Věstník (West, Tex.), Vol. 31, No. 3, Ed. 1 Wednesday, January 20, 1943 Page: 9 of 24
This newspaper is part of the collection entitled: Texas Digital Newspaper Program and was provided to The Portal to Texas History by the Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
“Chcete říci, že sama k vám přišla, že jste te-
dy nedal podnětu k důvěrnému styku. Ale po-
dle mého mínění nezbavuje vás tato skutečnost
odpovědnosti... Není vše tak jednoduché. Stý-
káte se s naší rodinou dost dlouho, dobře jsem
pozorovala, že jste si Marietu předcházel, dvo-
řil jste se ji. ačkoliv jste věděl, že si má jednou
“Připadal mi zcela jiným ve svém bílém pra-
covním plášti”, horovala Marieta dále, “v tru-
chlivém, tísnivém ovzduší nemocnice. Lékařství
je užitečné a krásné povolání. Vezme-li si mne,
budu studovat medicínu, až bude po všem. Ne-
smím mu být na obtíž ... a práce vedle něho
bude jistě rozkoší, Heleno. Musím si přece za-
sloužit jeho lásku”.
Utrpení a naděje vyvolala romantický nápad,
pochopitelný v jejím věku.'Nápad však nebyl
neuskutečnitelný. Marieta, jedna z nejlepších
abiturientek gymnasia, by to jistě dokázala.
Nej důležitější nyní bylo, že péru jejího života
vrátila se pružnost. Činí plány do budoucna!
Bude pracovat, bude dobývat lásky mužovy a
milovat dítě, bude snad i trpět, jistě bude trpět,
ale bude plně žít, žít .. .
Marieta si nezaslouží špatného osudu, má do-
bré jádro. Mohla se jinak vyvíjet, kdyby rostla
jenom podle Heleny. Nejenom společnost, ale
také vliv prosté a domácké macechy, která vi-
děla své štěstí v pečlivě utřeném prachu, správ-
ně upraveném jídle a důvěrném žvastu, rušil a
trhal nitku oduševnění, kterou Helena usilova-
la vplésti do povrchních zájmů sestřiných. Bo-
řek byl příliš zaměstnán sám sebou a házel jí
jen skromné drobty svého reproduktivního in-
telektu a jeho láska nebyla dost silná, aby ji o-
chránila, při první zkoušce zklamala. Otec
chválil a podporoval praktický smysl své samo-
statné mladší dcery. Vyznala se v jeho podni-
cích a měla dosti jasný přehled o jeho naklada-
telských akcích. Za cenu její ochotné spolupráce
dovoloval jí všechno. O jiné se nestaral. Uzda
byla příliš uvolněna, volnost jí uškodila. Ovládl
ji pocit nesmírné lítosti a shovívavosti k sestře.
“Zítřek vše rozhodne, spolehni se na mne,
všechno ti usnadním, jenom se již nerozčiluj”.
Konej sena Helenou, mísila Marieta dlouho do
noci pláč ve smích a naději v zoufalství. Unave-
na usnula konečně v sestřině náruči trhaným
nepokojným spánkem.
XVII. POMLČTE O VŠEM.
Přesně v jedenáct hodin zazněl u bytu Palo-
va zvonek. Děvče uvedlo do přijímacího salon-
ku architekta Holce.
Paní Helena vykročila mu vstříc s klidným
úsměvem v obličeji. Holec byl poněkud bledý
nesvůj, oči mu svítily, ale jen dobrý znalec lidí
mohl poznati. že je rozčilen. Maska jeho oblí-
mom poznán, ze je rozčilen. Maska jeno obli-
čeje byla jinak dokonalá, jako u člověka protře-
lého nej různějšími i méně příjemnými a do-
konce choulostivými situacemi.
“Promiňte, pane architekte, jestli jsem vás
vyrušila v práci”. Podávala mu ruku.
