Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 33, No. 39, Ed. 1 Friday, September 29, 1944 Page: 2 of 8
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the UT San Antonio Libraries Special Collections.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
ČECHOSLOVÁK
V pátek, dne 29. záři 1944.
H. C. MAHLEROVÁ:
"Ano, pohleď jen, pokud jsem byla dítětem, neměla
jsem vždy radost z toho. Nyní jsem však Pusynou tetou,
; a také je mi již patnáct roku. Když se nám zdá, že se
stáváme dámou, tu pojednou také ztrácíme chuť ápl-
hati se na stromy. Zeptej se jen slečny Kláry, ta to také
prožila."
i Klára se zardéla a Branklovi se smáli.
Vladimír se obrátil k Pusy a hovořil s ní svým měk-
: kým, něžným způsobem, jehož vždy vůči ní používal.
Pak je vše dobře. Doufám, že vás budeme moci brzy ! Dítě přitulilo se k jeho kolenům a pohlíželo s něžnou
JEJÍ VÍTĚZSTVÍ
ROMÁN
Přeložila Anuše Mittenhubrová
na Maltové očekávati: Slečna Kolmanová, nynější vy
chovatelka sestřina, jest velice znavena svým úřadem.
Snad byla by ochotna, vzdáti se svého zaměstnání již
před prvním zářím."
" Ztoho nebude nic, milý hrabě!" zvolal pan z Brank-
lova. "Slečnu Johnovou nepustíme odtud před prvním.
Však je ta doba beztoho nedaleko. — Sotva čtrnáct dní.
Tak dlouho chceme se téšiti z přítomnosti našeho mla-
dého hosta."
Vladimír a Klára pohlédli na sebe s úsměvem.
"Pak musím ovšem ustoupiti," pravil Maltov zdvořile.
"Nepomohlo by vám stejné nic jiného!"
"Ale mohu snad v tuto dobu často přicházet! s Pusy
do Branklova, že ano tetinko?" tázala se Olga prosebné.
"Tak často, jak se ti zlíbí. A abys měla příležitost
spřátelit se se slečnou Klárou, zanecháme té nyní s ní a
Pusy o samoté. Vy půjdete s námi, že ano, milý hrabě?"
Branklovi odešlí s Vladimírem do domu a zbylé tři
divky, stáří tak různého, zůstaly pod kaštany.
Díté — polorozkvetlé dívčí poupě — a dospělá mladá
dáma.
Klára se rozpovídala s Olou a ukazovala při tom malé
Pusy hru s kulatými oblásky. Při tom důrazné a zřetel-
né označovala vše polsky, i Pusy se snažila napodobiti
její výslovnost a Ola se srdečně smála, její upřímné
snaze.
"Pusy se již mnoho ode mne naučila, slečno Johnová
— či dovolila byste mi, abych vás oslovovala jménem?"
"Mileráda, komtesko!"
"Ale pak mi také musíte říkat jen Olo. Nuže tedy,
slečno Kláro, moje neteřinka se již něčemu naučila ode
mne. Vyslovuje některá slova již docela správně. Můj
zlatoušku, řekni: milý, dobrý tatínku a milá teto Olgo!"
Pusy to pronesla zvolna za ní.
"Není to roztomilé?"
"Velice. Jste zajisté velmi ráda, že dovedete tak dobře
francouzsky hovořiti, že ano?"
"Ach, neumím příliš dobře francouzsky, slečno Klá-
ro, a Pusy mi mnohdy ani nerozumí. Musím pak na po-
moc volati Vláďu. Slečna Kolmanová mi nepomůže, ří-
ká, že mi to patří, nemohu-li se s Pusy zběžně doroz-
umčti. Často jsem se vyhnula úloze a mnoho jsem za-
nedbala."
"Nyní se za to naučíte tím více. Budeme se pilně cvi-
čili ve franštině, abyste zanedbané záhy dohonila."
Olga vzdychla hluboce.
"Ó, béda! To znamená opět hodně vysedávat, že
ano?"
Klára se usmála.
