Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 7, No. 34, Ed. 1 Thursday, September 8, 1892 Page: 2 of 8
This newspaper is part of the collection entitled: Fayette County Area Newspaper Collection and was provided to The Portal to Texas History by the Fayette Public Library, Museum and Archives.
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
Osudný náramek
ROMÁN
o
se přece edalw od ní svésti-a -dás
nedbalým,” odpověděl muž v ha
Němci i my v politici
O ten náramek, ten náramek!
neznal, který měl na sobě také ta-
kový plášť jako on- Náš druhý po
nocný Moorpeter to však nebyl,—
ten je o mnoho větší. Já jsem se
Lenzla ptal, kam jde, a on mi na
to odpověděl, že musí v nejbliž
většinou republikáné, byli a jsou ni
mi v také míře početní doposud, že
nevíme na kterou stanu a určitostí
Jejich převahu počitat. Němci však
vedle požadavk strany byli vidy dba
1ými zájmů svých vlastních a ve
„Otče, Kordule se ublížit nesmí
Já jsem ji sama k tomu svedla, a*
by ila na tu slavnost”
„Pusťte mě, já odsud uprehnu.’
„Ne, ty zůstaneš sde a budeš če
kat, až pro tebe přijdou.”
Nyní se zdvihla Kateřina od své
práce a pravila rozechvělým hla
sem:
1 do krajů západních zanesla se
zpráva, že celní Němci: Schutz,
Ottendorfer, Steinway, Wildmuel
ler,Villard a Schwab vyslovili se pró
Clevelanda a vyzývají své rodáky,by
v přštím zápase volebním postavili
se v šiky strany oprav a práva osob
ního. Přejou sobě zvolení Clevelan
da, neboť v něm spatřujou skutečné
z doby pobytu cara Petra Velikého ve
Vídni.
Stptal Th. Scheibe.
leně. „To se stalo teprv teď —
pro pohodlí cestujících, aby na
mne nemuseli pokaždé klepati."
„Nešel tudy z města o dvanácté
hodině někdo?”
,0 dvanácté hodině, —“nato
se již nepamatuje.”
„Tu máte stříbrák, aby se va-
še paměť osvěžila.”
„Děkuju," pravil muž, bera od
Leforta peníz. „Ano, to bylo asi
o dvanácté hodině, když jsem mt-
sel otvírat bránu.”
„Jací lidé to byli, které jste vy-
pouštěl ven?”
„Jeden z nich byl náš nový po
qssgz p-m--agw4ASiag2.-
50222 . EI E___. c —2“u
Je to neštěstí. Těžší rána mne ne
mohla již stihnout;. Ubohá Kateři'
no, nbohý Konráde!"
„Nač si tak trpce naříkáte, mi
stře?” tázal se rotmistr.
afině roztsžky i tak nalézá nás nepři
tel vždý slabé, nepřipravené. Kdy
se poznáme ku svému celkovému
prospěchu? Měli již mnohdy pěkně
trváló organizace politické, neblahá
Dok. as straně sedmé.
lán, který si tě vezme. A víš, kdo
ten galán jest? — Karabáč!"
„Nedopouštěj, Bože! To by by-
la moje smrt!” zvolala Kcrdula u-
lekána.
„A tím karabáčem -budeš mrs-
kána na veřejném náměstí. Že se
ti při tom dobře nepovede, o tom
není žádné pochybnosti. Pak tě
budou mrskat ulicemi až kn "bráně
a vyženou tě z Vídně.”
„Snad byste toho na mne nedo-
pustil, mistře?” '
„Já jsem u městského soudu za
to sám žádal, abys byla za svou
neslýchanou opovážlivost přísně
Kapitola 23.
((
Nalezený náramek.
S okem zaškaredělým a s če-
lem v hluboké vrásky staženým
vstoupil mistr Jakub do svého by-
tu, přicházeje z města.
Kateřina seděla u okna a výší'
vale.
Kordula stála blízko ní a utírá*
la zástěrou s almary prach.
