnášela své
dárky, aby zmizela otci s očí.
Paní Helena byla jako opařená.
Do té doby Brožovi ochotně přijímali její dárky. I
když se jim věci, určené pro Hanu, nezamlouvaly, ni-
kdy o nich nemluvili tak pohrdlivě a nešetrně jako
dnes.
"Měli byste Haně přát, aby se strojila víc po měst-
sku," řekla nesměte, když Hana odešla, aby nové věci
uložila. "Je škoda jejího nadání. Měla by studovat. Nic
by vás to nestálo. Já bych sama všechno zaplatila!"
Brožová se ostře zasmála.
"Podívejme se, co vy byste sl ještě vymyslela!" zvo-
lala s pohrdavým úšklebkem. "Myslíte-li s ní tak vy-
soko, neměla jste ji dávat nám a měla jste ji rovnou po-
slat někam do zámku, aby se z ní stala princezna! Hol-
ještě spíš dítě, než dospělá žena — se
má provdatl za vdovce se dvěma malými dětmi!
"Ne!" vykřikla zoufale. "Nesmíte to udělat! Hana je
mladá na vdavky — a jistě by si toho člověka dobrovol-
ně nevzala!"
"Hana je zdravá, statná holka a může se vdávat
hned!" namítal Brož. "Však ráda poslechne, až jí s mat-
kou domluvíme. Na koho by tady taky čekala? Princ pro
ni nepřijde a Němec je pořádný člověk. Nepije, nekar
bani, hledí si jen služby a může zachovat peníze, pro'
tože Borová je moc dobrý místo!"
Helena sklesla bezvládně na židli u stolu a složila
hlavu do dlaní.
Najednou se na ni nahrnulo tolik hrůzy a tolik sta-
rostí, že opravdu nevěděla, co si má počíti.
Když si svou Hanu představila jako ženu všedního
muže, který se k ní naprosto nehodil, poznala teprve
pravý dosah své viny.
Co mohla podniknouti proti vůli manželů Brožo-
vých? !
"Já — já Hanu zaopatřím sama!" vypravila posléze
namáhavě z hrdla. "Dejte mně ji — a nikdy se už ne-
musíte o ni starat! Dám ji na studie a zajistím její bu-
doucnost!"
"A co váš muž?" tázal se s úsměškem Brož. "Ten by s
tím souhlasil?!"
Helena sklonila chabě hlavu.
"Nic bych mu neřekla," pravila tiše.
"A vy si myslíte, že se teď Hany zřekneme, když jsme
ji vychovali?!" zvolala podrážděně hajná. "My ji máme
tolik let jako svou a těšíme se, že zůstane blízko nás, až
se vdá. Já bych ji nikam do světa ani nepustila! Zpan-
štěla by tam ještě víc a dost možná, že jednou by se k
nám ani hlásit nechtěla — zvlášť, až by se dozvěděla,
že nejsme její rodiče. Chcete-li jí něco dát, nebude jí to
na škodu i když bude Němcovou ženou. Ale zůstane ta-
dy a vdá se tu, aby se nám neodcizila!"
"Máte-li ji jen trochu rádi, nemůžete ji nutit ke svat-
bě s tím vdovcem!" spínala paní Helena před nimi zou-
fale ruce. "Hana se pro tenhle život nehodí — "
"Jen vy jí chcete takovou věc namluvit, ale my k to-
mu už nebudeme mlčet!" zavrčel Brož. "Holce darmo
pletete hlavu. Bude nejmoudřejší, přestanete-li sem jez-
dit, nebo jináč bude Hana ustavičně poblázněna. I tu
řeč kroutí všelijak po vás a mluví jako kantorka. Muž
s ní bude mít stejně dost trápení, než z ní vychová žen-
skou rozumnou a skromnou! Ví, že není naší vlastní
dcerou, ale řekli jsme mu, co říkáme jinde: matka že jí
umřela, tatík že pad ve válce a vy že jste jeho sestra,
pravda zůstane mezi námi — dokud se dá všechno uta-
jit. Tady nám na tom záleží, aby Hana nevěděla, že jste
její matka. Už teď ve vás vidí vzor dokonalosti — a má-
ma naříká, že vás má radši, než ji! Pak by teprv bylo
zle! Rozběhla by se jistě za vámi a nikdo by ji neudr-
žel ani na řetězu. I mně se časem zdá, že vás má ta hol-
ka radši, než nás — třebaže jsme ji vychovali!"
Brož netušil, že jeho slova znamenají pro Helenu je-
dinou úlevu v její bolesti
Ostatně jejich účinek pak hned rozptýlil svou další
řečí. Umínil si totiž, že musí pani Heleně rázně domlu
viti, protože se obávali se ženou, že se jim Hana odcizí.