"Jen při písemných pracích, ústní úlohy můžeme vy-
konali v přírodě. A co si budeme chtíti povědět v pří-
tomnosti Pusy, řekněme nejdříve francouzsky a pak to
zopakujeme polsky. Tak se maličká naučí od vás právě
tak mnoho, jako ode mne, a když samy poučujeme, učí-
me se tím rychleji."
Olga vesele vyskočila.
"Ach, to jest dobře, slečno Kláro! Venku v přírodě učí
se to mnohem lépe než v pokoji. Slečna Kolmanová ne-
chtěla ale nikdy ven, bolely jí vždy zuby, když seděla
chvíly venku, a běhati se jí také nechtělo. Ach, Bože, —
a když jsem pak musila tak dlouho sedětl v pokoji, pak
jsem se musila vydovádět, a — tu — nu — pak mi bylo
jedno, buď vylézti na strom anebo brouzdatl se v poto-
ce. Říkám vám předem, slečno Kláro, že mám takových
nezpůsobů mnoho."
Klára se usmívala.
"To nejsou nezpůsoby. Já jsem se také již vyšplhala
na mnohý strom a skáči přes příkopy a potoky ještě
dnes velmi ráda, nejsou-li jen příliš široké!"
Olga na ni pohlížela chvílí všecka udivena. Pak za-
tleskala vesele rukama a poskočila rozmarně.
"Ó, výborně — výborné! Ach, slečno Kláro, vy jste
první člověk, který mi nevyčítá: "Fuj, jak je to možné,
aby taková mladá dáma šplhala po stromech! Dokon-
ce i bratr mne proto trochu peskuje, učiním-li to. Nuže,
prosím vás, není to hloupé? On nikdo neví, jak jest to
krásné seděti v husté koruně stromu."
"Rozhodně nikoli! Ale nikdo nevzpomene na to, že
jste vlastně ještě dítětem a nikoli mladou dámou, tako-
vá již sama o sobě ztrácí touhu, šplhati se po stromech
— vím to dle vlastni zkušenosti. Pojednou nás opustí
všechna chuť k tomu. Domnívám se, že ani u vás nebu-
de to již dlouho trvati, neboť jest samozřejmo — má-
me-li na starosti výchovu malé neteřinky — dospíváme
pak již mnohem rychleji v mladou dámu."
Olga posadila se tiše na židli. Klářina promyšlená řeč
učinila na ni nemalý dojem.
"Máte pravdu, slečno, vždyť jsem také od té doby, co
je Pusy na Maltově, nevylezla již ani jednou na strom,"
pravila zamyšleně.
"Vidíte — to je již neklamné znamení. Za to můžeme
pilně hráti tennis, veslovati a plovati, to vše jest velmi
krásné. A zajisté jezdíte také na koni?"
"'Oh, Vladimír mi daroval nádhernou ryzku. Ole ten-
nis neumím, ani veslovat, ani plovat."
"Pak vás všemu naučím; jest to mnohem krásnější
než šplhání."
Olga byla opět spokojena.
"Sláva, sláva — ach, milá slečno Kláro, vždyť já jsem
stále říkala bratrovi, aby mi zaopatřil vychovatelku,
která by byla mladá a sličná — jest to přec jen velmi
pěkné."
Klára se zarděla . ..
Napadla jí včerejší rozmluva hraběte Vladimíra s pa-
ní z Branklova, v které byla zmínka o dvou jejich hlav-
ních vlastnostech.
Rychle zamířila v hovoru jinam, a když krátce na to
objevil se sluha, aby náš trojlístek zavolal do jídelny k
občerstvení, zavěsila se Olga důvěrně v Klářino rámě a
bez odmluvy strpěla, aby druhou rukou vedla malou Pu-
sy. Kálra získala si téměř rázem srdce mladých těchto
bytostí a její srdce naplnilo se pocitem radostné vděč-
nosti.
Vladimír a Branklovi pohlíželi s úsměvem vstříc blí-
žící se skupině.
Olga se chovala u stolu opravdu již vážněji.