Této práce byla teprv v posled-
ním okamžiku se chopila a přeru-
šila rozmluvu, kterouž měla s Ka
teřinou, když pozorovala, že mistr
Jakub domů přichází, poněvadž se
tento starý mrzouť vždycky zlobil,
když viděl, že Kordula nic nedělá
a j«n klábosí.
Tentokrát se však měla strhnout
na hlavu staré Korduly tak prudká
bouře, jaké ještě nikdy od Jakuba
nezakusila, ačkoli se zdálo, že si
práce pilně hledí.
Jakub se posadil do své staré
lenoškj a poručil své hospodyni ne
vlídnými slovy, aby mu přinesla
jeho víno.
Kordula nemeškala a přinesla
mu na 8*61 velký pohár vína,který
měla již pron přichystaný.
Jakub na ni upřel pátravý po-
hled a tázal se jí, přemáhaje se, a-
by zůstal klidným:
„Líbila se ti ta slavnost?”
„Já o žádné slavnosti nevím,”
odpověděla Kordula a chtěla od
Jakuba odkvapiti:
Tento ji však chytil za ruku a
zvolal příkrým tonem:
„Já se tě ptám, jak se ti líbila
ta slavnost ve Favorité?”
Kordula uznala za nejlepší odpo
věď mlčení.
„Ty čarodějnice!” oboř'1 se na
ni Jakub. „Již jsi tak stará jako
čertova bába a tak škaredá jako je
ho teta, a přece jsi se ještě opová-
žila usfrojit se za maškaru a jít na
[Na mnohostrannou žádost otiskujem
román tento v Besti letech podruhé a má
meza to, že i tentokráte bude tak horli-
ví čten Jako dříve. — R edakce]
__ ,----------------------- - -rytu chvíli z věže vyšli.
vala jsem na ni pozor jako čert n*,aOba se vrátili ku svým koním a
výsvihli se na ně.
„Kam ted?” tázal se Konrád.
Snad nemyslíte, že jsem tak takovou slavnost! Ale těš se, stará
■ hrachovino, našel se pro tebe ga-
„Nejdříve musíme vypátrati, v
kterou stranu markrabině a její
vysvoboditel prchají.”
„To se nejspíše dovíme v bráně
od výběrčího nebo od strážníka.
„Jeďme tedy nejprve ku bráně,
kterou vede cesta opáčným smě
rem od Vídně.”
Vrazivše nepatrný kus cesty při
jeli k staré městské bráně, která
se tentokráte nazývala Štokerav-
skou.
Právě v tu chvíli otvíral stráž
nik přijíždějícímu tam venkovské-
mu povozu.
V průjezdě stál strážník v žele
né haleně s Červeným lemováním
a zhášel v zavěšené lucerně světlo.
„Stjte!" velel jezdcům. „Mu-
síte zaplatit za otevření.”
Po té pokročil k Lefortovi, kte-
rý již sahal do kapsy pro peníze.
„Necháváte tu bránu celou noc
otevřenu?” tázal se tento.
„Kde je falckrabiné z Durachu?
táral se Lefort a musil tuto otáz-
ku ještě několikrát opakovat, když
nepřestávala žena zlořečit!.
„Jak to mohu vědět?” odpově-
děla konečně.
„Což jste zde nebyla její spole
čnicí?"
„Tou jsem ovšem byla, ale bu-
du toho do smrti litovati, že jsem
se k tomu propůjčila. Je to hane-
bnost, — již mnoho nescházelo, že
bych se byla pod tím flastrem udu
sila.”
„Ale to přece musíte vědět, co
ss zde stalo?”
Ovšem že to vím!”
Tedy mi to řekněte!”
Nechte mne dříve si oddech-
nouti. To bylo až příliš mnoho, co
se zde stalo. Jeho Osvícenost raní
z toho mrtvice, a co se s paní kně-
žnou stane, to si ani nedovedu zo
braziti. Na světě není žádné spra-
vedlnosti, žádného polepšení, žád
né kajícnosti, žádné bezpečnosti—
všude jen samá zlomyslnost a bez
božnost, všude jen samé ďábelské
nástrahj a pikle!”
