Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 11, No. 36, Ed. 1 Thursday, September 17, 1896 Page: 2 of 8
This newspaper is part of the collection entitled: Fayette County Area Newspaper Collection and was provided to The Portal to Texas History by the Fayette Public Library, Museum and Archives.
- Highlighting
- Highlighting On/Off
- Color:
- Adjust Image
- Rotate Left
- Rotate Right
- Brightness, Contrast, etc. (Experimental)
- Cropping Tool
- Download Sizes
- Preview all sizes/dimensions or...
- Download Thumbnail
- Download Small
- Download Medium
- Download Large
- High Resolution Files
- IIIF Image JSON
- IIIF Image URL
- Accessibility
- View Extracted Text
Extracted Text
The following text was automatically extracted from the image on this page using optical character recognition software:
1010
í
—
----------
=
-----
2
...
POMNI STUARITOVEC.
stili, ubírali se do hor na západ se tá
v té naději, že cestu k mo-
ae-a
Historleký román od J. F. Smitha.
Perthu.
jenerál
rebel
však po-
san
ti!” zvolal na
od zámku při,
jest v rukoa
Jsou pří
pokrevní
od vás
někte-
za’
mo
ale
Vévoda z Argylu se pozdravil se
svou sestrou velmi srdečné. IIraběn
ka jsouc o mnoho starší než vévoda
— pocházelaťz prvního,Argyle z dru
hého manželství — cítila k němu lá-
sku téměř mateřskou.
Scéna s princem a rozkazy dané
poddaným její lichotily jí, a ona by
la hrdou na to, že jest členem rodu
Campbellů.
‘Vždyť jest dobře,’ pravil vévoda
smrti.
Po dlouhé poradě žádali, aby
jatce ku svému veliteli dovésti
hli. Alick odporoval, hrozil,
val než tento drzý zrádce,
činy, kterými se i svazky
rozvazují.’
Alick mlčel; neušla mu
známka princova.
přemítaje o pomstě. Konečně amu-
mlali--------------------
li více íetřiti Argyoxy bií:
né?’’
fi naleznon velnou, a že jim bude
lze do Francie se přeplavit!. Avšak
“Jak se stalo,” odvti vévoda a Ar
gylu, Hže vojsko to nalézám p dran
cován, vraždní a pálení poddaných
princ. ‘Nechť pustoší a pálí,
‘O čem přemýšlíte?’ tázal se Cum-
berland po chvíli.
‘Přemítám,’ odpověděl Alick, ‘ne
bylo-li by lépe, kdyby mne jenerál
Guest podporoval; neboť plán můj
není bez nebezpečí.’
‘Nuže, staíl se, Guest jest mi věr-
ně oddán.’
‘Ano, ale prosím, aby mi Vaše Vý
sost nějakou věc na důkaz dala,že—’
Princ zastavil koně, sňal rubínový
prsten s prstu a podal jej svému mi-
láčkovi.
‘Tento prsten dokazuje, že plné
mé důvěry požíváte. Buďte šťasten
při svém podniku.’
Rozjeli se. Vévoda pokračoval
na cestě do Perthu, Alick pak obrá
tiv koně k Arran-Castlu uháněl ve-
černím šerem sám se svými hanebný
mi myšlénkami.
marně, horalé setrvali na svém, a po
něvač jich bylo více než královských
byli tito nuceni jim povolili. Allan
a Crawford byli tedy místo k jenerá
lu Guestovi vedeni na Arran Castle.
Alick vytrhl list papíru a napsav, co
se přihodilo, poslal ho jenerálovi.
Allan by zajisté prost pout na pažitu
pod širým nebem výpovědi moje mo
čem dokázal.’
Oko Allanovo se pouze zalesklo.
‘Slyšel jste?’ tázal se vévoda.
Jenerál sa poklonil.
•Zajatci zstanou tedy pod mojt do
hlídkou aJ ku svému odchodu.’
‘Do Edinburgu?’
‘Ne, do Londýna.’
'Tam není vojenského soudu.’
‘Jest tam ale civilní,’ odpověděl
vévoda, jenž dobře znal rozdíl mezi
oběma soudy.
‘Jest to váš pevný úmysl?’ ptal se
jenerál.
