Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 34, No. 29, Ed. 1 Friday, July 20, 1945 Page: 2 of 8
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the UT San Antonio Libraries Special Collections.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
ČECHOSLOVÁK
V pátek, dne 20. července 1945.
JAN VÁCLAC Z FINBERKA:
HRDÁ RADOST
SELSKÝ ROMÁN
"Holka!" zvolala Beneška, celá udivena a radosti pří-
mo zajásala.
"Nemohla jsem bez vás tam vydržet . . . Celé noci na
vás všechny myslím a rána dnešního jsem sotva do-
čkala. Když jsem se s toho kopce od nás k vám dívala,
popadla mě taková touha, že jsem se rozběhla a jsem
tu ... "
"A snad nám hned neodejdeš, Toničko ..."
"Ne, zůstanu tady . . . nějakou chvíli," přidala, když
postihla, jak se té mladé matce otevřely oči mnohou
otázkou.
"Děti, vstávejte! Tonička přišla," oznamovala babič-
ka v komoře. "Pořád jste se ptaly, kdy přijde ... ho-
nem ... už je tady."
Vašík vyskočil jako králík a věšel se na Toničku, kte-
rá ho líbala. Také Růženka výskala radostí a chytla se
její ruky.
"Já zas odejdu ..." řekla jim, a děti ji pevně držely.
Beneška zavolala muže i hospodáře, kteří připravo-
vali vůz k odvezení prvního sena.
Příhoda nechal práce a hnal se do kuchyně. Za ním
výměnkář.
"Nemohla jsem vydržeti, abych se na vás nepřišla po-
dívati," řekl po pozdravu.
Příhoda i Beneš podávali jí ruku a vítali jásavě.
"Co by's dělala doma? Není u Barbory tolik práce ...
snad teď trochu hrabáni na louce, tak dvě fůrky, co ....?
A pak do žní? Koukati na město? ... My té již nepu-
stíme, Toničko," sám za ni mluvil, jako by tušil, čemu
uniká ...
Neřekla nic, jen se na něho podívala, zbledla vzpo-
mínkou na včerejší chvíli a zmlkla.
Když byli sami, řekla, jak dopadla.
"Jak si tušila ... to se dalo očekávati ..." řekl Pří-
hoda a byl v nitru svém rád.
Staří Benešovi byli měkce dojati a dívali se na Tonič-
ku plni lítosti.
"Já jsem všecko tušila . . . proto mě šleh jeho otce
ani snad nebolel. Odhodlala jsem se k odchodu k vůli
Pavlíkovi, k vůli otci a na vzdor Javorníkovi . . . tím
jsem ukázala jen dobrý úmysl Pavlíkovi a dala příleži-
tost jeho rodičům, uby se vyslovili, když Pavlík není
pánem své vůle. Je dobrý, ale nesamostatný, nerázný a
trpný. Dobře, že je vše skončeno, třeba v náš nepro-
spěch. Začnu tam, kde jsem přestala . . . budu u vás a
budu vám k platností."
Příhoda se jen blažené usmál, poklepal jí na rameno,
a staří usoudili, že jedná moudře.
"Nerada bych však pro první chvíli dala čeládce a tu
té mladé matce na jevo, že tu chci opravdu zůstat . . .
sami mě před nimi nuťte, abych zůstala . . . nebudou
na mě pohlížet! nepřátelsky, že chci zaujmouti své mí-
sto ... a také nebudou pátrat, proč jsem se vrátila. Rá-
da bych celou tu záležitost přikryla tmou ..."
"Jen když zůstaneš ... to již zařídíme ..." pravil
Beneš.
A tak Tonička zůstala na doléhání hospodá-
ře a starých ....
Kačka nadula pusu, a Josef byl konečně rád, že zů-
stane. Neublížila mu, a jestli Kačka z ženské žárlivosti
tajně jí záviděla přízeň všech ve statku, toho si mnoho
nepovšiml.
Chodila více na luka, protože měla v kuchyni zastání.
Martínková uvařila, uklidila a pak opatrovala jen chla-
pečka, který za tu dobu, co tu byla, sbíral se rychle,
tloustl a červenal.