Ani v jejim obličeji nebylo lze čisti nějaké
vnitřní pohnutí. Nebylo jí ve skutečnosti žá-
dným potěšením dotýkati se ruky Holcovy. Pro-
myslila si, jak bude s ním jednat. Uznala, že
bude nej vhodně jiší zbavit se té věci zkrátka.
“Pozvala jsem vás, pane architekte, k jedná-
ní o návrhu na novou úprvu mého salonu. Tato
věc není však naléhavá. Byla to jenom zámin-
ka, snad jste sám vytušil. Jde mi o něco daleko
vážnějšího, o Marietinu budoucnost. Marieta
byla ke mně upřímná. Vím, co se stalo. Považu-
ji za svou povinnost otázat se vás, co s ní chcete
učinit . . . Jst...... .....
odpovědnost
o ---- ---------- --------*---7-----~ ~------
učinit ... Jste si, myslím, vědom, že máte jistou
odpovědnost ...”
Odmlčela se, dívala se na něj zpříma, že ne-
' - ..... ........
m
.........................................II...................................
mohl uhnout! jejímu pohledu. Nedělal dojmu
překvapeného člověka.-
■i
“Milostivá paní, je to nepříjemná věc . . . ”
“Zdá se mně, že nevolíte správné slovo . . .
Rozumím mu tak, že si neuvědomujete své po-
vinnosti ...”
“Opravdu necítím snad závazku nebo povin-
nosti k slečně Marietě ve vašem smyslu . . . O-
kolnosti , za jakých došlo k takovému konci,
nebyly takové, abych si mohl uvědomit! záva-
zek.. . ” .
za muže vžiti Bořka. Došlo mezi oběma k ne-
shodě, která ji rozrušila, a její hrdá a nezkuše-
ná hlava zahořela po odplatě, přišla v rozčilení
k vám. Snad si nemyslíte, že by přišla ke komu-
koliv? Ne, tak špatná není. Vyrostla bez ma-
minky, já jsem měla pro ni málo času, má málo
rozvahy, slabou vůli, snad to souvisí i se slabší-
mi nervy . . . častý případ u dnešních mladých
lidí. Ale vy jste přece zkušený muž, nesete tedy
větší díl zodpovědnosti. Domnívám se, že by se
k ní nebyl každý přítel naší rodiny zachoval tak
jako vy ... ”
“Tady se střetají dvě stanoviska, mužské a
ženské ... Jste příliš přísná, milostivá paní, a
posuzujete mne zaujatě. Chápu vás, máte sleč-
nu Marietu ráda ...”
“Ano, právě proto, že mám Marietu ráda,
mluvím s vámi o ní a chtěla bych znáti vaše ú-
mysly. Nebo mám snad považovat vaši radu,
aby hledala lékařskou pomoc, za vaše poslední
slovo?”
“Ano, milostivá paní. Není to z mé strany leh-
komyslností — takové případy jsou přece běž-
né. Marieta ví dobře, že je pro ni výhodnější
zbavit se následků než z jakýchsi předsudků
spojit svůj život s člověkem, s kterým by ne-
mohla být šťastná. Myslíte-li však, že ze spole-
čenských důvodů je pro ni nezbytné, abych si ji
vzal, učiním tak, ale nemohu jí slíbit, že jí zaji-
stím bezstarostný život, že ji učiním šťastnou.
Umělece není svým pánem, nejsem stvořen pro
rodinný život. Umělec si musí uhájit svobodu.”
“Vynuceným soucitem ji nechci zachraňovat.
