Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 40, No. 18, Ed. 1 Friday, May 1, 1959 Page: 2 of 8
This newspaper is part of the collection entitled: Cechoslovak and Westke Noviny and was provided to The Portal to Texas History by the UT San Antonio Libraries Special Collections.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
HOftLOVAK ^ WEST, TEXAfe
V pátek, dne 1. května 1959
M. Fričová
Skleněný Vrch
< Pokračování)
Téhož hřbitova, od jehož dra
i Jio hrobu zdála se kdysi ces-
u. na skleněný vrch tak snadná
.. blízká a nebe klenulo se vy-
úsměvné a plné slíbu,
ťady byl strop nad hlavou, nad
:»..ným temenem a úzko a těsno
u mavo jako ve vězení.
Ano, jako ve vězení!” opako
u. la si Eva. “Je možno kdy vy-
., ’i. odtud na širé prostranství,
j.a cestu, stoupající vzhůru?”
Připadala si opuštěná, bezbran
/.. a odstrčená. Připadala si zhru
i.élá, ošuntělá a pošpiněná. A
v, .očko to, co zažila v posledních
c iiech i dříve před tím. všecky
. y hořkosti a zklamání, veške-
uri stesk, který v ní žil od mlá-
onen nepojmenovaný stesk
z ..nosti života a krásy, přieliá-
i y k ní ve změněných obrysech
( avější a nemilosrdnější.
Za půl hodiny přišla pro ni
^ -ejzová. Byla pobledlá, se sto-
» mi slz na lících. Otírala se
■'ikovým šátečkem a před zr
. a lem se napudrovala. Neříkala,
r 3 a na dotaz Evin jen rukou
r: > ivla.
“Darmo mluvit! Ta se zabez-
r čila!” ušklíbla se. myslíc na
A linovou. “Ale pověděla jsem
, im! Ředitel byl zelený vztekem
a ta fraucimor teprv! Ať si ne-
■-myslí, mně ještě taky zuby nevy
padaly! Ať si nehrají! Zamí-
hám jim takový pěkný, vybar-
/•?.ný skandálek, že uvidí! Kdy-
c;,>cn za to jit muselar’
' Prsty se jí chvěly, kabelku ne
a ne zavřít. A najednou se r0z-
akala. ,w
“Tohle mně trhá! To stálé roz-
č lení! Já jsem tady,” ukázala na
rrsa, “popraskaná, jako staré
ráno! A dnes mě to zas na tý-
či ;n zničilo! Zas budu ležete ve
tmě jako Lazar!”
Odcházely společně. Ve vesti-
bulu uviděly Kalinovou. Hovoři-
n s dramaturgem. I její nevin-
ný obličejek vyhlížel ztrhaný a
zestaralý. Kolem úst jí škubalo
zlostí.
“Jaká hrůza je vlastně tako-
. výhle život!” pomyslila si Eva.
“Jakou strašnou daní krve a ner
'•ů platíme svá prchává vítězst
ví! Jakou stálou strašnou daní!”
Dramaturg přiběhl k Evě a
.-tiskl jí ruku.
“Přeji příjemné zotavení, sleč
no! Takhle někam do hor, od-
počinout si, hodně odpočinout!”!
A to ostatní, —” usmál se líbez-
ně — “jen trpělivost! U našeho
cechu je třeba především trpě-
livosti! Hodně mnoho trpělivos-
ti!" Naklonil se k ni a přišep-
tal — “A representace, slečno
representace. To dělá mnoho!”
“Taškář!” odlehčila si za ním
Krejzová. “Samý taškář je to!
Hrají si s námi, iak se jim za-
chce, protože vědí, že na nich
závisíme, že bez nich nemůžeme
být!”
Herci stáli před divadlem v ně
kolika skupinách a hlučně se ba
v/i li. Měli světlé obleky , slaměné
klobouky, byli veselí a elegantní,
n" už bedni otroci vrtkavé a kr-
vežíznivé bohyně, která tam zů-
; stala nyní skryta ve tmách za
• těžkými dveřmi.
Několik mladých žabek v leh-
kvch letních setech promenádo
válo se na protěiším chodníku a
l koketovaly s herci.
Tm°éd VaMok zavolal na Evu
■ a rozběhl se k ní.
' Hezky hlavu vzhůru, lion-
"ku! A vy mi ji nekazte!” po-
hrozil Krejzové. “Žádný nářek a
vzdycháni! To by koukala, jak
my se museli prokusovat! Co o-
na! Takové mládě! život má
před sebou! Kdyby chtěl někdo
naříkat, naříkejme my, staré ku
šťály. A kam si vyletí z Prahy?
k mamince, že? Pomazlit se! Co-
že, ne?” nadzdvihl udiveně tra-
gické obočí. “A ví co teda? Při-
jela k nám, na Lužnici. Moje Má
řinka bude blažená, beztoho se
oo.1 í. že od těch ryb oněmne!”
Rozloučili se srdečně. Ještě za
ni volal — “Nezapomněla tedy.
Evičko, a napsala kdy' Chytím
jí candáta, jakživa nejedla ta-
kového ! ”
Evina mračna se poněkud pro
trhla tímto setkáním.
“Jaký je to vzácně dobrý člo
věk!” řekla
“Věru dobrý!” přisvědčila Krej
zová zamyšleně. “Toho ten lud-
ráoVý život neotrávil!”
Fvlo k polednímu, ulice byly
icko řeky sluneční, chodců má-
lo.
“Všecko už je po venkově!”
povzdechla Krejzová. “Za týden
b”da Praha mrtvé město! No, já
po'*>du ještě odpoledne.”
"Kam?” optala se Eva bez záj
mu.