U Petráňů přijali zvěst, že Tonička se vrátila do Sku-
týčka, velmi spokojeně. Javorník jim nařekl, co asi sta-
rý Drahoš vykonal, ale neptali se po tom, jim stačilo, že
Pavlíka od ní odvrátil.
"Cesta je volná, upravená ..." chvástal se Drahoš
Petráňovi při prvním setkání . . . "aby syn neposlechl,
to bych se podíval!"
Petráň byl pln radostí, aby pak urychlil sňatek, sli-
boval Bertičce ještě větší věno. Mohl slibovati. Věděl,
jak si stojí, že je považován za bohatého sedláka, ale ve
skutečnosti jím právě tak málo byl jako Drahoš.
Jeho vyssávala nejvíce bývalá jeho děvečka, s kterou
se zapletl. K utajení všeho dal jí několik stovek, ty vy-
půjčil si tajně u lichvářského člověka v Luži, který si je
brzy vtělil. Děvečka se rychle provdala, v Dolech chalu-
pu si koupila a přicházela na Štěpánov velmi často pro
novou pomoc. Petráň ji vždy na čas vypůjčenými peně-
zi upokojil a pak je těžko oplácel, když žena bystře po-
čítala každý ztržený krejcar.
Pak se vrhl na karty v domněnce, že peníze vyhrá,
zatím prohrál, co za koně utržil a ještě si musil vypůj-
čiti. Aby ženě přinesl peníze domů, sehnal je ve Skutči,
kde mu na směnku rádi půjčili. Nebyl povahou od Dra-
hoše daleko. Jiné knihovní dluhy také stály, vypůjčil si
před lety peníze, které měl ze statku dáti bratrovi a
sestře, rád se dobře měl a ještě raději každodenně po-
píjel. Když nastala sucha a na jeho půdách málo se u-
rodilo, sotva protloukli rok a mohli odprodati kus do-
bytka na daň a různé platy. Povahou byl však furiant-
ský, často urazil chalupníka a díval se na ty, kteří ne-
byli sedláky, trochu s pohrdáním. Rád se ukázal ve
městě a smrtí by snad zaplatil, aby nebyl ve vsi aspoň
prvním radním nebo členem okresního výboru, což ho
.stálo mnoho času a peněz.
Botových peněz nebylo, na dluhy se zapomínalo, a
tak žil, jako by všecko bylo čisté a jeho. Co na penězích
dceři sliboval, nemohlo ani zůstat čistým výtěžkem po
úhradě dluhů, kdyby se vše prodalo. A tak se jen chvá-
stal a penězi se oháněl, jako by se v nich hrabal. Tím
oslňoval neprozíravé spoluvesničany, kteří myslili, že je
pravdou, co mluví, a zlatem pozlátko, kterým se olepuje.
I Drahoš netušil, jak si stoji, ani nepřemýšlel o jeho
majetkových poměrech, když viděl statek, pole a les, lu-
ka a zahradu . . . Bylo toho pro jednu dceru dosti. I
kdyby neměl peněz hotových, co by si mohl prozatím
vypůjčiti!
■A když teď ještě více sliboval, co Bertě dá, byl zasle-
pen a neuvažoval.
Jeho přáním bylo, aby svatba byla brzo, vždyť těch
peněz potřeboval jako soli. Až Berta bude tady, to již
mu nebude na tom záležeti, aby pověděl, že statek po-
třebuje výkupu ...
Se synem počal jednati, jako by se nic nepřihodilo, a
jednou docela mu uvedl na mysl, jak bylo hned po Ton-
čině lásce, když viděla, že se do statku nedostane.
"Ztratila se a není o ní slechu," dodala matka, "a ty
stále snad ještě na ni myslíš a štěstí s Bertičkou nechá-
váš jiti kolem."
Nesouhlasil s matkou, proto nepromluvil na ta její
slova a skoro byl nerad, že mu drásají nitro.
"Mluvil jsem s Petráněm, rád by přece jen dceru k
nám dostal, Pavlíku, a ty nic? Oženitl se musíš, a tak
využij pěkné příležitosti a ber, co se ti krásně samo na-
bízí. Sám nezůstaneš a pro Řehůřkovu děvečku snad
nebudeš věšet hlavu. Nevídáno! Taková se vždycky do-
vede vlichotit, aby se dobře zaopatřila ..."
"Tatínku, prosím vás, již o tom nemluvte ..."
