Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 41, No. 33, Ed. 1 Friday, August 12, 1960 Page: 2 of 8
This newspaper is part of the collection entitled: Cechoslovak and Westke Noviny and was provided to The Portal to Texas History by the UT San Antonio Libraries Special Collections.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
ČECHOSLOVÁK — WEST, TEXAS
V pátefc, dne 12. srpna 1960
Začarovaná I %
Vi •
svetmce
..íi (napsal)
rtíf T. E. TISOVSKÝ
Pil slavnostní hostině, kterou
“.vystrojila stará paní Hanušová
?Aa počest syna svého Prokopa,
prohlášeného doktorem lékařst
“Ti, Vyslovila Prokopova sestra
^deňka, provdaná za gymna-
' sijního profesora, z nenadání
^myšlenku, aby Prokop, jenž ho
“#lal osvěžit své znavené nervy
"ňéjakou cestou do hor, podíval
~se také do Tuřan, otcova rodiš-
tě. A bylo zřítí na Zdeňčiné mla
šistvém, ušlechtilém obličeji, že
je svou myšlenkou všecka nad-
řena. Návrh se ostatně zalíbil
'^šem — kromě šestnáctiletého
''Luďka, studenta, jehož “anglic
kým” klidem nebylo lze tak sna
dno pohnouti.
“Vidiš, Zdeničko,” mínil pro-
cesor Viktor Popelík, Zdeňčin
'"Ijfianžel, “to je myšlenka vskut-
“kli krásná. Tatínek tak vrouc-
ně vzpomínává svého rodiště —
á z vás dětí ho doposud nikdo
<fkem nespatřil.”
■'■B“Já také ne!” hlásila se paní
“Hanušová, ještě rozjařena doje
Iťinými obřady na universitě, při
p\chž byl před chvilkou jejímu
drahému Prokopovi odevzdán
‘doktorský diplom, a též trochu
* tifoachtěna mimořádnými hospo
"dyňskými starostmi. “A kolikrát
'jsme se tam už s tatínkem chy-
stali!”
“Jak že je tomu dávno, tatín-
ku, co jste prodali svůj statek
Tuřanech?” zeptal se mladý
, cjoktor.
“Čtyřicet let,” rychle odpově-
děla místo otce Zdeňka Popelíko
vá. “Že mám pravdu, tatínku?”
“Ano, ano, dítě,” usmívaje se
.přikyvoval lysou hlavou. “Čty-
řicet let tomu bude teď v srpnu.
. }§a věru, Prokope, mohl by ses
tam podívat, když už se hodláš
• xózjet na nějakou tu cestu.”
“Podle toho, co nám o Tuřa-
rrpech napíšeš nebo povíš,” ozvala
zas paní Zdeňka, rozhodne-
me se i my. Možná, že bychom
se tam rovněž vypravili. Snad
ještě letos. Někdy za měsíc. Co
Ítflřiyslíš, Viktore?”
“Smýšlím jako ty, Zdeničko.
_,^est nepopiratelnou povinností
ťrtenů rodiny, ne-ii věcí jejich
srdce, aby znali rodiště otcovo.”
:V “Vždyť by vam iam nedali ani
frpoclehu!” úsečně poznamenal
_£,uděk. “Proč pak lézt násilím
_ j^o takové vesnice?”
Ušklíbl se, zčervenal — a sklo
■ijl '
■rpiv oči šermoval opět na talíř
‘ vidličkou a nožem.
Profesor Popelík se nevrle za-
mračil: “Tobě, Luďku, není na
světě pranic sváto.”
“Jen kopaná!” vesele švagra
opravil Prokop.
* 1 “Prokope, opravdu bys tam
t,* mohl zajet,” všecek zaujat nalé
____bal starý pan Hanuš. “Ať ti dají
<< nocleh nebo nedají! Kdybys ne
mohl přenocovat v našem bý-
valém stavení ani jinde, vrátíš
se prostě do Velkého Chlumu. Ho
dina cesty tě nezabije. Tam v
hotelu nocleh dostaneš. Velice,
velice by mne zajímalo zvědět,
jak to tam v Tuřanech vypadá!”
“Žijí tam sedláci zbohatli vál
kou — jako všude na vsích,” pro
hodil zas Luděk. Ale nikdo se
„tentokrát nechytil na jehc uště
pačhá slova.