‘Nez vrátný.’
‘Dovolte tedy, abych zajatcům
předložil několik otázek.’
‘Velmi rád,’ odpověděl vévoda a
obrátil se ke svým důstojníkům udí-
leje jim tiše nějaké rozkazy, načež ti
to se vzdálili.
‛Gentlemané,‛ oslovil nyní jenerál
mladíky, ‘vy jste měli přílišného ú-
častenství ve vzpouře, abyste vyváz-
li, jako ostatní; však přece bych vě-
děl, jak byste milost obdrželi. Vedli
jste prince po bitvě u Cullod?
‘Ano,’ přisvědčil Allan, ‘princ nás
před třemi dny opustil.'
'To není pravda!' zvolal Alick.
‘Slyšel jsem jejich poradu. Mluvili
o nějakém úkrytu, a zdá se mi, že
jest ten úkryt v tomto zámku.1
Allana Crawford mlčeli. Vévoda
byl, jak se zdálo, zaměstnán svými
lidmi, však přece se začervenal jeho
jindy klidný obličej. Věděl dobře,
že bude li princ za jeho přítomnosti
na Arran Castlu nalezen, to bude je-
ho i hraběnčinou zkázou.
(Pokračování.)
sestru svou ve tvář líbaje. ‘Krev
jest hustší než voda, a bylo by smut
nČ, kdyby Argyle své příbuzné ne-
bránil.’
Obrátiv se pak k Alici a Konstan-
tinů pokračoval: ‘To jsou tedy dít-
ky ubohého Eduarda z Arranu? Mě-
ly by býti vlastně tvými.’
Při posledních šeptem proneše.
ných slovech zaruměnily se ble ié tvá
ře hraběnčiny, neboť bratru nebylo
tajemstvím, že ona velmi nakloněna
byla Eduardu z Arranu.
Dívky děkovaly vévodovi za ochra
nu, kterou jim právě v nejhorším o-
kamžiku poskytl.
‘Viděl jsi toho padoucha Alicka?’
tázala se hraběnka.
‘Ano,’ odpověděl vévoda. ‘Jen mé
mu přátelství má děkovati, že posud
dýchá.’
Večer vydal jenerál Guest rozkaz,
aby vojsko do zámku se vrátilo, a po
půl noci bylo pustošení a loupení
hrabství Arranského skončeno.
C Angliřiny volní vzdělal J. Kata
lově nezasluhují milosti! To jest
mou odpovědí na vaši dlouhou řeč.’
‘My lordi a gentlemanů, slyšeli jste
rozkazy Jeho Výsosti!’ zvolal vévo-
da z Argylu. ‘Poslyšte též mé!’ Po
kynul rukou, a vůdci horalských zá-
stupů jej obstoupili.
Oko Argy lovo bylo upřeno na Cum
berlanda a hlas jeho byl pevný.
‛Gentlemané!‛ zvolal. ‘Jeho Vý-
sost dal rozkaz, aby bylo pustošeno
území Arranské, aby obyvatelé jeho,
staré i mladé, vražděni byli, aby do-
my a příbytky pleněny a páleny by
ly;’
Hlasitě projevovali horalé nevoli
svou.
‘Poslyšte nyní rozkaz můj,” pokra
čoval Argyle. ‘Ať mne bůh soudí,
nejsou li rozkazy mé spravedlivý.
Braňte hrabství Arran. Naleznete
li vojsko pustošící a vraždící, bijte
je bez milosti, postřílejte je jako dra
vou zvěř! A uřetřfte-li je líného snad
z ohledu na jméno a stav jeho, nechť
padnou hlavy vaše, a nečesť ať sti-
hne ty, kdo jsou vám nejdražšími.’
Sotva poslední slova dozněla, roz-
lehl se vzduchem výkřik radosti.
‘Ostatně,’ dokončil Argyle, ‘šetřte
vojsko svého pravého krále, podpo-
rujte je u plnění jeho povinností.
Ale vražedníkovi, paliči a lupiči žád
nou milost.’
Po těchto slovech obrátil se moc-
ný pohlavár k zámku, aby vyhledal
sestru svou a neteře její, bylo li by
třeba je chrániti. Horalé odtáhli, jen
malá četa zůstala v zámku k ochraně
pána svého.