Ona by ostatně vaší nabíky ani nepřijala . . .
nemá zdání, že jsem vás pozvala ... ale já jako
zkušenější a trochu nedůvěřivá k její rozvaze,
nemohla jsem přejít k dalším věcem bez osob-
ního dohovoru s vámi. Ted’ už nejsem nevěří-
cím Tomášem . . . Myslela jsem, že věříte v po-
měru k ženě také v lásku, oddanost, vděčnost
... vy však věříte jen v techniku. Horkokrevné
děvče se vám oddalo, přišly následky ... vy
znáte jenom jeden prostředek, pro vás nej poho-
dlnější, lékařskou dovednost. Co děvče cítí při
vaší radě, zda je to bolí, je vám lhostejné, Po-
vinnost, závazek, srdce, svědomí . . . jsou vám
pojmy neznámé. Tím hůře, je-li vás v dnešní
době více . . . Ani Marieta, ani já nežádáme od
vás za těchto okolností soucitu, almužny . . ,
Buďte prosím, když už věci se tak utvářily,
gentlemanem a pomlčte o všem . . . S Marietou
to nemusí skončit tak zle, jak jste si představo-
val. Je přes všechno dost vzácná někomu, kdo
to o ní ví . . . Slibte mi, že se nikdy nebudete k
jejímu dítěti hlásit . . . Jediné slovo “slibuji”
chci od vás slyšet, pane architekte”.
Holec se ještě dlouho styděl za neslavný ko-
nec rozhovoru s Helenou, za důraz, který polo-
žila na slovo gentleman, za to, jak rychle vsta-
la, sotva vyřkl to osvobozující “slibuji”, aby už
nemohl vyřknout jedinou otázku, jedinou o-
mluvu. Poklonil se a odešel s pocitem, že jej ně-
kdo z nenadání přetáhl bičem přes obličej . . .
Ne, na Helenu nepomyslil nikdy, když přijí-
mal její sestru. Jaký byl hlupák! Bylo mu po-
třebí nechat se přirazit ke zdi její slabou ru-
kou a ani neceknout? Neznal jí, považoval ji za
trpnou bytost, nepočítal s ní . . . tím více účin-
koval její otevřený zákrok.
Sotva za Holcem zapadly dveře, volala Hele-
na doktora Jahna. Když zvonek aparátu zadrn-
čel, vzala sluchátko do nejistých rukou, ale slo-
va pozdravu již zněla pevně.
“Ludvíku, vím všechno . . . Nezměnil jste vče-
rejšího rozhodnutí? Trváte na tom, aby Marie-
ta přišla dnes odpoledne k vám?
Vyřídím to Marietě, přijde jistě ...
Spokojena s vámi? Ludvíku! Děkuji vám . . „
a na shledanou u nás co nejdříve ...”
Pověsila sluchátko a zůstala sedět nehybně u-
„ psacího stolu, aby ukojnejšila rozehrané ner-
vy. Těch několik slov s Ludvíkem ji vyčerpalo a
rozrušilo více než lekce udělaná Holcovi. Vzpo-
mněla svého zásnubního večera, kdy hrála Ri-
chardovi s překypujícím srdcem Dcbussyho
Clair de Luně. A sestra — chudák, co všechno
zkusí, než si vybalancuje rovnováhu.
S klidnějším ternem krve ve spáncích před-
běhla měsíce a zastavila se u dne, kdy se zadívá
po prvé do dětských" očí Marietina dítěte. Roz-
kvetla dotekem té živé představy, která jí dala
pocit znásobené životní síly.
Právě dva dny po tom vrátil se Richard z ú-
řadu zamyšlen, s očima tvrdýma a roztěkaný-
ma. Zdálo se, že se chce zhostit nějaké nepc
hodině myšlenky. Několikrát zkoumavě, skoro
podezřívavě přelétl zrakem rozjasněnou tvář
ženinu. Mlčel uzavřeně po čas obědu, nošeného
do jídelny na veliký stůl, prostřený přesně a se
vkusem přímo uměleckým, na jaký je zvyklá
každá jídelna dobře situovaných Francouzů.
Po jídle přesedl si ke kulatému stolku u okna
a navyklým rychlým gestem sáhl po popelníč-
ku, cigaretě a černé kávě. Jeho pohled zablou-
dil k velkému stolu, kde žena dojídala jablko,
ale hned se rozptýlil v neurčitu.
