Obzor. (Hallettsville, Tex.), Vol. 15, No. 20, Ed. 1 Tuesday, May 15, 1906 Page: 4 of 16
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the UT San Antonio Libraries Special Collections.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
- 'iOS -
odměny služebníkům platí se tak-
též soby, proto když se sluha ožení
se služkou a připojí k jejím sobům
své, může sestaviti stádo a státi se
samostatným hospodářem; z té pří-
činy mezi Laponci není chudých,
kromě těch případů, když některý
z nich pozbude stáda dobytřím mo-
rem anebo Dezsněžným mrazem:
sobi nejsou s to, aby vyhrabali si z
ledu mech, t. j. svou zimní píci,
hynou hladem a chřadnou.
"Je to samec", pravil strýc, —
"stáhněte mu kůži a rozřežte bona
kousky, bychom ho mohli lehčeji
né,stj;,nj9,so patří nám a tlapy..."
Zarazil se uprostřed řeči, již mu
překážela ukončili patrně moje pří-
tomnost'. Pochopil jsem však pří-
činu; Laponci jsou většinou kře-
sťané,avšak ze starých pohanských
dob zachovali některé zvyky a ob-
řady, jichž se pevně drží, pečlivě
je tajíce před cizincem; bezpochy-
by chtěli medvědí tlapy obětovali
Tirmesu,'jednomu ze starých bohů,
jehož modle—hrubému dřevěnému
pařezu — tajně se klání ještě mnozí
Laponci; tlapy byly uřezány a zvlá-
ště svázány.
"Pohleďte, jak jsou již hubené!"
pravil Neete.
"Tento medvěd uschoval se již
do brlohu k zimnímu spánku, byl
však bez pochyby vyplašen, šel si
vyhledat jiného obydlí a vyhlado-
věl; přikradl se tak tiše, že jsem ho
spozoroval teprve, když jsem usly-
šel poslední ston ubohého soba;
necbť jeho duše jako strašidlo vě-
čně bloudí lesem!"
Rozsekané kousky zabitého med-
věda, nejméně pět stop dlouhého,
byly sebrány, a my se vydali na
zpáteční cestu; když jsme přišli na
ono místo, kde nás opustil strýc
Pent, zastavil jsem se.
"Nevrátil se ještČ", pravil jsem;—
"neměli bychom ho vyhledati?"
"Nesmíme", odpověděl strýc
Zette, — "on jest hlava a nepřiká-
zal nikomu jiti za sebou; jsme po-
vinni ho poslouchati".
"Ale jestliže se mu přihodí ne-
štěstí?"
"Nemyslím; on zná zde dobře
každý krok, zná po celém kraji ka-
ždý strom v lese a každé zvíře, jež
zde pobývá; můžeme býti úplně
pokojní; možná, že jest už ve stanu."
"Pochybuji; jako lovec by se byl
jistě k nám připojil, aby nám po-
mohl ubiti medvěda".
"K tomu nás bylo bez něho dosti,
a proto pojďme pokojně domů".
Když jsme vyšli z lesa a slezli
se skalnatého kopce, octli jsme se
opět na močálovité rovině; tam
jsme ease připevnili na nohy sně-
žnice,což nám umožnilo jiti rychle-
ji po hlubokém sněhu; severní záře
již hasla, když jsme se přiblížili k
našemu stanu.
Stan byl z tyčí, pevně zaražených
do země a nahoře spojených,a pro-
tože strýc Pent patřil mezi zámo-
žné domorodce, byly tyče povleče-
ny dvojím povlakem ze sobích ko-
ží; nejvýš nahoře byl ponechán ot-
vor pro kouř; v noci však vždy se
otvor zavíral za tím účelem, aby
nevycházelo teplo z obydlí; uvnitř
stanu byla ještě jedna kůže nata-
žena a za ní se uschovaly různé zá-
soby. Teď, v zimě bylo obydlí po-
kryto tlustou vrstvou zmrzlého sně-
hu, chránícího od zimy. Uprostřed
jak již výše praveno — bylo o-
hniště; nad ním visel měděný ko-
tel, připevněný řetězem k jedné
tyči. Kolem byl rozestlán měkký
mech jakožto postel a sedadlo i
pro psy. Po nakloněných stěnách
bylo rozvěšeno rozhianité nádobí,
nahoře kolem otvoru kouřového u-
schovával se sýr, zmrzlé mléko, a
bezpochyby laponský všeobecný
lék proti všem nemocem — sobí
krev. Náš příchod vzbudil hlučné
nadšení v Kejrovi; už předem cítil
chuť medvědí uzeniny — oblíbené-
ho jídla laponského. K jeho křiku
vyšly ze stanu ženy.
"Kde jest otec?" tázala se tetka
Šněra, spozorovavši nepřítomnost'
Pentovu.
"A on se ještě nevrátil?" tázal
se strýc Zette.
"Nikoliv, strýče; kde zůstal?"
"Tam, v lese".
"V lese? v hustém lese? Přijde-
li na něho medvěd, anebo vlk, ane-
bo duch? Proč zůstal v lese?"
"Spatřil člověka, jehož proná
sledoval: byl to jakýsi cizí muž, u-
krýval se před námi".
"Jednali jste nerozumně;ten cizi-
nec jest možná z oněch, kteří kra-
dou naše soby a má při sobě mno-
ho zbraně; proč jste zanechali otce
samého?"
"On tak poručil".
"Nu,tak jste museli poslechnou-
ti", uspokojila se; "jeho třeba po-
slechnouti, on ví, co dělá".
Pent byl pravým patriarchou,
vládnoucím neobmezeně a umějí-
cím si zjednati vážnost' své vůle.