_ “Tatínku,” hlaholila paní Zdeň
Jta, “kdybych já jela do Tuřan,
Inemusila bych se vůbec ptát, ku
Jdy a jak. Z toho, co jsem kdy od
;tebe uslyšela, vykreslila jsem si
'obraz zcela jasný. Z nádraží ve
«Velkém Chlumu šla bych městem
.na prouiehiou stranu a našla
| bych ulici Tuřanskou. Ulice přej
'uč v silnici, rovnou jaito mlat.
J“Stržený mlýn” je na polovině
jcesty. V Tuřanech bych došla asi
í do prostřed vři, potom okolo ško
Ily a kaple v právo na most —
Ja za potokem kolem hostince k
J (Jlouhanskému, ale úzkému a měl
Mtému rybníku. Teď po lávce přes
^rybník, rovnoběžně s rybníkem
'"leště asi tři sta krokův a — oct
Šíula bych se u dolejšího plotu
'Jíývalé Hanušovy zahrady. Je to
tatínku, nebo není?”
“Docela, Zdeňko, docela je to
tak”, spokojeně potvrzoval pan
Marníš. “A co dál?”
JS “Nu — chvíli bych se pásla —”
“— v zahradě na trávě!” za-
"Yvičel Luděk a uličnicky se roz-
^flichtal.
Prokop se také zasmál, a tro-
vtou i otec a matka. Profesor Po
-J)elík však velmi hněvivě přemě
£$il darebu, jenž mu seděl napro-
ti. Zdeňka se nezlobila. Otočiv-
MH se k prostořekému bratříčko-
—yi chytila ho jemně ?a ucho.
TZ, “Ty kluku nezbedný! jsi ty mi
.'^kvítko z čertovy zahrádky! Abys
rijTéděl: skutečně bych se chvíli
opásla, ale jen pohledem na mi-
•' sta, na nichž tatínek prožil mla
£oá léta. Uviděla bych nízko k
~ #emi schýlenou jabloň, na jejímž
Z kmeni sedával a četl nové kni-
r$y.”
“VrchllcDého, “Epické básně”,
tehdy právě vyšly,” podotkl
-itarý pan Hanuš.
*** "Za Jabloní Jest Jakýsi kope-
«JJek a mohutná košatá hruška.”
“Na ni jsem jednou vylezl, a
skryt ve větvích, celé odpoledne
jsem četl Verneuv "Tajuplný ost
rov.”
“Jejé, tatínku,” zubil se Lu-
děk, “tak ty jsi lezl také po stro
mech? A neroztrhal jsis kalho
ty?”
“Pokud se pamatuji, neroztr-
hal. Ty naproti tomu zůstáváš
jen při zemi a kopáš — a přece
jsi přišel několikrát domu rozed
rán hírio M
“Zato knih mnoho neroztrhají
nynější hoši!” bolně povzdychl
profesor Popelík. “Nic nečtou.”
“Luaěk čte dost,” zastala se
%ynka pani Hanušová.
“Detektivky,” broukl profesor.
“Také jiné knihy.”
Luděk neuznal vkusným, aby
se vméšoval do pošetilého — jak
sám sobě v duchu říkal — spo-
ru matky se švagrem, co čte. Ja
ké pak hádky! Čte, co se mu
libí. K čemu pak by už byla u
všech všudy ta republika, kdy
by v ní nebylo ani takové svo-
body! S profesorem Popelíkem
se on — Luděk — ovšem nikdy
neshodne. To je absolutně vylou
čeno! Na neštěstí ho měl teď
v sextě na dějepis. Jen tak tak,
že nemusil dělat postupku. Tako
vý je ten švagřiček — Zdeňčin
manžílek!
“Z pokojíku, nebo — řekněme
ze světničky, v níž jsi, tatínku,
leccos prosnil, vedlo okno do za-
hrady,” pokračovala Zdeňka ve
svých vzpomínkových dohadech.
“V měsíci květnu nejednou jsi
přiběhl neočekáván domů — ne
bál jsi se cesty více než dvou
hodin — jen abys mohl pobýt ve
světničce přes noc. Ani jsi vlast
ně nespával za takových nocí.