"Na Zbraslav. Do vily k mému
rtof~čkovl. Mám už tam svůj
koutek. Však se ieho dcera s mu
ž"m n->d 'ím divně šklebí. Ale co
je mně po nicn0”
Šly ooět chvíli mlčky, několik
!'dí ohlédlo r« za Krejzovou. U-
ř nála se pokaždé polichoceně a
bezděky se napřímila.
“Vidí! Znají mé! O, naše obe-j
censtvo dovede být vděčno!” pro
táhla efektované. “Za to tl tam!
A co jsem ji chtěla říci, Evo! Ka-
linová jí neublíží, třeba už má
Blaženu ve spárech! Ta je na ni
krátká! Ale ta brněnská, ta Mal
šovská, je nebezpečná! Ne mně",
usmála se trpce. “Mně už žádná
neuškodí. Ale pro ni, pro mladou.
Znám ji a slyšela jsem o ní. Je
z patricijské rodiny brněnské a
celé dalekosáhlé příbuzenstvo ji
postrkuje kupředu. A není hlou
pá. V Brně už má svůj význam.
Ona se jí i naše kráska lekla —
Teď se jistě rozletí proti ní. To
by mohlo i nám posloužit! HLa
vní věc však ■+-'* zastavila se a
vzala Evu ped paží —: “teď vidi
už dokonale, jak to chodí. Na mě
rnú odstrašující přiklad. A já, má
zlatá, já měla jinou energii a
jinou kuráž, než má ona!'Na to
musí mít člo.věk kůži a ona ji ne
má. Ona je kuře, ji zašlapou. A
proto ji říkám, zlatá slova jí ří-
kám. jednou si vzpomene — dr-
žela se Holana, zabezpečila se,
dokud je čas! Co zmůže samotná
ženská! Nic! Každý ji odrazí-
každý ji odstrčí! Všecko jí půj-
de snáz, uvidí a pak — až ji to
omrzí, a to jednou přijde, až se
jí z toho ze všeho žaludek zved-
ne — bude moci utéci a bude
mít kam utéci! Nebude jako já
nebo takový veterán, jako je pa
ní Tomanová! Ono se řekne, přiz
působit se, v každém oboru se dá
vyniknout, ale ono to přece jen
zhořkne, hrát basu tam, kde
jsme měli dřív první violin!”
Políbily se na rozloučenou.
“Kdyby věděla, s jakou hrůzou
já končím teď každou sezónu,
každý takový divadelní rok! Pro
tože vím, že ten nový bude zas
krok do tmy. zas o stupeň níž”—
Zeslabila hlas a téměř šeptala.
“Ví. Evičko, co bych já teď chtě
la? Mít někde venku domek, mu-
že a děti, takovou docela kalen-
dářovou rodinku a já bych va-
řila. šila na děti, před domkem
by byla zahrádka, večer bych si
sedla, lamoa by svítila a já dě
tem povídala jak to bvlo, když
isem byla slavná, obdivovaná
kdvž mi tleskali a kdvž isem v
Bělehradě hovořila s králem.”-—
Usmála se na svoji vidinu tak
měkce, jak ii Eva dosud nikdy
usmát nevidělo. Náhle však jeii
úsměv zmizel. Vvhrkla jako po-
lekaně. “A babičkou bveh už mo
hla bvť. Ježíši dobrý, babičkou!
Búh ví. kam ta léta uletěla!”
Eva dívala se za ní, jak zaš-
la do průjezdu domu. s koberci
no. schodech a uředstavila si ii v
ieiím rozcáhlém bvtě s povad-
lými namátkomi. s dárky záporné
nutýoh ctiťůň. představila si ii
vhe stařečka, žabího krále
iehož dcera a zeť dívají se na
ni ink^ na otcův hřích, za rěiž
cp st,”dí . — A nnk si vznnmnčlq
iak vídalo Kve^vou na jevišti,
tohdv. v nrvvch letech, kdv při-
š'a do prohv a cjriiq h’'á'a v dře
''řnpni elivndplkii. i a V ii Kvil. osl
káš? Tys už pro samou slávu za-1
pumuěia. že normální člověk ta j
ky obědvá? Počkej, musiš pojisti
s námi! Abys viděla, jak se má-
me! Považ — zrovna dnes jsou
halušky to ty ráda! Jako na-
schvál jsou!” Hovořila bez ustá
ní, plna radosti, ochoty a lásky.
A hned zatleskala do dlaní.
“Děvčata, talíře, příbor pro dá
mu! A polévku hned! Doufám,
že jste ji nesnědly zas všecku!”
Divky .vskutku ihned přiběh-
ly, upravily stůl, zvědavě pošil-
hávaly po Evě
“Vidíš je, kudllčkyt Povídáme
Si n tnhél” připojila IlClčua.
Domovnice zůstala v chodbě a
podávala děvčatům mísu s polév
kou. i , t •,;
Helena zavřela za nimi dveře.
“Tak teď jsme .konečně zas
spolu!’-’ řekla uspokojeně a jala
se obsluhovati Evu. “Pěkně kfo
bouček dolů. a už. jez! Beztoho,
děvče, nevypadáš zrovna nejlá-
pe!” pohlédla na ni zkoumavě.
“Nejde ti ta zlatá kaplička zvlát
stě k duhu!” t - >, —
Eva dosud nesetřásla nepřijem
něho dojmu ze setkání se sestrou
na niž za svého nynějšího života
téměř už zapomněla.
“Poslyš,” optala se Heleny, “co
je s tou ženou?”
Helena zvážněla..“Co je? Bude
chovat! S dvacetiletým tátou!
Je to nepěkná historie. Ale co
chceš? Ta ženská je chudák, ve
liký chudák! Teď drží kluka ú-
pěnlivě, aby ji neutekl !Aby její
dítě mělo tátu! Slouží mu, dře
se na něho, on se povaluje a dá
se živit jako z milosti, A na to-
ho příštího tvora chuděra shání,
až je to k pláči. Slíbila jsem ji
že jí ušiji výbavičku a tak po
chvilkách se s tím piolám. Ty
nevíš, jak ona ,ié vděčna. Ruce
nohv by mi líbala.”