' Nebudu ... nebudu, Pavlíku, ale čas rychle utíká ...
mohl bys již z toho vy větra ti a sobě i nám pomoci . ..
Pavlíku, jak jsi jednou narazil na poméry naše ... a já
se na tebe utrhl, měl jsi pravdu . . . ono mně všecko
přerostlo rozum a rozpočet... jestli se co nejdříve vý-
hodné neoženíš ... hochu ... ani ti nechci připomína-
ti naše konce . . . Vím, že jsem tím vinen, ale teď již
nenapravím, co bylo zaviněno . .. napraviti můžeš jen
ty ... syn. O nic se nejedná pro tebe nevýhodného, ne-
šťastného ... naopak ... chci, abys vyženěnými peně-
zi očistil statek a hospodařil si na něm lépe než já . . .
sice jsem jako hospodář vždycky byl vzorným ... ale
každý člověk má chyby, náruživosti ... já se k nim
před tebou přiznávám a prosím tě, abys všecko uvážil
a dle toho jednal ... ve vlastním i mém zájmu ..."
rozhovořil se Drahoš a vložil do slov svých mnoho trp-
kosti.
Pavlík chápal, na matku se podíval, a když viděl její
orosené oči, pohnulo jím to, z hluboká si vydychl a v
slabé té chvíli rodičům slíbil, že je poslechne ...
Z návodu matčina ještě toho večera přišli Petráňovi
na besedu, Berta zářila radostí a nerozpakovala se jiti
za hochem, když on zdráhal se jiti za ní...
Zamlklost jeho kryla svým štěbetáním, různými o-
tázkami, na které musel odpovídat, a tak ho přiměla k
hovoru, k němuž na počátku neměl chuti.
Stáři kuli železo, pokud bylo žhavé, a mluvili o svatbě,
na kterou Petráňovi nebyli přec jen připraveni a proto
odložili ji na pozdější dobu.
Pavlíkovi zdálo se všecko tak nepřirozeným, neprav-
divým a přímo nemožným, ale co měl dělat?
Jeho poddajnost a nevzchopnost k ráznějším činům
zavinila celé jeho postavení, v němž se ocitl. Nemohl
říci, že Bertička nebyla hezkou, naopak, byla tak veselá,
čiperná, ale Pavlík zůstával při ní chladným, bez touhy,
bez vášně, jako by byl z ledu a ne z krve a masa. Zdálo
se, že je mu již všecko jedno.
Málo hovořil, s nikým se nescházel a nemusel-li, ne-
vyšel ani ze statku. Petráňka s dcerou často chodívala
na besedu a Pavlík byl matkou vždy vybídnut, aby je
šel vyprovoditi.
"A zítra zas k nám," zvaly ho obě.
Když už bylo rozhodnuto, že si ji vezme, nemohl dě-
lat takového bubáka a chodit k Petráňovům Sám, pro-
tože se ve vsi smáli, že Pavlík se bude ženiti děv-
! če za ním již chodí.
A tak zvykl té myšlence a činil rodičům radost. Ne
však sobě. Sám se divil, jak se do přání rodičů vžil a
I jak jsou šťastni.
' * ♦ *
Čas rychle ubíhal, týdny prchaly za sebou.
Příhoda byl již smířen s osudem, všecko ho začalo
téšiti, měl radost z chlapečka, kterému dali kozu. Mla-
, dá matka odešla si do města, čtyřicet zlatých dostala
od hospodáře, pětku tajně od babičky a vaření, co mo-
1 hla na zádech unésti. Měla slíbeno ještě na šaty.
"O skutečském jarmarku si na ně vyberete," sliboval
Příhoda, "já vám látku zaplatím, abyste měla památ-
ku."
| Šla s pláčem, nerada a několikráte se obrátila, než
zmizela mezi vesnickými statky.
I Tonička také již vzpomínala na svou lásku jako na
! sen, zvláště když neměla z domu zpráv, když se Pavlík
I ukázal třtinou, která se po prvním prudčím větru zlo-
, mila. Teď již si nemohla svou bláhovosti odpustiti a
. vždycky, když si vzpomněla, jak se k vůli němu domů
vrátila, hněvala se na sebe a byla vzrušena. Dívala se
již na tu minulost jinak.