"Poslechni, Vláďo, my jsme se již shodly, jak si vésti
ve výchově Pusy — totiž slečna Klára a já. Půjde nám
to znamenitě. V pokoji se budou konati jen práce pí-
semné, a snad i v deštivých dnech, jindy budeme stále
venku. Slečna Klára bude vyučovat v přírodě. Na stro-
my pravděpodobně už nepolezu, zdá se mi, že jsem k to-
mu pozbyla vší chuti."
Vladimír pohlížel na Kláru s údivem.
Tato se skrytě usmívala.
"Nemáš k tomu opravdu více chuti? To jest novinka
báječná," pravil udiven.
Olga pokrčila rameny.
rozjařeností ve tvář otcovu. Tento zavedl hovor po
všechný, a po chvíli otázal se Kláry, zabývá-li se též
hudbou.
Přikývla.
"Hraji a zpívám také trochu, pane hrabě."
"Ó, pak nás ihned laskavě potěšte svým uměním, dě-
ťátko!" usmívala se živé paní z Branklova. "Křídlo
stoji vedle v pokoji."
Klára se zvedla s úsměvem, bez upejpání.
"Prosím však, aby panstvo nekladlo tuze velké poža-
davky, zvlášť pokud se týče mého zpěvu. Není vyško-
len!"
"Kritiku si necháme pro pozdější dobu, děťátko!"
Klára vešla do vedlejšího pokoje a otevřela klavír.
Nejprve tiše preludovala. Pak otevřela sešit not, který
tu právě ležel na pulpitě. Byla to sbírka skladeb Chopi-
nových. Klára zahrála nocturno. Její hra prozrazovala
přirozené, umělecké procítění. Pronikavé pojetí i měk-
ký, elegantní úhoz pozvedly její hru daleko na prostřed-
nost. V její hře byla duše.
Když dokončila nocturno, hledala v notách písně,
Nebylo jich mnoho k nalezení. Nahoru nechtěla jiti a
přinésti své noty. Hrála tedy a zpívala několik jednodu-
chých písní, které dovedla provázeti z paměti.
V jídelně seděli její posluchači zcela tiše a naslou-
chali plnému, libozvučnému hlasu dívčímu. Její jedno-
duché písně hovořily k srdcím posluchačů, takže i déti
tiše seděly, naslouchajíce.
Vladimír se zvedl a přistoupil k oknu. Tu stál se za-
vřenýma očima a jeho obličej byl bledý. Neslyšel již
velmi dlouho hudby, a přece miloval hudbu, a přede-
vším zpěv přímo vášnivě a zvlášť takový měkký, jasný,
altový hlas.
Když Klára krátce na to vešla, neobrátil se ani po ní.
Branklovi nešetřili s poctivou pochvalou, rovněž tak i
Olga a dokonce Pusy pravila s planoucím pohledem:
"Ty jsi krásně zpívala!" řekla to ve své mateřštině.
Jen Vladimír nepronesl ani slova, a když se konečně
opět posadil k druhým, zdálo se Kláře, jako by vyhlížel
zasmušilejší než dříve.
Byl mu snad její zpěv nepříjemný? Pak by nesměla v
jeho přítomnosti již nikdy hráti. To ji zarmoutilo, ale
neprojevila toho nikterak. Avšak později, když stála
sama na verandě, přistoupil hrabě k ní.
"Máte, jak se mi zdá, neobyčejné vychovatelské na-
dání, slečno Johnová. Podařilo se vám tak neobyčejně
rychle sestřičku mou přesvédčiti, že se to pro ni již ne-
hodí, aby šplhala po stromech. Musila jste ovšem sama
sebe obviniti touto zálibou."
Kláry zmocnily se cpět rozpaky, avšak přes to po-
hlédla mu jasným, otevřeným pohledem do očí.
"Nechci se stavěti lepší, nežli jsem — byla jsem sku-
tečně velmi divoké dítě, a — a často jsem opravdu špl-
hala po stromech." #
Její poctivost se mu líbila.
"Pak zajisté tím spíše pochopíte mou sestřičku."
"Zcela určitě. Nevěřím, že by mi způsobilo obtíž zí-
skati důvěru komtesy Olgy. A to druhé se jíž poddá
samo."