“To je strašné!” vydychlá Eva
a v jejiťrt srdci udeřila v-zpomín
ka na slova, která kdysi dávno,
pronesl dědeček Žebesta “Hřích
může zploditi zas jen hřích!” A
zase se jí mihla krásná, černá
hlava otcova, hájovna v Modrá
ku a večer, kdy Liszta přehrá-
val —
“To je strašné!” opakovala.
Helena pokrčila rameny. —
“Život! Zákon zachování rodu!
Možná, že se takhle rodí génij!
Génij, který vyroste na špinavém
dvorku, v zastrčené ulici!” A do-
dala jasněji, dotýkajíc se ráme
ne Evina — “Na tebe myslí po-
řád. Ty jsi její svátost. Schová
vá si noviny, kde je zmínka o to
bě a před divadelní cedulí vyv-
stává důlky. Buď k ní laskava,
prosím tě! Promluv s ní potom
vlídné slovíčko! Já vím, jak ona
čeká! A teď povídej honem! Jsi
spokojena, ubíhá cestička? A jez
při tom!”
Eva poslušně vzala lžíci.
“Co ti mám říci? Spokojena?
Kdy já budu spokojena! Vždyť
víš sama. U nás není na spo-
kojenost času ani místa. Stále
jen dál, dál, aby tě jiní nepřed-
běhli.”
Ťíovnln O ii '7Óv\r\ň\') it /luchll
o ot-óla si být jako ona —”
Eva vracela se sama po Karlo
vě mostě, jez zpíval a u křížov-
níkú počali vyzváněti poledne.
“Ubohá, ubohá a ubohé my
všecky” odpovídala v duchu Krej
zové. “Za čím se pachtíme, zač
nasazujeme svůj krátký, kone-
čný život? Hledáme stále něco,
vztahuje ruce k čemusi, če-
mu dáváme vymyšlená jména a
neslyšíme, kterak nej krásnější
hlas nás volá k pravdě, k něze
a kráse. Stydíme se ho uslyšet,
tak jsme sešli!”
Nechtělo se jí domů. Bála se sa
moty, bála se příválu vzpomínek
který na ni čekal v pokojíku s
terasou. Řekla si — “Helenka
Klementová!” a obrátila se u
schodů vedoucích na Kampu.
♦ ♦
Neviděli se od promoce Leona
Psarského.
Helena vykřikla radostí, když
se Eva objevila na nrahu
Objaly se se starou srdečností.
A ještě někdo se rozradoval. Ne-
vlastní sestra Evina, domovnice.
Myla v kuchyňce, stála, dlouho
nepozorována, tiše ve dveřích-
a teprve Helena na ni upozorni-
la. Eva podala jí ruku. Zeptala
se — “Jak se máte?” Nemohla
nikdy přemoci pocit jakéhosi za
hanbení, když uviděla tuto že-
nu.
Ona se jen usmívala široce pod
zástěrou, kterou přikládala k ú-
stům a nemohla promluvit. A
Eva zpozorovala, že jeli posta-
va je zdeformována těhotenst-
vím. Zašla rychle do pokoje, aby
ušla tomuto nohledu.
V těsném bvtě Hanině bvlo
živo. Měla tři švadlenkv, naiap
la si pokoiík r>řes chodbu u sou-
sedky. tam šdv. Helenin pokoj
bvl zař{Zen na salon.
Rndělv nvní u oběda, Helena
s děvčaty. Vehnala je vesele, se
bralv se smíchem své talíře a
břžoiv do ktichvně.
Helena vzala Evu za obě ruce a
zatočila s ní,
“Žes nš-išla. žes n*'šla t.v divo
rozmarná! Ani nevíš Inkou ra-
dost isi ní udělala, žes přišla! A
eo troníš? Hraíeš. hraíeš. svět
urUvuinčo a nof-íd hrdlíš p té
cvofp hóhvo To jsi holka tuze
vytrval tvor! A — rro né na —
což obědvala jsi už? Nu, co kou-
“Mlč!” zakřikla ji Helena las-
kavě, “ty sama předbíháš, ty bu
deš postrach! Viděla jsem tě v
Solnessoví a tvoji kněžnu o slav
nostech! A četla jsem všecko!
Ty myslíš, že já nemám z tebe
radost? Jak se vybarvuješ? Teď
máš prázdniny, viď? Budeš stu-
dovat — já tě pořád vidím, jak
ses tenkrát trápila s Polgarovým
Panenstvím! A jak jsi pak hrá-
la! Ty jsi bohem pomazaná, to
já vím. A copak dělá Polgárek?
Pořád si tak dobírá lidi ve svých
knížkách?”
Nyní to přišlo! Nevzpomněla
Eva, že tato otázka přijde, že
musí přijít!
Neodpovídala. Helena porozu-
měla. Vstala, položila hlavu E-
vinu na svoji hruď.
“Měj v rukou můj osud, mou
radost i můj žal jako carevič ve
vejci ptačím život Kostějův—”
“Kde je ted?” optaia se Hele-
na.
“Nevím! Snad ve Varšavě i"
‘Je opravdu konec?”
‘Konec, konec —”
“Ubožátko! Děvčátko moje,”
promluvila Helena s překvapují
cí něhou, “protos tedy přišla?”
“Dávno, dávno, již nikdo tak
k Evě nepromluvil! A vzpomně
la na jejich staré rozhovory, na
svoje nadšení, na svoje povětr
né naděje, s nimiž vyšla do svě-
ta, na svoji Pannu Orleánskou
s vlajícím chocholem. A to, jak
on přišel a řekl —.“Jak vy si tu
královský bydlíte!” Kde, kde to
byio všecko? Daleko, daleko za
vodou, na druhém břehu.