„Nedělejte zbytečných řečí a
povězte nám zkrátka.a určitě, .co
se zde stalo, a kain sé poděla pani
falckrabině," pravil Konrád netr-
pělivě. „Mluvte, sice vám tu hu-
bu zase zalepím.”
„Pryč je! Vždyť to přece vidí
tel”
„Kdo ji odsud odvedl!”
„Ten starý lotr.”
„Který?”
„Já jeho jméno neznám! — A-
no, počkejte, již jsem se na ně u-
pamatovala. Lenzt se ten padouch
jmenuje.”
„Je to snad ten ponocný?"
„lna ovšem, — kdož jitý by
to mohl býti? Ta uprchlá osoba
mi slibovala zlaté Lory, aby mne
získala na svou stranu, ale já jsem
ho zástupce svých zájmů.
a mluvě jako sám pro sebe; A přeee Němei byli kdys-
vám to i řekl,” odpověděl Jakob.
„Vy nám ten klenot navrátit ne-
mů<ete, který jame ztratili."
„Pakli je to skutečně klenot,
který se vám ztratil, a žádný dom
nělý, mohl bych vám snad přece
k jeho opětnému nalezení pomodi.
Vdyť jsem přece také od policie,
a ta dovede mnoho věcí vypitrati,
které se ztratily.
„Ano, jest pravda. Já vám to
tedy řekou, jako a ztrátu jame utr-
pěli. Kateřina měla na ruce dra-
hocenný náramek a někde venku
ho ztratila.”
„Je ozdoben drahokamy?”
,,Ano, a sice tak krásnými, že
ani v císařské koruně krásnějších,
není.”
„Jakou barvu mají ty kameny?’
„Z části jsou zelené a z části
červené.”
„Tedy jsou to smaragdy a rubí-
ny,” podotkl Jagošinský. „Ten
náramek sestává se zlatých článků
a uvnitř je vyryto několik francon
ských slov. Počkejte — iak pak
zní ta věta, — ano, již to vím- Je
tam nápis: Je pense á vou 3.”
„Jagošinský, to-je náš ztracený
náramek, který popisujete!” zvolal
Jakub v radostném rozčilení.
,;Pak můžete býti bez starosti.
Obraťte se na policejního ředitele,
a on vám udá adresu osoby, která
ten náramek našli.”
Jakub se dal radostí do hlusité-
ho smíchu a pravil pak;
„BŮh vám tc zaplať, příteli. Va
še zpráva mě více potěšila, než kdy
byste mi byl řekl, že sem připluje
loď s nákladem zlata a že patří mi.
Já běžím v tu chvíli k policejnímu
řediteli.”
Mistr Jakub sáhl po klobouku a
odkvapil ze dveří.
Jagošinský použil té příležitosti
a počal Kateřinu lichotivými slovy
ujišt‘ovati, že ještě žádná dívka
tak milý a okouzlující dojem na
neučinila, jako ona, a že by si to
pokládal za velké štěstí, kdyby ji
dostal za ženušku.
„Vy jste velmi hodný a zdvoři-
lý pán,” odpověděla Kateřina, ne
chtíc jej přímým odbytím uraziti.
„Vaše budoucí paní bude s vámi
zajisté velmi šťastna. Já vím, že
se vám každé dvéře otevrou,na kte
ré co Ženich zaklepáte, — jen bych
vás prosila, abyste se o to nepo-
koušel na takověm místě, da by-
dlí jen zármutek, opovržení a hrů
za. Já pro vás stvořena nejsem a
nesmím si na to ani pomysliti, a
bych se někdy provdala.”
„Co mi záleží na světě a na je
ho hloupých předsudcích!” zvolal
rotmistr. „Já se na takové mali-
chernosti neohlédám; jen mou pro
sbu vyslyšte a já vás z toho posta-
vení vytrhnu, v němž se cítíte být
tak nešťastnou.”
„Já se dříve neprovdám, dokud
bude můj otec živ, poněvadž po-
třebuje mého ošetřování a mé pod
póry. Já mu to přislíbila a svému
slovu dostojím.”