Řehůřek za ní přišel a jen tak mimochodem se zmí-
nil, že Pavlík si snad Bertu vezme.
"Chodí tam, oni k nim ... a tak to dávají dohro-
mady."
Tonička postihla v sobě pocit žárlivosti, zrudla, ale
jen na okamžik.
"Já bláhová ..." utěšovala se, "má k tomu své prá-
vo .. . nebude jiným než všichni . . . jednu si vezme
přec ... a je-li to Berta nebo jiná ... na tom nemůže
záležeti... a já mám se vlastně těšiti, že nabyl po roz-
tržce naší klidu, rozvahy a může již přistoupiti k nové-
mu štěstí, které mu podává ruku ..."
Hleděla k zemi a otec se domníval, že je tou zprávou
dojata. Poznala to z jeho úzkosti v očích a proto hned
se usmála a pravila:
"Jsem ráda, tatínku, že našel náhradu. Jen aby byl
opravdu šťasten. Přála bych mu toho ze srdce."
Jen pokrčil rameny.
Také Příhoda se o tom dověděl z úst Řehůřkových,
který mu též řekl, jak je Tonička ráda, že našel ná-
hradu.
Příhoda zajásal v srdci. Od té doby, kdy se vrátila,
zdálo se mu, že cítí se tu doma a šťastna. I on byl spo-
kojenějším a často zažertoval.
Teď byla úplně volnou. Těšil se, že tu zůstane. A má-
li tu zůstati, proč by nemohla býti jich všech ... zcela
jejich ... ?
"Promluvím dříve se starými... ať mi dají radu "
Jednou v neděli, když Tonička odešla s dětmi ven,
přisedl si ke starým a počal řečí svou směřovati přímo
k cíli. Poslouchali ho pozorně a místy souhlasili.
"Jednou se oženiti musíš, Václave, taky jsme si již ko-
likrát o tom se staruchou povídali ... a tak můžeme
jen tvůj úmysl schvalovati. Rádi přijmeme za druhou
dceru, kterou si zvolíš za ženu. Verunku nám nikdo ne-
vrátí, ale ty a děti můžete míti za ni náhradu, bude-li
hodná, upřímná a k dětem mateřská, jako je Tonička."
"Právě na ni myslím, tatínku a maminko ..."
Bětce omládl obličej a zaleskly se oči. Také Beneš
byl volbou jeho spokojen a pravil:
"S ní budeš moci býti šťasten, Václave! Děti v ní
najdou druhou matku. Přejeme ti štěstí..."
Podal mu ruku, kterou Václav políbil a pak líbal jeho
čelo. To též učinil matce Verunčině, která slzela vznik-
lou radostí. Vždycky se obávala, aby sem nepřivedl ta-
kovou, která by k nim nepřilnula. Toničku měla ráda
jako svou a nemohla se tajiti, že si vlastně přála, kdy-
by tak se stala Václavovou ženou. Přání se jí vyplnilo.
Když se Tonička vrátila, chlapečka spícího na koléb-
ku položila a ve chládku světnice usedla u otevřeného
okna, Příhoda vzal druhé dvě za ruce a povídal:
"Sedneme si všichni k sobě . . . tak . . . maminko . . .
ukázal na Toničku, "tatínek, Vašík, Růženka, Pepíček."
Vašík se usmál.
"Ty bys nechtěl maminku, Vašíku?"
"Chtěl, chtěl!"
"Já taky maminku!" volala Růžena.
"Vidíš, Toničko . . . hezky by ti to slušelo . . . děti,
chtěly byste Toničku míti maminkou?"
"Chtěly, chtěly!"
Tonička byla rozechvěna a sklopila oči a zas je k ně-
mu obrátila.
"Řekla jsi, Toničko, že k vůli dětem bys všecko udě-
lala ... řekni jim upřímně ... chceš býti jim opravdo-
vou matkou?"
"Hospodáři..."
"Děti se již vyslovily .. . slibujeě to Jimi . .. Prosím
tě za to, milá Toničko, buď jim matkou, buď mou že-
nou ..."
Slzela a mlčela. Prsa se jí vysoko dmula rozechvěním.