Zaplakala kratičce na prsou
Heleniných. Pak se utišila. Za-
čaly si vykládat o společných přá
telích. O komiku Ursovi, který
seschl na nitku. O malíři Hanáko
vi, jenž si namluvil děvče zbohat
lého kupce, pletl hlavu a pojmy
celé rodině a teď byl s nimi na
letním bytě na Sázavě.
“Což Ima?” vyslovila Eva o-
patrnou otázku.
“Chystá se na veselku!” odpo
věděla Helena svým nedbalým
způsobem, v němž těžko bylo lze
nostřehnouti starou bolest. -
“Pojedou do Paříže. Ona dosta-
ne stipendium. Posílají ii tam
pracovat. Na škole jsou nadšeni
jejím talentem Má hromadu do
poručení a ie tím všecka pnhlěz
léna. Psarski půjde s ní. Dají
se oddat.- čekají jen na svoleni
poručníkové. Ten. sw bude - divit,
že se holka najednou vynořila!”
Jméno Psarského zaznélo ost
ře na jejích rtech.
A najednou chytla Ev,u za ru-
ku. “Jaký to.máš prstýnek?”
Vyřkla to kvapné, zřejmě ráda
zámnice ke zrněné hovoru.
Teprve nyní si Eva povšimla,
že je Helena přepadlá, jako stra
vená a že má hlas zastřený stá-
lým katarem, jenž ji již dříve, u
divadla, soužival.
“Měla by se šetřit!” pomyslila
si. Neodvážila se však vysloviti
tú ‘imyiias, tieooť nezapomněla,
jak nevrle přijímala Helena po-
dobné, rady. -, ■
A byla téměř povděčrja, že má
někoho, kontu lze upřímně po-
věděti záležitost s Holanem.
“Podívejme sq na Evičku!” tle
skla Klementová podivně do dla
ní. “Oni ji chtějí vozit p0 Itálii
a ona nechce! Hlupáčku starý.
ru. Helena postavila Eviny po-
větrné nrady na tvrdou zem a
.hrady se rozsypaly.
“Věřila jsem,” mluvila na o-
branu, “že mé povede láska. Ale
to bylo jen první poblouzněni
na mé cestě, nejhorší zajetí, do
něhož jsem upadla, zrada na so-
bě samé, neboť pak jsem už ne-
viděla nic kromě svého srdce. Po
znala jsem, že láska oslabuje a
tříšti. Kdo chce vysoko doletět,
nesmí si křídla zatěžovat. A lá-
ska táhne k zemi, k malému kou
sku země, jako kamení. Pozna-
la jsem, že duch. který chce tvo-
řit, musí jiti sám. A tak se vra-
cím k sobě samé, zas svým sta-
rým touhám dám se do služeb.”
Helena vstala a objala ji kol
ramen s mateřskou shovívavo-
stí.
“Dej ti Pán Bůh štěstí, děvče!
Jsi zrovna taková, jako moje I-
ma, Pořád ještě tisíc metrů nad
zemí. Nemůžeš býti jiná. Jsi
jeď, iproč bys nejela! Vezmi sil mladá, obě jste mladé, Imai-íy.
ho„ nádivečku, vezmi si hol.Co
bys nebrala? Já ti ušiji svatební
roucho s vlečkou takhle dlouha-
nánskou!”
“Počkej,” krotila ji Eva, “vž-
dyť on mě ještě nechce! Kdo
,ti řekl, že chce? On mi jen na-
bídl byt a šperky po nebožce, nic
víc!”
“Ale bude chtít! A ty, ty přij-
meš! Viď, že přijmeš? Já budu
k tobě jezdit na návštěvu. Zá-
kaznice vyházím. Teď nemám
kdy na vás, jedu k zámecké pa-
ní. Přece.mi radost nepokazíš!”
Obě se zasmály.
Rozhovořily se znovu. Evě kaž
dou větou spadávalo tíže. Příběh
s Holanem se během, tohoto roz-
hovoru podivně vyjasňoval. Měla
v srdci dosud poslední příznivý
dojem z něho, z jeho rozloučení,
z rozmluvy v pracovně a nyní
když o něm Heleně vypravovala,
rozšiřoval se tento dojem na ce-
lou událost a Eva bezděčně při-
barvovalá své vypravování v tom
to smyslu, jenž jí lichotil a jenž
ji uspokojoval.
Nezastíraný údiv Helenin ji
těšil a snažila se opět zcela při
rozené, po ženské vlastnosti, jej
zvýšiti líčením zámku, parku, le-
sů, lokajů a hudby, a nakonec
řekla o Holanovi — “Víš, Helen-
ko, on se zdá zcela dobrým člo-
věkem. třeba je na první pohled
takový urputnický!”
“Dobře máš,” pochválila ji Kle
mentová, “tak tě slyším ráda!
Konečně se začínáš dívat prak
ticky. A pak jim všem ukážeš,
všem se v oč'ch zajiskří!”
“Na mou duši!” vyskočila Eva
vzrušeně. “Na mou duši, o to Tlí
jde! Já už vím, že sama nic ne-
dokáži!'Já si řúyslela vlastní s\í
To já jsem už zešedivglá mou-
drem, to já všecko na rub. Ře-
klas mi to jednou, pamatuješ?
I to moje švadlenství mne už..o-
mrzelo. Zestárla jsem, má dra-
há. Potřebovala bych krve mlá-
denčí!” Zasmála se jakýmsi pu-
klým úsměvem.
“Víš, co je ještě nového?” za-
čala dříve, nežli se Eva vzpama
tovala. “Šandová umřela. Ano,
ano, stará Šandová, naše divoká
kachna. Dolítla. chudák. Měla
pohřeb z blázince. Hodili ji na
Olšanech do šachty. Byla jsem
na pohřbu jen já a dvě bývalé
sousedky z její ulice.”