„Vždyť ho můžete co moje že-
na také ošetřovali.”
„Můj slib je mi svátým.”
Rotmistr byl tímto rozhodným
odporem nemile dojat a u-
padl v trudné zamyšlení, kroutě si
při tom své silné kníry.
„Já vás nutit nemohu, abyste
mě milovala,“ pravil pak chladně,
„ale to vám povídám, pakli dáte
některému jinému nápadníkovi
přede mnou přednost, že mu zlo-
mím vaz, jako že se jmenuju Jago
šinský. ,
'Kateřina mlčela.
(Pokračování.)
lim okolí měeta trochu be poohléd
nouti, poněvadž prý to pan purk-
ucistr nařídil. Již je torna hezky
dlouho, co tudy šel, a posud se ne
vrátil.”
Lefort dal mužovi v haleně tři
dukáty a pravil:
„Neříkejte to nikomu, že jste
Lenzlovi a ještě jiné osobě otvíral
bránu; o tom se také nezminujte,
že jste nás zde viděl. Až se vrá-
tím, dostanete ode mne ještě tři
dukáty.”
Muž v haleně naů vyvalil oči a
pravil:
„Ta věc je mi podezřelou! Já
bych měl chuť vás ven nepouštět.’
„Tu chuť si dejte zajít.”
„Na to bych se podíval! Vy tu
zůstanete!” vzkřikl muž odhodla-
ně a chytil za uzdu Lefortova ko
ně.
„Bláhový člověče, chcete býti
nešťastným?” usmál se Lefort po
tupně.
Ale místo další “odpovědi počal
muž v zelené haleně z plna hrdla
křiSeti:
„dtráže ven! Jsou zde podezřelí
lidé!”
Lefort zasadil svému koni ostru
shy v boky, a tento vyrazil skokem
z brány, táhna sebon strážníka v
haleně, který pořád ještě křičel, co
mu hrdlo stačilo.
Lefortův sluha jej udeřil bam-
bitkou přes paži, a sice tak prudce
že strážník bolestí zařval a pustiv
z ruky uzdu na zem se svalil.
Jezdci ujížděli tryskem z města.
„Ty že jsi ji k tomu svedla? A
kdo jí poroučel, aby tvé nerozum-
né rady uposlechla?”
„Já ji k tomu přemlavila, aby
šla na tu slavnost se mnou.”
Jakub sebon silně trhl, pustil
Kordula, kterouž byl posud za pa-
ži držel, a svolal vzchopiv se ze
své lenošky:
„Tys byla také na té slavnosti?
Jak jsi se tam mohla odvážiti?”
„Dověděla jsem se, že tam při-
jde můj bratr v maškarním obleku
a nemohla jsem odolati své touze,
abych jej zase jednou spatřila a s
ním mluvila. Prosím vás, otče,
nehněvejte se proto na mne a od-
pusťte to mé sesterské lásce.”
„Je to pravda, co povídáš?”
„Ano, BŮh jest mi svědkem!
„A poznali tě tam také?” zve-
lal Jakub v úzkostlivém rozčilení.
„Ne, otče, mne tam nepoznali.’
Mistr Jakub si volněji oddechl
a pravil pak mírně kárajícím to
nem: .......
„Ale dítě, jak jsi se mohla ně-
čeho takového odvážiti! Kdyby tě
tam byli poznali, bylo by se ti asi
sotva lépe vedlo, než tomu staré-
mu bláznovi — té Kordule. Já
jsem již o tom slyšel, co se jí tam
stalo. Jen pouhé náhodě má za to
c děkovati, že se jí podařilo m~
zi davem lidstva před strážemi se
zachránili, které ji pronásledovaly.
Dívka pojala Jakuba lichotivě o
kolo krku a pravila prosebným
tonem:
„0ěe, já vás budu od nynějš
ka ve všem, poslouchali, — jen za
chrafite Kordulu od toho trestu.”