Oknem se ti lila vůně ze zah-
rady, jež celá tonula ve sněho-
bílé záplavě květů. Vůně ta až
opojovala ptáky, odpočívající ve
snětích; sténali a úzkostně tiká
li. Když se na východě rozjas-
ňovalo, sedal jsi už, tatínku, v
okně a poslouchal, jak ta pta-
čí kapela kre koncertu ladí, jak
se dohromady svolává, jak se na
vzájem ke spěchu pobízí — až
konečně spustila první hlučný
sbor. Do pěti jsi, tatínku, na-
slouchával koncertům; ale po-
tom jsi se už musil chystat na
zpáteční cestu. V osm hodin jsi
byl opět ve své třídě — Ta svět-
nička se ti stala drahou, neza-
pomenutelnou. A byl jsi z ní ko-
nečně — vyhnán”.
“Kterak to, Zdeničko?” divil
se profesor Popelík.
“Vy o tom nic nevíte, Vikto-
re?” žertoval pan Hanuš spráskl
ruce. “A to jste mi pěkný zeť!
Neví o takové veliké události ze
života svého tchána!”
“Tatínku, řekni to Viktorovi!”
zaprosila Zdeňka.
“Nu tak poslouchejte!”
♦ *
Pan Hanuš takto vypravoval
o štěstí svého mládí a jak bylo
kruté zaplaceno;
“Byl jsem už čtyři léta na stu-
diích a nebylo mi pranic zná-
mo ,že náš majetek je v pomě-
rech více než nepříznivých. Měli
jsme jeden z největších statků v
Tuřanech. Rodina naše byla ov
šem četná. Dvě dcery a čtyři sy
nové. Obě mé starší sestry dospí-
valy, tři bratři byli mladší než
já.
Když se můj chlapecký rozum
poněkud tříbil, pozoroval jsem
u maminky hořkou jakousi zá-
dumčivost. Ale neptal jsem se,
jaké jsou její příčiny. Až se mi
pojednou všecko jako bleskem
osvětlilo.
Otec začal churavět — a za
té nemoci se jeho hrdé selské se
bevědomí jako sníh rozplýva-
lo. Jednou dopoledne v měsíci
prosinci vyvolal mě ze třídy ře-
ditel gymnasia a hlasem chlácho
livým mi oznámil, že pro mě oři
šel z domova posel. Otcovi se prý
přitížilo, “ale” — konejšivě do-
dal — “nějakých obav nemusíte
mít.”
Podobně mě upokojoval sám
posel, mladý tuřanský chalup-
ník Nečas.
Zašli jsme do mého bytu, tam
jsem se přestrojil do svátečních
šatů, načež jsme pospíchali k
Tuřanům.
Otcovi bylo velice špatně. Le-
žel ve velké světnici a zápasil s
dechem. Rozvzlykal se křečovitě,
když mne spatřil ve dveřích.
Celá rodina byla shromáždě-
na. Ani jsem se ještě nedovedl
vpravit ve vážnost chvíle, když
se ozvaly na dvoře zvonky saní.
Z Velkého Chlumu přivezl náš če
ledín notáře. S ním zároveň ve-
šel do světnice soused Dvořák,
bohatý sedlák. Hned byl upraven
stůl pro úřední řízení.
Otec na úmrtním loži odprodá
val sedláku Dvořákovi polovici
svých polností.
Trvalo asi dvě hodiny, nežli
notář a písař sepsal kupní smlou
vu a zároveň otcovu poslední
vůli. Tatínek už polo bez vědo-
mí, listinu podepsal. Na večer
skonal.
To byl mezník, jenž oddělil mé
mládi bezstarostné od mládí, jež
jsem si upravoval pro své do-
bro vědomě.
Na pohřeb přišel též otcův
bratr, rozvážný, hodný muž. —
Když Jsme se vrátili ze hřbito-
va, zavolal si mne stranou a os-
větloval mi nové poměry. Naše
Jmění se povážlivě ztenčilo, ale
přes to budeme prý moci dobře
žít, jestliže se jen všecko pořád-
né vezme do ruky. Na konec mi
dal otázku, záleží-li mně na tom,
aby se nám obstojné vedlo. Ar-
ciť jsem odpověděl že mně na
tom záleží. “Nuže” — pravil
strýc — “musíš nechat studie a
chopit se sedlačiny.”
Měl jsem v žilách krev čistě
selskou a horoucím srdcem jsem
lnul ke všemu, co bylo naše. Nic
rr.čr.č po tčehte olovech ótijcu
vých vybuchl jsem v prudký
pláč.