‘Mylordi, vy jste byli svědky zra
dy Argy lovy!’ zvolal princ. ‘Hlavou
musf pykati za urážku tuto.’
‘Vaše Výsost shledá parlament sot
va nakloněný tomuto náhledu, a ne
na eznete ministra, který by vás pod
poroval,’ pravil Derby. ‘Dle mého
náhledu jednal Argyle co pravý Skot
a šlechtic. Nejsou mně mily ty zlo
činy, a proto žádám Vaši Výsost, by
mne úřadu mého sprostila. Zde ne
mohu více býti.’
Po těchto slovech obrátil se k zám
ku, aby se rozloučil s lady Arran,
než do Edinburgu odjede. Lord Bin
ton jej následoval.
Nespokojen sám s sebou hleděl
princ upřeně předsebe. Cítil, že ne
ní zde vítaným hostem, poněvač již
přlš daleko byl zašel, tak že Binto-
na, Derby ho a Argyla až k nej horší-
mu dohnal.
‘Jenerále Gucste,’ pravil, ‘svěřuji
vám velitelství. Rozkažte co za do-
bré uznáte; nepochybuji o vaší věr-
nosti a obezřelosti. Za tři dni nalez
nete mne v Perthu.’
Jenerál z tohoto rozkazu domníval
se míti právo vojsko nazpět povola-
li a veškeré drancování a pustošení
mu zapověděli. Po krátké rozmlu
Argylu vstoupil, šel mu
vstříc.
‘Přicházím,’ pravil, ‘bych
převzal zajaté. Zajisté byli
pravdivé obžalobě propuštěním Alla
[na, povstalo by proti mně mnoho ne
* # qdal
příbuz do P«
hory byly obsazeny vojskem, která
každý průsmyk střežilo; prodrati se
bylo nemožno, a proto se usnesli, že
se do Arran-Castlu navrátí.
'Tam naleznem aspoň v pokoji Ro
berta Silného přístřeší i potravu,’pra
vil Allan. ‘Nemohu na to hleděli,
jak Vaše Výsost tímto potloukáním
trmácí; o sebe se nestarám, neboť ho
ralu dostačí za lože trochu pohan
ky.’
Crawford byl téhož náhledu, atak
ještě toho večera nalézali se na blíz-
ku zámku právě když Argyle se svý
mi přitáhl. Baronet vedl Karla taj
ným vchodem u zřícenin k podzemní
mu útulku a odešel opět, aby se s
Crawfordem po nějaké potravě o-
hlédli; neboť hraběnka domnívajíc
se, že se už nevrátí, dala z opatrno-
sti vše z pokoje odnésti, co by mohlo
slídiče na myšlénku přivésci, že se
zde někdo zdržoval, ačkoliv velmi
těžko ne-li nemožno bylo někomu ci
zimu tuto komnatu nalézti. Mladí-
ci usednuvše na zem radili se, co by
měli činili.
‘V zámku se děje něco neobyčejné
ho,’ pravil Allan na osvětlená okna
ukazuje. ‘Nesmíme se do vnitř od-
vážili. Ale nyní se vraťme k princi,
aby měl společníka ve své samotě,’
‘Nikoliv; viděli jsme vojsko na vy
šině, a má li někdo život svůj oběto-
vali, učiním to já,’ odvětil Craw-
ford.
‘Já se vyznám v okolí,’ tvrdil Al-
lan.
‘Já se sice nevyznám, ale nebezpe
čí to podstoupím. Jak bych mohl
patřili na slzy Aliciny, kdyby její mi
láčka nějaké neštěstí potkalo?’
‘A jak já na slzy Konstantiny?
Kdo zde rozhodne?’
‘Já/’ozval se A ickův hlas. Alick
byl totiž skoro celou rozmluvu tajně
vyslechl. Mladíci vyskočili, ale ne
mohli ani meče vytasili aui slova vy
řknouti, neboť ihned byli vojskem
obklíčeni, svázáni a odzbrojeni.
‘Bídníku! zvolal baronet. ‘Podlý,
zrádný padouchu.’
‘Jen spílej,’ pravil Alick; ‘zajatci
mají k tomu právo, a ani ty nemáš
býti o ně ošizen. Ostatně tvé soptě-
ní jest mému uchu hudbou. Veďte
je k jenerálovi.’