„Vy mi ten bídný život na má
stará kolena velmi ztrpčujete,” bě-
doval mistr Jakub. „Ještě to při
vedete tnk daleko, Že mi to tnísto
vezmou. Každý den mám zde ně
jaké nemilé překvapení. Co mohu
jiného dělati, než Kordulu vydati,
až pro ni stráž přijde? Par tu bu-
dou zase obsýlky k městskému sou
du, tam mi budou vyhrožovat pro
puštěním ze služby, a uhlídáte, že
bude co nevidět na obsazení mého
místa konkurs vypsán.”
„I to nebude tak velké neštěstí
otče. Vy jste již starý a natrmá-
cel jste se již dost v té nešťastné
službě. Já bych vás pak ještě více
milovala, otče, kdybyste se jí úpl-
ně vzdal.”
„Z čeho pak budeme živi?”
„Já budu pilně pracovat,abyste
neměl v ničem nedostatek. A také
Konrád se bude pak k vám hlásiti
co ku svému dobrému a milované-
mu otci. My se odstěhujeme z Ví
dně do některé daleké dědiny, kde
nás nikdo nezná, svět se bude na
nás jako na poctivé a Zachovalé
lidi přívětivě usmívati, nikdo se
nás již nebude s hrůzou vzdalovat
— žádný předsudek nás již nebu-
de z lidské společnosti vylučovali,
a vy na stará koleua teprv okřeje-
te a budete šťastným mezi šťast‘
nými.”
„Mistr Jakub políbil dívku na
čelo, maje oči slzami zalité.
Byl hluboce dojat a všechen je*
ho odpor byl překoaán.
„Měj strpení, mé dítě,” pravil.
„Já doufám, že budeš se mnou spo
kojena.”
Když Kateřina viděla, že jest
tento starý muž v takov é dobré ná
ladě, dodala si odvahy a oznámila
mu, že byla při té slavnosti tak ne
štastna a ztratila svůj krásný ná'
rámek.
Mistr Jakub sebou trhl zděšen a
zvolal spínaje nad hlavou ruce:
„I ten drahocenný skvost že’s
ztratila? Nešťastné dítě, ty ani ne
víš, jakou hroznou ztrátu jsi utrpě
la!”
Právě v tu chvíli vstoupil do po-
koje Jagošinský, pc zdravil mistra
Jaknba a Kateřinu velmi přívětivě
a omlouval se, že byl při konání
své služby nucen svého přítele v
nesnáze uváděti a jeho domácí
klid rušiti.
Jakub si jeho slov nevšímal,hle
dě před sobe ustrnulýma zrakoma
la, by! jil u ní a zahaloval jl do
hnědého pláště.”
„Ona s ním byla srozuměna,na
to mohu přísahali. Mluvila- s nim
tak potichu, še jsem jim ani slova
nerozuměla, a proto nemohu vě
dět, na čem se spolu umluvili a
kam utekli.”
„Kdy se to stalo?”
„Již je tomu Lesky dlouho.
Když jsem už ležela se zalepený-
mi ústy a když byli už pryč, tlouk-
lo dvanáct hodin.”
„Již víme dost,” pravil Lefort.
„Chovejte se tišo a nedělejte žád-
ný povyk. Až se rozední, vyšlou
se za těmi uprchlíky jezdci, aby
je stíhali.”
„Já bych sama s radostí za to
dala tvrdý tolar, kdyby byl teti ha
uebný lotr chycen a zpátky přivé
den, který se mnou tak ukrutně na
kládal. On musí přijít na kolo, a
jí ho musím viděti, až mu budou
lámat hnáty, — a pakli se to ne'
stane, nezůstanu ve službě n kní
žete pána již ani minntu a bodu
se chránit propůjčit! se zase někdy
k vězflovi za hlídačku."
Lefort a Konrád odešli z vězen
ské komůrky.
Když sešli dolů k říšským žold'
néřům a k Moorpetrovi, leželi je'
ště všichni jako zabiti.
Lefort ponocným silně zahýbal,
chtě jej probudili; ale to se mu ne
podařilo.
„Ti lidé dostali silnou dávku
pro spaní. Nechrne je spáti!" pra-
vil Konrád.