"Nehněváte se tedy na ni, že vás prve svou povidavo-
stí uvedla do rozpaků?"
Klára potřásla hlavou.
"Ó ne, rozhodně ne."
"A vy se na mne nehněváte, že jsem vám ani slovem
nepochválil váš zpěv?"
"Jak bych mohla; myslila jsem si, že jste jej asi ne-
slyšel rád, a po druhé se již neopovážím zpívat! ve vaší
přítomnosti."
"Z trestu pro mne?"
Pohlédla naň v poctivém údivu.
"Nikoli, jen proto, abych vás netrápila; někdo nemů-
že zpěvu snésti."
"Já to však nejsem,-slečno Johnová! Moje mlčení mě-
lo jiný důvod. Miluji velice zpěv a neslyšel jsem jej již
velmi dlouho. Byl jsem proto příliš dojat, a nemohl
jsem promluvit. Doufám, že mi často zazpíváte své pís-
ně, až budete u nás na Maltově. Pak i já získám vaší
přítomností."
"Ráda, když si to přejete."
"Velice. Neobáváte se Maltova? Vedeme tam velmi
osamělý život."
Potřásla s úsměvem hlavou.
"Se svými dvěma svěřenkami zajisté se nebudu cítit
osamělou."
"Slečna Klára chce nás naučiti tennis a veslovati a
plovati, Vláďo," zvolala Olga, vsunuvši se mezi ně.
"Prosím tě Vláďo, viď, že dáš tennisové hříště opraviti,
už dlouho se na něm nehrálo!"
"To se ihned stane, Olinko."
Večer psala Klára matce. Vypsala jí všecko. Na konec
chtěla ještě psáti o hraběti z Maltova, jak smutně hle-
dí jeho oči, jak žalostně se jí dotkl jeho úsměv, jak hlu-
boce s nim soucítí, aniž ví proč. Ale pak to přece neuči-
nila. Jakási nevysvětlitelná plachost jí v tom zabránila,
popsati své pocity.
Osmá kapitola.
Nyní byla Klára již osm dní na Maltově. Zdálo se jí,
že je tu již mnohem déle, tak byla spřátelena se všemi
zdejšími poměry. Paní Hrušková se na přání hraběte
ujala poněkud mladé vychovatelky.
Olga a Pusy byly již s Klárou jedno srdce, jedna duše.
Nová vychovatelka dovedla výborně působiti, bez čet-
ných slov na ně, takže ani necítily nátlak a tíhu učení.
Dovedla v nich vyvolati zájem pro předmět vyučová-
ni. Její přednes nebyl suchý a jednotvárný, ale živý a
poutavý.
A při tom ujala se se srdečnou láskou a vroucností
malé Pusy. Radila se s Olgou s vážnou důležitostí, jak
podporovat prospěch maličké a použila Olžiny lásky k
její malé neteři, aby v mladém jejím srdci probudila
vše ušlechtilé a krásné.
Malá Pusy visela s velkou něžnosti na Olze a Kláře.
Ale k svému otci cítila vpravdě bouřlivou, vše převlá-
dající náklonnost. Bylo cosi v poměru mezi otcem a dí-
tětem. co Kláru hluboce dojímalo.
Když vážný, tichý muž pozvedl dítě k sobě a malé je-
ho ručky hladily mu líce s takovou dojemnou něžností,
tu se objevil v očích hraběte výraz, který Kláře vháněl
slze do očí.
Bylo v nich tolik tlumené lásky, tolik bolu a trýzně
— vůbec nedalo se slovy pověděti, co vše vyjadřoval ten
jeho pohled.
Klára se zaměstnávala vnitřně mnohem více hrabě-
tem, než bylo dobré pro její duševní klid.
Večer, když uložila Pusy za něžné pomoci Olžiny, za
velkého jásotu a povídání na lůžko, a pak. když i Olze
při svlékání pomohla a chvíli s ní ještě pohovořila, pak
stála ještě často po celé hodiny u okna a pohlížela k
pokojům hraběte Vladimíra.