Brožová sama odešla do kuchyně, ale Haně nedovoli-
la, aby šla do světnice za tetou. Vybídla ji, aby vypo-
mohla při vaření a dívka musila ovšem uposlechnout.
Brož zatím jednal dál s Helenou podle plánu, smluve-
ného se ženou.
"Musíte mít přeci jednou už rozum!" pravila důraz-
ně. "My s matkou jsme pořád mlčeli, ale Hana už teď
ka je teď naše a bude pěkně živa jako my! Vy ji jen není dítě a mohla by se z vašich řečí pobláznit ještě víc,
než už je poblázněná. Učí se francouzsky a německy ja-
ko ňáká slečna, má radost, může-li se ustrojit do těch
hadrů, co jí vozíte, a ležela by nejradši v knížkách. Bu-
de nejlepší, pro ni i pro nás, když se teď vdá a když vy
sem už nikdy nepřijedete!"
"Žádáte nemožnou věc," vzlykla Helena. "Vy nevíte,
co pro matku znamená její dítě!"
"Inu — s vámi je těžká řeč!" řekl Brož nespokojeně.
"Musíte jednou nahlídnout, že Hana je naše a ne vaše!
Ale vy si to ustavičně neumíte uvědomit."
Paní Helena přitiskla si na oči kapesník a hořce se
rozplakala.
Pravda Brožových slov ji byla jasná, ale každé z nich
bolelo jako rána, která se nedá nikdy a ničím zahojiti.
"Je naše a ne vaše!" znělo jí neodbytně a důrazně v
hlavě. Až hluboko v srdci ji bodal osten oněch hrozných
slov.
VI.
K večeru toho dne přišel do Bělce na návštěvu hajný
Němec. Byl ustrojený do svátečních šatů, byl vymydle-
ný a načesaný, ale Helena se nedovedla smířiti s my-
šlenkou, že by mohl býti manželem její Hany.
Brožovi toho dne nápadně dbali, aby Hana s "tetou"
nezůstala o samotě. Tušili, že by došlo k hovoru o Něm-
covi a bylo jim jasno, že Helena by jejich plán nepod-
porovala. Užila by vlivu na Hanu spíše opačným způ-
sobem — a jistě s dobrým výsledkem, neboť bylo velice
pochybné, že Hana dobrovolně a bez odmluvy svolí ke
sňatku, který se jim oběma zamlouval.
Kdyby se mohli říditi podle svého přání, jistě by paní
Helenu vybídli, aby ještě téhož dne odjela a aby se do
Bělče už nikdy nevracela.
Ale musili počítati i s Hanou, která by sotva klidně
dopustila, aby "teta" tak brzo odjela. A sama Helena
by se asi také nepodvolila bez námitek jejich přání!
Němcova návštěva nepřišla manželům Brožovým
právě vhod, ale když posoudili jeho postavení, nemohli
se diviti jeho nedočkavosti.
V Borové bylo velice třeba hospodyně pro domác-
nost a matky pro děti. Němec si přál všechno hodně
rychle skoncovat! i proto, že mladičká, půvabná Hana
se mu velice líbila!
Přišel tedy se s ní domluviti, neboť nepochyboval o
svém úspěchu.
"Je tu Hanina teta," vítal ho Brož. "Neměl bys dnes
mluvit o veselce. Musíme Hanu dřív připravit a přemlu-
vit — jináč ti dá košem. Tetě z Prahy se asi taky nebu-
deš moc líbit!"
Němec — červený, osmahlý a zdravě vyhlížející muž
všedního zevnějšku — se uraženě napřímil.
"Tetu si brát nebudu a Haně se snad líbím dost. U
mužskýho nezáleží na kráse, ale na zdraví a na síle. U-
živit ji dovedu, a to je hlavní věc, ne?!"
"No, pojď dál," odpověděl mu určitě Brož. "Konečně
— co nám na tetě záleží? Slibuje sice holce, že po ní
jednou bude dědit, ale taková mladá ženská kolem čty-
řicítky má k smrti hodně daleko! Bude moudřejší nepo-
čítat s tím dědictvím. Však jsme pro Hanu něco naše-
třili a nepřijde ti do domu jako Eva."
Oba muži vešli pak do velké světnice a tak se Hele-
na seznámila s vážným nápadníkem své dcery.
Němec koukal jen po Haně a zálibně se usmíval při
představě svého budoucího štěstí.
Nebál se, že z ní bude špatná hospodyně a že nedo-
vede v tak mladém věku nahraditi jeho dětem matku.
Věděl, že Brožovi ji přidržují k práci a říkal si domý-
šlivě, že mladá žena se dá snadno vychovati.
Brožová houctila čajem a buchtami, ale byla jako
na trní. Ček^js^ali se přímo vyjádří, proč přišel —
a bála se tqho atejhě, Jak se na tu chvíli těšila.