"Není to okamžitý rozmar, uvážil jsem všechny příči-
ny a pohnutky, radil jsem se s rodiči nezapomenutelné
Verunky, kterou můžeš u nás zastupovati jen ty, pro-
tože jsem v tobě poznal tak pěknou duši."
Vstala, podala mu obě ruce a řekla:
"Budu dětem matkou a vaší ženou ..."
"Zápornou odpověď jsem nečekal, Toničko, protože
jsem přece jen mohl tušiti, že k tomu svolíš pro děti,
pro staré rodiče, kteří tě mají rádi ... a snad i pro
mne, který ti neublížil."
Stiskla mu ruku.
"Jsem vážný, tebe starší, přičiním se však, abys toho
nikdy nelitovala a byla vždy šťastna a spokojena."
"Tatínku, máti," zavolal na rodiče, kteří šli po dvoře,
"mám slib . . . pojďte se s námi těšiti."
Vešli do světnice a oba líbali Toničku na čelo v sl-
zách.
"A víte, co byste měli udělat? Je neděle, zítra by již
času na to nebylo," povídal starý výměnkář, "ať Pepek
zapřáhne a jeďte na Štěpánov! Sluší se, aby o tom vě-
děl Toniččin otec."
"Dobře jste vzpomenul, tatínku," vyšel hospodář ven
a zavolal Pepka, aby mu rozkázal zapřáhnouti.
Vzal obě děti s sebou do bryčky a jeli.
Řehůřek s Barborou seděli před chalupou pod jabloní
a divali se po celé krajině kol dokola táhlými vrchy ob-
točené. Když rozeznali, kdo přijíždí ke vsi po hrbolaté
cestě, Řehůřek se vzchopil, aby jim šel naproti.
Cestou všelijaké řeči vedli, jakmile však byli ve svět-
nici, obrátil se Příhoda k dětem a povídal jim s úsmě-
vem:
"Tak, děti, tohle bude váš druhý dědeček . . . Abych
dlouho neřečnil, musím vám hned říci, proč všichni
přijíždíme ..."
"Tatínek, maminka, Vašík, já, dědeček ..." ukazo-
vala Růžena prstem, a Barbora již pochopila, oč se bude
jednati.
"Dévče již něco nařeklo ... má již maminku . .. jen
jsem vás přišel poprositi, abyste Toničce dovolil, by se
těm dětem opravdovou maminkou státi mohla ... Já,
Tonička i naši staří doma jsme za jedno ..."
"A já se k nim přidávám . . . dávám ji rád tak hod-
nému člověku a přeji mnoho štěstí . . . buďte spolu
šťastni!"
"Buďte spolu šťastni! Toničko ... já jsem tomu tak
ráda ... Vždyť vy se k sobě nejlépe hodíte. Budete míti,
děti, hodnou maminku, jen ji mějte rády a poslouchej-
te ... tak ... tak ..." slzela Barbora radostí.
Prozatím všecko nechejte u sebe. Nikdo se o tom dří-
ve nedoví, až z úst kněze při ohláškách, nemám rád
řečí. Děkuji vám, tatínku, za svolení a dovolte, abych
vám mohl tak říkati... a vám, teto," přikročil k Bar-
boře, "také za všecko, co jste pro ně učinila, děkuji, bu-
dete vždy jakó naše ... a teta naše ... já vám již jinak
neřeknu . . . smím?"
"Jak pak byste nesměl! Okřívám radostí, že mám
přece teď přátelstvo, že mě počítáte jako do rodiny .. .
No, však já ... " chtěla říci, jak naloží se svým majet-
kem, ale ještě to zamlčela.
"A teď zas odjedeme, pokud slunce nezajde."
"Já bych měla zůstati, hospodáři..."
"Jaký hospodář?" usmál se. "Teď již Václav, Tonič-
ko!"
"Dobře, dobře tak ..." souhlasila Barbora.
"Měla bych zůstati, Václave ..." řekla mu tak po-
prvé, "něco si schystám, s Barborou se poradím, vždyť
je mou druhou matkou."
Příhodovi pojmenování jeho jménem příjemně se
rozlévalo kolem srdce.
"Zůstaň si, Toničko, zítra pro tebe přijedeme."
Odejel.
V Barlpořině chalupě bylo zase jednou hodně veselo.
"Jaké štěstí, jaké štěstí, že dostaneš tak hodného člo-
věka," liboval si Řehůřek.