Tu vždy hořelo ještě světlo, když se ku spánku uklá-
dala, a jeho stín pohyboval se neklidně sem a tam. Ve
snách vídala ho pak většinou ohrožena neslýchaným
nebezpečím, a hořela touhou, státi při něm a pomoci
mu. Avšak na štěstí zapomněla na své bláhové myšlen-
ky, jakmile se děti probudily a volaly po ní.
Pusy byla pak zahalena do teplé, bílé'pokrývky a vy-
zvednuta z lůžka. Nevýslovný pocit štěstí naplňoval
Klářino nitro, když růžové, měkké tělíčko Pusyno spo-
čívalo na jejím srdci. Malá neteř vykonala pak Olze v
lůžku svou ranní návštěvu.
A tu nastalo jásání a laskáni, povídání a smích, že to
nemélo konce. A když později přišly všechny tři dolů do
jídelny, aby tu s hrabětem posnídaly, tu se ozývaly je-
jich veselé hlasy celým domem.
Vladimír sedél většinou již u stolu při svých ranních
novinách a pohlížel jim s úsměvem vstříc. Odložil pak
noviny a věnoval se dětem.
Při tom nezapomněl pronésti ke Kláře vždy několik
teplých slov uznání anebo jí poděkovati pohledy plnými
vlídné laskavosti.
A když déti ve všech tóninách chválily Kláru, a tato
s uzarděním se tomu bránila, chtějíc děti od této roz-
mluvy odvrátiti, tu na ni pohlédl jasným zrakem a
pravil:
"Dopřejte dětem hovořiti o tom, čím jest srdce jejich
přeplněno. Vždyť máte jindy tolik pochopení pro vše,
co vzbuzuje jejich zájem. Avšak, jakmile počnou hovo-
řiti o vašich přednostech, stáváte se netrpělivou."
Klára se rozpačitě zasmála.
"Když mne někdo chválí, je mi tak přibližně jako
chroustovi, kterého jsme napnuli, a jehož krásné hně-
dé krovky pozorujeme lupou," pravila skoro čtveračivě.
Vladimír na ni pohlédl a pomyslil si, jak jest rozkoš-
ná a milá s tímto šelmovským úsměvem. Ale děti brzy
odvrátily jeho pozornost od ní, zaujavše ji pro sebe.
* # *
Na Maltově mělo býti ubytováno vojsko.
Paní z Holštýna, která již nějaký čas dlela u svých
rodičů, přijela jednoho dne do Maltova a zvěstovala po-
selství, o němž jí její muž poslal zprávu.
Mladá paní se těšila, že se Kláře na Maltově tolik líbí
a slíbila jí, že po svém návratu domů zpraví o tom ma-
mičku Johnovou, aby ji vyléčila z obav a starostí o
dceiu.
Následujícího dne přišel skutečně ubytovatel vojska
do Maltova a oznámil, kdy lze vojsko očekávati. A tu
nastalo připravování.
Vladimír si přál, aby bylo všemožně postaráno o zpří-
jemnění pobytu pánů na jeho panství a pod jeho stře-
chou. Klára se dobrovolně nabídla k pomoci pani Hruš-
kové, a byla proto pilně zaměstána.
Olga a Pusy byly vystěhovány se svými loutkami a
hračkami do parku. Klára je sem sama zavedla a vyhle-
dala jim příjemné místečko ve stínu, poblíž potoka,
který protékal parkem. Zde hrála si děvčátka velmi
horlivě, zatím co Klára se opět vzdálila do zámku.
Byl neobyčejně žhavý den. Přes to, že měla Olga jen
velmi vzdušné, bílé šatičky, bylo jí při hraní velice te-
plo. Jasná voda potoka lákala tak vábivě a — Olga ne-
nahlížela, proč by si odřici měla prošplouchání nohou
v chladivé vodičce. Použila toho prostředku na ochla-
zení již kolikrát.
Za smíchu a jásotu svlékla si střevíce a punčochy a
podkasala si krátké šatičky nad kolena. A nyní se spě-
chalo do božské, chladivé lázně. Nemohlo se ovšem říci,
že při této příležitosti působila Olga výchovně na Pusy.