Nyní nastali nové obtíže. Horalé
vidouce, že jeden ze zatčených jest
blízkým příbuzným vévody z Argy-
lu, zdráhali se je věsti k jenerálovi
Guestovi, vědouce, že by je vedli k
přátel. Vše, co učinili mohu, jest,
že Allana před vojenský soud nepo-
stavím, nýbrž že jej k soudu do Lon-
dýna pošlu.’
Tím bylo aspoň něco vyzískáno.
Ihned měli se zatknutí do Londýna
pod doblídkou odebrali, neboť za teh
dejšího stavu věcí byl den odkladu -
již velmi mnoho. Národ anglický
již omrzelo neustálé prolévání krve
na popravištích, a veřejné míněni
platilo tehdáž a platí posud v Anglii
velmi mnoho.
Vstoupil opět důstojník a ohlásil,
že jenerál Guest na hrad přijel a za
vydání zajatých ve jménu princově
žádá.
‘Promluvím s ním,’ pravil vévoda.
‘Zůstaňte zde,’ řekl dámám, ‛nastá
vá mi těžká úloha a nemohu slzami
dáti se obměkčit.’
‘Musím jej spatřiti!’ zvolala Alice.
‘Musím ho ještě jednou viděti, než
katům vydán bude.’
‘Nebude jim vydán,’ pravil vévo
da, ‘zaručuji vám to svým čestným
slovem. Spatříte Allana, milé dítě.
Polovici jmění svého bych obětoval,
abych neštěstí odvrátil.’
Po těchto slovech odešel a zane
chal dámy v bolesti a zármutku.
XXXVII.
Když vévoda do sálu vkročil, byli
tam oba zajatci, kteří ačkoli spoutá-
ni přece měřili hrdým pohledem své
strážce.
Bylo zde mnoho horalů, kteří s na
pnutím očekávali, aby zvěděli, jaký
osud stihne zajatce. V koutě stál jo
nerál Guest 3 Alickem a několika dů
stojníky živě se bavě; když vévoda z
la horal směrem
jí, “neboť ek
•Dal bych svět za to, kdybych se
mohl pomstiti.’
‘To můžete za cenu mnohem men-
ší učinili,’ podotkl Alick, který ve
dle prince jeda poslední slova jeho
zaslechl.
“Jak to?’
‘Zcela prostě; dejte mi dvacet čty
ry hodiny času.’
‘Dobře. Ale co zamýšlíte?
‘Mám bezpečnou zprávu, že Allan
Glencairn a Jetřich Crawford, známí
přivrženci pretendentovi, skrývají se
na Arran-Castlu.’
‘Ví o tom Argyle?
‘Nevím. Kdybychom ale ty dva
zrádce lapli, dokud tam jest vévoda,
měli bychom vyhráno. Měli bychom
záminku zatknouti hraběnku. Vévo
da z Argylu by se protivil a hleděl
by vysvobodili ji; tím by se nám
sám vydal v moc.’
‘Myslíte, že by ji vysvobodil?’
‘Není to nemožno, neboť jest vel
mi odvážliv. Jen—’
‘O další se postarám já. Tentokrát
mi ušel, ale zastihnuli ho jednou ješ
tě při zřejmé nebo tajné zradě, běda
jemu/ Protivil se mi, jako by byl
největším miláčkem otce mého. Jest
velmi smělým. Z jeho hrdých řečí
by se dalo soudit, že jen jemu jsme
za korunu zavázáni. Jděte, Camp-
belle, vše co učiníte schvaluji na-
před; ale buďte opatrným, neboť jest
vám jed nati s nebezpečným nepříte
lem. Docílíte li příznivého výsled-
ku, budu uznalým.’
‘O znám jej předobře,’ odvětil A-
lick s potupným úsměvem. ‘Ačkoli
jsme blízcí příbuzní, přece není me-
zi námi aui nejmenší lásky. Nenávi
dí mě pro mého otce. Zdá se mi, že
se otec můj a bratr jeho Argyle ne-
náviděli, jako Kain nenáviděl Ábe-
la.’