"Já jsem si na to myslela, věř, Toničko, že jsem si na
tohle myslela. Jsem ráda. Až se tohle dozví Drahoš!"
"Jak se jim svatba schyluje ke konci, tatínku?"
"Nijak. Stojí. Pavlík tam ovšem zajde, ale je jako ov-
ce, sotva s kým promluví. Ono je s nimi všelijak, milá
Toničko. Na statku váznou dluhy, proto nutí Pavlíka do
té svatby s Bertou. Jen pro ty zatrolené peníze!"
"Jak pak by mohl připustiti, aby se k nim dostala že-
brota!" pronesla Barbora již s přídechem žertu. "No, a
ty se staneš selkou v takovém statku a nikdo se tě ne-
ptá po penězích . . . S prázdnýma rukama tam taky
nepůjdeš, Toničko . . . Zítra půjdeme do Skutče, dám
na tebe psáti chalupu, pole a louku. Mám ti to dáti pak
nebo nyní . . . vždyť nikoho nemám, než tebe ..."
"To jsem od vás nečekal, Baruško!" pronesl svůj údiv
otec Toniččin.
"Tetičko, drahá tetičko ... jste tak dobrá, ale já to od
vás přijmouti nemohu a nesmím. Nechte si to pro svou
radost, na dávání je vždycky dost času, a já toho nepo-
třebuji. Nepohrdám vaším darem, tetičko, proto mi od-
pusťte ta slova, ale já opravdu bych těžce nesla, že jste
se všeho zbavila jen k vůli tomu, abych se nestala že-
nou Příhodovou lacino. On ví, že jsem chudou, on však
nepotřebuje ničeho, jen dobrého kousek srdce ... a to
mu dám celé ... tetičko ... i jeho dětem ..."
"Jsem pevně rozhodnuta, Toničko, dám ti to věnem
... Já bych nejraději šla za tebou, Toničko ..."
"Můžete . . . všecko se může stát. . . později o tom s
Václavem promluvím. I tatínka bych rozhodně chtěla
míti u nás doma. Jak jsem opravdu šťastna, ta-
tínku, mohu-li říci doma, doma, u nás ..."
"Půjdu-li já, Toničko, Barbora by tu nebyla, musela
by taky ..."
"Proto všecko přijmeš, Toničko ... a já půjdu k vám
na vejměnek," smála se vesele a věřila, že i ten její sen
se uskuteční, jak vyplnilo se její přání, kdyby tak se
stala Tonička ženou Příhody.
• * *
Ve vsi všeobecně se již mluvilo, že po žních bude míti
Pavlík veselku s Petráňovou Bertičkou. U Petráňů se
chystali teď dosti rychle na stálé vybízení otcovo, kte-
vý v poslední době byl několikrát věřiteli vybídnut ku
zaplacení dluhů. Měl veliké starosti a obavu, aby se
svatba dříve skončila, než propukne na veřejnost, že si
tak výborně nestojí, aby se tisíci, dceři slibovanými, o-
háněl jako hruškami. Pak by se dcera již sotva provda-
la do velikého statku, to tušil, proto usiloval, aby svat-
ba byla ještě přede žněmi, protože věřitele upokojoval,
že po žních teprve větší obnosy peněžní sežene a čá-
stečně dluh uhradí.
Nejvíce svatba Bertina s Pavlíkem ležela na srdci
chalupníkovi Zvoralovi, osobnímu nepříteli Petráňovu, i
kterému již kolik let sliboval v duchu pomstu za ne-
spravedlivou prohru u soudu, který s ním měl před lety
k vůli sporné hranici mezi lukami pod Štěpánovem.
Petráň sehnal více svědků, závislých a prodejných, kte-
ří dosvědčili, že kámen rozhranní býval dále posunut,
než je nyní.
"Jak jen tu svatbu překazit?" ptával se sám sebe a
chodil osamocen polem i lesem a přemýšlel, jak zasa-
dit! Petráňovi ránu.
Slyšel fe vsi, kolik dceři Petráň dává, věděl, ie Dra-
hoš na ty peníze se třese, a tu se mu naskytla příleži-
tost otevřití Drahošovi oči, když vlastníma očima viděl
několikráte sluhu soudního i berního vejiti do Petrá-
ňova statku a oklikou na něm vyzvěděl, že si stojí tro-
chu bledě. O mnoha dluzích věděl sám, a teď se uká,
zalo, že statek většími dluhy obtížen je knihovně.
