Věstník (West, Tex.), Vol. 52, No. 14, Ed. 1 Wednesday, April 1, 1964 Page: 7 of 32
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Ve středit ďne 1. djubna 1964:
branku, pohlížeje do zeleně lesů, z
nichž vanula ostrá vůně borovic.
V tom přiběhla Marie v slzách. Po
dlouhé chvíli ji nemohl utišiti, aneb
dostatí vysvětlení, co se vlastně přiho-
dilo. Když konečně ustala vzlykati, vy-
pukla přívalem zlostných slov, které
ho zanechaly oněmělého.
“John, jak jsi jen mohl, co jsi to
provedl?” vykřikla. “Byl jsi viděn, že
jsi ve městě obědval s Ann Jorcionsono-
vou. Můžeš ještě stále tvrditi, že to
není pravda? Můžeš mi to zapřít do
obličeje?”
“Marie, proboha, co si to vlastně my-
slíš?”, řekl, uchopiv ji za ramena, ale
ona se mu vymkla. “To je vše? K vůli
tornu tak pláčeš? Proč? Vždyť přece
víš, že jsem s ní chodil do školy. Vrá-
tila s edo našeho města před krátkou
dobou, pracuje v kanceláři na druhé
straně ulice. Když jse mjí potkal v
restauraci, zasedl jsem u jejího stolu,
poněvadž všechna jiná místa byla ob-
sazena. Tím jsem Ti přece neublížil!”
Ale tím neutišil svoji ženu, vypukla
opět v pláč a běžela zpět do domu,
aniž by pak dbala o večeři, kterou on
pečlivě pak připravoval, naslouchaje
vzlykotu z jejího pokoje.
Potřásá! hlavou, když; umyl a utřel
nádobí. Přicházel domů pravidelně, ja-
ko poslušný manžel, vždy spěchal, by
mohl být s ní doma aneb při různých
návštěvách v sousedství. Vzpomněl si,
že mu onehdy též připravila výstup při
jedné návštěvě, kdy přátelé jeho ohro-
mila úžasem. Napadla ho prudký ná-
valem slov, obviňujíc ho, že se snad
zamiloval do jisté paní, Agnes Kincai-
clové.
“Jak jsi mi to mohl učinit?”, křičela,
nedbajíc naslouchajících hostů. “Vím,
že navštívila Tvou kancelář. Já to vím
a Ty to nemůžeš zapřít.”
Byla to děsná scéna, zanechala ho
v nesmírných rozpacích a vyvrcholila
doma v další hádce. Nechtěla přij -
mouti žádné vysvětlení. Nenechala se
přesvědčiti, že to byla všední obhodní
návštěva, za dozoru kancelářských po-
mocníků. Kdýž nepřestávala třeštiti,
stal vzpíma, přijímaje její rozčilení,
jak nejlépe mohl.
Když skončila, řekl; “Nejednej tak,
Maírie.” Snažil se všemožně, aby uvě-
řila v jeho nevinu. Ona však ani na
něj nepohlédla, odešla do svého; poko-
je, bouchla dveřmi za sebou a zamkla
je. Dny ubíhaly a večery drásající je-
ho mysl byly stále stejné, jako v pů-
vodní večer, plný obviňování a chla-
du). ’
Ob&aňská válka začala rachotem děl,
jež vyslaly svou nápornou výzvu železa
V Ě S T N í K
do hradeb pevnosti Sumter. Zdá se, že
ozvěna dělostřelby urychlila rozhodnu-
tí v Johnově mysli. Po letech vy vracu-
jíc obvinění, otázky a ujišťování o je-
jí kráse a o jeho oddanosti, vyčkal
jednoho večera až skončila nedotče-
nou večeři a odešel do zahrady.
Její oči jiskřily, když ho následova-
la. “Tentokrát se můžeš konečně při-
znaiti. Doznej svoji vinu. Pozorovala
jsem, jak jsi se postupně změnil, ne-
můžeš to déle zapírati. Jsi zamilován
do Růženy Altwoodové. Přiznej se!
Přiznej se, že jsi se s ní setkal blízko
potoka, když jsi včera jel z práce domů.
Neodvažuj se to zapříti!” Přímo běs-
nila, nikdy jí takto ještě neviděl.
Její jednání jen uspíšilo jeho rozhod-
nutí. Dívaje se na ní upřeně, řekl
klidně: “Ne, Marie, necítím se vinen a
nikdly jsem Ti nebyl nevěrným, jak Ty
se mně snažíš obviňovati.”
Odmlčel se na chvíli, jeho obličej vy-
jadřoval obavu a zármutek. “Ale o
jedné věci se nikdy nedozvíš, Marie.
Ukryl jsem obrázek ženy, kterou sku-
tečně miluji, kterou jsem vždy milo-
val a které jsem celým srdcem oddán
a, Ty ten obrázek neuvidíš, pokud budu
na živu.”
