Věstník (West, Tex.), Vol. 33, No. 32, Ed. 1 Wednesday, August 8, 1945 Page: 2 of 16
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Strana 2.
\ i " S! ž PITNEROVÁ:
TRI DCERY
Holky se zapálily a běžely se do komory ry-
chle odstro j ovát.
“To jsme tomu daly,” řekla Karla.
“Nešt, jen když to pomůže,” odvětila Tonča.
Mrzela se na rodiče a zdálo se jí, že jí velice
křivdí, dávajíce statek dceři nej mladší. Kadle
prý by ho, jak jí tvrdila, byla přála, ale kdyby
dooopravdy bylo k tomu došlo, aby se Kadla
stala dědičkou, sotva by byla bývala s takovým
rozhodnutím spokojena.
Odstrojivše se, vyklouzly holky zadními dveř-
mi z komory do kuchyně, kde matka právě dě-
lila čeládce porce hovězího masa a pečeně. O-
tevřenými dveřmi ze světnice bylo slyšet! jásot
a hovor malé Františky, která si perník od otce
donesený rozkládala a otce vyzývala k obdivu.
“Dávejte na stůl,” řekla matka k děvčatům.
Bylo jim jaksi sty dno vejiti k otci, i vzala, Ton-
ča misku na polévku a hliněné talířky, Kadla
lžíce a nože a obě vešly do světnice najednou.
“Skliď to,” řekla Tonča Františce, kladouc
nádobí na stůl.
“Hned, hned, ale napřed vám dám poutu,
když jsem od tatínka tolik dostala,” řeklo dítě
a hned podávalo Tonči velké srdce a Kadle
čtyřhranný kus perníku, na němž na červené
půdě bílým cukrem byla * napsána slova “Z
lásky.”
“Mate, holky, vy jste si nepřinesly poutu, na-
tě, jezte, je to dobrý, já bysem jedla každý den
perník., je to lepší než maso a pečena a buchty
a knedle a zeli — •— .”
“I jdi, štěbeto,” usmál se otec a řekl holkám:
“Vidíte, ta vám přeje více než vy jí.”
“Ano, grunt a kus perníku, to je rozdíl,” za-
mručela Tonča.
“Ale láska je dycky stejná, škoda, že chodíš
na kázání,” namítl otec a musel se tomu po-
rovnání nechtě usmát.
Vtom vešla matka se sváteční nudlovou po-
lévkou a vylila ji na misku. Pomodlili se a jedli
společně, Františka dostala na talířek; museli
ji okřiknout, chtěla si perník di-obit do plévky.
Mezi obědem se pantáta ptal: “Tak jak, pa-
nímámo, podíváš se taky odpoledne na pout?
Je dnes v Klášteře (Zámku Žďáře) tolik bud a
hezkých věcí k vidění a ke koupení. Chasa bez-
toho nepřijde až k večeru k poklidu, dovedeme
tam tuhle toho našeho Frantíka, však ještě na
poutě u sv. Jana nebyla.”
“Ale na Zelené Hoře jsem byla, víte, tati,”
chlubila se Františka.
To tam ale nebyl pout, to budeš koukat, jsou
dole v Klášteře boudy a krámy i na Zelené Ho-
ře, tam prodávají obrázky, růžence a oplatky,”
tak se dala Tonča s Františkou do řeči, aby si
rodiče trochu udobřila.
“A je tam kolotoč, svezeš se na něm, na ko-
níčkovi, nebo v korbě,” slibovala děcku Kadla.
“A panoráma, to budeš čumět,” dodávala
Tonča.
“Tatínek ti koupijou u brány taky jitrnicu
anebo fciřtle,” slibovala Kadla.
“Já nemám ani chuti jíst, skrzevá ty lidský
řeči,” řekla panímáma.
“Ale, mami, snad se nezlobíte,” řekla Tonča
prosebně.
“Pojďte, mami,” domlouvala Kadla.
“Tatínek vám koupijou taky perníkovo a ji-
trnicu a svezete se na koníčkovi,” přimlouvala
malá Františka.
Matka se rozesmála a pantáta, který se v du-
chu. před dorostlými dcerami přece jaksi cítil
vinným, byť i jen proto, že se mu nechtělo na
výminek, pravil, jsa jaksi rád, že ujde dalšímu
vysvětlování: “Jen pojď, panímámo, vybereš si
tam něco od šatů anebo od nádobí a děvčatům
taky. A jestli se vás bude někdo vyptávat na to,
po čem mu nic není, tak mu řeknite, že když to
musí vědít, že můžou přijít ženiši na přípověď
třeba zej tra, že dám holkám hotově, jářku na
dřevo po dvou i sicích, A dobytek, jak se na
dcen se Si poy • gru tu pa d j řku, pai I
VĚSTNÍK
mámo, než Františka doroste, budeme splácet
lehko interese a někdy zeť splatí kápím i. A tře-
ba ešče něco ± řihospodaříme pro vš« ck tři.”