"To ho povalí," zaraaoval se Zvoral a rozhodl se za-
číti Petráňovi podrážet nohy.
Šel večer do hostince a přisedl k Drahošovi u pro-
středního stolu. Petráň tu ještě nebyl.
"Teď bude u vás brzo veselo, co?" začal rozhovor.
"Před svatbou jinak není."
"Bodejť by nebylo! Tolik syn tvůj vyžení! Chaqha-
cha! Pochlub se přece," přisedl blíže a vybídl ho šepo-
tem.
"Nerad o tom mluvím, lidé jsou závistiví, tobě však
svéřiti se mohu."
Nachýlil se k němu a vyřkl obnos.
"Tomu nevěřím, Drahoši! Kdež by je mohl dáti? Z
čeho? Má je snad v záložně? A nemá-li, vypůjčí si je na
majetek . . . Chachacha! Půjčí-li, půjde o to, jestli mu
ještě na majetek půjčí... Drahoši! "
Drahoš otevřel oči, ústa i uši, aby plně slova Zvoralo-
va pojal. Horko mu šlo do tváří, takže rázem ostatek
piva ve sklenici vlil do sebe.
"Proč mi tohle povídáš? Snad mě varuješ? ... Jak to
všecko víš?" děsil se, "pojď ven, všecko na mne padá,
ať si o tom pohovoříme ... je v tom můj život... Zvo-
rale ..."
Zašli směrem ke Zbožnovu a usedli pod třemi lipami
na kamenných schůdcích kříže.
"Zvorale, hlava mně praská po tom, co jsi mi jen na-
řekl ... Proč tak soudíš?"
"Protože se mi hnusí lež a nespravedlivost! Ó, však se
ještě dnes pamatuji na dojem, s jakým jsem tenkráte
od soudu odcházel, když nespravedlivě bylo rozsouzeno,
abych celý pruh louky čtyři kroky široký odstoupil je-
mu .. . tomu . . . abych nevyslovil ani jeho jména . . .
však mu není kus ten pláten . . . vězí v dluzích a není
mu již pomoci ..."
"Pověz, co víš, pověz!"
Bylo mu při vyřknutí slova dluhy úzko, vždyť i na ně-
ho se hodila posledni slova Zvoralova plným význa-
mem.
"Znám jeho poměry a mohl bych ti podat dů-
| kazy."
"Důkazy?" povstal prudce a chodil kolem kmenů lip
jako zoufalý. "Hlava se mi točí, Zvorale . . . ukáží-li se
tvá slova skutečností, stane se . . . kdož ví dnes, co se
stane," zachytil myšlenku, aby ji slovy nepronesl. "Řek-
ni mně, kde jsi se o všem dověděl?" '
"Podívej se do knih, ptej se ve Skutči tu a tam
optej se bývalé jeho děvečky, za čí peníze koupila sl
chalupu, pole ... ptej se na jiné věci," chtěl říci, aby se
optal, co kdy prohrál, ale vzpamatoval se, vždyť Dra-
hoš nebyl opatrnější, "... a pak uvěříš. — Nerozčiluj
se, Drahoši, a pěkně si tuhle sedni."
A vypravoval vše, co věděl, co slyšel za všechna leta,
kdy ho měl na mušce a číhal na příležitost, aby mu ten
kousek louky osladil .. .
"Dnes dostal taky nějakou upomínku!" !
"Jakou upomínku?" otázal se Drahoš.
Vždyť v tom mohla býti mýlka . . . soudní sluha byl
dnes u něho . . . Zvoral se domnívá, že byl u Petráně,
viděl-li ho jiti snad jen kolem statku ... Přímo se pro-
hnul v zádech těmi zprávami.
"Nevíš, co je soudní upomínka? Takovou dostal, ta-
kovou . . . Nezaplatí-li, soud se již tomu věřiteli o za-
placení postará ... a tu můžeme jednoho krásného
dne slyšeti buben ... !"
"Zvorale!" vykřikl Drahoš a zase prudce vstal a cho-
dil kolem kříže pod třemi lipami.