‘Snad byl příčinou toho také zlo-
čin Kainův,’ řekl vévoda. ‘Nehroz-
te se, Alicku, vy tím vinen nejste.
Slyšel jsem mluviti jedaou někoho,
který vám tím chtěl ublížiti, ale ne-
podařilo se mu. Bezpochyby byl
by otec váš lépe svou službu zastá-
zalknutí dvou mladíků.
‘Veďte je ku Guestovi,” pravil vé
voda.
‘Zajisté,’odvětil důstojník, ‘ale je
den z těch pánů má čest býti příbuz-
ným Vaší Milosti.’
‘Mým příbuzným? Jak se jménu
je?’
‘Sir Allan z Glencairnu.’
‘Zachraňte, o zachraňte jej!’ zvolá
la Alice před véyodou na kolena kles
nuvši. ‘Zachraňte život jeho z ru
kou těch krvelačných mužů, kteří
jen po jeho krvi dychtí. O/ vy jste
šlechetný a velkomyslný, ušetřte mla
dého jeho života, který s mým tak
spoután jest, že jedna rána zničí nás
oba.’
‘Argyle,’ prosila též hraběnka,
‘probůh, zachraň jej.’
Vévoda byl hluboce pohnut. Vě-
děl, že zachránění zatknutého, na je-
hož hlavu cena vypsána byla, v tisk-
ne nepřátelům jeho do rukou zbra
proti němu, a on na neštěstí měl ne-
přátel příliš mnoho. Tento krok mo-
hl jej o hlavu připravit. ‘Nemožno,’
šeptal hluboce vzdychnuv.
‘Nic není šťastnému srdci nemož-
no,’ pokračovala krásná prositelka.
‘Vy jste u horalů oblíben a od nich
milován, prokázal jste králi služby
veledůležité, on zajisté nebude váhat
dáti vám milost.’
‘Má hlava by padla jako hlavy
mnoha jiných. Již jsem se příliš
mnoho odvážil; byl jsem sice v prá
vu, ale mé vystoupení proti vévodo
vi z Cumberlandu nebude mi odpu-
štěno. Kdybych zavdal příčinu k o-
rým důstojníkem krá ovského vojska
zajati, tedy náležejí mně.’
‘Jinak se má ta věc,’ odpověděl vé
voda chladně. ‘Na stopu jim přišel
královský důstojník, však zajati byli
mými statečnými horaly.”
‘To není prav la,’ vskočil mu Alick
do řeči, vyhledávaje každou příleži-
tost, aby strýce svého urazil.
Vráskovité čelo mnohého horala
svraštilo se při této urážce; vévoda
mohl pouze slovem,pouze posukem
ukázali na utrhače, a sta paží by by-
la bránila čest pána svého. Argyle
však toto slovo nevyřkl, ani jinak na
jevo nedal svoji rorhořčenost. ‘Kdo
vás zajal gentlemane?’ ptal se chlad-
ně baroneta a jeho přítele.
‘Horalé,’ odpověděli mladíci.
Byli to skutečně bystronozí hora-
lé, kteří předhonivše královské oba
mladíky zajali.
‘Nuže slyšíte!’ pravil vévoda k je-
nerálovi se obrátiv.
‘Ano,slyším že slova dvou rebellů,
ceníte více nežli zprávy loyalních
mužů.’
‘A já opakuji,’ozva) se Alick, "že
tito zločinci byli mými lidmi zajati.’
Tu vystoupil starý, hřmotný ho-
ral. ‘Zde jest,’ řekl, ‘ meč sira Alla
na, jejž jsem mu oiňal dříve, nežli
Vévoda z Argylu přál právě své | zdlouhaví vojáci k nám přišli. A my,,
sestře a její neterem “dobrou noc,” slíli mladý pan Alick, má pravdu,
když vstoupil důstojník a ohlašoval! necht rozhodne třeba meč o tom. Sir
vě mezijenířílem a prineem pvašil Když uprehlíci Arran Castlu opu
tento, aby mu jeho koě osedlali, stili, ubfr" — 2 *-----z—i — "
ačkoli -jižšet rozkldati se počali, jmoucích
"Kde je
gileamnu.. .g_____ .
“Jest zajata. Viděl jsem též sta-
rého, věrného Duncana viseti nad
branou.”