Mladistvá neteřinka se však horlivě hlásila o totéž prá-
vo na chladivé osvěžení.
"Ó, má milá holčičko, dole na dně vody leží mnoho
tvrdých kaménků, ublížila by sis. Ale počkej, svléknu
ti také střevíčky a punčošky a můžeš se brouzdati v
trávě, na okraji potoka, a ponořiti také trochu nožky
do vody. Tak — vidíš — pěkné je to — viď?"
Pusy vesele plácala nožkama do vody, zatím co Olga
opět opatrně vešla do potoka. Byl to obrázek, hodný
malířského štětce.
To zdálo se asi také mladému důstojníku, který při-
klusal po měkké půdě parkem nepozorován až k dětem,
a nyní, zadržev koně, pozoroval již chvíli se zalíbením
počínání dětí. Jeho oblek byl pokryt prachem a obličej
do hnědá opálen.
"Dobrotivá rusalko, vaše zaměstnání je nanejvýš zá-
vidění hodné!" zvolal s úsměvem, když děti, vesele nož-
kama pohybující, stříkaly kolem sebe i na sebe.
Olga pohlédla více udivena než polekána na mladého
důstojníka.
"Co tu chcete? Jak jste se sem dostal?" tázala se.
"Na svém koni, rozkošný potoční pstroužku."
"Ano, ale co tu děláte?"
"Prozatím vám závidím váš báječný osvěžující pro-
středek. Přál bych si také tak broditi se v potoku."
"Kdo vám v tom brání? Mám vám snad podržeti ko-
ně? Vždyť ho můžete přivázati ke stromu!"
"K tomu jsem, přiznávám se otevřeně, tuze hladov.
Avšak snad byste mi mohla prokázat tu laskavost a
naznačiti mi nejbližší cestu k maltovskému zámku. Me-
zi hustými a vysokými stromy není tu nikde rozhledu!"
"Ach, ty můj milý božínku, naposled patříte k naše-
mu ubytování?"
"Patříte-li k maltovskému zámku, pak ovšem."
"Ale to se ví, jsem přece Olga z Maltova, hrabě Vladi-
mír z Maltova je můj bratr."
Důstojník se s úsměvem uklonil, pohlížeje se zálibou
do rozkošné tvářinky Olžiny.
"Ach, odpusťte, nejmilostivější komteso, pokládal
jsem vás za rusalku nebo lesní vílu. Dovolte mi laska-
vě, nazývám se Klokoč, jeho Veličenstva nejšťastnější
poručík. A tato malá dáma zde jest zajisté vaší sestřič-
kou?"
Olga se vzpřímila.
"Moje neteř Pusy," pravila velkolepě.
Hanuš stěží přemohl smích. Nechtěl si však rozzlobiti
tuto rozkošnou žabku.
"Jak, milostivá slečna jest již tetinkou? Představoval,
jsem si tety doposud docela jinak. Moje teta má na pří-
klad již šedivé vlasy!"
Olga vylezla bez ostychu z potoka a spustila si pod-
kasané šaty.
"Vždyť já jsem také již přes patnáct let!" pravila
hrdě a upravovala při tom své dlouhé copy.
Klokoč se božsky bavil s touto rozkošnou žabkou.
"Teprve patnáct? Pokládal jsem vás nejméně za šest-
náctiletou!"
Olga škubla netrpělivě svými copy.
"Však já si již zítra nechám copy připevnit."
"Ó, jaká škoda — takové krásné, zlaté copy," pravil s
politováním.
Komtesa se zarděla.
"Domnívám se, že máte hlad?"
"Hrozný!"
"Pospěšte si tedy do zámku."
"Jakmile mi ukážete cestu."
"Zde, příčně — ovšem nejdříve přes potok, pak rovně,
a narazíte zrovna nosem o zámecké průčelí."
"Ó, běda můj ubohý nos!"
Oba se zasmáli.
Odklusal stranou, načež elegantním odrazem přesko-
čil potok.
"Výborně!" zvolala vesele Olga.
V'
Uklonil se s úsměvem.