“Dobrá!” strýc mne uklidňo-
val. “Neni třeba, aby ses rozhodl
okamžitě. Uvaž věc a domluv se
s maminkou.”
Dohodli jsme se tak, že si ma
minka vezme k ruce jistého sta
rého příbuzného, chudého do-
bráka Doležala — a co dále, že
uvidíme.
Maminka se brzy přesvědčila,
že starý Doležal není hospodá-
řem valným. Ale starala se sa-
ma, lopotila, dřela — a mě ne-
chala na studiích.
Mládí rychle zapomíná. A je
nemilosrdné. Pro mě rozkvetlo
štěstí uprostřed nesnází a běd.
Matka se v hospodářství ohá
něla jak dovedla. Mnoho nocí asi
probděla v úzkostech, tisíceré
ponížení oplakala při sporech s
věřiteli, na něž se nedostalo při
odprodeji polovice statku. Ale
mně si nestýskala. Kdykoliv
jsem přišel z města domů, na
svátky, na prázdniny, anebo jen
nahodile na jedinou noc, láska-
la se se mnou milostně a něžně
a nemohla se nasytit mé přitom
nosti. Opatřiti plat na mou stra
vu a na můi byt v městě poklá-
dala vždy za povinnost ze všech
nejpřednější. Dobře jsem byl o-
blečen, nic mně nechybělo.”
“Ale přivydělával jsis, tatín-
ku, vyučováním,” připomenula
Zdeňka. “A vysvědčení jsi mí-
val vždycky výborná.”
“No — to je pravda”, skrom
ně přiznával pan Hanuš, “ale
přece je mně bolno vzpomínat,
že jsem si počínal tehdy hodně
sobecky. Zneužíval jsem matči-
ny dobroty — a musím říci: i
dobroty všech svých sourozenců.
Na příklad o prázdninách. Sil
jsem měl nazbyt. Nesnažil jsem
se však vypomoci ve žních na
poli nebo ve stodole. Jenom zříd
ka jsem tak činil, ale jaksi jen,
abych mysl rozptýlil. Ostatně
mne sestry i bratři od takové
prá odháněli, neboť mě všickni
měli nesmírně rádi, ba téměř
mne zbožňovali. A že jsou na mě
hrdi, bylo mi předobře známo.
Tak tedy jsem žil — spokojeně
ve městě a jako v ráji doma ve
své světničce.
Muaím ao O awcínit
podrobněji. Jako bývá v naší kra
jiné ve statcích všude, hlavní
stavení bylo příčnou chodbou ne
bo-li síní rozděleno na dvě čá-
stí. Do síně, jež byla klenuta a
měla jen hliněnou podlahu, —
vcházelo se ze dvora i ze zahra-
dy. Přišel-li jsi ze dvora, uviděl
jsi v levo jedny dveře, vedoucí
do velké světnice — s níž souse-
dila světnice menší — a dveře
další, jimiž se vcházelo do ku-
chyně. Na právo byly nejdříve
dveře do prostorné komory a na
konci, směrem k zahradě, dveře
do mé světničky.
Tato má svatyně byla nápad-
ně malá. Měla klenutý strop, po
dlahu z cihel, jediné okno. a ka
men v ní vůbec nebylo. Vešla se
tam sotva postel, stolek, židle a
můj důkladný studentský kufr.
Světnička byla čistě vybílena,
vzduch v ní byl vždycky svěží,
v letě příjemně vlažný, v zimě
ovšem příšerně studený. Poně-
vadž dveře dobře přiléhaly a by
ly z tlustých dubových prken,
vládlo ve světničce ticho jako v
kostele. Ze stavení skoro nic tam
neproniklo. Jenom zahrada ho-
vořila se světničkou oknem stále
otevřeným.
Dovedete si představit rozkoš
života v takovém klidu a míru?”
“Já bych se tam udusil,” na-
mítl Luděk.
“To bys byl viděl, jaký tam
byl vzduch,” bránil se pan Ha-
nuš. “Jinačí, než jaký dýcháme
zde v Praze.”
“A co jsi dělal, tatínku, v té
světničce celé prázdniny?” vše-
tečně Luděk vyzvídal.