“Tedy se protivili?” vyptával ae
vévoda.
“Nikoliv, Milosti. Vévoda byl při
jateohost. Kéž bychom se bylira-
ději bránili! ale mylady vpustila vlka
do ovčince, a ten tam řádí dle své
vůle.”
Horalé spatřili, jak se vévoda ve
rty hryže.
"Gentlemané," pravil krátce, “roz
dělte se nyní ve čtyry oddíly a rozej
děte se po hrabství Arranském."
“Pronásledovali povstalce?” tázal
se starý vojín.
“Tentokrát nikoliv, nýbrž proná-
sledovali vrahy. Postřílejte jo jako
psy. Naleznete-li hořící dům, pověs
te paliče. Jest snad ubohé, staré
Skotsko k tomu určeno, aby v něm
Sasové loupili? Neživte nikoho/”
Hlasitý výkřik: “Nechť žije vévo-
da z Argylu!” dokázal jak vítány
jsou horalům tyto rozkazy.
“Chraňte se,” pokračoval vévoda,
“vyhledávat! roztržky s vojskem krá
lovským; zločinům jeho se však pro
tivte. Ku předu!”
Plátcové postavili se před jednotli
vé oddíly.
“Kam ae Vaše milost odebere?”
tázal se mladý, s vévodou spřízněný
dstojník.
“Do Arran-Castlu,” odpověděl vé
voda temně, “a běda tomu, kdo oby-
vatele jeho urazil.”
Vévoda z Argylu byl z nejmoeněj-
ších a nejváženějších šlechtíců ve
Skotsku. On vě lěl, že plán prince
Karla Eduarda nikdy zdařiti se ne-
může, a proto nepřidal se na stranu
jeho, v čemž jej mnozí náčelníci ná-
sledovali. Ministři mu pochlebova
li pro jeho vliv v parlamentu; chtě-
li mu svěřiti vrchní velení, což veli-
kou mělo důležitost, neboť vrchní
velení náleželo jen králi. Argyle
sloužil nyní pod velením mladého so
ka svého, avšak co velitel elánu či-
nil více než sám vojevůdce. Vládě
byl velmi užitečný, neboť přítomnost
jeho na severu dostačila, aby vojsko
anglické na uzdě se udrželo. Cum-
berland nenáviděl jej co soka; vévo-
da Argyle pak měl Cumberlanda v
ošklivosti pro ukrutnosti jeho, jež
jej činily ve Skotsku velmi neoblíbe
ným.
Princ stál před bránou Arran.Cast
lu bavě se s několika důstojníky; byl
jak se zdálo, velmi špatně naladěn.
Ještě více se zasmušil, když do zám-
ku přibylo oddělení vojska jeho ve-
douc několik těžce raněných. Byli
postřeleni při bourání a drancování
fary.
Vévoda třesa se zlostí tázal se,
kdo se opovážil sáhnouti na vojsko.
“Poddaní vévody Argyla!” odpo-
věděl tázaný. "Prohledávali dědinu
a dělali tolik okolků s námi, jako Va
še Výsost u Cullod a rebeliy.”
“Co soudíte o tom, gentlemané?”
zvolal vévoda ku svým důstojníkům.
“Zlá se mi, že povstání ještě není
potlačeno. Zvítězili jsme nad jed-
ním pretendentem, abychom zase pro
ti druhému bojovali? Lorde Binto-
ne, vyšlete ihned posla k lordu Co-
poví, aby sem co nejdříve se dosta-
vil se svým lidem. Campbelle," o-
brátil se k Alickovi, “jezdectvo jest
pod vaším velením. Znám příliš va
ši loyalnost, abych se jen okamžik
domýšlel, že máte podílu ve vzpouře
strýce svého.”
Alick se poklonil.
Však než dané rozkazy mohly být
vyplněny,'přitáhly tři oddíly elánu
Argylova do hradu pod velením Sa-
mého vévody.
“Tamto přichází vévoda z Argy-
lu,” šeptal Binton princovi. “Zapři
sahám Vaši královskou Výsost, aby
ste se mírnil. Pomněte, že povstání
jest nyní zcela potlačeno; kdybyste
však Argyla rozhněval,mohl by clan
jeho k nepříteli přejiti.”