"Doufám, že budu míti ještě tu čest a potěšení, po-
zdraviti milostivou komtesu v zámku poznovu?"
Vysmála se mu jednoduše.
"Což pak se domníváte, že také nemám hladu? Při
stolu se opět uvidíme."
Ještě jeden hluboký úklon z jeho strany a nápadní
velkomyslné přikývnutí její, načež on odklusal.
Olga si oblékala poněkud zamyšleně střevíce a pun-
čochy, a pak navlékla punčošky a botičky též Pusy.
"Tak můj poklade, teď se musíme také vrátit domů
a připravit se pěkné ke stolu; ano, srdíčko?"
"Pusy si vezme s sebou panenku."
"Zde, drž ji pevně a nyní půjdeme!"
Klára spatřila obě dívky přicházeti.
"Mohly jste zůstati ještě déle, milé děti," pravila s ú-
smévem.
"Ó, Kláro, já se chci pěkně nastrojit ke stolu." Pomů-
žeš mi?"
Olga si s Klárou ku přání syému již tykaly.
"Hned, Oluško, jdi prozatím s Pusy nahoru, chci na-
chystati ještě mísu s ovocem."
"Ano, ale nesmíš při jiti pozdě, ráda bych, abys mne
učesala nahoru."
Klára na ni tázavě pohlédla.
"Jakže? Ty nechceš nositi již copy?"
"Nechci — vyhlížím v nich jako dítě, když se mi ty
hloupé copy házejí po zádech. Ostatně viděla jsem již v
parku jednoho důstojníka z našeho přídělu. Jest již
zde?"
"Přišlo již více pánů, jsou ve svých pokojích. Je-li
mezi nimi ten, kteréhos viděla, nevím. Jak vyhlíží?"
"Velký, štíhlý, velice zaprášený a — a — zdá se mi
také velmi hezký. Nazývá se Hanuš z Klokoče."
Klára se zasmála.
"Tak — Klokoč ano, Olgo, ten jest zde. Nespatřila
jsem ho sice ještě, ale slyšela jsem jeho smích." t
"Což pak víš tak dobře, jak se pan z Klokoče směje?"
Klára přikývla.
"Ovšem, Hanuš z Klokoče jest můj dávný přítel, a
tak srdečně a bodře jako on, nesměje se nikdo."
"Ó, on že jest tvým přítelem?" zvolala Olga radostně.
"To mi musíš vyprávěti!"
"Později, Oluško, nyní spěchám."
Komteska vyšla s Pusy po schodišti nahoru. Dlouho
se dnes prohrabávala mezi svým šatstvem, až nalezla
jedny, které se jí zdály býti dostatečně pěknými. Pak
ustrojila také svou neteř, neboť i tato musila vyhlížeti
dnes velmi pěkně.
Když konečně Klára přišla, měla s komteskou potíž.
Stále se jí zdálo, že nevyhlíží dosti pěkně. A přece vy-
hlížela rozkošně ve svých jemných šatičkách z bílého
krepu a s těžkou zlatou korunkou vlasů na hlavě. Klára
musela jí nyní vyprávěti o Hanušovi vše, co věděla. Ol-
ga netušila, že touto svou zvědavostí prozrazuje svůj
velký zájem o mladého důstojníka. Klára se tiše usmí-
vala a uhladila ještě jednou Olžiny šatičky.
"Ny,ní jsi opravdu celou dámou, Oluško, věř mi to!"
pravila rozhodně.
Komteska se tím konečně také smířila a vzavši Pusy
za ruku, sešla s ní dolů. Teprve nyní počala se strojiti
Klára.
Ve velké jídelně byla prostřena dlouhá tabule. Do-
mácí pán přijal a pozdravil pány ve vedlejším saloně.
Když vstoupila Klára s Olgou a Pusy, stála již paní
Hrušková, ustrojená v černé hedvábí u tabule; Vladi-
mír požádal starou dámu, aby z ohledu na Kláru a Ol-
gu byla také tabuli přítomna jako jejich čestná dáma.