“Enu, pantáto, to já dycky říkám, ty holt jseš
jeden člověk na světě,” panímáma až slzela, u-
važujíc pantátovou moudrost.
Holky vstaly od stolu s lehkým srdcem a po-
klidivše chystaly se s rodiči na pout, byly rády,
že vše tak dopadlo, ač si byly představovaly, že
se rodiče lidských řečí zaleknou a povolí od
svého usnesení.
Ale dobrá kázeň, v které pantáta Stoupa své
děti vždy držel, se osvědčila a holky pěkně ve-
dly Františku mezi sebou, aby se rodičům za-
vděčily.
Z Polničky ke Klášteru čítáme tak silné půl
hodiny cesty,- slabší chodec musí jiti plné tři
čtvrti hodiny, než dorazí ke kostelu P. Marie
dole v Klášteře samém. K vystoupení na Zele-
nou Horu jest třeba další čtvrti hodiny a cesta
do příkrého kopce jest dosti namáhavá.
Vine se silnice cd Polničky ke Klášteru jako
široká šedá stuha mezi poli a Inkami, vpravo
mezi lučinami ji provází, tu a tam se zatáčejíc,
stuhou stříbrnou, lesklou milá Sázava, tratíc se
asi za polovinou cesty ve velkém “pilském”
rybníku, dle mlýna a pily tak jmenovaném.
Tento leží jakoby vklíněn mezi horský hřeben,
po němž se táhne silnice a svah na vrchole te-
prve zalesněný k jihu Žďárské hory směrem
zpátečným toku Sázavy od Žďáru dělící.
Pout svatojanská!
Celé hory se na ni těší po celý rok; na mo-
ravské straně pracuje.se v den sv. Jana Nepo-
muckého sice v polích, ale kde kdo může, od-
prázdní se a spěchá na tu milou Zelenou Horu,
která patří stejně Moravcům i Čechům. Říká-
me, že Zelená Hora u Žďáru leží sice na Mora-
vě, ale že má českého patrona.
V Klášteře a půl hodiny od něho vzdáleném
městě Žďáře drží se na sv. Jana pouť velice
hlučně, procesí se scházejí z celého okolí a na
Zelené Hoře jest pěkná slavnost, jde procesí z
dolního chrámu, nesou sošku sv. Jana nahoru
na Zelenou Horu, průvodu účastní se družičky
a hudební sbory ze všech vesnic ke Klášteru
přifařených počínaje Pokličkou až ze vzdálené-
ho Čechomezí (Babin).
Rodina Stoupova docházela již ke Klášteru,
Tonča s Kadlinou chvilkami nesly malou Fran-
tišku, aby se příliš neunavila, a slibovaly jí di-
vý a krásy, které na pouti uvidí.
Již zdaleka bylo slyšeti hudbu, hned po po-
žehnání se muzikanti umístili v Borovince pod
Zelenou Horou, kde na prostranné “dupárně”
se chasníci a děvčata “vytáčeli.” I v obou ho-
stincích v Klášteře se veselila chasa v dosti
prostranných sálech při hudbě a tanci, ovšem
přebíhali po chvílích z jednoho místa zábavy
na druhé.
Borovinka se táhne po svahu Zelené Hory ke
“konventskému” rybníku, kterýž ji od vlastní-
ho zámku a kostela odděluje.
Pěkně uspořádané stezky a tu a tam uprave-
né schůdky do výše svahu jsou čistě umeteny a
vroubí je tu a tam lístky “zaječího zelí,” zakví-
tajícího drobounkým bílým kvítkem. Ze spada-
ného loňského jehličí prodírá se tu a tam mo-
drým očkem fialka a sasanka, tulíc se k balva-
nu, kterýž omšený tu vyčnívá mezi jehlična-
tým stromovím. Neprávem nese jméno “Boro-
vinka,” méně zde borovic než smrků a modří-
nů utkvívá svými kořínky v kamenité půdě
Ždárských hor.
Pěkně zní hudba pod těmi tmavými koruna-
mi stromů a pestří se lid sem a tam.
U stolků na lavičkách, tu a tam ve skupeních
na upravených mýtinkách postavených, usedá
společnost městská, tu pantátové a panímámy
popíjejíce pivo a hovoříce se známými, s nimiž
se tu byli buď náhodou, buď dle úmluvy sešli.
Blíže sklípku, kde hostinský chová pivo a jídlo,
baví se společnost u kuželek, ponejvíce mladí
pantátové, jimž se “nezdá” v tom májovém
teplíčku jiti na dupárnu, která jest v dnešní
den vůbec jaksi vyhrazena více pro svobodnou
chasu. Smích, volání, hovor misí se ve zvuky
hudby, v rachot padajících kuželek, v šum a
ruch z pouti sem z léhá jící, v modlitby a volání
žebráků, rozl • . lýcli při cestá h a v kvikáte
hlasy fia in í i • ha moník ji Xň yiam ďé na
fljjf H:jg Ve 'středu,"áňe:,B:.'..srpna.IIHft
četně navštěvovanou pouť zavítali pro ten kou-
sek chleba, šk taný jim almužnou.
