Věstník (West, Tex.), Vol. 43, No. 13, Ed. 1 Wednesday, March 30, 1955 Page: 24 of 32
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.
- Highlighting
- Highlighting On/Off
- Color:
- Adjust Image
- Rotate Left
- Rotate Right
- Brightness, Contrast, etc. (Experimental)
- Cropping Tool
- Download Sizes
- Preview all sizes/dimensions or...
- Download Thumbnail
- Download Small
- Download Medium
- Download Large
- High Resolution Files
- IIIF Image JSON
- IIIF Image URL
- Accessibility
- View Extracted Text
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Strana 24 ,
“No?”
•‘Myslím, že Boryna vypraví veselku
jak se patří.”
“Vypraví, ale taky se může stát, že ne-
vypraví,” odpověděl jizlivě Simon; byl
to; bručoun.
“Vypraví! Jako že jsem fojt, tak tó-
nin věřte. Když já v tom mám prsty. . .
uděláme z nich náramný pár, uvidíte.”
“Jenom kobyla potáhne, hřebec, jak
se zdá, už má na ocase konopí.”
“Jakpak, jakpak —- děti nás budou
proklínat! ”
“To není naše věc!”
“Bude to pasácké, já, fojt, vám to po-
vídám!”
Za chvíli zmizeli v chalupě Dominiko-
vé.
V jizbě bylo světlo, zameteno, čisto —
čekali je.
Svatové dali křesťanské pozdravení,
prlVítali se po řadě se všemi. . . dnes i
oba hoši seděli ve světnici. . . usedli na
židlích přistrčených ke kamnům a za-
čali rozprávět o tom i onom.
“Je tam zima, jako by už chtělo mrz-
nout,” začal fojt, ohřívaje si ruce.
“Však nejsme před jarem, není se če-
mu divit!”
“Svezli jste už zelí?”
“No, troška ho zůstala na poli, ale teď
už je nepřivezou,” odpovídala stará klid-
ně- a sledovala očima Jagnu, která pod
oknem svíjela na motovidle přízi do
přaden a byla dnes tak krásná, že fojt,
muž ještě mladý, se na ni chtivě zadíval.
Nakonec však přece jen začal:
. “Protože je nečas, bláto a tma, zasta-
vili jsme se se Šimonem cestou u vás;
přijali jste nás pěkně, počastovali do-
brým slovem — a tak od vás, matko,
možná něco koupíme.”
“I leckde jinde se.dá koupit, jenom-
že se musí hledat. .
“To. co říkáte, matko, je všecko prav-
da/-ale my nechceme hledat, u vás se
nám to líbí nejlíp.”
“A co byste chtěl koupit?” zvolala ve-
selo Dominikova.
“Jalovici, řekněme, bych koupil.”
“Qlio, ta je drahá: ta se nedá vést na
ledujakém postranku.”
i'-“Máme provázek ze svěceného stříbra,
že by se ani drak z něho neutrhl. . . No,
kolik, matko?” a začal 'vytahovat lah-
vičku z kapsy.
.. “Kolik? To se dá těžko říci! Je mladá,,
na devatenácté jaro jí jde, je dobrá a
pracovitá, že by mohla ještě několik ro-
kům matky zůstat. . .”
; “Ale jen tak naplano — bez příchov-
ku, naplano. . .”
“Některá se i u matky snadno posta-
rá o príchovek,” zašeptal Šimon.
Fojt se hlasitě rozesmál, stará blýs-
kla očima a prudce řekla:
‘Hledejte si jinou, moje muže počkat!”
VĚSTNÍK — WEST, TEXAS
“Jistě že může, ale my pěknější ne-
najdeme, ani z lepší matky.”
“To máte pravdu, . .”
“Já, fojt, vám to povídám, tak mi věř-
te. . Vytáhl, kalíšek, vytřel jej šosem
dlouhého kabátu, nalil araku a řekl váž-
ně:
“Poslouchejte, Dominiková, dobře, co
vám povídám: jsem úředník a mé slovo
není nějaký ptáček, který pískne, frn-
kne a chytej si ho! Kdo je Šimon, víte
taky — žádný světoběžník, je to sedlák,
otec několika dětí a rychtář. . . Jen si
rozvažte, jaké osoby k vám přišly a s čím
. . . uvažujte!”
“Však vím, Petře, dovedu si toho vá-
žit!”
■'Vy jste moudrá ženská, mnoho ví-
te, i to, že dříve nebo později Jagnička
tak jako tak musí z domu, na svoje. . .
tak už je to od Pána Boha určeno, že ro-
diče chovají děti pro cizí a ne pro sebe.”
“Ó, to je svátá pravda, ty,
matko,
chovej, chovej, vychovej,
a ještě doplať tomu,
kdo odvede ji z domu. .
“Tak už to chodí na světě a my to
nepředěláme. Nu což, abychom kapku
vypili, matko?”
“Copak já vím? Nutit ji nebudu. Co
ty, Jagničko, napiješ se?”