Ota přátelé sešli s věže dolů.
Na dveřích byl uvnitř v zámku
klíč. Lefort jej vytáhl a vyšed s
Konrádem z věže zamkl dveře.
Klíč vzal k sebě a později jej
zahodil na poli do ječmena.
Udělal to bezpochyby proto,aby
nikdo bez pomoci zámečníka do
věže se dostati nemohl, a aby to
ještě nějaký čas zůstalo tajemstvím
že markrabině ze svého vězení u-
prchla.
Již se rozednívalo, a podél do-
mů bylo již viděti jednotlivé oso-
by sein tam přecházeli. Také tam
tudy jel polními plodinami nálože
ný vůz, na němž sedělo několik
vesničanek.
Podle směru, kterýmž jely,bylo
patrno, že jedou do Vídně na trh.
Lidé ti se na Leforta a Konrá-
da ani neohlédli, kteří byli právě
všech případech kde bylo jim vstou-
pit! oo Nmcům vystupovali svorně
a společně. Okolnost ta nejen zabez
peč ila jim úspěchů v politice, ale zá
rové i dostává se .jim se všech stran
uznání a ocenění. Z té příčiny také
právě před krátkém vydané provolá
ní s předu jmenovaných jejiďi před
ákť všude po celé zemi jest podrobo
váno úv:hám • avláště v státech, v
nich Němei nalezail seve značném
počtu, přikládá se mu vnkké důleži
tosti.
Jinak jest v řadách našich. My
nemůžeme se vyprostit z té prokla
té rozštěpenosti. Nám nelze spojit
se k dílu společnému? Že nelze?
Byla by to tak snadná věc, jako a
Němců, jen kdybychon měli trocha
více doré vůle!
V městech i po krajích jest český
lid a na nepatrné výjimky zásad de
mokratických. Učiniti svorný krok
ku předu a vynutili bychom sobě úc
tu a uznání se všech stran. Byli
snad jsme blfzci toho. Tu vyskyt
nou se opět nové překážky. Lidé,
kteří nemohou dle přání v společnos
ti vyniknouti, jejichž theorie nejsou
okamžitě celkem uznány, postaví se
co apoštolové nové strany a ať nau
ka jejich jakákoli, z řad českých i
hned verbujou následovníky. Podiv
no! Jsmeť tak na všechny růžový-
mi barvami malované novoty chytla
vými, jako krocán na červený šá-
tek. Tak stává se, že když poetu
pem doby dopracujeme se blízko cí
le, abychom z výsledků své práce
mohli těžiti nějaké ovoce,'vyskytnou
se vždy nepovolanci, kteří vystoupe
nim a jednáním svým vše ničí.
Míníme tím zavádění stálo nových
a nových stran politických jak v měs
těch tak po venkově. Strany tyto,či
vlastně tvůrci jejich přeplněno jest
lesklými sliby a drěřivý člověk ne-
chá se lehko na podobné sliby chyti
ti. Jsou v malování svýeh předpově
dí vynalézavější nežli velebníčkové
kteří nejskvělejšími obrazy předsta
vujou nám budoucí nebeské králov-
ství.
Když však člověk-přemýlející poč
ne uvažovali o možnosti provedení
těchto slibů, tu představí se mu jas
ně před oči veškery překážky a pro
tívy a přichází k závěrku, že to tak
slibující do opravdy se svými sliby
nemyslí. A pakli by dokonce už my
slili, tož klamou sami sebe a staví
se před veřejností co nevědomci, ne
vypošítawí, pothénghodě holdující
dobrodruzi. Požadavky těchto stran
ať se již zovou tak či onak vrcholí o
obyčejně slíbý zabezpečení blahoby ,
tu. Vždyť to snaha životní. Pošlou
cbá proto zaujat výmluvného oratora
mluvi-li tento k dělnictvu a líčí mu
lepší budoucnost, ’ kterou lze dosíci
jen na základě ním, hlásaných theorií
—poslouchá výmluvného oratora,
mluví-li tento k rolnictvu a slibuje
mu, že vláda nové dobý nadělá mu
peněz jako třísek a vůjčovati bude do-
nekonečna. A lehkověřícím se po
dobné theorie dají snadno namalo
vat.