“Tak —” pronesla Eva nezvu-
čné.
Helena usedla znovu proti ní,
opřela hlavu o loket.
“Ta šachta je hrozná. Člověka
tam hodí na hromadu jako roz-
bitý hrnec. Mě musí odvézti k
nám na hřbitov, do naší vesni-
ce.”
Eva dotkla se její ruky. “My-
sli na život, nemysli na smrt.”
“Vždyť já myslím!” probrala
se Helena. “Ta myslí na nás sa-
ma. Tuhle byla u nás v domě.
Taková udýchaná, pospěšná. Jen
se mihla. Umřelo malé děťátko.
Měla jsem od toho okamžiku zce
la zkřehlé ruce a zimnice mnou
třásla ještě druhý den.”
“Jsi ty podivín!” prohodila E-
va a povšimla si přepálených via
sů Heleniných a nezdravé, po-
žleutlé pleti, samý drobný lišej.
Helena zpozorovala tento po-
hled a prohnula se v ramenou
svým starým, frivolním způso-
bem.
“A co tedy tvoje kvartýrská?
Je dosud spokojena v bohumilém
\ svazku manželském se svým pá-
1Í0u. ‘‘vlastní prací — ale to bďúem? Dávno jsem ho, dědka^ro
trvalo fšnad deset, snad dvacet 'stopášného, neviděla. Ale chodím
let! Utloukla bych se dřív, sho-
řela bych nedočkavostí a tou-
hou! A iá musím růst rvchle, ry-
chle, teď, uukud jsem nina mízy.
dokud moje jaro ještě nedokve
tlo. dokud porostu k slunci, vz-
hůru! Strom, který zasadili v
nodzimu. překvapí zima.” Potřás
in fii9n*"í, utvořenými jako ka
líchy kvetu.
“Řekne se pracovat, pracovat!
Já chtěla pracovat, tolik jsem
chtěla, ale vždyť oni mi nedo-
volují, oni mě nepustí k práci!
Odbudou tě jednoduše! Represen
táce, representace!” opakovala
po dramaturgovi. “To jim impo
nuje! A dají ti na ni dvě zlatky!
Melas pravdu, mělas pravdu, to
je hrozné, že člověk vedle umě-
ní musí taky jíst a chodit obut a
nakupovat hedvábí k jednomu
'židáčkovi a ten ti je mu podoben
jako bratru. Vždycky na něho
zašilhám a on už udělá cenu!”
Nepustila Evu až večer. “Kdož
'ví, kdy tě zas uvidím! Ty jsi
teď vzácná návštěva a já ne-
mám nikoho, s kým bych vedla
své pohovúrky. Co si počnu, až
mi tě odvezou?”
Ima se zatím vrátila. Vypro-
sila si. aby směla Evu doprovodí
ti.
Zavěsila se do ramene Evina
a přitiskla se k ní horoucně v
oné přemíře citu, kterou má mlá
dí.
Měla rezavé vlasy krátce za-
střižené. Vypadala jako hošík.
Mluvila o své cestě do Paří-
že, o profesoru, který jí vymohl
oblečen! A ředitel a ti ostatní stipendium, o jiných, kteří jí da
dívají se na tebe, jako by tě hl
dali kdesi u svých nohou a mi-
lý tě odhodí jako veteš. Ty ne-
víš, Helenko, ty nevíš, jak já
všecko tohle cítím! To lidské po
koření v sobě, ten pošlapaný i-
deál. Vyšla jsem hrdá, neposkvr
něná do světa a teď, teď někdy
pochopit nedovedu, že jsem to
já, která tam mluví, tok jedná,
hádá se, rve se, ponižuje se a
krčí! Ktprón je možno tak za-
li doporučení k vynikajícím li-
dem.
“Všichni jsou ke mně tak ho-
dní. tak nesmírně hodní, sleč-
no!” zahořovala. “Profesor Š.. iá
se ho s počátku tolik bála. bvl
mrzutý a pořád si bručel do vou
sů. Přišel ke mně, k mému stoja
nu, vzal dláto a z mé práce nez-
bylo nic! Kolikrát jsem si rty
rozkousala do krve. abvch se ne-
rozplakala! A raiednou mě na-
hodit, jako mě zahodil Polgar!”
Zasténala tiše do semknutých
rukou.
Helena poslouchala mlčky a
pozorně.
“A to chci, víš. to chci!” mlu-
vila Eva dále. “Ukázat! jim, vy-
rústati před jejich domýšlivými
čely a surovýma rukama, vyrů-
stali, aby mne už nedosáhli, aby
mi ta špína nestříkala už do tvá
ře! Smazat, smazat své nynější
pokoření, pokrýt slávou svoji ny
nější bídu, uvidět hluboko pod
sebou všechny, kteří dnes triům
fují nade mnou; kteří mě přezírá
jí. Donutit je, aby uvěřili ve mne
donutit jeho, aby uvěřil, aby po-
chopil, že jsem nebyla jen jed-
nou v řadě, jednou z jeho milov
nic, že jsem byla víc. že jsem by
la až příliš dobrá pro jeho hru!
Snad je to sobecké, snad je to
ješitnost a malichernost, nazvi
si, jak chceš, ale já, já, Helenko,
já bych nemohla dnes žiti dál!
kdybych si tohle neříkala, kdy-
bych v tohle nedoufala!"
“A má ti k tomu dopomoci Ho-
lan” pronesla Klementová zvol
na.
Bylo to řečeno tak studeně a
střízlivě, že Evino horlení se svi
nulo povadle jako praporek v bez
větři.
Sťskla rozpálený obličej v dla
nich. Ano, to bylo zase po sta-
vrhl pro-stipendium!”
“Doktor Psarski pojede s vá-
mi?” optala se Eva.