“Tak to je”, vykřikla vítězně “trpěla
jsem Tvoji nevěrnost dost dlouho. Jsem
ráda, že přetvářka jest u konce. Fraš-
ka končí, John. Toto znamená konec!”
Smutně potřásl hlavou.” Nevím proč,
ale Ty jsi mně nikdy neporozuměla,
Marie. “Smutek na jeho obličeji se pro-
hluboval jako večerní stíny. “Skutečně
Tě lituji.”
Pomalu odešel k svému koni a ose-
dlal jej. Když odjížděl, ještě jednou
pohlédl zpět. Dům byl tmavý a okna
se mu zdála, jakoby žebrala o almužnu
přátelství a lásky.
Pohnal koně k rychlejší jízdě. Odjíž-
děl s raněnou duší, jeho rty se chvěly
a oči zvlhly.
Brzy po rozchodu bez loučení oblékl
stejnokroj a zúčastnil se dramatické
bitvy u Bull Run, v které prokázal mi-
mořádnou odvahu a statečnost, jež se
mu stala! osudnou.
Ležíc na zemi, jeho oči slzami zaro-
zené, nepocházely od tělesných bole-
stí, ale ve vzpomínkách na minulá lé-
ta. Poslední obraz o rozchodu byl již
mlhavý a zdálo se mu, že ujíždí útokem
do nebe s hřmotem jízdy kolem něj,
s vlajíeímy prapory a lesknoucími me-
či.
Pak ztrácel vědomí, oči ztrnuly, po-
sledním vzdechem' se rozloučil se svě-
tem, uprostřed bitevních: trosek a ti-
ché sténání ostatních raněných tvo-
řilo pohřební žalozpěv.
7-
Brzy po bitvě, jež měla za náhledek
důležité změny ve vedení války, Ma-
rie obdržela uzlíček, obsahující osob-
ní pozůstalost po padlém manželovi.
Lhostejně rozvazovala balíček a pro-
hlížela jeho obsah. Nakonec nalezla
malou obálku na které byl jeho ruko-
pis:
“V případě, že zemřu v nadcházejí-
cích dnech, zanechávám mé ženě vše,
co vlastním a obzvláště to, po čem nej-
více toužila, obraz oné druhé ženy v
mém životě.”
Její obličej zbledl a pak se zapálil
do nachova, když otálela nerozhodně.
Její třesoucí se ruce vzaly obálku, po-
malu jí otevíraly a vybraly její obsah.
Z jejích rtů se vydral výkřik pře-
kvapení, běžela do ložnice, kde klesla
na postel a opět se dívala strnulé na
obrázek ženy, která na ní zírala skoro
vyčítavě.
Byl to její vlastní obrázek pořízený
ve svatební den. . . .
——SPJST——
Kulturní přínos
NEJVĚTŠÍ ZVON
Ve věží Svatovístkého chrámu je ti-
cho. Vítr od vanul někam do vltavské-
ho údolí hluk všedního pražského dne
a melancholicky rozvitá ztracená pír-
ka holubů, kteří našli tady nahoře svůj
•domov Starozlatý jas unaveného slun-
ce rozsvěcí tepané ornamenty rudol-
fínské okenní mříže a rozsévá bizarní
stíny d:o zčernalého trámoví i do
chladné šedi ocelové konstrukce, na níž
je zavěšen Zikmund. Největší zvon v
Česk osl ovensku.
Připoután železnými pásy k obrovité
koruně z dubového dřeva, strnul tu ja-
ko zamyšlen v prostoru — mohutný,
velebný, mysticky krásný, hrdý. osamě-
lý a ztichlý, jako by jeho železným
srdcem táhly obrazy staletí a národní
historie. Ale stačilo by, aby sem vystou-
pili čtyři silní muži a chopili se čtyř
silných konopných lan visících na kon-
cích čtyř dřevěných ramen upevněných
na hlavě zvonu. Takřka v tu chvíli, jen
po krátkém zaváhání, zahlaholil by
Zikmund pomalým rytmem svého či-
stého tónu a naplnil široké okolí svým
lahodným hlasem, který se stářím ne-
zlomil a nezměnil od chvíle, kdý odtud
v roce 1563 zazněl poprvé. Tímto rokem
však historie velkého svatovítského
zvonu nezačíná. . .
♦ #
Roku 1532 obdržel Bartoš Berúnský,
který již předtím ulil pro Svatovítský
chrám velký zvon (tento zvon se však
poškodil), královskou zakázku na odlit!
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Morris, Nick. Věstník (West, Tex.), Vol. 52, No. 14, Ed. 1 Wednesday, April 1, 1964, newspaper, April 1, 1964; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth625625/m1/7/?rotate=270: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.