S odpovědí předhonila ctce
Zdeňka: “Ty, divochu, nejsi scho
pen pochopit božského daru,
jímž je hlubší povaze poklidná
samota. Tatínek ve světničce
četl, přemýšlel, vzpomínal, du-
mal, do budoucích let zalétal a
také všelicos psal — i básničky,
viď, tatínku?”
“Skutečně i básničky!” poně-
kud ostýchavě pan Hanuš přizná
val. “Zdeňka umí dobře vystih-
nout, čím mně světnička byla.
A musím říci, že ji pokládala ce
lá naše rodina za místo takoř-
ka posvátné, pokud jsem v ní
prodléval, spřádaje své blouznivé
sny. Patřila mně, výhradní mně
až dojemně vždy na mne působí
vzpomínka na úctu mých souro-
zencův a mé drahé maminky k
místečku, v němž v tichu a sa-
motě žil “výkvět” — trk asi o
mně smýšleli —, ano, “výkvět”
celé rodiny. Drsné povahy ves-
I nických lidí zalesknou se něk-
dy přísvitem tak milým a úch-
vatným, že by se ho člověk ani
nenadál.
Abych vypravování neprodlu-
žoval, řeknu, že jsem ve své svět
ničce prožíval chvíle nevýslov-
ného blaha, zatím co se nad na
ším zbývajícím majetkem opět
ně kupily mraky, a to mraky nej
černější.
Když jsem byl v poslední tří-
dě, přišla jednou — v dubnu ne
bo v květnu to bylo — mamin-
ku za mnou do města. Vyprová-
zel jsem ji potom hodný kus ces
ty — a úzko mně bylo se s ní
rozloučit, ježto jsem pozoroval
na jejich lících přízraky zoufá
lého smutku. Snažil jsem se ji
vyrvat drápům zádurnčivosti hor
livým vypravováním o sobě a o
svých pěkných školních úspěších
marně. Chmury na jejích tvá-
řích ještě houstly. Neodolal jsem
konečně a teskně sem se zeptal:
“Co je vám, maminko?” — Šil
jsme polní mezi. Stanula, chy-
tla mě za ruce, prudký příval
slz vytryskl jí z očí — a zahoře-
kovala. “Dítě — drahé dítě, my
to musíme prodat —” Ve mně se
zatajil dech. Nemohl jsem pro
mluvit. Hlava se ml zamotala,
oči kolem pranic neviděly. Sklesl
jsem na mez, a maminka vzly-
kajíc usedla vedle mne. “Mamin
ko, pro Boha všemohoucího vás
prosím, nedělejte to! Snad to
nějak uspořádáte. Jak je mož-
no, abychom odešli — abychom
odešli z míst, kde jsme se na-
rodili, kde jsme vyrostli, kde
jsme jako částmi jednoho cel-
ku! Maminko, mám na tom po
tatínkovi podíl, teď budu dělat
maturitu, v Praze se nějak uži-
vím — nic na vás nebudu entit
a ten podíl vám přenechám,* a-
byste uchlácholila toho, kdo nej-
víc na vás tlačí. Už jsem o tom,
maminko, přemýšlel, protože
jsem tušil, že se trápíte. Mamin
ko, neplačte! Neplačte! Nějak
se to snad urovná —” Tak a po-
dobně jsem matku konej šil a zá
roveň sám naříkal. Srdce mně
chtělo puknout, neboť všecky
mé myšlenky byly — u světnič-
ky.
Bylo zjevno, že má nabídka,
věnovati věno po otci — všeho
všudy dva tisíce zlatých — na
uklidnění nejurputnějších věři-
telů, maminku zaujala. Odpírá
la sice, že prý se nemohu tak o-
žebr;ačovat a že by k tomu soud
ani nesvolil, ale její hořekování
se umírnilo. Přitiskla mou hla-
vu na svá prsa a hladila mě, jak
jen matka dovede hladit.
Na rozloučenou mně řekla, af
bych se nermoutil, že se ještě pj
kusí o záchranu.
Čtrn/áct dní
můj Matka mne uvítala zpráj
vou, že se jí podařilo — aspaft
na čas — nejhorší věci odvrátit.
Ale všude ve stavení jsem pozo-
roval zamlklost strašně tísni-
vou.