“Buďsi,” zvolal princ. "Nepřeju
si nic toužebněji než potýkati se s
ním. Horalům beztoho není co vě-
řil.” •
Důstojníci společně se namáhali,
aby prince k mírnosti přivedli; čá
stečně se jim to zdařilo, neboť když
Argyle přijel, dovedl princ zlost
svou opanovali.
“Co to slyším, pane vévodo?” zvo
lal. “Myslil jsem, že jste přítelem
rodu hanoverského."
“A kdo tvrdí, že nejsem?” tázal se
Argyle.
“Vaše vlastní činy. Jak se stalo,
že mužstvo vaše přepadlo vojsko Je-
ho Veličenstva, které zde postrádali
má rebeliy?”
"Vy jste podporoval rebeliy,” pra
vil Cumberland.
“Kdo to praví? A co bylo příčí
nou, že jste oběsili věrného sluhu ja-
ká psa v domě paní jeho? Hanba ta
kovým mužům, hanba! Bintone, Der
by, Kdybych na své vlastní oči nevi-
děl, že jste zde, nevěřil bych, že ten
to hanebný skutek s vaším svolením
se stal.”,
“On se také nestal,” odpověděli o-
ba muži; “stalo se to bez našeho vě
domí.”
“Kdo vám dal právo nazývali po-
trestání zrádce vraždou?” tázal se
princ.
“Jak jinak mám to jmenovali?”
pravil Argyle. “Vy jste přišel co
host, byl jste co host přijat, a mezi
tím co jste jedl chléb sestry mé, obě
sil jste její sluhu nad její vlastními
vráty. Opakuji, že to jest vražda, a
co pair v parlamentu budu lak tvr-
dili.”
“Jste vtlmi opovážliv," podotkl
princ.
1 Vaše V ýsost jest ještě opovážlivě j
ší. Kdyby to byl někde jiný než syn
krále mého udělal, dal bych jej na
témě místě oběsili."
“Za tuto nestydatost svou hlavou
pykati budete/” zlostně ze sebe výra
zil Cumberland a odvrátil se.
“Má hlava padne jen z vůle pairů.
Ostatně Vaší Výsosti dobrou radu;
povolejte své vojsko nazpět. Skot
sko není dobytou zemí, aby bylo od
námezdníků pustošeno. Stalo se
mnohé, co poskvrňuje vítěze cullo-
donského; činy, při kterých muži au
gličtí hanbou rdíti se musí, a jichž
pachatelé budou k soudu pohnáni,
pokud Skotsko jediný hlas v parla
mentu míli bude.’
‘Nepovolám vojsko nazpět? zvolal
(Pokračování.)
“Kdo se opovážil slova ta vyřknou
ti?”.jtikl vévddntrozhitžeje se po
sáler-
“Já!” pravil Binton k princi při
•toupiv. - ' •
“Také já/”
"My též!” -zvolali hrabě z Derby,
jenerál Guest a několik vyšších dů
stojníků.
“Jsem hotov,” pokračoval pair,
“opakovat) slova svá před shromáž
děnymi lordy, chci vyprávěli jim, co
se přihodilo, a uvidíme, smíte-li vraž
diti ze své libovůle, poněvač jste sy-
nem krále”
"A já,” pravil Derby, “prosím, a
byčh důstojenství své do rukou Va-
ší Výsosti složili směl. Až posud za
stávat jsem je čestně, ale déle pod
valím velením sloužili nemohu, bylo
bytohanbou pro mne.”
“Toť drzost!” zvolal vévoda zlostí
uchvácen.
Madík se lhostejně obrátil ani ne
čekaje; zdali vévoda přání jeho vy-
hoví.
“Nu Gueste," pravil vévoda, ‘proč
nenásledujete příkladu těchto pá-
nr"
'“Poněvač si přeji,” šeptal Guest,
který jen meči a udatnosti své byl
povinen povýšením svým, “aby páno
vé k povinnosti své a Vaše Výsost k
• rokvaze se navrátila. Hraběnku za-
tkbouti však nemůžeme.”
“Proč ne? Musí býti zatknuta.”