Slyšíce ženy, že sám chtěl zůstati
v lese, přestaly se starali o tu vžc,
a všechny se chopily kořisti námi
přinešené; tlapy zmizely, neznámo
mi kam, vnitřnosti byly té chvíle
hozeny do kotlá, a maso dáno na
mráz pro zásobu.
Lidé i psi usedli společně kolem
ohně; na spaní nikdo již nemyslil;
po chvíli ozval se u dveří šramot, a
kůže zavírající dvéře,se nadzvedla.
"Nene, (liška)!" polekána zvo-
lala tetka Šněra. Tak se jmenoval
oblíbený pes Pentův, jenž ho ná-
sledoval do lesa; zastavil seazavyl.
"Nene, kde jest otec?" tázal se
strýc Zette, rychle se zvedaje se
svého místa.
Pes uhodl, že mu porozuměli při-
skočil k tázajícímu se a pak obrátil
se ke dveřím.
"Přišel pro pomoc", pravil jsem
bera pušku,—"jeho pánovi se při-
hodilo neštěstí, pojďme rychle za
ním!"
"Možná,že šel pán napřed a Ne-
ne ho ztratila", pravil Kejra.
"Nikoliv, tak vyje, jenž žádá za
pomoc".
Vyšedše ven, volali jsme Penta
za liché a světlé severní noci; hla-
sitě zvučelo a daleko se rozléhalo
naše volaní v mrazivém vzduchu,
avšak jakkoliv jsme naslouchali,
neozýval se nikdo.
"Pane, máš pravdu, přihodilo se
mu cosi", pravil strýc Zette, —
"vezměte zbraň a sněžnice, půjde-
me za psem".
"To nestačí", pravil jsem, — ve-
změte kromě toho řemeny, provazy
a tyče, — možná že spadl do něja-
ké rozsedliny".
Zeny počaly plakati a niy při-
pravivše mlčky vše potřebné, na-
vlékli jsme sněžnice a hnali se ke
předu za vžrným psem, jehož Zet-
te, jda v předu, vedl za provaz.
Sli jsme opačným směrem, nežli
dříve; poprvé byly hory v levo, a
teď nám byly v právo. Jejich pod
noži se opíralo o kraj velké, široké
roviny, pokryté hlubokým sněhem;
pes spěchal po rovině,a kdybychom
nebyli měli na nohou sněžnic, byli
bychom jemu sotva stačili; tak jsme
urazili asi čtyry anglické míle, na-
čež Nene uhnula v právo a běžela
k malému pahorku; dosti lehce
jsme vylezli vzhůru a octli se na
rozsáhlé, holé vysočině, jejíž druhý
kraj příkře spadal do hloubí.
l'Ó Bože,—a Nene vede k ledu",
zvolal strýc Zette, —"musíme býti
co nejpozornější!"
A přitáhl provaz, za nějž vedl
psa a přinutil ho jiti volněji, a o-
hledával ostřím kopí každou píď
půdy, dříve než udělal krok do
předu.
"Je tu snad nebezpečno?" tázal
jsem se.
"Pane, kráčíme nyní nad samým
peklem, kde žijí zlí duchové. Ka-
ždý z nich prodělal si skulinu a
přikryl ji sněhem, aby oklamal La-
ponce. Jakmile některý z nás na ni
vstoupí, prolomí se, jestliže mu do-
brý duch nepodá pomocné ruky.
Někdy se též objeví anděl strážce
a vyvede z rozsedliny".
Tak jsou pomíchána u Laponců
stará, pohanská podání s pojmy
křesťanskými.
Pozorně a tiše šli jsme přes vy-
sočinu a nalezli tam skutečně ne-
málo rozsedlin; nad nimi ze sněhu
byla křehká pokrývka, sotva způ-
sobilá unésti psa, neřku-li člověka:
bylo nám jiti a opírati se o kopí,
poněvadž rozsedliny stávaly se vždy
hojnější. Pes, jehož z počátku bylo
těžko držeti, pojednou se hnal ku
předu; provaz se přetrhl a Nene se
octla několika skoky na místě sva-
hu, kde se zastavila.
"Zde jest!" pravil strýc Zette,
"jen abychom přišli ještě v čas!"
Pospíšili jsme si a byli brzo na
místě; tam hluboko v ledu a skrze
snili černal se úzký otvor; pes se
namáhal jej rozšířiti, hrabaje pa-
zoury sníh, ačkoli zároveň dával
pozor, by nespadl dp díry; v právo
sem vedla stopa sněžnic, ale tam
též zmizela; dále, na druhé straně,
nebylo nic viděti.
Nette lehl plochou k otvoru a
zvolal:
"Otče — jsi tu?"
Žádná odpověď; za tím byl pes
nepokojný, skákal k otvoru, od-
skakoval však opět ze strachu.
"Je tam dole", pravil jsem, —
"není třeba mařiti čas voláním,
dejte sem provaz, někdo se musí
spustili do rozsedliny".
"Já se spustím", odvětil Net-
te — "jsem nejlehčí z vás všech,
a ty pane, jsa nejvčtší a nejsilněj-
ší, drž řemen".
"Dobře! Svažte tyče a položte je
na přič přes rozsedlinu, by bylo
lze se o ně opříti. Rychle!"
Za minutu zmizel již mladý muž
v rozsedlině.kde, jak bylo lze před-
pokládali, byla strašlivá zima; zpu-
spustiv se ne příliš daleko,dal zna-
mení.
"Nalezl jsem jej", zvolal, —
"spusťte ještě provaz!"
Sfiflra byla tenká, avšak spletená
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Matching Search Results
View two places within this issue that match your search.Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Obzor. (Hallettsville, Tex.), Vol. 15, No. 20, Ed. 1 Tuesday, May 15, 1906, newspaper, May 15, 1906; Halletsville, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth394651/m1/4/?q=waco+tornado: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.