Pobíhala nepokojně sem — tam a po očku se dívala
na muže, co on soudí a jak se tváří.
Brož však klidně kouřil z dýmky a mluvil o lhostej-
ných věcech.
Hana pudově vycítila nebezpečí a uchýlila se k milé
"tetě", hledajíc u ní ochranu. Sedla si vedle ní a držela
jí za ruku, neodvažujíc se pohlédnouti přes stůl do
Němcových očí.
Shledala totiž ke své hrůze, že v těch očích je jakýsi
podivný ošklivý výraz, jehož se děsila a štítila.
Teta patrně chápala její pocity, neboť její ruku jem-
ně, ale významně tiskla.
Němec se najedl, pochválil, že si pochutnal, a pak sl
otřel dlouhé kníry, navoskované do výbojných špiček.
"Myslím, když už jsem tady, že se hned domluvíme,
oroč jsem přišel," pravil rozvážně. "Nemůžu sem běhat
každéj den a tak bude lepší, projednáme-li tu věc teď.
Tuhle tetička přeci nebude proti mně!"
Helena zbledla a sevřela pevněji Haninu ruku, pro-
tože cítila, jak se zachvěla.
"Jen mluv!" pobídl Němce Brož. "Hana je naše, ne
tetina, a musí nás poslouchat! Ostatně chceme jen její
dobro — tak co by ses bál mluvit hezky upřímně?!"
"Inu — abych prozradil pravdu, teda se vám při-
znám, že mám strach tuhle z Hany — ne z její tety!"
zakroutil se Němec rozpačitě.
Brožová rychle přisedla ke stolu. Usmívala se blaže-
ně a všechen její neklid zmizel zároveň s obavami, kte-
ré už úplně přemohla. Položila ruku Němcovi na rame-
no a mateřsky ho poplácala.
"Naší holky se bát nemusíte!" řekla povzbudivě. "Je
dobře vychovaná a ví, co je úcta a poslušnost k rodi-
čům!"
Němec si tedy dodal odvahy a oslovil Hanu přímo.
"Víš, Hano,já už s tvým tatínkem a s tvou matkou
mluvil — a snad ti už prozradili, co mám v úmyslu. Ale
aby mezi námi bylo docela jasno, tak ti teď rovnou řek-
nu, že chci, aby ses za mně vdala. Věc spěchá. Děti ne-
mají mámu a mně chybí hospodyně. Myslím, že si mů-
žeme hned ráno dojít do Javorova na faru, co říkáš?
Špatně se u mne mít nebudeš. Tady se ti hned tak že-
nich nenaskytne a tak na koho bys čekala?! Znáš mě,
já znám tebe, budeš mít blízko domů a budme tady
všichni v bázni boží spokojeni živi. No tak — plácni si,
ať je všechno dojednáno!"
Natáhl proti ní pravici — širokou a upracovanou —
ale Hana vzlykla a přivinula se blíž k tetě, nechávajíc
nabízenou ruku bez povšimnutí.
Němec se zarděl a pomalu stáhl pravicí zpátky.
"Hana se k vám nehodí," promluvila rychle Helena,
aby dceru upokojila. "Je ještě sama vlastně dítě — a vy
byste chtěl, aby byla matkou vašich dětí?! Mějte rozum
a vyberte si pro sebe přiměřenější ženu. Hana by ani
nestačila zastat v domácnosti všechnu práci!"
"Vy, teto, se nám do téhle věci nepleťte!" okřikl ji
nevrle Brož. "Hana musí doma taky pracovat a zastane
zrovna tolik, jako matka. Při těžší práci jí vypomůžou
ženy drvařů za trochu trávy s pasek, nebo za trochu
stlaní. Tomu vy nerozumíte, jak se u nás žije — jako
my zas nerozumíme vašemu životu ve městě."
"Ale já si Němce nevezmu!" zvolala zoufale Hana.
"Mám na vdavky dost času. Neuměla bych vychovávat
jeho děti a — a — nedovedla bych ho mít ráda!"
"Však sl zvykneš," domlouvala jí Brožová. "My ti pře-
ci špatně neradíme, tolik snad víš!"
"Vím, maminko," přisvědčovala jí Hana, zápasíc mar-
ně se slzami. "Ale vy jste už stáři a zapomněli jste, že k
manželství je potřeba 1 lásky — ne pouze zvyku! Mu-
sili byste jinak sami uznat, že se pro Němce nehodím."
(Pokračování.)
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Matching Search Results
View six places within this issue that match your search.Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 27, No. 11, Ed. 1 Friday, March 18, 1938, newspaper, March 18, 1938; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth394130/m1/2/?q=waco+tornado: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.