"Jo ... jo ... "
"A já chtěl dáti jeho dceři syna! To si ještě roz-
myslím! Ty jsi můj anděl, Zvorale ... Necháme všeho,
zítra půjdu ke knihám, k soudu, všude budu pátrati..."
Zvoral se těšil ze svého úspěchu a nepochyboval, že
vlastně již Petráňovi nohy podrazil...
"Pojďme domů, Drahoši," vybídl ho Zvoral a vzal ho
pod paždí.
Šli mlčky až k Drahošovu statku, kde se rozešli.
XI.
"Kam pak se strojíš?"
Drahoš se jen na ženu starostlivě podíval a mlčel.
"Vždycky se celá třesu, když ty přestaneš mluviti.
Někam musíš jiti?"
"Do Skutče. Ani se na nic neptej . . . darmo bych si
všecko uváděl živě na mysl!"
"Ty starosti, ty starosti..."
Dále se neptala. Tušila, že tam jiti musí. Dvakráte v
tomto týdnu přišel sluha od soudu, a poselák přinesl
muži také několik dopisů, které pečlivě uzamkl do sto-
lu. Byla rozčilena, zapomenuta, div jí všecko nepadalo
z rukou.
Netušila z odchodu mužova nic dobrého, býval vždy
zatichlým, když se schylovalo k nějaké nedobré věci.
Nebylo tu klidno, nebylo tu veselo.
Pavlík byl si dobře vědom, že srdce jeho nedovede se
k Bertě přikloniti tak, jak bylo přikloněno k Toničce,
chodil ze Bertou jako by chodil za všemi ve vsi, bez
zvláštní radosti a touhy. Nebyla mu protivnou, nebyla
mu zvláště milou. Po tom všem, co konečně před ním
otec odhalil, uznal jeho snahu ženitbou zachrániti sta-
tek a vyhnouti se všemu, co mohlo nedobrého následo-
vati. Těch konců se lekal, na lidi, kteří by jim to snad
přáli, vzpomněl, kladl si otázku, kam by prchl, co by či-
nil, a jakkoli svého c#su před Řehůřkem se kasal, že ru-
ce je uživí, že od otce by nic konečně nechtěl, nyní na
ty své ruce nepočítal. Měl na mysli ochuzení, ostudu,
rozptýlení budoucnosti, sesutí všech plánů, a tak koneč-
ně se mu zdálo, že krok jeho bude vysvobozením a za-
mezí všemu úpadku.
Nutil se, nutil... ale srdce pořád bylo chladné.
Šel již jen za hlasem rozumu —
Starý Drahoš navštívil ve Skutči několik lidí, jimž na
lichvářské úroky od nich vypůjčené peníze nemohl
splatiti, marně je žádal za poshovění a odcházel neu-
spokojen. Také do soudní budovy zašel a svou záležitost
projednal.
V listovně požádal o zprávy, týkající se majetku Pe-
tráňova a uslyšel smutnou pravdu, že statek jeho je
značným dluhem také zatížen. Drahoš všiml si, že li-
stovní pravil "také ' a při tom se na něho útrpně podí-
val a věděl, co to značí a na koho listovní myslí.
Ruka se mu třásla, když vkládal listovnímu peněži-
tou odměnu za ochotu, s jakou vyšel vstříc při podání
zprávy, na kterou byl tak dychtivým.
Když vyšel na náměstí, šla proti němu právě Barbo-
ra a Řehůřek. Odložila provedení svého dobrého úmy-
slu na dnešní den. Byla v dobré náladě a sama na Dra-
hoše promluvila, vždyť dnes byla ráda, že všecko tak-
hle dopadlo a že Drahoš svým zakročením proti Pavlí-
kovi a Toničce jen jí pomohl.
Trhl sebou a zalekl se i skoro zastyděl, že ho vidí jiti
ze soudní budovy. Odpověděl na pozdrav a oběma po-
dával schlíple ruku.
Kam pak? ' optal se jen tak, aby promluvil.
"Dověděl byste se o tom tak, jako tak . . . proč nak
se tajiti?"
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 34, No. 29, Ed. 1 Friday, July 20, 1945, newspaper, July 20, 1945; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth404430/m1/2/?q=+date%3A1941-1945: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.