Pravdou bylo, že se doma vše
ckó bortilo, že všecko praskalo
v základech, že pohroma visela
nad námi zcela nízko. Strach
před zkázou, jenž mnou dříve
otřásal, daleko však ustoupil v
pozadí, když jsem si s vítěznými
dojmy odnášel maturitní vysvěd
čení. Bylo velkolepé. Radost z
něho tak mně zakalila zraky, že
jsem nerozpoznal, přišel na práz
dniny, že se matčiny nesnáze sil
ně přiostřily. Nedbal jsem, že
si u nás podávají dveře podivní
lidé, nýbrž jako oslepený oddá-
val jsem se ve své světničce kou
zelnému opojení, jemuž se z mé
hlavy nechtělo. Skládal jsem ra
dostné verše, přátelskými pohle-
dy jsem hovořil oknem se stro
my a ptáky, celé hodiny jsem
nedělal vůbec nic, jenom snivě
jsem se prohrabával ve vzpomín-
kách na tu ošemetnou a přece
veselou a slavnou maturitu.
Rozhodná hodina zatím nade-
šla. Ze světničky1 jsem náhle u-
slyšel nezvyklé kroky obutých
noh, zavírání dveří, ba i prud-
ký hovor. Potom dlouho nic, až
přišel onen strýc, jenž mne kdy
si přemlouval k sedlačině a jenž
byl naším poručníkem. Prý a-
bych šel do velké světnice.
Seděla tam jenom matka. —
Plakala.
Bylo mi divno, že se nijak ne-
chvěji, ačkoliv jsem jasně tušil,
že uslyším něco velmi zlého. —
Strýc mi stručně oznámil, že ma
minka před chvilkou statek pro
dala a že se poohlédne po něčem
menším, kde bude živobytí klid
nější. Pamatuji se, že jsem k to
mu řekl pouze: “Jaká pomoc!
Nebylo-li jinak možno —”
Maminka k tomu nepodotkla
nic — a já jsem, až skoro vůči
strýci nezdvořile, zakrátko se vy
tratil a odešel do své světničky.
V napětí nesmírně truchlivém
plynul potom čas. Domnívám se
že jsem nejednal správně, vyhý
báje se přímé rozmluvě s ma-
minkou o té strašné věci. Mou
touhou bylo, aby prázdniny brzy
uběhly abych mohl uniknout
všem starostem. Viděl jsem se už
v duchu v Praze. Nežli odjedu,
světnička mě jakž takž uchrá
ní nejhoršího. Ale bylo mi sou-
zeno, abych ještě hodně bolest-
ně pocítil neštěstí, jež nás pot-
kalo.
Kdysi odpoledne zaslechnu v
síni hovor matčin a nějakého
neznámého muže. Později se oz
val ještě třetí hlas, ženský, rov
něž neznámý. Napial jsem sluch
ježto matka mluvila s přízvukem
neobvyklým, rozčileně, skoro bo
jovně. A hlasy se přibližovaly k
mým dveřím.
“A to nic nedělá, panímámo,”
slyším rozvláčný, klidný, pevný
hlas. “Ta světnička se nám prá-
vě hodí. Jsme sami dva, nabyt
ku máme s sebou jen hrstku. —
Buďte ráda. uanímámo. že ne-
žádáme, abyste se vystěhovali ze
světnice velké. Mohli bychom to
žádat. Udělali jsme si přece, že
se pro čtvrt roku shodneme ně-
jak při společném bydlení. A za
čtvrt roku se odstěhujete doce-
la --” Matka téměř vykřik-
la: “I vezměte si velkou světni-
ci! Ale sem nesmíte! —” “Proč
bychom nesměli!” slyším tentýž
neznámý, pořád stejně nerozčeře
ný hlas. “Váš syn má jinde mí-
sta dost. Nemluvte už, panímá-
mo, nedělejte hlouposti. Počkej-
te přece — nebraňte mi! Jsem
tu ve svém! Přistěhovali jsme se
a dost!”
Hlas se značně přiostřil, ale
hněvivý přece ještě nebyl. Nic-
méně mne přišlápl k zemi jako u
bohého červa. Pochopil jsem vše
cko. A pozbyl jsem rozvahy.
Vyrazím ze světničky do síně.