Ima se vesele zasmála. “Doktor
Psarski! Doktor! Já mu také tak
říkám někdy ze žertu, on to ne
rad slyší. Ale ať si! Všecky hol-
ky z umprumu mi závidí, že mám
doktora a že se budu vdávat. —
Hm, já bych se raději nevdáva-
la — mně se to takhle líbí, ale
když on se, hlupáček, o mne bo-
jí. Jako by byl na světě ještě ně
kdo jiný. než on a já!”
Vydechovala dlouze, všecka lí-
ch vátaná štěstím.
“Bála jsem se. že si pak zev-
šedníme. až budeme spolu po-
řád. ale on se na mne rozhně-
val za to a měl pravdu. Teď se
už taky nebojím. Budeme oba
pracovat, celý den. Já v atelieru,
on v nemocnici. Sejdeme se až
večer. A to si najdeme pokojíček
na Montmartru — rozhodně mu
sí být na Montmartru! — bude-
me mít stolek lampu a okno vy-
soko nad Paříží, víte, jako v Lou
se! A dole bude chodit vetešník,
Marchand de habits a bude si
znívat písničku —”
“Ano. všecko bude. jak vv si
přejete!" usmála se Eva. Kmitla
se jí myšlenka, které nevvslovila.
Ima ii však vvtušila svým vní-
mavým. rozhořelvm srdcem.
“Drahulinka už všecko ví —”
řeckla rychle. “Nesmíte se na) smutného dne, byl Hoian
mne hněvat, slečno! Nesmíte si
myslit, že Já —že na ni nemys-
lím — mne pro ni každá moje
radost zabolí. — Ona špatně spí
teď, kašle, celé nosi jí slyším pře
cházet. — Ale, řekněte mi. jak
jen to zařídit, abych ji neporani
la? Kdyby tak bylo možno, aby
chom žili spolu, všichni tři, ale
oni se musí přemáhat, mají-li
spolu pět minut promluvit!”
“Máte pravdu,” přisvědčila E-
va. “Nic nelze změnit na osudu.
Radujte se, Imočko! Radost je
vaše iakn váé hnHo i £o], příj
de-li k vám jedenkrát.”
Opakovala zamyšleně — “Přij
de-li ke mně jedenkrát. — Ale
jak bude moci přijít, bude-li u
mne on?” . • •
Eva chtěla jí říci — “Ubohé
pošetilé děvče! Zachraňte se
včas, zachraňte se: před tou stra
šnommocí. která sluje láska!”
Ale řekla jen — “To je krás
né, že tak věříte!”
< Té noci nemohla Eva usnou-
ti. Stála na své terase, nad ti-
chou řekou, v níž se obráželo
■ bezhvězdné nebe a myslila na slo
va. která tu kdysi řekl Jiří Pól
gar.
“Chtěl bych tu sedět po. ce-
lou noc a povídat si s řekou.”
Myslila na ně tak, že se jí zdá
lo, jako by ji je šeptal u samé
hlavy.
Druhého dne, hňed po rán'.:,
zaklepala na ni bytná a podala
jí pletený .košíček.
“Nějaká venkovská babka, ho
přinesla!” vysvětlila a zívala ze
široka. “Pospíšila si. A voní to
jahodami!”.
Byly to vskutku jahody. Lesní
jahody. Celý pokoj se jimi roz-
voněl.
Posílal jp Oldřich Kopecký.
Psal — “Jsou z paseky pod Čer
nou horou. Pamatujete se na ni
.ještě? Mívala jste ji nejraději.
poněvadž tam kvetly nejkrásněj
ší vrbky a na podzim jsme si tam
dělávali hůlky z divizen. A vy
jste mi tam jednou vypravovala
legendu o Panně Marii a jednoru
ké holčičce, pamatujete? Posí-
lám Vám jahody po ženě naše-
ho dělníka, která jede do Pra-
hy za svým synem vojákem. Je
jich tu jako by krve nakropil a
vy jste řekla, že se k nám ne-
vrátíte —”
Ano. jahody z paseky pod Čer
nou horou! Ano, ano, bývala vše
oka fialová vrbkami a ona ji mí
vala nejraději, poněvadž na ní
svítilo slunce po celý Boží den.
Vyšla po snídani do Odkolkovy
zahrady. Bylo tu prázdno, jen
hrstka chudých děti honila se
kolem záhonu, hlídač seděl na
lavičce a pokuřoval si. Město za
řekou leželo zaníodralé, tiché,
parníček plul po vodě a pískal
jako nezvedený kluk. Jeli na něm
školní děti na výlet, zpívaly pro
nikavými hlásky “Přijde jaro.
přijde” a z nábřeží jim několik
lidí mávalo šátky.
Evě kývaly se před očima lesy,
plné chřípí měla jejich vůně, dě
ti viděla na pasekách, bosé, opá
leně, radostné, jako ona sama
bývala, městečko viděla s červe-
nými střechami a křikem kohou
tím a všecko to bylo tak daleko,
tak nenávratně daleko. Slibova-
li si s Jiřím Polgarem, že si spo
lu zajedou do jejího domova, že
mu ukáže svůj rybníček, svoje
louky, kapličku sv. Antonína
před níž kdysi hrávala kamarád
kám Ofelii a Pannu Orleánskou.
Připadala si opuštěna, vydě-
děna z radosti všech v tomto let
nim ránu, které mluvilo o zele-
ných. slunečných krajích. Pře-
cházela po pěšinách, povděčna
tomu, že ji nikdo neruší, duši mě
la rozvlněnou, dojmy na ni dorá
žely překotně a zmateně, míha-
la se Helenka Klementová, Imo
géna, a zase Krejzová, Holan.
Polgar a mladičká Polka a zno-
vu zavolaly lesy a pak zas to,
if>k ’>k!a Helena Klementová —
“Ta šachta je hrozná. Člověka]
tam hodí na hromadu jako ruz- |
bitý hrnec.”