Nyní vešli, vedeni Vladimírem, důstojníci. Domácí pán
je představoval. A tu se ukázalo, že většina pánů Kláru
znala. Klokoč pozdravil ji s patrnou radostí a tázal se
současně též, jak se jí daří.
Klára odpověděla na jeho pozdrav vřeleji a srdečněji,
než na pozdrav ostatních pánů. Vladimír to zpozoroval
a jeho čelo se lehce stáhlo. A také, když se ti dva u ta-
bule příležitostně bavili, zachvívalo se nervosně jeho
obočí.
Olgu pozdravil Klokoč způsobem co nejúctivějším. Je-
ho pohled spočíval opět a opět na rozkošném tom dív-
čím poupěti. Připadala si nyní zcela jinou, nežli prve v
parku. Byl toho příčinou účes, že se mu zdála starší, ne-
bo dlouhé šaty? Rozhodně nechtělo se mu věřiti, že tato
roztomilá, mladá dáma jest totožná s onou veselou, sko- v.,
ro uličnickou žabkou, která se tak bez ostychu brouzdá- ^
la v potoce.
Po chvíli rozproudila se u stolu veselá nálada. Klokoč
dovedl svým nenuceným způsobem vzbuditi chuť ke
smíchu. A tu nalezla i komteska svou veselou náladu,
Klára se zaměstnávala Pusy. A tak nalezl Klokoč příle-
žitost k navázání veselé zábavy s Olgou.
"Nasytil jste se pořádně, pane Klokoči?" tázala se ho
škádlivě.
"Bohužel, nejmilostivější komteso."
"Proč, bohužel?"
"Paněvadž bych byl rád jedl trochu dále. Takové do-
bré věci nedostaneme předloženy každého dne."
"Jak dlouho zůstanete na Maltově?"
"Doufám, že hodně dlouho — nebo chtěla byste se
nás již zbaviti?"
"Ne, takový příděl jest velmi hezký!"
"Že ano? Mně se to také zdá. Nu, dva —tri dny budu
moci prožívati ono štěstí, bydleti s vámi pod jednou
střechou."
Pohlédla naň polekaně. ^
"Ne déle?" ^
"Bohužel. Prosím, politujte mne trošičku."
"Ano, chci to také učiniti."
"Avšak budoucí léto přijdu opět ve vaše sousedství,
komteso."
"Ach — do té doby je ukrutně dlouho," vzdychla.
"Kam? Povíte mi to?"
"Prosím! Do Branklova. Branklovi mne velice srdeč-
ně pozvali pro nejbližší léto na čtyři týdny a to na pří-
mluvu paní z Holštýna."
"Ó, vy znáte tetu a strýce z Branklova?"
"Ano. panstvo bylo s paní z Holštýna přítomno ma-
névrům. Bedřich z Holštýna jest můj přítel. A ježto
jsem neodolatelný člověk, byl jsem laskavě pozván na
příští léto."
Pronesl to způsobem tak směšným, že se Olga vesele
zasmála.
"A to jest pěkné, pak se zase příští léto uvidíme."
"Mohu pak přijíti také na Maltov?"
"Ale ovšem! Zlobila bych se na vás k smrti, kdybyste
nepřišel."
Pohlédl jí mile do očí. Byla skutečně rozkošné, přiro-
zené ditě, bez oné upejpavosti povrchních loutek, již
nemohl vystáti.
"Uuže platí, beru vás za slovo."
Zarděla se pod jeho pohledem a pravila rychle: "Ano,
platí."
Vladimír byl pln pozornosti ke svým hostům a snažil ♦
se zapadnouti rovněž do veselé nálady. Kláře však ne-
ušlo, že se jen trýzní. Dovedla tak dobře čisti v jeho o-
bličeji. Věděla, že bylo proň obětí, zůstati ve veselé spo-
lečnosti.
Ohlédla se po něm s pohledem žhavé účasti. Vladi-
mír pohled ten zachytil a ona polekaně se zahleděla
stranou. Srdce jí neklidně zabušilo.
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, August J. Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 33, No. 39, Ed. 1 Friday, September 29, 1944, newspaper, September 29, 1944; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth404459/m1/2/: accessed April 26, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.