Spatřím mladého ještě muže a
rovněž mladou ženu. Podle ústro
je pocházeli z krajiny horské. Vy
padali velice prostičce — noví
majetníci našeho rodného stát
ku. — “Čeho si přejete?” spustil
jsem hodně pánovitě. “I ničeho si
nepřejeme,” dobrácky, ale s patr
ným důrazem odpověděl Anto-
nín Lesák — tak se totiž jmeno-
vai novy maetnik pyšného kdys
Hanušova statku. “Jaké pak přá
ní! Přistěhovali jsme se — a za-
tím budeme zůstávat v téhle svět
ničce”. — “V té bydlím já!” o-
sopil jsem se. — “Ale ode dneška
v ní budu bydlet já se ženou,,”
bezohledně mi vysvětloval ten
strašný člověk. “Chcete-li, po-
mohu vám nábytek odnést,” do
dal.
Matka stála opodál, bledá,
měla rudé oči a chvěla se. Z ne-
nadání přiskočila k Lesákovi,
chytla ho za ruku a usedavě pla
číc žebronila: “Nebuďte tak ne-
milostrný! Vezměte si velkou
světnici a tady nechte našeho sy
na, studenta. Přece musí mít
koutek pro sebe! Vždyť je vám
to stejné! Proč byste se mstil na
nevinném! Ponechte ho v jeho
útulku, kde aspoň nemá pořád
na očích tu hrůzu, která nás
potkala.”
Šílená lítost mnou zalomco-
vala. To tam bylo moje sebevě
domí. Přikročil jsem k Lesákovi
a pokorně pravím. ‘Buďte tak ho
dný a nevyhánějte mne z toho
koutku! Způsobil byste mí hroz-
nou bolest. Za dobrý skutek, kte
rý mi prokážete budete mít v
tomto bývalém našem statku po
žehnání. Vždyť jde jenom o ně
kolik neděl! Brzy odejdu. Mamin
ka vám nabízí velkou světnici.
Vaše srdce není snad tak tvr-
dé.”
Postřehl jsem, že manželka Le
sákova zatahla muže svého za ru
káv a že se zřejmě chtěla za mně
přmluvit. Ale zarputiles se jí vy
smekl a odpověděl na má slova:
“Mé srdce není tvrdé, proč by
bylo. Ale semhle se nastěhuje-
me. Hned teď. Pojďte, pomohu
vám odnést vaše věci.”
Stál jsem okamžik mlčky. Po
tom přistoupím k matce a pra-
vím: "Vystěhuji se maminko. Na
pudu. Nic si z toho už nedělám.
Když to musí být!” — To řka, o
točil jsem se k Lesákovi: “Jděte
si sprtnmi* no nňi hodiny někam
na dvůr. Složím své věci a odsté
huji se. Vaší pomoci nepotřebuji.
Pomůže mně některý bratr ne-
bo sestra. Maminka je zavolá s
pole. Nechci, abyste se čeho dot
kl, co náleží mně —” Lesák po-
hodil nevrle rukou a povídá: —
“Tak tedy půl hodiny. Pojď!”
Vzal ženu za ruku, vyvedl ji na
dvůr a tam si s ní sedl na hra
nici dřiví. Spatřil jsem žebřino
vý vůz s jedním koněm. Ve vo-
ze bylo několik kusů nábytku
a jakési uzly. —
Pan Hanuš se na minutku od
mlčel. Shovívavý úsměv mu po-
hrával kolem rtů. Načež stručně
již dokončil příhody své světnič
ky: “Tyto chvíle mého života
byly dojista tragické. Uvěříte,
že jsem se jimi za svých pozděj
ších čtyřicet let v duchu tisíc-
krát zabýval. Mimo jiné nesčí-
slněkrát jsem se nad tím pozas
tavoval, kterak vlastně bylo mož
no, že jsem se po maturitě po-
jednou tak lehce smířil s osudem
jenž mne zbavoval domova a tím
také milované světničky. Jaksi
jsem se ji zpronevěřil. Ale pykal
jsem za to. Novým, zvlášť bo-
lestným vzplanutím mé lásky,
když mne z,e světničky vynanei
necitelný člověk z hor.
Užiji ošumělého pořekadla, že
čas hojí všecky rány. Také mou
iránu zhojil; ale jizva ovšem zů
stala. Prodej statku našeho ne-
stal se zhoubou naší rodiny. Le
sák přišel z hor — a maminka
se za čtvrt roku do hpr stěhova-
la. Rodina naše se opět uchyti-
la —a později se tomu a onomu
jejímu členu dařilo celkem slu-
šně.