A pojednou zdála se jí tato
slova a smysl jejich plným dě-
sivého významu, jakési skryté po
h růžky.
Vyšla do ulic a vrátila co do-
mů až po polednách.
Hodiny vlekly se pi.živě, smu-
tek a nuda, brala knihy jednu
Po druhé a odhazovala je omrze-
le, těch několik knížek, které si
přivezla z domova z knihovny ot
covy.
V jedné z nich, jak ji náhodně
pootevřela, za hlčála včtu — “Ne
bojím se trpčil.”
“Nebojím "o trpěti!” četla hla-
sitě jako (dpověď komusi. —
“Nebojím so trpě'i!"
Bylo jí, jako by slaia sama u-
prostřed nesmírné prázdnoty.
Zmocnila se jí podivná zem-
dlenost. Zdálo se jí nemožným
pohnouti rukou.
“Kdo mne to ta!: utleukl?” ří-
kala si.
Hleděla na zavřené dveře a přá
la si chvílemi. “Kdyby tak ně-
kdo vešel, kdyby někdo vešel ale
spoň o sirky požádat!”
A téhož dne večer vyskočila
stejně radostné jako překvapeně
když jí bytná ohlásila návštěvu.
Ten, kdo přišel v podvečeru
Stál na prahu a usmíval se.
“I Polgar tak kdysi vešel!” na
padlo Evu.
“Vy!” vydechla poněkud stís
něně.
“Já!” Zavřel dveře nemilosrd-
ně před udiveným krkem bytné,
která stála za ním v předsíňce.
“Přišel jsem vás poprosit, chtě
la-li byste ztrávit se mnou ve-
čer na Žofíně. Jste osamělý člo-
věk jako já, venku je hezky a
já bych si rád s vámi pohovořil
Půjdete?”
“Půjdu!” přikývla. Povšimla si
že neočekával svolení tak rych-
lého a že mu oči zjasněly.
Poklonil se. “Děkuji vám. Poč-
kám dole!”
V síňce opět div neporazil byt
nou. Narazila tam na ni i E-
va. když o málo později vyšla za
ním, ustrojena ve svých nejlep-
ších šatech.
“Kam, slečinko, kam?” ptala
se mazlivě. “Na Žofín!” odpo-
věděla Eva se schválnou urči-
tostí
“Tak, tak!” pokývala panička.
“To s tím pánem, co tu byl?”
“Ano!” vykřikla jí Eva u Sa-
mých očí a vyběhla.
“To i-' hrozná ženská!” řekl
Holan dole.
“Hrozná!” přisvědčila a zas-
mála ce. “Dívá se jistě za námi!
j A nčv bude číhat, kdy se vrá-
tí;..!”
“Nebudete tady bydlit!” pro-
nesl stručně. “Ale jaká jste vy
dnes hezká! Jako bych vás byl
rok neviděl, tak se mi stýskalo!”
Řekl to žertovným tonem a po
celou cestu pak mluvili o lhostej
ných věcech, o jakých hovoří-
vají dva-známí, setkají-li se ná-
hodou.
Na Žofině hrála hudba, světla
měkce se stlala do zeleně a na
bílé ubrusy Elegantní společnost
cizinců obsadila několik stolů a
živě se bavila. Když Eva přechá-
zela kolem, všichni, páni i dámy
ohlédli se po ní se zájmem a po-
zorovali ji chvílemi i pak. když
usedla s Holanem. Postřehla to
a třeba byla to maličkost napro
s'o bezvýznamná, jeji ženská je
šťnost byla pol'chocena a těši-
lo ji i to, že se Holan na společ-
nou zamračil.
“I7u, jak trávíte svoji dovole-
nou? Bavíte se dobře?” optal se
s nádechem ironie.
“Proč se ptáte?”
“Poněvadž j te právě nevypa-
dala tak jako byste se dobře ba-
vila, když jjem vešel. Studuje-
te?”
“Nestuduji! Nač bych studova
la? Vzali mi všecky role, které
mi sp.bovali půl roku a které
mám dávno nastudovány.”
“Vzali?”
“Dostala je. Kalinová a kdosi
nový z Brna. Potřebuji prý tr
pělivost a — representací.”
Nadzdvihl obočí. “Nezlobte se
na ně, mají ták trochu pravdu.
Potřebujete vskutku trpělivost
a — repiesentaci. Potřebujete ji
již k povýšeni vlastního sebevě
domí. Oslníte, až ji budete mít.
především ten byt je nemožný.
Opakuji — tam nezůstanete! —
Kdybyste viděla, jak umí v ci-
zině bydlit krásné ženy!”
Rozhovořil se. Znal všecka di
vadla evropská, viděl slavné he-
rečky a uměl vyprávěti o nich
zajímavé drobnůstky, ať již vy-
pozorované či vyčtené. Eva se
chvílemi podivovala, kolik bystro
zraku a přirozeného důvtipu by-
lo v úsudcích Holanových. Byl
debře naladěn, jak bývají už li
dé po dobré večeři, při hudbě a
víně, vypravoval živě a plastic-
ky. Eva chvílemi vydychovala o-
pojením. I jí hudba a víno a ná
lada kolem, světla a teplý večer
vstupovaly sladce do žil a její
mladá chtivost dojmů a snadná
obrazotvornost lačně vyplňova-
ly onu nrázdnotu nnn vypálené
mí te. které cítila ve své hrudi
v posledních hodinách.