“Chystej zavazadla, má drahá”, řekl náhle
svým rozkazovacím způsobem. “Tentokrát na
cestu delší a svízelnější. Počítej se všemi roční-
mi obdobími. Za měsíc, nejdéle za šest neděl
pojedeme přes veliký rybník. A nebude to pou-
hý několikadenní výlet. Možná, že tam zůstane-
me čtyři, pět roků”.
Zamlčel se a přímo se vpil do světlých, váž-
ných očí ženiných, které překvapeně k němu
obrátila.
“Do Ameriky! Spojené Státy ovšem. Do kte-
rého města?” řekla pohotově, ale nemohla se
hned vzpamatovat. Příliš ji překvapil.
Jmenoval jedno z největších měst Spojených
států.
“Konsuiátní služba se mi zdá v nynější době
pro mne výhodnější”. Udával jí ještě více pří-
čin svého náhlého rozhodnutí. “Co tomu říkáš?
Choť generálního konsula — to přece nebude
špatný titul? Těšíš se?” zvídavě zapátral zas v
jejích očích. Jako by se jí vtíral svými otázka-
mi do srdce, tak jí to připadalo. Neuvítá tedy
sestřina dítěte na svět, nebude mít možnost
projevit mu všechnu tu nezužitkovanou lásku,
která mrtvě a nehybně tlí na dně jejího srdce.
I tento náhražkový nápoj je odtažen od jejích
vyprahlých rtů. A ještě s něčím bleskurychle
účtovala.
V té chvíli se podivila živé představě stesku
po Praze, který jako černá peruť zastřel klíčící
radost z odjezdu, ze změny. Viděla nyní jasně,
že ji bo.de těžko znovu opouštět i své rodné mě-
sto, viděla je z Letné v ranních mlhách, z. kte-
rých se pracně prodírá rudý kotouč sluneční,
aby se konečně zaťal ohnivými drápky zlatých
skvrn clo šedé, bezbarvé plochy Vltavy, viděla je
odtud ve dnech, kdy celé se koupalo v mléčné,
mlze, kdy ani jedinou věžičku a střechu nebylo
vidět a slunečním paprskům drazem kovové
střechy podařilo se' rozhoditi pouze několik stří-
brných skvrn na tok řeky,'zahalený neprodyš-
ným závojem mlhy.
Myslí promítala barevná večerní nebe za ko-
runami stromů v Chotkových sadech, panora-
ma s Hradčan a s Petřína, parky a zahrady,
plné kvetoucího šeříku, nábřeží rozkvetlých a-
kátů. Všechny ty zajímavé krásné kouty praž-
ské, zkrášlené jarním sluncem, nebo sněhovou
vrstvou, měly vždy pevné místo v jejím srdci,
takže stesk po zahradě “Na klínku” dostavil se
až naposled. Srdce nepřiroste příliš k tomu, co
přichází prostřed života.
“Abych pravdu řekla, dívám se na Ameriku
očima Sinclairovýma a Levisovýma. Samé hmo-
tařství, standard, mechanika, nic individuelní-
ho. A dlouhé plavby se také obávám”, řekla na-
hlas.
Zamračil se.
“Myslil jsem, že ti přijde změna vhod, že tě
příjemně zaměstná. Ráda přece cestuješ, s po-
žitkem poznáváš nová místa. Či snad budeš po-
strádat něco z Evropy? Nebo dokonce z Prahy?
Nenecháváš tady . . . hm . . . řekněme . . . kou-
sek srdce, na něčem, na někom ...” řekl s prů-
hlednou, zřetelnou narážkou.
“Richarde”, purpurová vlna krve přelila se jí
drobným obličejem a modré oči zvlhly. “S te-
bou půjdu kamkoliv a kdykoliv”.
Richard tenkrát viděl v La Saule, snad už
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Moučka, Franta. Věstník (West, Tex.), Vol. 31, No. 3, Ed. 1 Wednesday, January 20, 1943, newspaper, January 20, 1943; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth627002/m1/9/?rotate=90: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Slovanska Podporujici Jednota Statu Texas.