“A já ťo mám vědět?. . vypískla Jag-
na, odvracejíc k oknu zardělou tvář.
“Poslušná dcera! Pokorně tele i od
druhé matky ssaje,” dodal Šimon vážně.
“Vezměte si, matko, vyi"
“Pijte s Pánem Bohem. Jenže jste je-
ště neřekli, o koho jde!” řekla matka,
protože se nesluší znát jméno ženicha
dřív než od svatů.
“Kdo? — Sám Boryna!” vykřikl fojt o-
braceje clo sebe kalíšek.
"Starý! Vdovec!” zvolala Dominiková
' jakoby zklamaně.
“Že starý! Nehřešte proti Pánu Bohu!
Stařec, který ještě nedávno měl soud o
děcko!”
“Pravda, pravda, jenomže nebylo je-
ho.”
“To by tak ještě scházelo, aby se se-
dlák jako on zahazoval s takovou něja-
kou. . . Pijte, matko!”
“vypila bych, ale je to starý vdovec,
který může odejít co nevidět k Abraha-
movi. . . co potom? Děti macechu vyže-
nou a. . .”
“Říkal Matěj, že by, t o se rozumí, dal
připsat. . .” zamručel Šimon.
“Leda ještě před svatbou!”
Svatové zmlkli; teprve po chvíli fojt
nalil nový kalíšek a obrátil se s ním k
Jagně.
“Napij se, Jagničko, napij se! Mužské-
ho ti namlouváme jako dub, staneš se
paní a první selkou ve vsi, no tak, Jag-
ničko, vezmi a neupejpej se!”
Ve středu, dne 30. března 1955.
1 Jagna váhala, červenala se, odvracela
tvář ke zdi, ale nakonec si zastřela obli-
čej zástěrou, malounko upila a zbytek
vylila na podlahu. . .
A pak kalíšek obešel všecky po řadě.
Stará podala chléb, sůl a nakonec i ří-
zené suché klobásy na zakousnutí.
Když si několikrát připili, všem sc oči
rozzářily a jazyky rozvázaly. Jenom Jag-
na utekla do komory. . . aniž věděla proč,
bylo jí do pláče. . . i přes stěnu bylo sly-
šet, jak vzlyká.
Stará chtěla za ní, ale fojt ji zadržel.
“I tele bečí, když je od matky odsta-
vují. . . to je docela všední věc. Nejde
přece nikam do světa ani do cizí vsi,
vždyť se s ní ještě potěšíte. . . Nebude jí
v ničem ublíženo, to vám já, fojt, poví-
dám, to mi věřte. .
“To je všechno hezké — jenomže jsem
se vždycky myslívala, že se pro radost
ještě dočkám vnoučat. . .”
“Nedělejte si starostí, než začnou žně,
bude tu první!”
“Předem to ví jenom sám Pán Bůh, ne
my hříšní lidé! Připili jsme si, pravda. . .
ale mně je jaksi smutno u srdce, jako o
pohřbu. . .”
“Není divu, že teskníte, když dáváte
jedinou dceru z domu. Ještě kapičku, na
zármutek! A víte co? Pojďme všichni
do krčmy, beztoho už nemám žádnou
vodku! A pak . . . ženich tam už čeká
jako na trní.”
“Copak v krčmě budeme slavit zásnu-
by?”
“Po stáru, jak to naši otcové dělávali,
já fojt, vám to povídám, tak tomu věř-
te.”
Ženské se trošičku svátečněji přistro-
jily a vzápětí všichni společně vyšli.
“A hoši zůstanou doma? Sestřiny zá-
snuby by měli přece oslavit i oni!” poz-
namenal fojt, protože bratři Jagnini se
žalostně šklebili a pohlíželi neklidně na
matku.
“Těžko je dům nechat, aby ho jen Pán
Bůh hlídal.”
“Pozvete Agatu od Klombů, ona jej
chvíli ohlídá.”
“Agata už odešla na žebrotu. Řeknu
někomu cestou. Tak pojďte, Jindřichu,
i ty, Šimku, vemte si kabáty, . . nemůže-
te jít jako vandráci. . . A ne abyste se
mi některý opil. . . dala bych vám co
proto! Krávy ještě nejsou opatřené, pra-
satům se musí brambory našťouchat,
ne abyste na ně zapomněli!”
“Nezapomeneme, maminko, nezapo-
meneme,” šeptali synkové bázlivě, ač to
byli chlapi jako hory a rostlí jako
hrušky v polích; matku však posloucha-
li jako školáci, držela jc železnou rukou,
a bylo-li zapotřebí, tu třeba i na židli
vylezla, do pačesů jim vjela a po tvářích
jc zbila, ale poslušnost a vážnost muse-
la být.
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Valčík, Stephen. Věstník (West, Tex.), Vol. 43, No. 13, Ed. 1 Wednesday, March 30, 1955, newspaper, March 30, 1955; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth625540/m1/24/?q=%22United+States+-+Texas%22: accessed July 10, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.