Pravda, vyprávěl tak kdysi i
na večírku “Vítěze”, tehdy však
připadalo jí jeho vypravování
nabubřelým a protivným. Nyní
bylo jinak. Byla by se sama po-
divila, jak dalece jinak kdyby
byla vzpomněla. Ale ona nevzpo
mínala. Říkala si — “Je třeba
zv.vknouti mu. Snad je v něm víc
než se na první pohled zdá. Bý-
vají takoví lidé, jejichž studán
ka ■ zanesena kamením”, — A
r;.k si ještě říkala — “Není lépe
seděti tu s ním, s lhostejným
člověkem, jehož žal mě nezar-
moutí a jeho radost nezahřeje,
nežli upadnouti snad v nové ot-
roctví citu, vyplýtvaného dar-
mo? Oč ie on horší Jiřího Polga
ra? Snad jen o to, oč jsem onoho
milovala, oč jsem si ho nade vše
cky ostatní vyvýšovala!” A jaký
si skrytý vzdor, který seděl v
jejím srdci, našeptal jí obdivnou
frázi pro Holanovy vzpomínky.
Pohodil rukou. “Leccos jsem
viděl. Zajímalo mě to kdvsi. Svět
mě zajímal. Dnes bych jej chtěl
sjezdit znovu jen nroto. abych
jej někomu ukázal.”
Pohlédl na ni. najednou pra-
vil — “A —vy nosíte můj pr-
stýnek, to jste hodná!”
Orchestr hrál Bizeta, kdosi na
biízku bzučel si píseň Carmeni-
nu. — “Ať tak čí tak, vždy smrti
znak —”
Bezděky přivřela ocl. Jako by
se jí dotkl ledovou rukou. Leh-
ký mrazík ji přeběhl.
Naklonil se k ní přes stůl a
řekl rychle přitlumeným hlasem
“Odjíždím zitra. Kdybyste jela <4
mnou, uviděla byste na Lidu
hrát Duse s divadlem de la
Scalla.”
Mlčela. Přelamovala prsty pl-
na nervosy, nerozhodovati a ne-
klidu.
“Řekl jsem vám již jednou"
miuvu ztlumené dál, “myslíte si
že máte strýčka, chcete-li, bo-
hatého strýčka, který si usmyslil
udělat vám radost. Jste sama a
já jsem osamělý — proč bych si
nemohl zahrát na vašeho strýc-
ks? f
V té chvíli, dřivé nežli domlu-
vil, chopil ji prudce za ruku. *
“Chcete-li vidět své známé”
šeptal, “podívejte se tamhle!”
Jeho obličej byl ustydlý napje-
tím.
Nemusil ukazovat. Otočila in«
stinktivně hlavu. A snad dříve,
nežli stačily jej uviděti její oči,'
ucítila ho ve svém srdci. Jako
říznutí nožem.
Po promenádě šel Jiří Polgat
s malou společností. Byla v ni
jeho žena a mladá Polka. Žel s
ní v čele, měl bílý, plstěný klo«
bouk v ruce a jeho arabská tvář
se smála.
Přešli a zapadli vzadu mezi sto
iy.
Neohlédla re.
A hudba hrála dosud píseň —
Carmeninu — “Ať tak či tak —"
Cítila, že Holan na ni upřené
hledí a že čte z jejích očí.
Zeptal se — “Přejete si, aby-
chom odešli?”
zavrtěla krátce hlavou —
“Ne!”
Mlčeli.
Zdálo se jí, že slyší smích, je-
ho smích a zvonění náiamků.
A tehdy naklonil se k ní Holan
znovu a opakoval — “Odjíždím
zítra! Chcete jeti se mnou?”
A ona odpověděla, aniž naň
pohlédla — “Ano!”
“Po druhé!” vykřikl Holan tlu
méně a nadzdvihl pohárek s ví-
nem. “Dnes mi vás nabídl pa
druhé. A na třetí čekat nebudu!
Zítra pojedeme spolu, slečno E-
vo!” promluvil zvolna a rozmý
sině. “A až se vrátíme z cesty,
nu, kdož ví, co se potom nesta-
ne ' ”
Vyčkával odpovědi. Neuslyšel
ji.
Plakala v ní každá žilka, každý
nerv.
Jiří, Jiří, Jiří.
Holan ji dovezl domů kočá-
rem.
U vrat se uklonil a řekl — “V
osm hodin bude stát můj vůz
před vaším domem. Pamatujte si.
prosím, v osm hodin!”
Opakovala poslušně — “V osni
hodin!”
Pokývl a políbil jí ruku, stu-
denou jako z ledu.
“Tak a teď buďte již klidná
Všecko bude dobře!”
Vystoupila po schodech jak«
náměsíčná.
Naházela svoje věci do kufru
s takovým chvatem, jako by se bá
la. aby ji někdo nezadržel.
K ránu stála na terase, na
své terase, o které si kdysi roz-
hodovala, pújde-li za svým snem,
či má-li se vrátiti domů, a do
svítání nad řekou hlasitě skaň
dovala slova, slova Michelange-
lova, která opakovala své duši pa
celou noc.
“Ačím jiní zmírají, já musím
žiti!”
Povoz přijel, jak Holan určil
přesně v osm hodin.
* ♦
O měsíc později, koncem čer-
vence 1902 vracela se Eva Hoda
šová z italské cesty se svým mu-
žem, továrníkem a statkářem Ho
lanem. Re svým. mužem, neboť
byli oddáni v Benátkách v chrá-
mu Santa Maria rielio Salute. V
chrámu, který si Eva zamilovala
pro zvuk jeho jména, nro slad-
kou vidinu jeho v světle měsí-
čním, vidinu luznou iako celé
toto město, jež nestacHv znrofa
novati unavené oči poutníků z cf
lého světa.
Byl to Holan, který navrhl sňa
tek v cizině. Došlo k němu 9
rychlostí tak překvapující, že E-
va. když na to mnohem později
vzpomínala, pochopit nemohla,
jak se všecko a takřka bez její
vůle uskutečnilo. Jen tak, jako
když zámek zaklapne.
(Pokračování.)
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 40, No. 18, Ed. 1 Friday, May 1, 1959, newspaper, May 1, 1959; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth783160/m1/2/: accessed April 26, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.