Když došli Stoupovi do Kláštera, vzala Tonča
Františku na ruku, aby mezi tlačenicí nepřišla
k úrazu, měla ale děvčátko co drže ti, aby jí plno
údivu na vše strany se otáčejíc, z náručí nevy-
padlo.
Františka tu pohlížela brzo na pernikářské
boudy, kde viděla množství perníku nej různěj-
ších tvarů a barev, tu na boudy kramářů, kde
—•cíle jejího náhledu, bylo rozloženo a rozvěše-
no těch nej krásnějších věcí, o jakých se děv-
čátku bylo posud ani nesnilo, že mohou býti na
světě. Tu na ohromnou-, jak se jí zdálo, pano-
ramu, kde byly vyvěšeny křiklavě malované o-
brazy nějakých vražd a poprav a před níž k ná-
vštěvě zval fantasticky oděný jeho majetnik,
mocným hlasem vykřikuje a vzácné publikum
ujišťuje, že uvidí: Všecko jako živé, konc ná-
tur a kunštovně zrychtované I!! —
“Tož, jako kam?” tázal se pantáta Stoupa
svých ženských.
“Tati, tatínku, tu do té boudy,” prosila Fran-
tiška, ukazujíc na panorámu.
“Třebas,” a pantáta vzepřev lokty v bok kle-
stil své rodině cestu.
- “I nechoďte tam s děckem, májou tam samy
mordy, bude se potom bát,” pravil k nim statný
chasník a když se ohlédli, teprve smekl a po-
zdravil: “Dej vám Pán Bůh dobrý odpoledne,
pěkně vítám na pout.”
Všichni poděkovali a Tonča se zapálila —
však věděla, že se asi s Franckem zde setká.
“A to je Šíraův Francek z Vepřové, i vítám tě
na pout,” opětoval pozdrav pantáta a potřásl
Franckovi rukou. “A co jsi tu sám či s pantá-
tou?”
“Ba sám, tatínek jsou jaksi nesvůj, nezdálo
se jim jít, že prý je to na ně daleko, že jich teď
po jaru bolijou nohy, ale našinec nevynechá,”
usmál se chasník.
“Tebe nebolijou nohy, viď, a dáš jim asi ešče
při muzice proskočit,” pravil pantáta vlídně.
“To se ví. Copak si kupujete?” přisvědčil a
tázal se Francek.
“Esce nic, my jdeme tuhle naší Františce u-
kázat ten pout,” odvětila panímáma, a an se
pantáta právě tázal vyvolávače, co se “na to
panoráma” platí, vzala děvčátko od Tonči a
vklouzla za pantátou dovnitř boudy. Děvčata
šla za nimi, ale neměla dlouhého stání, a ana
se Františka od jednotlivých kukátek ani ne-
mohla cdtrhnouti, vybízely holky matku, ať ji
nenechá dlouho koukati, že by se pak opravdu
třeba bála.
“Vám se chce holt k muzice, áno?” smál se
pantáta.
“No, my už jdeme,” svědčila panímáma a od-
váděla Františku. “Mně samé je z toho až zima,
to jsou lidé na světě, tuhle jeden jistý zabil že-
nu a tři děti, to je hrůza, jsou sama krev, však
ho tuhle vedle huž taky zabij á kat.”
“Mami, co je to kat?” ptala se Františka.
“Inu to je takový soudci, co zabijá lidi, co ji-
ný zabili,” vysvětlovala matka.
“Aha, mordýř,” svědčila Františka, znovu
přistupujíc ke kukátku, kde bylo zříti popravu
ukrutného vraha.
“Ne, mordýř je ten, co zabíjel, ale to ten
soudci, ten věší, nebo stíná a je na to hučený,”
znova se panímáma namáhala děcku objasni ti
význam slova posud neslyšeného.
“Aha, to je tedy ten člověčí řezník, o tom po-
vídaly děti ve škole, já huž vím”; Františka
kývala hlavičkou a na potvrzení vstrčila prst
do ústek.
“Co vy v té škole všecko nezmelete,” smál se
pantáta.
Vyšli z panoramy a panímáma se zastavila,
na prostranství, kde byli rozložení prodavači se
zbožím hrnčířským a porculánovým.
“Mami, pojďte,” pobízely holky.
“Ejnu počkejte, já bych ráda tuhle ten ňáký
střípek,” panímáma už koukala po hrncích a
miskách, kuthaneeh a krajácích.
“Ale snad byste se s tím netáhly po pouti,
nechte to, až půjdeme dom,” Tonča přešlapova-
la ohlížejíc se mezi pernikářské boudy, kde se
kmital šedý klobouk na černé kudrnaté hlavě.
“FrtP 1 ’ kupu e poutp,” usmála šéKufe
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Moučka, Franta. Věstník (West, Tex.), Vol. 33, No. 32, Ed. 1 Wednesday, August 8, 1945, newspaper, August 8, 1945; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth626012/m1/2/?q=+date%3A1941-1945: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.