"Princi," pokračoval starý jene
rái, “poslyšte mou výstrahu. Hra-
běnka jest v Anglii oblíbena, mini
stři bojí se vlivu její a budou se ra
dovati, když dostanou do rukou pro-
ti vám zbraň, kterou by vám velitel
ství vyrvali mohli.”
“Toho se neodváží, vítěz culloden
ský se jim můte protivit,”
. “Právě výsledek té bitvy,” pravil
jenerál, “jest příčinou, že vládl vás
r’| snadno pohřešili může. Kdyby ne-
byl pretendent na hlavu poražen a
bylo se obávali nového povstání,za-
jisté byste se co vůdce udržel. Nyní
však vás už nepotřebují!"
Vévoda přemýšlel chvíli. Co je
ho míru nepřístupná povaha s cbylro
stí a opatrností zápasila, vstoupil do
. sálu vojín a ohlašoval, že se blíží vé
voda z Argylu. Tento vracel se z vý-
pravy podniknuté do hor, aby uprch
lého prince nalezl. Ačkoli vévoda
na straně královské stál, byl proto
prece vřele oddán své rodině, a pro
to nebylo mu lhostejno, urazili . se-
■tru jeho.
Zpráva o blížení se vévody z Ar
gylu rozhodla, princ musel povolit.
“Mylordi,” pravil obrátiv se k Binto
novi a hraběti z Derby, “přijměte o-
pět své meče, a vy, hraběnko, zapo-
meňte na má poněkud ostrá slova.
Af jiní rozhodnou, bylo li chování
vaše za doby povstání takové, jaké
se může očekávali od paní, která ne-
ustále slovy dokazuje, že králi věrna
jest. Správce byl zrádce, a zde ja
\ ko všude jinde jsem já sám za své
\ činy zodpověděn.”
\ "On byl věrný, hodný muž,” zvolá
la hraběnka nabyvši odvahy posel
sivím o příchodu bratrově, “a kdyby
zde sám král byl, nemluvila bych ji-
nak, nežli že byl nevinně -zavražděn.’
Vévoda zlostí zrudl a odvrátil se
rychle pryč, boje se sám své popudli
vosti; Binton a Derby přijali opět
• meče, jež byli dříve na stůl odložili.
“Mrtvola musí být ostraněna než
Argyle přijde,” šeptal Guest vévodo
vi. “On má divokou, horalskou
krev a snadno by mohl pozbyti po-
vinné k Vaší výsosti úcty a vážno
■ti.”
“Myslíte, že se bojím/” tázal se
vévoda hrdě.
“N”, princi,ale proto neaí Argyle
méně nebezpečným.”
“Nuže, učiňte jak chcet," bručel
princ. “Raději bych byl nejmenším
knížetem v Německu, kde aspoň pa
novníkovi povinná úcta se prokazu-
je, aežli králem zde, v této odbojné
Anglii.”
Po těchto slovech vyšel s Aleckem
Campbellem, který vždy mocnějšího
vlivu na vévodu nabýval.—
Slunce již chýlilo se k západu,když
první vzdálený zvuk rohu válečného
oznamoval, že blíží se vévoda 2 Ar-
gylu se svým elánem. Měl asi 4000
mužů, kteří velmi mnoho nepohod
zakusili při prohledávání hor. Domy
a role ležely spustlé, starci i děli by
li povražděni od vítězného vojska.
“Vaše Milost si musí pospíšiti,
chce li ještě svou paní sestru vidě-
Upcoming Pages
Here’s what’s next.
Search Inside
This issue can be searched. Note: Results may vary based on the legibility of text within the document.
Matching Search Results
View eight places within this issue that match your search.Tools / Downloads
Get a copy of this page or view the extracted text.
Citing and Sharing
Basic information for referencing this web page. We also provide extended guidance on usage rights, references, copying or embedding.
Reference the current page of this Newspaper.
Haidusek, A. Svoboda. (La Grange, Tex.), Vol. 11, No. 36, Ed. 1 Thursday, September 17, 1896, newspaper, September 17, 1896; La Grange, Texas. (https://texashistory.unt.edu/ark:/67531/metapth1458332/m1/2/?q=%22~1%22~1: accessed July 16, 2024), University of North Texas Libraries, The Portal to Texas History, https://texashistory.unt.edu; crediting Fayette Public Library, Museum and Archives.