Kam ale přivede se to podobnými
pojmy o společeské soustavě? Člo-
věk žije v pouhých illusích záporní
naje na skutečnost. Tak me
zi námi. Pouštíme se za vidinami
pomíjejíce skutečnost. Dělnictvo
svornou snahou dovede sobě klestit
cestu ku zlepšení svého postavenf,ni
koliv však násilím- Stát může chrá
nit žádanou mocí kapitál,by se o ten
výtěžek dělil, když býl z předu zapla
til mzlu dělníkovi. Otázku tato
jest sice otázkou jednotlivců a tře
bas i massy lidu. Není a neměla
by býti otázkou politickou ani národ
ností. Stává se ní přec, ba zatlaču
je obé do pozadí. To samé platí v
oboru zimědělství.
I zde slibováno úspěchů avymože
tf: Půjčky na majetek bez obmeze
nf, sestátnění želenic a jiných podni
ků a nepomýšlí se na to, že kroku
tomu na jedné straně musel by násle
dováti hromadný úpadek a na dru
bé nezlomná a neodstranitelná libo
vláda-
'__.y směsici těchto různých póla
davkt a slibů zmítáme se my čeští
občané z místa no místo. Nedove
déme se vyprostili z těch okovů leh
kověrnosti. Rozeštváni na vše stra
ny, jsme zárove bezmocní. Nepřá
telé naši nakládají s námi dle vlast .
ní své libovůle. Znajíce povahu na
ši, dovedou z ní náležitě kořistili.U
tvrzujou tuto roztržku a k tomu se
jim najde lidí ochotných a ku vraled
né té práci obětavých v městech i na
hříšnou duši. Pán Bůh mi rač ten
hřích odpustit, že mluvím taková
rouhavá slova. Ale ve vzteku ani
.člověk neuváží, co mluví.”
„Byl to tedy ponocný Lenzl,
aterý tu paní odsud odvedl?”
„Ano, to byl on — ten zlosyn!
„A přilepil vám na tu hubu ten
flastr?" doložil Konrád.
„Ano, a jak mě při tom ještě
poděsil!” zvolala žena. „Když
jsem se mu chtěla bránit, nasadil
mi na prsa špičatou a dlouhou dý-
ku a jiskřil při tom očima jako di-
voch. Kdybych byla jen hlesla,
byl by mě jistě probodl. Musela
jsem zůstat ticha a dát se mu svá-
zali jako mučenice."
„A proti falckrabini se nedopu-
stí! žádného násilí?”
„Ona se již falckrabini nazývat
nesmí, — na ten titul ztratila už
dávno právo, a sice proto, že za-
vraždila své dítě a že vedla bezbo-
žný a prostopášný život. Já jsem
ji nesměla jinak jmenovali, než
“hříšnice Amalie“.
—-—„Ona tedy a tím ponocným od-
sud nprcbla?”
„Ano, odešla s ním tak směle,
jako by zde měla jen ona co po-
roučeli. Já jsem se jen proto k
tomu propůjčila, že jsem s ní v je
jím vězení bydlila a jí posluhovala
poněvadž to považuju za skutek
křesťanského milosrdenství a lásky
k bližnímu; ale dostalo .se, mi za
to špatné odměny. Nohy a ruce
mám od těch provazů jako přeře-
zané a snad je nebudu moci do
smrti ani narovnali. A co jsem za
to měla, že jsem se tak obětovala?
Mizerných osm grošů denně a stra
vu!”
—„Anevite, kam ta paní uprch-
la?”
„Jak to mohu věděti? Lenzl se
a ní musel nž dříve skrze okénko v
dveřích dorozumět!, když jsem spa
la. Já ho ani neslyšela, když
sem vešel Když jsem se probudí
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Haidusek, A. Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 7, No. 34, Ed. 1 Thursday, September 8, 1892, newspaper, September 8, 1892; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1458122/m1/2/?rotate=90: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.