(Pokračování)
"NEJLEPŠf
CO MÁME’
Ano —Jest to osob-
ni doporučeni, Jet
učinilo NONAT ob-
líbený® ds®ácim
lékem pro úleva
různých vnějších
bolesti a útrap, jak
naznačeno.
To doba 60 lot moWonl pon*f-
nKM Jejfeh pMtelftm Jak
NONAT ochraňoval xdravi Jejich
rodiny — jak JI ochraňoval před
zvenku aavtnčnnými infekce®!.
Nebuďte bez tohoto osvědčeného
přípravku. Objednejte nyní vel-
kou úspornou velikost $1.15, pra-
videlnou velikost 65c.
NONAT
meo V.6- PAT OF*.
C. MILLER, P.O.Box 235,
Altadena, Calif.
WELLCOME
VISITORS & CONTESTANTS
TO THE
14TH ANNUAL WEST RODEO
Stop with us when in town for
Fine Fountain Drinks and
Refreshments
Attend and enjoy the West Rodeo
Bigger and Better
Every Year!
3 — DAYS — 3
AUGUST 11 -12 - 13
Old Corner DrugStore
“ONU THE BEST"
WKNDHL MONTGOMERY Prop.
FHOKH m 6-sns
WEBY, TEKAS
WELLCOME RODEO VISITORS
AND CONTESTANTS TO
WESrS ANNUAL RODEO
v-O
>
While At the Rodeo Stop
With Us For
• COMPLETE LINE OF LIQl^RS
• WINE. GIN, SGOTCH
• BEER TO GO
COMPLIMENTS 01
PAREYA’S PACKA&E STORE
OAK STREET
WEST, TEXAS
TO REIrAX AND ENJOY YOUR
CAREEREE VACATION, SEE
Ba&ta-Musil & Co
YOUR TRAVEL AGENT
BASTA-MUSIL&CO.
3919 W. 26th St. CR 7-4800
Chicago 23, Illinois
PODĚKOVÁNÍ
Přejeme si vzdáti naše upřímné díky všem našim přá-
telům za projevy soustrasti a zmírnění našeho žalu při
úmrtí naší matky a babičky
Johanna Grmela
která zemřela 7. srpna 1960 v Itasca, Texas. .
Naše vřelé díky patří důstojným pánům, zpěvákům,
nmrtAAn* rakve, aarcům květin a občerstvení pro účast-
níky pohřbu, uáruům na obětováni Mší sv., za projevy
sympatie a všem kteří vzdali poslední poctu zesnulé a
súčastnili se jejího pohřbu.
Zaplať Vám to Pán Bůh všem.
Rodina Grmelova.
PODĚKOVANÍ
Přejeme si touto cestou vzdáti naše vřelé díky všem
našim přátelům za projevy soustrasti a sdílnosti při ú-
mrtí našeho manžela, otce a dědečka
Emil Gerik
který zemřel 1. srpna 1960 ve West, Texas.
Naše zvláštní díky patří Msgr. I. J. Valenta, dp. Frank
Miller, zpěvákům, nosičům rakve, všem dárcům květin,
jídel pro účastníky pohřbu, projevu sympatie, za slouže-
ní Mší sv., a všem, kteří projevili poslední poctu zesnu-
lému a súčastnili se jeho pohřbu.
(1-0 Rodina Emil Gerik
Všichni jste zváni z biízka i
zdáli na
SJEZD NÁRODNÍHO SVAZU
ČESKÝCH KATOLÍKŮ
který spolu se slavností osadní koná se
V ENNIS 25. -27. ZÁŘÍ
V neděli 25. září promluví dva biskupové:
NDP. THOS. GORMAN Z DALLASU
NDP. JOHN L. MOŘKOVSKÝ Z AMARILLO
jakož i
GUVERNÉR PRICE DANIEL
Svaz nás též spojuje v boji proti komunismu jako žád-
ná druhá organisace. Sjezd jest projevem tohoto boje.
Osvědčme své uvědomění na tomto sjezdu. (2-c)
(
4
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Čechoslovák and Westske Noviny (West, Tex.), Vol. 41, No. 33, Ed. 1 Friday, August 12, 1960, newspaper, August 12, 1960; West, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth783167/m1/2/: accessed April 26, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting UT San Antonio Libraries Special Collections.